Březen 2009

I.-Fnrkopál a bimbus

30. března 2009 v 21:00 | *annyny* |  °**návrat do budoucnosti**°
Když sedim na PC a píšu příbehy, mam jenom omezený čas. Proto spousta kapitol, co teď budu psát, bude takhle krátká. Přeci jenom si myslím, že je lepší psát kratší kapitoly s rychlým pokračováním, než dlouhé a jednou za 14 dní =)
Přeju příjemné čtení


Byl krásný podrzimní den a v parku u střední hotelové školy si vítr pohrával s korunami stromů. Slunce přešlo polední pás a teď směřovalo směrem k západu. Vzdálené hodiny věžne z náměstí odbíjely půl čtvrtou a škola, jež před chvílí vypadala, jako kdyby se tam zastavil čas, najednou ožila. Vyběhlo z ní několik děvčat a chlapců od 15 let do 19. Ti nejmladší se chechtali, vřískali a tropili humbuk, jiní zase jen mlčky ťapkali k zastávce autobusu.
"Jedja, já myslela, že mi upadnou nohy z toho čekání." zasmála se brunetka středního vzrůstu, když k ní přišla brunetka druhá, teď však o dost menší.
"Promiň Gábi, ale nestíhám to." pokrčila rameny ta menší dívka, která právě dotazila. "Musím jet ještě domů za mamkou a pomoct jí s vymalování, víš přeci, že teď předěláváme obývák." Jak už bylo řečeno, obě děvčata měla hnědé vlasy, ale lišila se vzrůstem. Gabriela byla ta větší a její společnice se jmenovala Alice. Chodily spolu na jednu školu, ale Alice musela chodit ještě na doučování z francouzštiny, proto Gabriela stála před školou.
"Proč? Vždyť-" začala Gábina, ale Alice jen nakrčila obočí, ušklíbla se a s ledabylým ahoj odklusala za ostatními spolužáky na autobus. To si však Gábina nenechala líbit a doběhla ji právě ve chvíli, kdy nastupovala.
"Co blbneš?" zvedla oči Alice, když za sebou spatřila svojí kamarádku. "Vždyť ty nejezdíš tříckou nebo jo?"
"Ne." zakroutila hlavou Gabriela. "Ale když už tu před školou tvrdu a čekám na tebe 3/4 hodiny a ty nejsi schopná ani napsat sms-ku, holt musím jet s tebou. Pojedu k vám domů a s tím malováním vám pomůžu."
"Počkej, to bys vážně udělala?" zajásala Alice. "Totiž, malování mě vůbec nebaví a navíc bych tohle odpoledne musel strávit se ségrou a to se mi vážně nechce."
"Jestli se pak na něco zase nevymluvíš..." protáhla Gábina a pohlédla na lístkový turniket.
"Neboj, do šesti jsme určitě hotové a pak můžeme zkoumat." přikývla a sundala si batoh ze zad, portože cítila, jak jím někoho bouchá do hlavy.
"Hej Ali." žačala zas Gábina. "Zítra máme jenom gastronomii, děják a matiku ne?"
"No a taky tělák, češtinu, ájinu..."
"Dobrý." přerušila ji Gábina. "Já myslela hlavně na ty věci, co bych s sebou musela tahat, víš. ostatní mam u sebe ve skřínce." objasnila jí.
"Počkej, ty s sebou nemáš učebnici z matiky?" zhrozila se Alice, jako kdyby šlo o příšerně vážný přestupek.
"Ne proč?" pokrčila rameny Gábina a tentorkát někdo přetáhnul taškou ji.
"Protože z ní máme na zítra úkol a jestli ho neodevzdáš, tak máš tři zapomenutí, což se rovná pětce."
"Bóže, se toho tolik nestane, vždyť je září, máme dost času si to zas opravit."
"Super, ale když jsi v prváku..." rýpla Alice.
"Jo a ty taky. Navíc, neříkej mi, že bys radši dělala nějaký pitomý opakování ze základky. Nerovnice, výpočty obsahů těles bla bla." obrátila oči vsloup Gábina.
"No, jak chceš, mluvit ti do toho nebudu, že jo?" řekla Alice a nálsdející zastávku z autobusu vystoupily. Přešly přes přechod, potom zabočily mezi malé rodiné domky a vilky a pak už šly jenom z kopce.
Všechny baráčky vypadaly krásně, jako z pohádky. Perfektně upravené předzahrádky, vysoké zastřižené stromy a barevné závěsy. Jedna nádhera vedle druhé.
"Kam jdeš?" zasmála se Alice, když zabočila doprava a Gábina dál pokračovala z kopce dolů.
"No přeci-" zarazila se a koukala na svojí kamarádku. Alice se jen zasmála a plekla se do hlavy.
"Tolikrát už jsi k nám šla a nikdy si nepamatuješ, že u téhle vilky zabočujeme."
"Prostě se mi to vždycky vykouří z hlavy." pokrčila Gábina rameny. "Mimochodem, máš už ten plán hotový? Termín se blíží."
"No, ne tak docela. Vlastně jsem doufala, že bys mi s tím mohla tak trochu pomoct." pronesla Alice uťáple a usmála se na Gabrielu."Přeci jenom, děják ti jde, tak jsem myslela, že to pro tebe nebude takový problém."
"Děláš si legraci?" uchechtla se Gabriela a vešla do dvířek, která jí Alice otevřela. "Pamatuješ na základu, jak jsem vždycky bojovala o dvojku? A teďkonc jsem ráda, že se lehce chytám."
"Nepřeháněj." řekla Alice a vrátkama za oběma zavřela. "Pomohla bys mi s tím teda?"
"A zbývá mi něco jiného?" ušklíbla se a vyšla po kamenných schodech. Počkala na Alici před velkými skleněnými dveřmi a pak společně s ní vešla dovnitř do domu. Alice bydlela v docela pěkném domě. Přízemí sloužilo, jako obytné prostory pro ni a její sestru Agátu, dále odtamtud vedly schody do malého sklepa a nad nimi byly schody další, tentokráte do mezipatra, kde měli ložnici Aliččiny rodiče. A aby toho nebylo málo, dalších pár schůdků nás mohlo zavést ke koupelně, obývacímu pokoji a kuchyni s maličkou jídelnou. Gábina se tam osobně cítila úplně báječně a tím prostorovým řešením, jí dům připomínal svlaný dům paní Láry fáry. Už chybělo jen to, aby byl postavený na střeše.
"Ahoój!" zavýskala Alice, když vešla do malé vstupní halky. Zhora se jí ozvalo příjemné, milé a ženské :"Ahoj Alíku!" Ten hlas zřejmě patřil její matce, která se už pustila do vymalovávání pokoje.
"Půjčím ti nějaké staré triko, jo?" brumlala si spíše pro sbe Alice a koukala do své malé šatní skříně, jak husa do flašky.
"Alice, prober se." zasmála se Gabriela. "Vždyť ty měříš 160 a mám o 12 cenťáků víc. Navíc naše proporce těla se výrazně liší."
"no jo, prosím tě." odbyla ji Alice mávnutím ruky a vytáhla béžové vytahané tričko s Harry Potterem, jak letí na koštěti a snaží se chytnout zlatonku.
"Jé, Harry Potter a hraje frnkopál! Tu hru miluju." zajásala Gabriela a soukala na sebe staré a oprané triko, mezitím, co se Alice lámala smíchy.
"Je tu snad něco k smíchu?" zarazila se Gabriela, ale musela se začít smát společně s ní, porotže Aliččin smích ji vždycky dokázal rozchechtat.
"Víš Gábi." klátila se. "Říká se famfrpál a ne frnkopál."
"V tom případě mam ještě jednu otázku." celá zrůžověla. "Všechny díly máme přehrané na kazetě a proto je tam blbý zvuk. To koště, co má v prvním díle se jmenuje bimbus nebo-"
"Mlč..." hýkala smíchy Alice a měla pocit, že ještě jedna z Gábininných hlášek, a počůrá se.
"Jmenuje Nim-" chechtala se. "Nimb-" Nakonec se obě svalily na postel a chechtaly se, až je bolely břišní svaly. Sice se říká, že puberta vás zasáhne někdy kolem dvanácti let a po patnáctém věku opomíjí, ale u těchto kamarádek, je opak pravdou. Kolikrát mají obě tak střelenou náladu, že to snad ani není možné. Dokážou se smát i několik minut a to prosím bez přestání.
"Gábi, bacha na mapu!" zařvala Alice a omylem ji shodila z postele.

