Březen 2010

3.kapitola->dobrý průměr nebo nic!

30. března 2010 v 15:44 | *annyny* |  Gymnázium Ludolfa VIII.
Rozhodla jsem se kapitoly dělat kratší, aby se vám to lépe četlo. Doufám, že i tenhle díl se vám bude líbit a moc vás prosím o komentáře :) Děkuju.
annyny

Hned po tom, co se skončil incident s dvojčetninným tatínkem, se rozběhla fáze dvě, do které on samozřejmě nemohl nahlížet, jelikož by si tím způsobil další duševní újmu, která by byla nutná řešit opět pomocí kouzel.
A končně se začaly blížit letní prázdniny, ale dvojčatům, se to ve škole zdálo, jako věčnost. Nedokázaly se soustředit na práci v hodině, když věděly, jaké báječné věci, je čekají už na necelých šest týdnů. O to to bylo horší, když se dozvěděly, že zřejmě zaspaly dobu a najednou se jim na stole nakupily pokažené písemné práce. Elen z matematiky a barbara z českého jazyka.
"Co budeme dělat? Naši to nesmí vidět," posteskla si Elen a zastrčila dvojlist s přeškrtanými čísly a křiklavě zářící čtyřkou do tašky.

3.kapitola

27. března 2010 v 14:21 | *annyny*
Tak je tu druhá kapitola a doufám, že brzy napíšu další a o trochu napínavější. Příjemné čtení! vaše annyny

 "Je vedro k padnutí," prohlásí s úsměvem na tváři Valentýna a natočí ke sluci buclaté tváře.
"Tak co zajít k přehradě," navrhnu a bez velkých vytáček vyrazíme. Vlastně je to už taková tradice. Každý rok si vybalíme, nadlábneme se něčím dobrým a hlavně nezdravým a vyrazíme se "cachtat". Letos je to však trochu jiné. Poprvé za čtyři roky, tu jsme samy!
V půli cesty ale zjistíme, že naši trasu zkřížila něčí zahrada a pokud bychom chtěly k vodě zkratkou, musely bychom tajně na cizí pozemek a to se nikomu nechce. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se vzdát tradičního koupání a místo toho zamířit na skálu, kde je to mimochodem taky moc fajn.

Zakázané ovoce

22. března 2010 v 13:48 | *annyny* |  Moje básničky :-}
Když ráno vstávám,
tak myslím na Tebe.
Ve svých snech lásku Ti dávám,
jsem celá bez sebe.

Neděle 21.3.

21. března 2010 v 17:06 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
Zrovna jsem se zvedla od jídelního stolu, kde teď leží chudák můj sešit z informatiky. Chci tím říct, že nejsem schopná se učit... Nejde o to, že jsem hloupá a neleze mi to do hlavy. Jen o to, že náš jídelní stůl stojí hned vedle okna a já mám krásný výhled na ocelově modrou oblohu, do které svítí slunce.
Zkrátka nádhera, která skoro nejde popsat... A přece!
Při pohledu na ni, si vybavím spoustu vzpomínek a je mi nádherně... Bezstarostné časy, kdy mi bylo ani ne deset. Vtipné, co? Čerstvá šestnáctka si hraje na dospěláka a chytré řeči. Ale je to tak. V té době jsem se cítila báječně. Nebudete mi věřit, ale byla jsem přesvědčená o tom, že jsem, stejně jako Piper, báječná čarodějka a společně s holkama jsem hrála legrační hry.
Chybí mi to...
Stejně tak, jako mi chybí má nejlepší kamarádka Miki. Vždycky jsem si myslela, že dokážu být bez druhých, že jsem samostatná a nezávislá osoba. Teprve, když jsem se s Miki přestala vídat, mi došlo, že to byla hloupost. Jo, stýská se mi... Moc. Přijde mi, jako bych neměla vedle sebe nikoho, protože mi chybí. Vždycky byla součást mě, něco, co mě naplňovalo a teď, i když chodí do školy jen kousek ode mě, je přesto tak daleko... Nemáme na sebe čas...
Nevím, jestli vás to zajímá, anebo si myslíte, že zas jen plácám hlouposti... Chtěla jsem tím jen říct, že bychom měli být rádi za to, co máme a vážit si toho, než o to přijdeme.-To už většinou bývá pozdě.
Krásný týden a zbytek víkendu :) a jak by řekl Leonardo DiCaprio v Titanicu:
"Ať každej den stojí za to!"