22.kapitola-gumový pavouk se mstí

27. března 2009 v 18:57 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
Někdy kolem dvanácté a půl jedné, si Josefína říkala, že se asi na Richieho moc vytahovala a nezvládne to. On byl plný energie a stíhal daleko víc věcí, než ona. Dokonce šel pomoci Jayovi a dědovi s opravou traktoru, přestože by ostatní čekali, že práce s vratama od stodoly mu zabere více než tři hodiny.
Nakonec si ale dala na chvíli pauzu, nasoukala do sebe velký domácí chleba s tvarohem a po puse, kterou jí věnoval Izzy, se celá zase vzpružila a makala jako švýcarské hodinky.
"Nezdá se ti, že Josefína má teď navrhch?" ptal se zamyšleně Cayce, když ji pozoroval, jakou rychlostí a hlavně s jakou chhutí natírá staré plaňky a ty, které odpadávají, pečlivě přitlouká.
"Tak ať." pokrčil rameny Richie. "Do večera je času dlouho." a potutelně se usmál. Ne jednomu by došlo, že má něco za lubem.
"Máš nápad, že jo?" řekl Cayce a podíval se společně s ním směrem k pracovité Josefíně.
"Pamatuješ, jak Josefína vždycky histerčí, když vidí pavouka..."
"No..."
"No a mě právě napadlo, co kdybychom ji tak trošku otestovali." zasmál se. "Tak mohlo se stát, že během dospívání už strach z pavouků pominul. Ale nezjistíme to, pokud to nezkusíme." a odložil na chvíli klíč na kolo traktoru. Otřel si ruce do kalhot a zatáhl Cayce do stodoly. Prolezli mezi velkými zaprášenými krabicemi a potom vylezli po starém rozvrzaném žebříku nahoru na trámy.
"Sakra, táta to říkal dědovi už prve, aby ten žebřík vyhodil a koupil nový. Jednou se tu na něm někdo zabije." stežoval si Richie, když mu praskla pod nohou jedna příčka.
"A co tu vlastně hledáme?" zajímalo Cayce, kterému Richie ještě svůj ďábelský plán neprozradil. "Chceš tady nahoře snad chytit nějakého pavouka a hodit jí ho na hlavu?"
"Fuj, seš blázen Caycone!" oklepal se Richie a opatrně přešel po širokém trámu na malý prostor nad vchodem. "Pavouka bych v životě do ruky nevzal. Alespoň ne živého."
"Tak to je od tebe teda hrdinství. Chceš Josefínu stašit pavoukama a sám se jich bojíš?"
"Ale nebojim." odsekl Richie a odstáhnul starý smradlavý koberec z jedné obzvláště zaprášené krabice. "Jenom se jich štítim. Gumoví mi nevadí." a zaklimbal něčím černým před sebou.
"Ble! Co je to?"
"Náš starý skákací pavouk." odpověděl mu Richie prostě. "Dostal jsem ho od dědy k vánocům. Původně měl sloužit ke strašení babičky, teď se to obrátí proti Josefíně."
"Takže to vážně není živý?" ujišťoval se Cayce.
"Neboj, má to tady takový balonek plný vzduchu. A když ho zmáčkneš, pavouk nadskočí, koukej." a opravdu ten zelený váček zmáčknul. Pavouk, který ještě před chvílí ležel na zaprášené podlaze se zvednul a skočil Caycovi na nohu.
"Ááá!!! Fuj, dej to pryč!" zařval a snažil se pavouka setřást z boty. Jenomže, jak byla hračka stará, zaprášená a měla zacuchané černé chlupy, zachytila se mu za tkaničky a ne a ne se pustit.
"Nejanči, vždyť je to jenom hračka." chechtal se Richie při pohledu na poskakující Cayceho s umělým pavoukem na noze. Nakonec Cayce Richiemu vytrhnul balonek i se šňůrkou z ruky a zavrávoral. Udělal jeden krok vzad, dva do strany a pak sebou šlehnul o zem. Jenomže trámy to nevydžely a strop, na kterém stály, taky ne. Začal pomalu praskat a poslední, co kluci stačili, byl jenom děsivý výkřik.
"Neslyšeli jste něco?" zbystřila Josefína, když zalecla bratrův urputný výkřik a vycházel směrem z velké staré stodoly.
"Já nevím." pokrčil rameny Vinnie a namočil štětec do barvy. Potom natřel plaňku a takhle by pokračoval dál, nebýt toho, že se ze stodoly vyhrabal Richie společně s Caycem. Oba byli obalení slámou a odhaduji, že jim lezla i ušima. Ruce měli docela dost pohmožděné a Caycemu tekla z čela krev. Richie měl svoje pracovní kalhoty roztržené v úrovni kolene a oba se příšerně hádali.
"Tě praštim prknem!" řval na Richieho Cayce. "Tywe, ten tvůj pavouk mě málem dohnal k šílenství."
"No jasný! Všechno sveď na mě." bránil se Richie. "Mohla být sranda, jenomže tys zase vyváděl jako malé děcko." rozčiloval se. "ááá sundej ho ze mě, sundej ho ze mě." imitoval Caycovi poplašené poskoky a házel při tom rukama stejně jako on.
"Tak se bojím pavouků no, to je toho." odbyl ho Caycee. "To ještě neznamená, žes ho na mě musel házet."
"Já ho na tebe nehodil, sám ti skočil na nohu." popíral to Richie, i když věděl, že právě díky jeho přičinění skončil ten pavouk na Caycovo botě.
"Navíc, všechno s enám to vymstilo, víš? Tady se akorát potvrzuje, kdo jinému jámu-"
"No jo, pane chtrej." mávnul nad tím richie a kulhal směrem k traktoru. Ani jened z nich si nevšimli, že se hádají tak nahlas, že ostatní přestali pracovat a koukají jenom na ně.
"Trocha slámy." pokrčil rameny Cayce.
"Můžu se zeptat, co se v té stodole stalo, pánové?" řekl Josefínin děda a přísně na ně pohlédl. Tak dokázal si udělat srandu, ale pokud šlo o život a zdraví, u měl být hodně přísný a neznal věkovou hranici. Byl schopný vynadat jak pětiletému dítěti, tak svému vrstevníkovi.
"Kvůli tomuhletomu-" zamával rukou Richie směrem ke Caycemu, "Spadnul strop ve stodole. Stohy slámy jsou na maděru a prasknul trám."
"A můžete mi vysvětlit, co jste nahoře dělali?" ptal se dál děda přísně a teď už se k nim nahrnuli všichni, s vyjímkou Josefíniny a Richieho babičky.
"Prostě taková sranda no." kroutil hlavou Richie, portože se mu nechtělo přiznat barvu.
"Aha..."protáhnul děda a oba, jak Cayce, tak Richie cítili, že se nad nimi začínají stahovat mračna.
"Dobrá..." začal Richie. "Prostě jsme vytáhli toho starého pavouka z krabice a chtěli jsme si s ním hrát."
"Christophere!" řekl jeho děda rázně. Narozdíl od Josefíny tohle oslovení nepoužíval, aby Richieho naštva, ale říkal mu tak vždycky ve chvíli, kdy ho jeho vnuk neskutečně dopaloval.
"Fajn, chtěli jsme ho hodit na Josefínu." vyklopil ze sebe rychle, aby si nenadělal ještě větší průšvih, než mají. Všichni teď pojledli směrem k Josefíně a nechápali, jak to souvisí s prasklým starým trámem, spadlým ztrouchnivělým stropem a rozhrabanými stohy slámy.
"Pánové, tak to vidím na to, že vám přibyla asi práce navíc." prohlásil děda místo dlouhosáhlého kárání. Ten strop spravíte a ten trám taky.
"Dědo, to dá děsně práce." skuhral Richie a Cayce raději mlčel, protože věděl, že je přeci jen na návštěvě.
"Jo to jo. Ale kdybys neměl takovéhle pitomé nápady, nic z toho by se nestalo." vynadal mu. "Myslím si, že pořekadlo: "Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá" je asi oprávněné. Vy jste toho živým důkazem." prohlásil a zalezl zpátky k Jayovi pod traktor.
"Bezva, tak teď mámě do večera a možná do zítra co dělat." brblal Richie, i když si za to s Caycem mohli sami.
"Nechci nic říkat, Richie, ale Josefína asi opravdu vyhraje sázku. Měli jsme skoro už všechno hotové, ale po tomhle budeme opravdu grogi." uvažoval Cayce, když začali s prací ve stodole.
"To se dá." nevzdával své nadšení Richie, i když už předem věděl, že Cayce má pravdu a Josefína tu děsivě trapnou fotku zveřejní hned, jak se vrátí zpět do Berlína.
Mezitím, co ti dva ve stodole spekulovali o možné prohře nebo výhře, tak kluci s dědou a Josefínou se venku chechtali tomu, jak Cayce s richiem vypadali, když vylezli.
"Docela vtipné bylo, jak mu ta sláma trčela z košile." chechtal se Vinnie, až stříkal barvu všude kolem sebe.
"To jo, vypadal jak smeták." zubil se Jay. "Co mi ale přijde horší, že Richieho napadlo něco tak podlého. Vůbec bych do něj nic takového neřekl. Vždycky to byl takový show man."
"Ale to byl i teď." klátila se smíchy Josefína. "Prostě to nemyslel zle. Jsme přeci jen pořád sourozenci a bez rozdílu, jestli nám je 20, 40 anebo 60. Takovéhle naschvály si určitě budeme dělat pořád. Navíc, tohle se jim docela povedlo. Nečekala bych, že Cayce sundá strop." a zamžourala směrem k otevřeným dveřím stodoly.
"Ještě, že se jim nic nestalo. Mohlo by to taky dopadnout daleko hůř, kdyby pod tím stropem nebyly stohy slámy." přiznal děda aotřel si orosené čelo. "Někdy si připadám, jako když jste se oba s Christopherem vrátili do dětsých let."
"Jaj, dědouši, z těch jsme ještě ani nevyrostli."
"Jak jsi mi to řekla? Jak jsi mi to řekla?" zsmál se děda a odhodil ušpiněný hadr do trávy. "Já ti dám dědouše! Kluci, tudy a témhletudy." zavelel, když se Josefína snažila uniknout. Nakonec ji ale dohonili a kdyby včas nezsáhla babička, asi by skončila v sudu s ledovou vodou.

Proč tě miluju

26. března 2009 v 19:14 | *annyny* |  Moje básničky :-}
Proč tě miluju?

Kvůli tvým hnědým očím, při pohledu na ně se celá točím.
Kvůli tvému vzhledu, jež mě posílá k ledu.
Kvůli tvému úsměvu, který sama nesvedu.
Při pohledu na nebe, vzpomenu si na nebe.
Nebe je krásné a ty též, říct, že tě nesnáším, by byla lež.
Ano, miluji tě srašně moc, myslím na tebe celý den i celou noc.
Být s tebou je krásný sen a já doufám, že jednou nastane ten den.

Miluju tě:O* strašně moc!


Tahle básnička je sice hodně krátká, ale pro mě výstižná. Vyjadřuju v ní všechno to, co cítím. I když jsou věci, které se slovy vyjádřit nedají. Doufám, že se vám bude líbit =)

***slovo úvodem***

25. března 2009 v 18:53 | *annyny* |  °**návrat do budoucnosti**°
Takže, chtěla jsem vám, co čtete moje příběhy, říct, že jsem se rozhodla psát další a zároveň pátý příběh. Tentokráte se nebude jednat tak úplně o drama ani román. Popsala bych to asi na styl sci-fi. Parta lidí ve věku 15 let se vydá do minulosti změnit budoucnost. Že to už tu bylo? Myslím a hlavně doufám v to, že i když tohle téma je ohrané, povede se mi vás přijemně pobavit, někdy rozplakat a zároveň se zamyslet.
Více vám prozrazovat nebudu, abych vás nepřipravila o překvapení =)
A zároveň bych chtěla poděkovat dvěma čtenářkám, o kterých vím, že mé příběhy čtou (Monča a Renyseeek). Děkuju moc =)
Tímto bych ráda vyzvala i ostatní, jestli, když přečtete kapitolu, byste nenapsali komentík, ať by byl jakýkoliv.

Doufám, že první díl se tu objeví už někdy koncem března a nejdéle prvního května. Tak snad se budete těšit, protože já se těším moc!

vaše ***annyny***

5.kapitola-Celibát jako trest

24. března 2009 v 20:11 | *annyny* |  °°*krutá dospělost*°°
tahle kapitola je dost krátká, ale pořád nestíham. Do toho musim ještě upravit něco na našich klubových stránkách, tak toho je moc. Ale do ponděli snad další díl dospělosti přibyde..Přeju příjemný čtení =)
***annyny***

I když se zprvu zdálo, že Diana s Eugénií nebude vycházet, nakonec se všechno obrátilo k lepšímu. Rozhodně se z nich nesaly po jednom týdnu nejlepší kamarádky, ale Diana si odpustila své jedovaté poznámky, někdy se i přemohla a vyloudila na svém obličeji úsměv a někdy jí pomáhala mlčky v kuchyni.
Eleonora se hned skamarádila s tamějším chlapcem Lukasem a hned si padli do oka. Jemu byly 4 roky, talže si s Elou perfektně rozumněli. Hned durhý den, po jejich nastěhování se do nového domu, s ním už lítala na zahradě a hrála si s ním na indiány.

"Mám pro tebe báječnou zprávu." řekla jednoho červencového odpoledne Eugénie, když odložila plátěnou tašku s nákupem na kuchyňskou linku. "Všimla jsem si, že Ela už se zabavila, Sebastián každou chvíli vysedává u jezera a píše básničky. Ty tu ale chodíš jako tělo bez duše a proto jsem ti koupila tohle." a vytáhla z přední kapsy něco úzkého v koženém černém obalu.
"Co to je?" zeptala s Diana se znechuceným úsklebkem.
"Tak to otevři, Di." vybídla ji Eugénie a podala jí ten záhadný kožený obal. Diana si ho nejprve zkoumavě prohlížela, pak ho jemně ohmatala a došlo jí, co by tam asi mohlo být.
"Flétna?" řekla a pozvedla obočí. Potom ji surově z pytlíku vyklepala, až do třísklo o zem. Aby se neřeklo, tak ji ze země sebrala položila ji na kamna, které naštěstí netopily. "Dík, ale můžeš si jí nechat, já na flétnu nehraju." utrousila a chystala se, že vyjde po schodecha zavře se v pokoji.
"Slyšela jsem něco jiného." usmála se Eugénie a zvedla flétnu z plotny.
"Asi jsi slyšela špatně. Nehc si prof-" zarazila se a vzpomněla si na to, co slíbila bratrovi. Totiž to, že nebude na Eugénii až přespříliš hubatá.
"No tak, Diano..." přemlouvala ji Eugénie. "Prý jsi jako malá na flétnu hrála a šlo ti to. Není přeci škoda zahodit talent?"
"Je to dávno." zakourila hlavou Diana a zadívala se směrem ke vchodu do domu.
"A co tě vůbec vedlo k tomu, žes přestala?" zajímalo Eugénii, portože správně tušila, že v tom bude určitě i něco jiného, než jenom dětské omrzení.
"Nechci se o tom bavit." prohlásila Diana rázně a pohlédla Eugénii do očí. Nedělala to ráda, protože Eugénie je měla moc milé a upřímné. Pokaždé, když se do nich vpila, se začala chovat úplně jinak. Otevírala jí své srdce a Diana věděla, že to nemůže dopustit.
"Di, vím co tě k tomu vedlo a věř mi, že to zvládneš. Zařídila jsem ti hodiny u jedhoho báječného pána. Učí tu už léta a také se přeštěhoval z Čech. Hrával v Plzeňské filharmonii a přes dechové nástroje je špica!"
"Co, že jsi udělala?" vykulila na ni své velké oči. "Chceš říct, že jsi mě přihláila k nějakému starému páprdovi na fujaru? Na to ti prdim." slušnost neslušnost, teď byla Diana zkrátka rozhořčená a zábrany šly stranou.
"Za prvé to není žádný starý páprda, ale docela mladý učitel a flétnu jsi měla dost ráda. Mluvila jsem s ním o tobě a říkal, že by byl ochotný ti dát první hodinu už dnes ve čtyři."
"Oh, tak pán by byl ochotný." obrátila Diana oči vsloup. "Prostě moje poslední slovo je ne a klidně si prdněte všichni do copu." a rozmáchla rukama. Naneštěstí pro ní to samé udělalai Eugénie. Byl to spíš takový reflex, který většina lidí má, když je něko naštve.
Dianě se Eugénina ruka obtiskla na tváři a ona se za ni chytla. Podívala se uslzenýma očima na Eugénii a pak zlostně a zároveň ukřivděně vydupala po schodech nahoru. Nezavřela se do pooje, ale sedla si na tu pohovku, kde tam ráda sedává Eugénie a brečela.
"Co si to vůbec dovoluje?" říkala si v duchu. To už však slyšela zdola kroky, jak se blíží po schodech k ní. Zahlídla jen blonďatou hřívu a zvedla se. Otevřela malé dveře, prošla jimi a pak je za sebou přibouchla tak hlasitě, že to musel slyšet i jejich nejbližší soused, kterého mají od sebe čtvrt kilometru.
Eugénie nejprve zaklepala a vyčkala, jestli se z druhé strany něco ozve.
"Jdi pryč, nechci tě vidět." fňukala ublíženě do polštáře Diana. Eugénie však do pokoje vešla a její pohled spadnul k drobné Dianě, která svou tvář bořila do péřového polštáře.
"Nesylšelas? Jdi pryč! Nechci s tebou mluvit!" vyháněla ji pryč. Vůbec nemyslela na to, co si s bratrem řekli před týdnem, když tu byli sami. Prostě měla nervy na pochou a smrt jejich matky byla tak čerstvá, že seto zkrátka nedalo zamést pod koberec. Dneska jí ruply nervy a vylila si to zrovna na Eugénii.
"Je mi to líto, nechtěla jsem tě uhodit." omluvila se Eugénie a psadila se vedle Dianiny postele. Diana však hlavu z polštáře nezvedla a dál fňukala jako panovačné děcko.
"Vím, že to nemáš jednoduché, ale snaž se taky pochopit ty mě." začala. "Myslela jsem to s tebou dobře, nechci, aby ses uzavírala do sebe. Je ti šestánc Di, jsi v tom nejlepším věku. Měla by sis užívat a ne se věčně zavírat v pokoji anebo trucovat na zahradě v altánu."
"Hodně si budu užívat, když budu chodit na flétnu. Nesnášim ten nástroj a hrát na něj nebudu." odmítla zase trucovitě a vysmrkala se.
"Mám po tebe nabídku." řekla po chvíli ticha Eugénie. "Naše první setkání nebylo zrovna nejlepší, i přesto jsme spolu tenhle týden vydržely bez hádek. Byla bych nerada, abychom se teď začaly hádat a-"
"Tak si mě neměla uhodit, co si to vůbec dovoluješ, ty nejsi moje máma!!!"
"Přesně kvůli tomuhle!" zvýšila na ni hlas Eugénie. "Člověk s tebou chce jednat jako s velkou, ale ty se pořád dokolečka chováš jako paňár." Tohle ale Dianu vytočilo, tak, že měla chuť jednu Eugénii natáhnout. Ona že se chová jako paňár? To přehnala!
"Víš co? Příměří končí." založila si ruce na prsou. "Chtěla jsem s tebou vycháze, ale nejde to, protože ty o to zřejmě nestojíš." pronesla Josefína stále se založenýma rukama.
"A dost. Ještě chvíli a přeteče kalich mojí trpělivosti." Jenom co ale Eugénie dořekla tuhle větu, tak se Diana zasmála. Slovní spojení: "přeteče kalich" jí přišlo zkrátka příšerně vtipné.
"Dobrá zlato." řekla Eugénie a postavila se. "Dneska půjdeš na flétnu a bez diskuzí."
"A co když ne?" hodila hlavou Diana a podívala se na Eugénii, jako kdyby to byla právě ona, kdo drží v ruce všechny trumfy. Opak byl ale pravdou. Ty správné karty držela v ruce Eugénie apokud by se Diana nesklidnila, nebála by se je použít.
"A když ne...-" opakovala po ní Eugénie. "Tak tě nechám zavřt do místního kláštera a udělám z tebe jeptišku."
"To přeci nemíš, to nejde." křičela Diana. Ale mohla se vztekat jak chtěla. Jednou byla Eugénie její zákonný zástupce a Diana ještě není plnoletá, takže za ní zodpovídá ona. Buď se bue chovat dál tak, jako dneska a čeká ji celibát, anebo se srovná a uklidní rozbouřenou vodu.