Annyny

nový design

21. března 2010 v 13:38 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
Ahoj všem
Konečně jsem se dokopala k tomu, abych změnila vzhled blogu. Uvažíme-li, že už jsou skoro Velikonoce, bylo by nanejvýš potupné, abych tu měla stále slogan hlásající: Veselé Vánoce, přestože tu vydržel velmi dlouho.
Snad se vám nový jarní vzhled líbí. Možná by to chtělo ještě doupravit, ale omlouvám se, na to už doopravdy čas není. :)
Přeji krásný pobyt a příjemné čtení

X.kapitola-rozdělení úkolů

10. března 2010 v 17:57 | annyny |  °**návrat do budoucnosti**°

>Chtěla bych poděkovat všem, co chodíte na můj blog. Věřte mi, že to pro mě hodně znamená, i když nečtete zrovna příběhy, které píšu aktuálně. Bez vás, kteří můj blog navštěvujete a čtete moje výtvory, byl nebyla nic. Proto ještě jednou, všem vám patří můj velký dík.<


Renému ani Chrisovi se nezamlouvalo, co mají děvčata v plánu, ale alespoň už přestali řešit malichernosti. Konečně začali na středověkou Anglii pohlížet tak, jak se po nich už od začátku chtělo- jako na úkol, který bylo nutné splnit.
"A jak to tedy celé provedeme?" zeptal se po několika minutách mlčení René. Partička se pohupovala pomalou chůzí po prašné cestě a mořila hlavy.
"Mělo to být tak," začala Gábina a na chívli se zastavila. "Vrátit se zpátky v čase byla první fáze, jako druhou jsme považovali to, najít dědu a ta další, vpadnout do hradu."
"Jasný, ale co když vašeho dědu nenajdeme? Co bude pak? Myslely jste i na nějaký záložní plán?"
"Samozřejmě, že ano!" spražila Chrise Alice a trochu zčervenala. Uvědomila si totiž, že zvýšila vůči klukům hlas více, než bylo nutné.

IX.kapitola-vražda na objednávku

7. března 2010 v 9:55 | annyny |  °**návrat do budoucnosti**°
>>dlouho jsem nenapsala pokračování k rozepsanému příběhu návarat do budoucnosti. doufám, že jste nezapomněli a jestli ano, odkážu vás na kapitolku předchozí. Snad se vám pokračování líbí...:) Příjemné čtení a krásný víkend přeje
vaše Annyny<<

Noc pro nikoho nebyla zdaleka tak příjemná, jako se to většinou jeví v dobrodružných filmech. Jak jeden, tak druhý se neustále přetáčel, snažil si podkládat halvou vším možným a vše zakončil Chris svou histerickou scénou někdy nad ránem, když mu po ruce přelezl pavouček velikosti desetníku.
"A dost!" rozkřikl se a vyskočil ze své lesní postele. Byl bílý jako stěna a zdálo se, že se nejenom nevyspal, ale návštěva osminohého přítele ho nanejvýš vylekala.
"Nebudu tu ani minutu, chci se vrátit zpátky, chci svojí postel, sprchu a hlavně pořádný jídlo," vřeštěl tak mocně, že z koruny stromu vzlétlo pár ptáčat.
"Nikdo tě tu nedrží," zívla Alice a přetočila se na bok.
"Přesně, počkej si dalších sto-padesát let a můžeš vyrazit," zahihňala se Gábina.
"To neni pravda," skučel z posledních sil a bylo vidět, že má co dělat, aby se nerozbrečel. "Přeci tu nemůžeme tvrdnout 150 let. Jsme tu jenom, abychom něco vyřídili a pak razíme zpět!!!"