21.kapitola-Richieho tajemství

24. března 2009 v 18:59 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
"Já...-"
"Ty vo... Chci říct, Jayi, mluv už sakra, co se děje?" vybuchnul Izzy a úplně se do něj vpíjel očima. Tetelil se na tu zprávu jako malý kluk na nové sáně.
"Lena je těhotná." oznámil a ve stanu zavládlo ticho. Byly slyšet jen dopady kapek na cesltu a slabý vítr, jež pohupoval korunami stromů. "Sakra chlapi, já budu táta!!!" zařval a začal se ohomě smát. Vyvolalao to takovou vlnu raodsti, že na něj všichni kluci skočili a chechtali se sním. Poplácávali ho po zádech a křičeli jeden přes druhýho: "Báječný!!!! Gratuluju!!! To je bezva!!! Nádhera!!! Ty bejku!!!" a další. Všichni měli ohromnou radost, ale největší určitě Jay. V hlavě si pořád přehrával Lenin hlas a dokolečka slyšel, jak mu oznámila, že její těhotenský test je pozitivní.
"Bude to Gambit." prohlásil hrdě Izzy, jako kdyby to mimčo nosil v břiše on. Jay jen povytáhl obočí, zatvářil se příšerně legračně a prohlásit, že na to ať Izzy kouká okamžitě zapomenout.
"S takovým jménem se jdi vycpat." prohlásil. "Jo, kdyby Lena koupila vlčáka, tak prosím, bude to Gambit." a kluci se začali řezat smíchy. "Navíc ani nevíme jestli to bude kluk nebo holka." pokrčil rameny a prohrábl su rukou uhlově černé vlasy. Pak si otřel čelo o rukáv trika a zadíval se na "strop! stanu.
"Můj bože, já budu táta." zabrblal a zkolaboval. Praštil sebou mezi Cayce a Richieho a nezvedal se. Byl úplně rudý a během chvíle změnil svou barvu na bílou, jako bývá stěna.
"On umřel." vypískla Josefína bezmyšlenkovitě a vrhla se k němu. "Vstávej, budeš táta, teď nesmíš umřít."
"Josefíno, klid." chechtal se Cayce. "Prostě to s ním seklo no. Asi bych dopadl stejně, kdyby mi takovou novinku oznámila nějaká holka." Richie ho však spražil takovým pohledem, že raději zmlknul a pomohl jim Jaye dostat k sobě.
"Kámo, to až řekneme Leně." zasmál se Vinc a pomohl Jayovi se posadit. "Asi čekala, že spíš budeš mít radost a ne, že tě to položí."
"Ale mě to nepoložilo. Totiž jo. Vlastně ne! Au, moje hlava!" vyštěkl Jay. "Prostě mi najednou začalo být děsné horko. Zamžilo se mi před očima a pak anjednou černo, cítil jsem tlak v hlavě a potom jsem slyšel vaše hlasy a nemohl otevřít oči."
"Tak to asi dneska rozpustíme, ne?" napadlo Richieho, když viděl, jak Jay vypadá.
"Ne, to ne." řekl Jay rázně. "Ty příběhy dopovídáme. Alespoň si budu něco pamatovat. Na pohádky nejsem zrovna odborník a až jednou budu muset tomu prckovi něco vyprávět, vybalim na něj ty tvoje příběhy."
"Jak originální." pronesla Josefína. "Chudák dítě. Ještě se nenarodilo a ty bys do něj chtěl hustit horory o bezhlavých jezdcích." zasmál se.
"Možná asi opravdu budou lepší ty pohádky, co?" zasmál se Jay společně s ní a opravdu ten večer odvyprávěli přinejmenším tři strašidelné a duchařské hystorky. Asi kolem půl jedné se vrátil Vinnie, Izzy a Josefína do svého stanu a zalomili to. Déšť sice na tři hodiny ustal, ale kolem páté to začalo zas. Naštěstí nebyla bouřka, tekže Josefína neměla o Izzyho takový strach. I přesto se celou noc budila a kontrolovala, jestli vedle ní leží a při jakémkoliv zašustění spacáku sebou trhla a sledovala, jestli náhodou Izzy nevyšel ven.
Celá noc naštěstí pro všechny dopadla dobře a nejvíce vyspalý vypadal Cayce. Není divu, když chodí téměř každý den do klubů a na diskotéky a najednou spí místo tří hodin, celou noc.
Když se probudili, už jenom mírně kapalo, ale slunce zářilo, jako na Sahaře.
Tenhleten zážitek Richiemu i Josefíně chyběl. Jejich prarodiče měli v domě ještě starou velkou televizi, jakou kdysi mívali naši rodiče, když jsme byli malí, elektřina každou chvíli při bouřkách vypadla a pro vodu museli jezdit. Zkrátka pro někoho ráj na zemi, pro jiné divočina.
Kluci vylezli ze stanů, obuli si boty a dýchnul na ně svěží vánek rána. Ranní chládek jim zalezl pod tričko a okamžitě všem naskákala husí kůže.
Přešli celou zahradu směrem k domu a vešli dovnitř. Opatrně našlapovali všichni kromě Richieho a Josefíny. Oni jediní totiž věděli, že v osm hodin není pro jejich prarodiče brzo, ale spíše pozdě a tudíž už dávno nespí.
Doplížili se až do koupelny, kde se umyli, vyčistili si zuby a pak si zalezli do pokoje, aby se převlíkli do normálního oblečení.
"Vinci, děláš si srandu?" zasmál se Cayce, když si na sebe Vincent soukal trendy džíny a barevné triko od Adidas. "Myslel jsem, že jedeme k babi a dědovi na chatu, ne na módíé přehlídku. Koukej na sebe hodit něco normálního, nebo si to zničíš." poradil mu Cayce. Vinnie jen spěšně nahlídnul do skříně a pak si nacpal ruce do kapes a nakrčil ramena. Zadíval se do země a nohou opisoval kružnici.
"Chlape, já z tebe umřu." řekl Jay. "Mělo ti být jasné, že tady se to nehemží věžákama, ale je tu víc trávy než betonu. To chceš říct, že s sebou máš jenom džíny a moderní trika, co nosíš v Berlíně?" Vincův pohled ale mluvil za všechno.
"Prosím tě, tady máš jedno moje staré triko, které jsem tu nechal ještě v době, kdy jsme sem s Josefínou jezdili." nabídnul se Richie a hodil po Vincovi něčím, co mu připomínalo spíš hnědozelený hadr než oblečení.
"No nekoukej na to tak." zasmáli se kluci. "Nebo si zapomněl, jak se oblíkají trička? Je tam takový velký otvor ve tvaru O." smáli se dál. Josefína se však postavila na jeho stranu.
"Hlavně, že ty jsi byl jiný, viď Christophere!" řekla kousavě a vyndala Vinniemu ještě nějaké plátěné kalhoty.
"Neříkej mi-" a chtěl se na Josefínu vrhnout. Cayce ho však chytil za rameno a zastavil ho.
"Nerozčiluj se." napomenula ho. "Jako malý jsi sem tak přijel vymóděný jako manekýn a neměl si s sebou vůbec nic kromě svého plyšáčka ušáčka, pamatuješ?"
"Plyšáček ušáček?" válel se smíchy Izzy a cenil na Richieho své velké bílé zuby.
"Je to dávno." řekl a pokusil o úsměv. Bylo však vidět, že je mu to, co říká Josefína docela trapné. Přeci jenom, pokud si to pamatuje a jsou od sebe 5 let, jemu v té době muselo být alespoň 10 nebo 11.
"Dávno to sice je, ale stalo se to. Taky si nebyl zvyklý jezdit do přírody a naučil ses to. Stejně jako tobě to nikdo neřek, ani Vinnie nevěděl, co se tu všechno bude dít. Dostane naše starý oblečení a bude." prohlásila Josefína a jenom co skončila s mluvením, už před nimi stál Vincent Thomas takový, že by ho asi fanynky nepoznaly.
Vlasy se mu vlnily, protože neměl, kam by zapíchnul žehličku, okrové kalhoty mu splývaly až dolů ke kotníkům a zelenohnědé triko s kapsičkou na prsou mu sedělo, jako kdyby bylo šité přímo pro něj. A i když na sobě neměl zrovna oblečení podle poseldních trendů, tak mu to slušelo.
"A co budeme dneska vůbec dělat?" zajímalo Cayceho. Na jeho otázku mu však odpověděl Richieho děda rychleji, než by to dokázal sám Richie. Vtrhnul k nim do pokoje a zařval: "Makam, makam! Dneska nás čeká dost práce!"
"Tak už víte, po kom tohleto vpadávání do pokoje Richie má?" zasmála se Josefína a změřila si svého dědu pohledem, který jasně říkal, že by bylo vhodné, aby příště zaklepal.
"Á, rozumbrada promluvila." řekl děda pobaveně a vyhnal všechny z pokoje. "Rychle se nasnídáme a pak se d toho musíme dát, aby všechno bylo hotové."
"Neříkala jsem ti snad, že tu jsou na návštěvě a ne na brigádě." rozčílila se babička, která akorát mazala chleby a dávala na ně sýr a šunku. "Nech je, ať jsou v klidu."
"Prosímtě, tolik chlapů a že by nezvládlo opravit traktor jo? Nebo opravit dveře od stodoly? Navíc ta zahrada chce taky posekat a-"
"Dost. Nehádejte se zase." přerušil je Richie, který hádky bytosně nesnášel. "Venku už neprší a svítí slunce. Tráva bude do odpoledne suchá a pak ji můžeme posekat. Ten traktor ti pomůžeme opravit a budeme s tím hotoví hned. Navíc Jaye to baví, ne?" a pohlédl na něj. On jen zasněně koukal z okna a určitě přemýšlel nad tím, jak se asi momentálně má Lena.
"Posekat trávu nebude takový problém a ty staré dveře už potřebují opravit kolik let. Navíc jsem si všimnul, že ten plot by chtěl natřít."
"Takže-" začala babi.
"Takže to zvládnem, co chlapi?" řekl povzbudivě Richie.
"A Josefína zase nic?" řekla tiše a narovnala se, aby ji bylo lépe vidět.
"Promiň ségra." omluvil se richie. "Jenomže v tom maskáčovým triku a svázanýma vlasama vypadáš jako prastýc Adolf." vtipkoval, aby ji dopáli.
"Haha." utrousila josefína a nemohla potlačit smích v hlase. Konec konců, každý, kdo strýce Alfonze znal, se musel při pomyšlením smát stjeně jako ona. Nikdo netvrdí, že to není dobrý chlapík, ale jeho vzhled je více než zoufalý.
"Uvidíme, jestli budeš večer stejně nabitý elánem jako teď." vyzvala ho a on se její výzvy chytil. "Vsadím se, že se budeš jenom plazit."
"Dobrá, o co, že vyhraju?" a přihmouřil oči, jako kdyby hráli pokr a on držel v ruce několik trumfů.
"Když vyhraješ, smažu všechny tvoje fotky, co jsem dala až do dneška bez tvého vědomí na blog." S tím Richie mohl jen souhlasit. Sice si jeho fanynky myslely, že je to sladké, jak si ve spaní cucá palec, nebo drží méďu Pú za ručičku, ale jemu to zas tak sladké nepřišlo. Spíš to na něj působilo hodně trapně.
"A co když vyhraješ ty?" zeptal se, protože chěl vědět, do čeho vlastně jde.
"Hm...Tak to seš těš brácha. Bude to bolestivé, kruté, nelítostné a děsivé." prohlásila s vykulenýma očima a její děda ji jenom nadšeně pozoroval. Viděl v ní sám sebe takového, jaký byl sám, jako mladý.
"No Josefí." napomenula ji babička. "Nezapomínej, že jsi pořád slečna. Měl by to být trest na úrovni a ne nějaká, co já vím..."
"Neboj babi, dostane jenom to, oč si řekl." a dábelsky se ušklíbla. "Chtěl válku, tak ji má mít. A ten trest tě nemine, jako že se Josefína jmenuju. A sázku vyhraju večer já. Budu mít víc energie než ty! Platí?" a natáhla ruku.
"Až řekneš, jaký bude ten trest." smlouval Richie.
"Bratříčku, copak ty nemáš rád překvapení?" kluci mlčeli a jenom sledovali jejich slovní přestřelku. Byli děsně zvědaví, jak to dopadne a co na Richieho vlastně vymyslí. Věděli, že Josefínina největší zbraň, jsou Richieho tajné fotky a využívala je vždy k tomu, aby bratra vydírala. Nejinak tomu bylo i teď.
"Dobrá teda... Minulý rok jsi oslavil 20.narozeniny, což znamená, že už ti je 20 a 1/2...A jak by se asi holky, které tě milují, tvářily na to, kdyby tě viděly ve vaně plné bublinek a hlavně s velkou žlutou kachničkou." To kluky tak rozhodilo, že jen vykulili oči a koukali na Josefínu s otevřenou pusou.
"Ale jak si to-"
"Navíc tam máš vousy od pěny a roztomilýho vyčesanýho kohouta se správnou lokýnkou." Richie jen chvíli přemýšlel, jak se k takovéhle fotce mohla dostat, vždyť kohouta si dělal naposledy před odletem a to byl zamčený, takže se mu Josefína nemohla dostat do koupelny. A při pomyšlení, že ho celý svět vidí, jak si jako malé děcko hraje ve vaně s kachničkou, má pěnové vousy a na hlavě se mu vyjímá blonďá lokýnka, je mu úplně úzko.
"Tak co brašule, jdeš do toho, anebo odstupuješ?" popíchla ho Josefína. Richie měl samozřejmě tak trochu obavy. Přeci jenom, tamty fotky už skoro všichni viděli. Nebylo by špatné, kdyby z jejího blogu zmizely, ale nic se nestane, když tam ještě budou. Ale při představě, že tam přibyde jedna z nejtrapnějších fotek z Josefíniny kruté sbírky, se Richiemu potí ruce.
"Já do toho jdu." přiznal a podal sestře ruku. Děda to jen s ohromnými jiskrami v očích pozoroval a potom jejich ruce symbolicky přesekl, aby tím dal najevo, že sázka začíná.
"Kámo, nepochlubil ses mi, že se koupeš s kachničkou." rýpnul si do něj Cayce. "Čeho já se ještě nedozvím." a potichu se chychotal. "Jsi můj nejlepší kámoš a říkal jsem si, že o tobě vím všechno, evidentně ne."
"Hele, já ti taky přeci neříkám, co jsi dělal, když přijdeš z pařby."
"To je fakt." uznal Cayce. "Buď si to nepamatuješ anebo to není tak trapné jako s tou kachnou ve vaně." a jelikož jejich rozhovor slyšeli i ostatní, začali se společně s Caycem smát.
"Prostě je to nuda jenom tak ležet ve vaně." promluvil najednou Richie. "Klidně se vám jako kámošům přiznám, že si někdy sundám i svoje staré autíčko a jezdím s ním po pokoji, jako kdyby to byla závodní dráha." Kluci jen nevěřícně koukali a ptali se sami sebe, jestli ten, kdo teď před nimi stojí, je opravdu Richie. Nakonec se s tím ale smířili a rozhodli se Richieho brát takového, jaký je. Infantilní neinfantilní, vždycky to bude jejich trhlý kámoš! :)

4.kaptiola-nový začátek

22. března 2009 v 20:41 | *annyny* |  °°*krutá dospělost*°°
"A Dianko, vrátíme se sem domů někdy?" zeptala se malá Ela své sestry, když si balila věco do malého žlutého batůžku.
"Eli, já nevím." pokrčila Diana rameny. "Budeme teď bydlet s tetou Eugénii někde jinde, takže tady dům necháme a přestěhujeme se."
"A já už se těším!" vypískla Eleonora, která si celou situaci zatím neuvědomovala. "Teta říkala, že tam, kde bydlí, mají velkýho koníka! Tááákhle obrovský je." a vzpažila co nejvíce mohla, aby své sstře zdůraznila, jak moc je Eugenin kůň veliký.
"Budu na něm moc jezdit a říkala, že v pokojíčku budu mít svojí vlastní postýlku s velkou pežinou." Dianou jen projížděl vztek. Nechtěla se k Eugénii stěhovat a rozhodně ne, do nějakého zapadákova, ze které Irsko považovala. Chtěla zůstat tam, kde je. Ve měste plném techniky a vědy. Přála si, aby se nic z toho, co se stalo, nestalo. Nebyla připravená na takhle chaotický život a všechny plány, které si doposud připravila, se jí teď hroutily jeden za druhým.
"Taky se těšíš na koníka? A půjdeš se podívat na mojí pežinu?"
"Eli, peřinu, se říká." napomenula ji, aby nemusela odpovídat na její všetečnou otázku. Sice k Eugénii nechtěla, ale Elu rozhodně nehodlala nabádat k tomu, aby ji neměla ráda. Dost, že skažený život mají podle ní, on a Sebastian.
"Hotovo?" zeptala se Eugénie, když stáli před vilkou. Vůbec nevypadala, jako kdyby v ní už nikdo neměl bydlet. Stála pyšně a stejně honosně jako posledních 95 let.
"Našla jsem jednoho moc hodného pána, který se rozhodl, že váš dům koupí." pronesla. "Tedy, ne tak docela. Bude ho mít pronajatý společně i se zahradou a bude se o něj starat do vaší plnoletosti. A až dokončíte střední školu, budete se moci vrátit zpátky domů."
"Bylo tu krásně." prohlásil Sebastian a zalezl do taxíku. Všechna zavazadla už byla nacpaná v autě a to, co se do auta nevešlo, leželo připoutané na střeše.
Na poslední chvíli se na místo přiřítila Aneta a vroucně Dianu objala. Řekly si několik slov na rozloučenou a Sebastanovi poslala vzdušno pusu skrz okýnko. Pak se taxík rozjel a oni na Anetu koukali zadním okýnkem.
Stála uprostřed silnice a se slzami v očích jim mávala. Věděla, že se na dobu neurčitou loučí se svými nejlepšími přáteli a rvalo jí to srdce stejně jako jim.
Není lehké, když vás opustí otec, o to težší je, když vás opustí i matka. Odejít ale z rodného domova a země a nechat zde nejlepšího přítele, je příšerně bolestivé, už jenom kvůli všem ostatním okolnostem.
"Bude se vám tam moc líbit." snažila se nabroušeného Sebastana a Dianu přesvědčit a aby jim zlepšila náladu dodala, že bydlí nedaleko Dublinu.
"A jak se vlastně ten zapadákov jmenuje?" vyprskla nakvašeně Diana. Bylo jí jedno, že se to eugénie dotkne, hlavně si na ní chtěla vybít svoje komplexy, protože nikdo jiný kromě ní, nebyl v dosahu.
" Laragh." prohlásila Eugénie a usmála se na malou Elu. "Bude se vám tam moc líbit. Nedaleko odtamtud je jedno krásné místo a všude kolem nás je nádherná příroda. Mám v plánu vás vzít ke dvěma velkým jezerům, určitě z toho místa budete nadšení."
"Určitě z toho místa budete nadšení." papouškovala po ní potichu Diana. Eugénie sice její peprnou poznámku slyšela, ale rozhodla se, že to nebude komentovat. Přeci jenom, počítala s tím, že tohle nebude jednoduché. Má na starosti malou holčičku a pubertální dvojčata.
Naštěstí Sebastian se nechoval tak vzdorovitě jako Diana. I ona se to snažila před svou mladší sestřičkou potalčit, ale své emoce nedokázala udržet na uzdě tak dobře, jako její bratr.
"Tak vy letíte do Irska, jo?" ozval se zepředu taxikář a Eugénie se otočila směrem k zadím sedačkám, aby na děti viděla. Diana jen nakvašeně civěla z okna a Sebastián si proplétal prsty.
"Byl jsem tam asi dvakrát. Jednou ve vašem věku a pak jako dospělý. A musím souhlasit, že je to opravdu moc krásné místo."
"Abyste se z toho všichni nezbláznili." řekla Diana úsečně, ale zároveň potichu, aby ji nikdo neslyšel.
"A co, už se těšíte?" zeptal se starý taxikář znova a vjel na dálnici, kteá vedla přímo na letiště. Odpovědí mu bylo dlouhé hrobové ticho. Nakonec promluvila malá Ela a začala taxikáři líčit, co všechno má teta Eugénie doma a co tam bude dělat.
"Máte moc fajnovou neteřnku, paní."
"Není to úplně moje neteř." přiznala Eugénie a mile se na malou Elu usmála. "Jsou to děti mojí velmi dobré kamarádky."
"Aha a vy si je teď k sobě berete na návštěvu, žejo? Jé, jak já bych si rád od svého bratra půjčil děti. Má desetiletého chlapce a šestiletou holčičku. Moc fajn děčka, moc fan." brumlal si pro sebe.
Celou cestu na letiště si povídali pouze Eugénie, taxikář a někdy se mezi ně vmísila i maličká Eleonora.
Diana se opřela o okýnko a usnula a Sebastián si píchnul MP4 do uší a poslouchal, dokud nedorazili až na parkoviště. Jejich letadlo naštěstí nemělo takové zpoždění, takže nečekali tak dlouho a do Irska dorazili rychleji, než Eugénie očekávala. Zkrátka večeři stihli úplně s přehledem.
Teď už zase seděli v taxíku a projížděli nikoliv českou, ale Irskou krajinu. Všude stromy, louky, kopce, magické jeskyně a jezera. Na normálního člověka by toto místo působilo blahodárným dojmem, Diana to všk vnímala jinak. Nejraději by z auta vystoupila, nasedla na nejbližší letadlo a vrátila se zpátky.
"Teto, teto koukej, koníci." zavolala malá Ela a píchla prstem do okýnka.
"To nejsou koníci, broučku." zasmála se. "To jsou ovečky, víš? Má je tu jeden moc hodný strejda. menuje se Ernest a když budeš chtí, budeme se za ním moct jet podívat."
"A na ovečky taky?"
"Hlavně na ovečky." přikývla Eugénie. S malou Eleonorou si za tu chvilinku vybuddovala velmi dobrý vztah a tušila, že pokud ji zavrnou Sebastian s Dianou, alespoň Ela ji ráda mít bude.
"A jsme tady." prohlásila Eugénie, když taxík zastavil před malým domkek s barevnou předzahrádkou.
"No super, celou dobu teď budeme bydlet v barabizně." řekla si Diana saa pro sebe a vylezla z auta. Pomohla i Ele a pak si všichni do domu odnesli svá zavazadla.
Dům opravdu nebyl moc velký. V přízemí byla malá vstupní místnůstka s dřevěným točitým schodištěm napravo hned od vchodu, naproti dveřím se klenul oblouk směrem do malé kuchyňky a kdybyste vešli dovnitř, tak směrem vlevo byla malá jídlenička a doprava dveře od spíže.
"No není to nádhera?" zasnila se Eugénie a vyšla z kuchyňky. "Celý život jsem snila, že budu mít malý domek na vesnici aten sen se mi před pár lety splnil. Pojďte, ukážu vám, kde budete spát." Odvedla je po točitých schodech do prvního patra a rázem se ocitli na vyhřáté dlažbě.
"Jakto, že to nestudí?" zajímala se malá Ela a sáhla ručičkou na dlaždice. "U nás v koupelně jsou studené."
"Tady ne." odpověděla Eugénie a ukázala na bílou stěnu. "Vede tudy komín a proto je tu podlaha tak teplá. Nemusíte tu ani nosit boty a já tu třeba ráda sedím a čtu si knížku."
"U zábradlí?" prohlásila Diana pvrchně.
"Samozřejmě." přikývla Eugénie, aby navodila lepší atmosféru. "Vidíte tady ten velký kamenný schod?" a všichni se otočili za sebe. Opravdu, jen několik málo centimetrů za jejich nohami byl velký chod a na něm béžová pohovka.
"Tady sedávám a je mi tu dobře. Navíc trámy, které mám nad hlavou, na mě působí dost útulně." a zvedla ruku nahoru, aby upozornila na skosenou střechu.
"Ale abych vám konečně ukázala, kde budete spát." a zamířila doprava k malým dveřím. Člověk s výškou 165 cm by je prošel bez obtíží, avšak Sebastian a Diana se museli schýbnout. Ze začátku si mysleli, žeje čeká nějaká komůrka, jako pro popelku, ale opak byl pravdou. Malé dveře klamaly a před nimi se otevřel krásný podkrovní pokojík přibližně s rozměry 5x7 metrů.
"A tady budu spinkat já." vyhrkla Ela a sedla si na malou postýlku u okna.
"Líbí se vám to tu?" zeptala se Eugénie a vlezla malými dvířky za nimi. "Dveře jsou sice malé, ale ten pokoj je dost prostorný. Navíc jsem vám ho nijak neupravovala a nedávala sem nic, protože mě napadlo, že vy, jakožto teenageři si sem budete chtít dát třeba nějaké plakáty." a rozhodila rukama ve vzduchu.
"To jsou kamna?" zeptal se Sebastian a přešel k něčemu, co vypadalo jako tmavěhnědá kachlová krabice a výškou mu sahala přibližně po boky.
"Ano." přiznala Eugénie a přešla k nim. "Když je velká zima, topíme jedině v nich. Topení tu totiž není, ale kamna jsou mnohem lepší. Navíc ten, kdo si zabere tuhle postel, která vedle nich stojí, si bude hovět jako honza na peci." Sebastian si tam tedy položil tašku, když už u té postele stál a pak si sednul. Na Dianu tedy zbyla postel vzádu v rohu s malým nočním stolkem a lampičkou ve tvaru lilie.
"Nechám vás tu, abyste se zabydleli." mrkla na ně a vylezla dveřmi ven.
"Bezva, takže z velké vily do kamrlíku, z města do řepákova a ještě jsme tu nasulcovaní všichni dohromady." vyprskla Diana hned, jak za sebou Eugénie zaklapla zveřmi.
"Sakra ovládej se trochu." okřikl ji Sebastian. "Já z toho taky nejsem nadšený, ale co mme dělat? To chceš, aby si nás odvedli do děcáku? Co nás, ale Elu!" rozkřikl se a pak si všimnul, že je vlastně Ela s nimi a tohle téma asi není vhodné pro její malá ouška.
"Přestaň, Eugénie vypadá jako pohodová fajn ženská a snaží se. Navíc, ona nemůže za to, že nám umřeli rodiče, tak toho nech, jasný? Chováš se nemožně."
"Tak já se chovám nemožně jo?" řekla Diana arogantně a vyndala si několik triček z tašky. Pak přešla k velké dřevěné vykládané skříni a naházela je do prvního fochu.
"Jo ty!" potvrdil to Sebastian a prudce oddechoval.
"Eleonor, nechceš se jít podívat za tetou a třeba jí s něčím pomoct?" řekl a mile s na ni usmál, aby to nebrala jako jeho příkaz. Načež se Ela opravdu zvedla a odhopkala ke dveřím.
"Já se snažím, snažím se, aby všechno bylo v pořádku, aby to fungovalo."
"Co? Tak to si ze mě děláš legraci ne?" napadl ji Sebastián."Ty že se snažíš o to, aby bylo všechno v pořádku? Vždyť jen děláš rozbroje. Eugénie by tě byla schopná přijmout jako vlastní a ty se stavíš proti tomu!"
"Tak hele, nevím, kdo se za poslední dobu o Elu staral, kdo jí dával spát, kdo chodil nakupovat a kdo doma uklízel."
"Taky že si nebyla jediná, kdo něco dělal." okřikl ji bratr. "Jestli sis nevšimla, tak tráva nám nestačila obrůst barák, což by se stalo, kdybych tam nebyl já." promluvila z něj chlapská ješitnost. "Staral jsem se o zahradu a o všechno možné! Když se nám rozbila myčka, tak jsem musel za naším fyzikářem, který se v tom vyzná, aby mi poradil, jakpak by si tohleto asi zvládla ty, hm?"
Dost! Už toho nech." zhroutila se, ale Sebastian nepřestával.
"Aha, tak slečna nechce slyšet kritiku a pravdu. Tak to ale koukej naučit Di, protože život tě to dá sežrat i s úroky. Nebude na tebe milostiví, jako já nebo jiní, které znáš. Buď si necháš pomoct, anebo tě pošlou k ledu. Vyber si, já osobně bych volil radši tu první možnost." Di na svého brtra ani nepohlédla, civěla z velkého střešního okna a po tvářích jí stékala jedna slza za druhou. Slzy vzteku, nenávisti a smutku zároveň. Chtěla by toho tolik říct, ale nemohla, protože to, co momentálně cítila, zkrátka nešlo vyjádřit slovy.
"Já to nezvádnu." rozplakala se. "Myslela jsem že jo, ale ne. Chtěla jsem se o vás postarat, abyste se měli dobře a nakonec jsem všechno zkazila. Sedíme tisíce kilometrů od domova a naše doma je teď tady. Nevím, co s námi bude, kam budeme chodit na školu, jestli vůbec nějaká je a taky nevím, jestli se vůbec někdy vrátíme domů. Sebastiane, já to nezvládám." Bratr k ní přikročil a nevydržel se na ni jen tak dívat. Zavřel dveře od skříně a položil si sestřinu hlavu na své rameno. Její jemné slzy jí stékaly po bratrových pažích a on plakal s ní. Jako kdyby cítil všechno, co cítí ona, jako kdyby snad byl s Dianou jaksi propojený.
"Nesnaž se být někým, kým nejsi." připomenul jí. "Život nám připravil nejedno neštěstí, ale nesmíme se chovat jako malé děti, dospíváme a trucování není na místě, i kdyby to oběma všechno ulehčilo. Tobě i mě, je šestnáct, uvažuj nad tím, jak bychom se měli zachovat. A sama to říkáš, už jenom kvůli Eleonoře bys měla držet své emoce na uzdě." Diana k němu vzhlídla, vpila se mu do očí a vzlykla.
"A teď už neplač." řekl jí bratr a pohladil ji po dlouhýh tmavě hnědých vlasech. "Na nic nejsi sma a pamatuj, že vždycky tu pro tebe budu, abych ti pomohl a abych tě chránil."

20.kapitola-stanování a velké napětí

22. března 2009 v 15:58 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
Jeden den míjel druhý a Josefíně se její noční můry vracely čím dál tím víc. Stejně tak, jako křeče v břiše, ale raději o nich s nikým kromě Izzyho nemluvila, protože se bála, aby jí ihned nevzali na pohotovost. Jak se zdálo, zřejmě jediný Izzy byl přesvědčený společně s ní, že to nějakou souvisí s její předtuchou.
Nakonec nastal ten den, kdy měli sbalené věci a seděli na letišti. Drželi v ruce lístky, civěli na velkou tabuli a vyčkávali, kdy letí letadlo do Arizony.
"Děcka, jestli to bude vážnětak parádní, jak vypravoval Richie, tak už se nemůžu dočkat! Jezdit na koních, starat se o zvířata, prostě zážitek, na který nezapomeneme!" začal Cayce.
"Jo, to bude paráda kydat hnuj, dát spát slepice...Mimochodem, děláš, jako kdybs už někdy na koni seděl." zasmál se Jay a podíval se na Cayce dost pobaveně.
"Tak zkusit se má přeci všechno, ne?" odvětil mu Cayce okamžitě. "Já se zkrátka těším a ty negativní věci k tomu prostě patří." nedal si to vymluvit.
"Izzy, uvědomuješ si, že už nemůžeme couvnout? Za chvíli nastoupíme do letadla a pak rozbalíme stany..."
"Josefíno, neboj, vždycky je nějaké řešení. Říkal jsem ti přece, že spolu to zvládneme. A na to stanování se těšim. Budeme mít stan sami pro sebe...." a štípnul Joseífnu do zadku.
"Můj bože, myslíš ty na i něco jinýho?" obořila se na něj, portože měla zrovna hlavu plnou starostí a to, co nosil v hlavě Izzy a ostatně i jiní kluci, tak ji teď moc nezajímalo.
"Tak se trochu odreaguj. Navíc, neříkej mi, že ty bys nechtěla." a šibalsky na ni mrknul.
"A víš že ne?" střela ho kamžitě. "Jde ti o život a tebe zajímá jenom to jedno. Vůbec ti nevadí, že se mi zdá sen o tom, jak na tebe padá strom a ty mi umíráš před očima a následně v náručí." zařvala to taknahlas, že ji spozorovali všichni v letištní hale, včetně kuků.
"Co? Vždyť na Izzyho nic nepadá." zasmál se Richie a nechápal, co to Josefína plácá za nemysly.
"Ááá." mávla nad tím rukou. "To neřeš. Prostě, jenom chci, abys věděl, že to beru daleko vážnějš než ty." pošeptala mu do ucha a otočila se k němu zády.
"Promiň." řekl a prstem jí jemně přejel po zádech. "Už si z toho nebudu dělat legraci, ale uznej, že mi nic jiného nezbývá."
"Vážně na sebe dáš pozor?" zeptala se Josefína a zase se k němu přetočila čelem. "Mohli bychom třeba spát vevnitř v pokoji, aspoň bych byla jistější."
"To by bylo asi trochu divné, ne? Všichni budou spát na zahradě a zrovna my dva si zalezeme do domu. Neplaš, a veř mi."
"Mám tě ráda a-"
"Já vím." řekl a dal jí pusu. Sice nebyla taková, jako když jsou spolu sami, ale tady na letišti to není takové, jako v soukromí. Musí si na to, co dělají dávat daleko větší pozor, už hlavně kvůli novinářům.
Letadlo konečně přistálo a oni zasedli mezi ostatní lidi. Rozhodli se, že nepoletí žádným soukromým letadlem, aby nepůsobili moc nóbl. Trvalo to sice trochu déle, ež do Arizony dozaili, ale stálo to za to.
Josefíniny a Richieho prarodiče měli velkou farmu, obrovský dům s prostornou terasou a stejně tak velkou zahradu, na které už stály připravené dva stany.
"Kámo, to je paráda." prohlásil unešeně Jay, když se rozhldél po krásné krajině kolem. Na louce se pásli dva koně, z chlivku bylo slyšt chrochtání prasat a slepice se jim motaly pod nohama.
"Kime! Kimíku! No ahoj chlupáči." volala Josefína, když ji zmerčil babiččin pes. Byl to velký bernský salašnický s krásnýma hnědýma očima!
"Jé, vy máte krásnýho psa!"vypísknul Vinnie a hnal se okamžitě k Josefína. Nakonec se kolem Kima všichni nahromadili a hladili si ho. On jenom ležel na zádech a celé si to užíval.
"Pojďte, ukážu vám, kam si dáte věci." nabídnul se Josefínin dědeček, který si je z letiště vyzvedával. Zavedl je k nim do domu a kluci společně s Josefínou si naskládali oblečení do dvou velkých, starých, dřevěných skříní.
"Stany jsem vám připravil, takže se o ně nemusíte starat. Jsou dost velké na to, abste se do nich vešli 3, takže rozestavené tam máte jen dva. Kdybyste něco potřebovali, tak klidně můžete kdykoliv zajít zamnou nebo mojí ženou a zatím vás tu nechám, abyste se rozkoukali.Nějaké otázky?" zachechtal se a projel si rukou prošedivělé vousy.
Richieho a Josefínina babička měla pravdu, jejich děda opravdu vypadal jako velký drsňák i teď, po tolika letech. Sice neměl na těle žádné tetování jako Izzy, ale už jenom to, jak se tvrářil, když mluvil a jak se pohyboval... Zkrátka bylo znát, že jejich babička měla slabost pro frajírky.
"Hej lidi, měli bychom se domluvit, jak si rozdělíme ty stany." začal Jay, když koukal otevřeným oknem na zahradu. "Je nás pět kluků a jedna holka." pohlédnul na Josefínu. "Takže to je stejné jako v hotelu. Na jednoho z nás Josefína vyjde."
"To bolelo, Jayi." zasmála se Josefína a chytla se pravou rukou na starně srdce, aby zdúůraznila, jak moc ji Jayova poznámka zasáhla. "Čekala bych, že se o mě budete bavit jako o kamarádce a ne jako o starým jídle."
"Nepřeháněj." zamlouval to Richie, ale Josefína měla pravdu. Bylo to už po několikáté, co se takhle o ní baví. Jako kdyby byla vzduch. Nikdo se jí neptá na její názor a nikoho nezajímá, co by chtěla ona.
"Mně je to jedno." řekl Cayce a udělal se neutrálem. "Nafařim se k tomu, kdo zbyde." a vycenil zuby na Richieho, kterému zaplály jiskry v oku a těšil se, že s Caycem ve stanu bude on.
"No dobrá, tady je to vyloženě jasné." řekl Jay a pohlédl na ty dva. "Půjdu k vám a Josefína, Vinnie a Izzy budou spolu." prohlásil a bylo rozhodnuto. Sešli dolů, naházeli do stanů baterky, spacáky, karimatky, trika na spaní a malé polštáře.

"Jste si jistí, že budete dneska venku stanovat?" zeptala se Richieho babička, když vešla celá zmoklá do domu. "Zdá se, že se něco žene."dodala pak. josefína jen pohlédla prosebně na Izzyho, ale ten hrdě prohlásil: "Přeci nejsme bábovky, ne?" a společně s Josefíninným dědou se zasmál.
"Sakra proč? Proč se musí pořád tak předvádět?" řekla si pro sebe potichu, ale zřejmě ji zaslechl Vinnie, potože jí pohotově odpověděl: "Není to právě ta věc, která tě na Izzym imponuje?"
"Po pravdě, ano. Ale v téhle chvíli bych byla radši, kdyby měl na frňáku brýle, rovnátka v puse a choval se jako milý tichý šprt."
"A proč jsi tolik proti tomu, abychom venku stanovali? Vždyť trocha deště neuškodí. Navíc máme připravené celty, abychom nepomohkli."
"Ale, má to i jiný důvod, ale ten teď nebudeme rozebírat, jo?" řekla mile a usmála se na něj, i když to spíš vypadalo, jako kdyby jí právě někdo přišlápnul nohu.
"Není to nic vážného, že ne?" nedal se Vincent, který cítil, že mu Josefína tají něco hodně důležitého.
"Vinnie." řekla mu rázně, aby tím dala najevo, že o tom opravdu nehodlá diskutovat. Tay že Vinc okamžitě zmlknul a nacpal si do pusy kus bábovky.
Neuvěřitelné! Vinnie nerostl, pohybu měl jako ostatní, ale snědl toho snad dvakrát víc, než dospělý chlap. Přesto zůstával jako střízlík a ne a ne přibrat.
"Jen si vezmi Cayce, ať se trochu spravíš." popíchnul ho Josefínin děda.
"Bmjá...meb-"
"Chtěl říct, že já jsem Cayce a on, že je Vincent." přeložil Vinceho huhlavý vzkaz Cayce a pohldénul směrem k Richiemu dědovi.
"Sakra chlapy, vás tu je." řekl z legrace. "To bude pořádná fuška si váš všechny zapamatovat. Začíná to takhle a nakonec si budu plést i vlastní vnoučata." uchechtl se a rozcuchal Richiemu už stejně rozčepýřené vlasy.
"Takže vám tedy nemám připravit pokoje v domě?" zeptala se ještě jednou babička a všech y si přeměřila bedlivým pohledem.
"Ne, ale děkujeme. Kdyby něco, tak si řekneme, jste moc hodná." poděkoval Jay a pomohl jí sklidit nádobí ze stolu. Pak dokonc i šel a všechno to umyl. Určitě si tím u Richieho a Josefíniny babičky získal velké sympatie, i když to nebyl ten pravý důvod, proč se takhle choval. Zkrátka už tak byl vychovaný- jako pravý gentleman.
Hned jak se začalo stmívat, tak všichni rychle přeběhli mokr trávník. Voda jim cákala kolem kotníků a do stanů dorazili promrzlí na kost. Převlíkli se do pyžama a zalezli si do teplého spacáku. Potom si rozvítili velkou lampu a rozhodli se, že si budou vyprávět strašidelné příběhy, ve kterých se Richie úplně vyžíval. Slezli se všichni u Jaye, Cayce a Richieho ve stanu a můžete si domyslet, kdo začal. Se svým vášnivým nadšením a bujnou fantazií to nemohl být nikdo jiný než Richie. Ale jenom, co začal, zazvonil Jayovi telefon. Do toho hrobového ticha to bylo docela děsivé, protože příběh, který si začali vyprávět se jmenoval: "telefon ze záhrobí."
"Aho?" ozval se Jay, když přijmul hovor.
"Ahoj lásko." ozval se z druhé strany ženský hlas. "Máš chvilku čas?"
"Zrovna se to moc nehodí, Lenuš. Nepočkalo by to do zítra?"
"Jayi, je to důležité, věř mi. Sama jsem se to dozvěděla až teď a nevím, co bych na to řekla." básnila Jayova přitelkyně do telefonu.
"Dobrá, tak jestli je to opravdu tak naléhavé, tak povídej." přikývnul Jay a bedlivě poslouchal.
"Lásko, sedíš?" zpetala se ho ještě Lena, než mu svou radostnou zprávu oznámila.
"Sedím. Jsem ve stanu a přes sebe mám spacák. Tak už mě nenapínej." vybídnul ji a netrpělivě čekal, co se z druhé strany ozve.
"Co? Vážně! Leno! To je krása! Paráda, nemám slov, já-"
"Co se stalo?" vyzvídal Vinnie, ale Jay ho jen přerušil mávnutím ruky, aby se od Leny dozvěděl co nejvíce věcí týkajících se toho, co mu právě oznámila.
"Drž se. Budu na tebe myslet a vrátím se co nejdříve."
"To nespěchá. Zase neplaš." zachichotala se mile do telefonu. "Jenom si to tam s klukama a Josefí pořádně užij. Aspoň nám budeš vyprávět. Miluju tě, pa."
"Já tě taky miluju. Ahojky." a odložil mobil zpátky do kapsy našité ve stanu.
"Tak povídej, co se stalo? Co bylo tak důležité a neodkladné???" naléhali na Jaye všichni. On se tvářil, jako kdyby měl každou chvilku začít řvát radostí, ale nic z něj nevypadlo. Všichni to z něj museli páčit, jako heverem a jemu se líbilo, jak jsou všichni napjatí. Proto je nechal ještě chvilku podusit a pak řekl...

Akce pro Jaye k narozeninám

22. března 2009 v 9:18 | *annyny* |  ***US5***

Ahojte návštěvníciPhotobucket - Video and Image Hosting… Jistě víte, že Jay bude mít brzy narozkyA my se s Péťou rozhodly, že pro něj uděláme video…. Fanouškovské video…. A potřebovaly bychom vaši pomoc….
A o co by šlo?
Vy byste nám posílali vaše upravené fotečky, třeba s věnováním, a tak (však už to znáte…)
My bychom mu to pak hodily na CD a poslaly…

Co vy na to?
Pokud budete souhlasit, pošlete svou fotečku sem: us5-jessy.blog@seznam.cz Nebo: JayiLove@seznam.cz

A prosím, pokud byste mohli, dejte si to na blog
Děkujeme

zdroj: us5-richie-4ever.blog.cz

19.kapitola-autogramiáda

21. března 2009 v 16:12 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
"Pamatuj, jsme tu pro fanoušky, pro fanoušky a zase jenom pro fanoušky." opak Josefíně dokolečka Richie. "Usmívej se, protože díky nim jsme tam, kde jsme teď. Na to nezpomínej."
"Brácha, říkáš mi to asi po sté." zvedla obočí Josefína. "Na autogramiádě jsem s vámi přeci už byla ne? Navíc, jsem u vás zatím jen měsíc a kousek, ale necítím se jako zelenáč."
"Já ti věřím, jen to pro jistotu připomínám. Znáš se." a schválně se na ni ušklíbnul, aby ji dožral. Samozřejmě se mu to povedlo a začali se pošťuchovat. Kdyby je od sebe Izzy neodtrhnul, asi by se bitkařili i před rozzuřeným davem fanynek.
Ještě se trochu upravili a pak vyšli z auta. První vylezl Cayce a hned, jak vystrčil hlavu z dodávky, ho zasáhlo příšerně blesků, až téměř oslepl. Dokonce se chudák zakopl o obrubník a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Novináři se toho samozřejmě okamžitě chytli a vrhali na něj blesky z fotoaparátů ještě víc než před tím.
"Pojď, prosímtě." chechtal se Vinc a pomohl mu sebrat se ze země. "Já sice vím, jak moc miluječ naši Berlínskou zemi, ale zaprvé, jsme od našeho domu jen pár kilometrů a za další, nejsi papež, abys ji musel líbat." zasmál se a o kousek ustoupil, aby mohli vylézt i ostatní.
Bodyguardi jim klestili cestu do obchodního centra a fanynky jen hystericky brečely a snažily se dostat co nejblíže k Richiemu. Dokonce se zdálo, že jeho nový účes úplně žerou, což bylo pro Richieho a hlavně Josefínu velké plus.
"Josefíno ahoj!" volal na ni nějaký malý chlapeček s černými kudrnatými vlasy, který byl zřejmě torchu míšený. V náručí ho držela žena-albína a vedle ní stál černoch tmavý jako bota. Zato chlapeček vypadal jako mléčná čokoláda.
Josefína mu zamávala a on se na ni krásně zazubil. V tu cvhíli něco Josefínu zahřálo u srdce. Sice to byl malý fanoušek, ale zdálo se, že je upřímně nadšený z toho, že ji vidí.
"Vinnie!!! Miluju tě!!! Vincente!!!" volala jedna vysoká fanynka, která byla snad o hlavu větší než on. Ne snad, že by nebyla hezká, ale ta výška přeci jenom nebyla k Vincovi ideální. I přesto se na ni usmál a pak u vešli velkými skleněnými dveřmi dovnitř a došli až k připravenému stolu se šesti židlemi. Zasedli a bodyguardi se postavili každý z jedné strany.Také ochranka hlídala přede dveřmi a nahoře v dalším patře si Josefína všimla Kena, jak celou situaci kontroluje a kdyby náhodou něco, je připraven okamžitě zasáhnout.
Ještě před ně postavili stříbrné sloupky s červeným pásmem, aby se všichni nenalepili na stůl a zachovali si zdravý odstup.
Jay, Richie, Vinnie, Cayce a Izzy seděli celkem vyrovnaně na to, kolik hezkých děvčat se kolem nich motalo. Každá z nich, na kterou by si ukázali, by byla okamžitě jejich. Od těch nejošklivějších po nejhezčí a od nejchudších po nejbohatší. Všechny tyhle holky mohli mít a klidně je i střídat jako ponožky. Neudělali to, nikdy by se k něčemu takovému nesnížili, protože jsou to féroví kluci a jestli jednou budou mít děvče, tak na pořád nebo alespoň na hodně dlouho.
"Pro koho to bude, kočko?" zepal se Cayce, když se k němu nakvartýrovala malá černovláska s naducanými tvářemi. Málem z toho oslovení "kočko" omdlela a tak se Cayce musel zeptat ještě jenou, komu že to vlastně věnovává svůj podpis.
"Pane Glóbusi, mohla bych se s vámi vyfotit?" poprosila malá holčička zřejmě v doprovodu své o dost starší sestry, která ji ihned opravila.
"Mirando, kolikrát jsem ti říkala, že tohle je Izzy! Izzy Gallegos a ne Izzy Glóbus." On to však vzal s velkým humorem a začal se smát.
"Nesměju se tobě, maličká." mrknul na ni. "Splést se přeci může každý, ne? Já si třeba jako malý nemohl zapamatovat, jak se řekne kompresor. A taky se mi to pletlo." Malá Miranda k němu vzhlížela, jako kdyby snad viděla svatý obrázek.
"Jdem na to, princezno? Připravena?" zeptal se, když Mirandina starší sestra vyndala mobil z kapsy a chtěla je vyfotit. Miranda jen přikývla a hezky se na fotce usmívala.
"Můšu ti dát ještě pušu?" zabrblala, když ji sestra táhla k Richiemu, který byl jejím největším idolem. "Jenom mališkou." zašeptala a prstíkama ukázala velikost vlašského ořechu.
"Políbení od tak krásné dámy si nemůžu nechat ujít." prohlásil a nastavil Mirandě tvář. Ona mu doopravdy vlepila velikou pusu a dodala :"Trošku škrábeš." Pak mu znova pohlédla do očí, otočila se a utekla za svou sestrou. Josefína to celé pozorovala a měla slzy v očích.
"Zlato, nevěděla jsem, že to tak umíš s dětmi." pronesla unešeně a podepsala další plakát, který jí podstrčil blonďatý mladík.
"Všechno umim, všechno znam. Taky jsem všude byl a všechno viděl." vtipkoval, ale uvnitř sám sebe si uvědomoval, že Josefínu to opravdu dojalo.
"Ou, ty jsi ten chlapeček, co na mě volal, viď?" zeptala se Josefína a přejela si rukou po natužené ofině.
"Tatí, ona si mě pamatuje." vypíknul nadšeně. "Sluší ti to, jsi kočka."
"Omlouvám se, má staršího bratra a -"
"To je v pořádku zasmála se Josefína a vzala si plyšáka, kterého jí malý roztomilý čmoudík podával. Napsala na něj krasopisně svoje jméno a vrátila ho tomu klučinovi zpátky do malých ruček. Jen si podepsaného plyšáka prohlížel rozzářenýma očima a otáčel ho kolem dokola.
"To bude jednou moje nevěsta." zaslechla ještě Josefína, jak říkal malý černoušek svému otci, když ocházeli z davu pryč.
"Pak kdo to tuumí s dětmi, viď?" pohlédl na Josefínu Izzy a chytl ji za ruku. Poprvé za celou tu dobu, co byli spolu ji chytnul za ruku na veřejnosti. Ona mu však rychle vyklouzla, protože se je chytal vyfotit jeden z novinářů. Pak ho ale převálcovala partička hezkých kluků kolem osmnácti let. Přesně takoví ti kluci, kteří jsou hezcí, uvědomující si to a hlavně to všem ptřičně dávají na jevo. Naklonili se k Josefíně a začali se vytahovat. Bylo to vlastně stejné, jako když se před klukama nakrucují fanynky a přihlouple se smějou.
"Viděli jsme tě v tlece a byla si vážně boží." řekl jeden, který se silně podobal Caycovi. Hnědé vlasy nagelované nahoru, trochu vlna a zářivě zelené oči. "Žeru tě holka, fakt že jo." Josefína měla co dělat, aby se nerozesmála, porotže ten kluk mluvil takovým tí rádoby drsným hlasem a ještě do toho žvýkal žvýkačku, aby působil oprvadu hustě.
"Kam se mám podepsat?" zeptala se čekala, že jí kluci vrazí do ruky fotku, plakát, deník, pamaátník, zkrátka cokoliv.
"A co třeba na břicho." začal druhý z jejich party a proklestil si cestu až k Josefíně. Byl o něco větší, než ten hnědovlasý chlapec a taky o trochu hezčí. Špinavě blond vlasy měl promleríované a i Josefína uznala, že mu to dost seklo. Nechoval se tak stupidně trapně jako jeho kolega a zároveň na sobě nedal znát nervozitu a to se Josefíně líbilo.
"Na břicho?" zasmála se a vzala do ruky červenou fixu. Ten blonďák jen pokrčil rameny, jako kdyby chtěl říct: "Tak proč ne, že jo?" a vyhrnul si triko. Bobby, jeden z bodyguardů, k němu hned přiskočil a chtěl ho dotáhnout, portože si myslel, že je to nějký úchylák.
"Klid Bobby, jen chce, abych se mu podepsala na břicho." vysvětlovala Josefína a naklonila se směrem k chlapci, aby na něj došáhla. Bobby se však ale nevrátil a stál tam vedle partičky kluků jako obří gorila, aby Josefínu popřípadě ochránil.
"Dík." řekl ten blonďák a mrknul na Josefínu, jako kdyby doufal v to, že ji sbalí. Bohužel ani jeden z jejích fanoušků netušil, že ona je už zadaná. Pohled mu vrátila a dala tím jasně na jevo, že kdyby nebyla s Izzym, možná by si dala říct.

"Vinci, musíš mi pomoct." vyhrkla na něj, když nastupovali do auta. Richie ji popostrčil a ona byla nucená sednout si mezi Jaye a Cayceeho. Vinnie na ni jen nechápavě koukal a čekal, že mu řekne o co jde.
"Teď to nebudeme řešit, řeknu ti to doma." vysvětlila mu, protože řešit to před klukama jí přišlo dost hloupé. Navíc, seděl tam Izzy a toho se to taky dost týkalo, i když ne tak, aby s ním o tom mluvila. Porotže to, co by mu Josefína řekla, by ho asi moc nepotěšilo.
Naštěstí pro Josefínu cesta utelka rychle a hned, jak dorazili, zatáhla Vinnieho do splečné koupelny v přízemí. Kluci se mezitím šli převlíknout a jejich nepřítomnosti mezi sebou, si nevšimli.
"Povídej, s čím potřebuješ abych ti pomohl?" vybalil na ni hned, jak za nimi zaklply dveře. Josefína se posadila na okraj rohové vany, opřela se zádama o stěnu a nohy natáhla na druhý okraj.
"Na té autogramiádě se objevil jeden kluk. Byl vysoký, hezký, takový teb týpek, co dostane každou holku. Ne šampon ani ne úplně drsňák." básnila.
"Chceš mi říct, že-"
"Ne, nechci nic říct. Jen se bojím, abych něco nezvorala. Ani toho kluka neznám a s Izzym jsme 4 roky dobří kamarádi a přes měsíc jako pár. Co mám dělat?"
"V tomhle ti asi neporadím." zakroutil hlavou Vincent. "Snad jediné, co ti můžu říct je to, že takovýhle vzplanutí přejdou. Toho kluka už určitě neuvidíš." a mile se na ni usmál. "Rozhodně bych to ale být tebou neříkal Izzymu. Jde jen o nějakou sympatii, že jo?"
"Samozřejmě." řeklazcela přesvědčeně Josefína a zadívala se na Vinnieho posměšným pohledem. "Přeci se do toho kluka nemůžu zamilovat jenom přes pohled." pousmála se. "Jenom říkám, že mnou projel takový zvláštní pocit..."
"Těch ještě budeš mít." ujistil ji Vinnie. "Vždycky se najde někdo, k do v tobě vzbudí vášeň, i když ho nebudeš milovat. Porotže tyhle dvě věci jsou naprosto odlišné. Jenomže, co ti budu povídat. Nakonec, s Izzym jsi to měla taky tak, aspoň, co jsi mi povídala."
"To je fakt." přikývla Josefína. "Nebudu na to myslet." rozhodla se. "Jenom jsem potřebovala někoho, komu bych to mohla vyklopit." a zvedla se.
"Víš, že tu jsem pro tebe 24 hodin denně. Taková non-stop vrba." a odemkl dveře od koupelny. Vyšli ven a najednou se na ně upřelo všech 8 zvědavých očí.
"He he?" vydala ze sebe legrační pazvuk Josefína a zvláštně se zašklebila.
"Chápu vás holky, že spolu chodíte v partičkách na záchod a někdy se i zamykáte. Ale ty, Vinnie? Abys šel s Josefínou do koupelny a zamkl se s ní? Co jste tam vůbec dělali?" vyzvídal Izzy a bylo na něm vidět, že trošinku žárlí.
"Jen jsme něco řešili." mávla nad tím Josefína rukou a šla si nalít do kuchyně džus s ledem. "Nic důležitého!" zavolala na Izzyho od kuchyňské linky a pak si vedle něj sedla na gauč.
"Pokud to teda nebylo tak důležité, proč jste se-"
"Izzy, prosím." posmutněla Josefína a položila skleničku na stůl. Kluci začali tušit, že se stahujou mračna a tak zamumlali něco v tom stylu, že si jdou ven zaplavat a nechali je splu samotné. "Nechci, abychom se hádali."
"Ale my se přeci nehádáme." připomněl jí Izzy. "Jen říkám, o si myslím. Jak by ti asi bylo, kdyby tohle byla skupina holek a jedna z nich si mě zatáhla na záchoda zamkla se semnou. Navíc, kdyby byla aspoň z poloviny tak heká jako je Vinc."
"Mrzí mě, jestli mě podezříváš, ale já opravdu neudělala nic špatného. Sám víš, že Vinnie je můj nejlepší kamarád. Zpovědnice, které se můžu kdykoliv svěřit a řeším s ním věci, které ostatní holky řeší se svými kamarádkami. Promiň." a naklonila se k němu, aby ho políbila. On se však odtáhl a Josefínu to úplně píchlo u srdce. Netušila však, že to Izzy nedělá kvůli tomu, že by na ni byl naštvaný, ale proto, že má něco v úmyslu.
Prudce ji položil na pohovku a naklonil se nad ni. Podepřel se jednou rukou a koukal jí pronikavě do očí, jako kdyby se snažil proniknout až do jejího nitra.
"Věřím ti, tak mou důvěru nezklam." řekl drsně a dál se na ni díval. Josefína vůbec nevěděla, co se bude dít. Jestli ji Izzy začne líbat anebo naopak škrtit. V tu chvíli si ale ujasnila jednu věc, kterou si nebyla úplně jistá- Izzy je doopravdy jediný kluk, který pro ni existuje a kam se na něho hrabe nějaký týpek z obchoďáku.
Chvíli na sebe koukali a potom ji Izzy vzal do náručí a odnesl si ji k sobě do pokoje.

*přjímačky!!!*

21. března 2009 v 10:16 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
Jaj!!! Lidi, přijali mě na střední!!! Společně s mojí hodně dobrou kamarádkou (neboli mojí GFF) Majdou budu chodit do třídy!!! Hlásilo se tam 118 lidí a vzali jich 30. My s majdou se do tý 30-ky vešli a vzali nás!!!! Budu se ještě muset majdy zeptat, kolikátá byla =)
Bude to znít jako vychloubání, já to vim, ale byla sem 6. v pořadí!!!
No jo no. Eknomický lyceum na masarykáči čeká.
Sice to neni škola, na kterou sem chtěla a dokopali mě tam naši, ale i přesto mam děsnou radost, že mě tam vzali =)

Doufam, že vám všem taky vyjde škola, kterou si přejete!!!!
Hodně štěstí všem :O*

annyny :O* :O* :O* :O*

3.díl-další rána

19. března 2009 v 17:25 | *annyny* |  °°*krutá dospělost*°°
Našla jsem si trochu volnýho času a sesmolila další kapitolku. Věřte mi, že nápadů mam fůru, ale času málo :(


Pro Anetu to všechno bylo velmi těžké a byla ráda, že se do ztv. záchranné akce zapojil i Mirek, další jejich kamarád.
Diana naštěstí opustila roli jejich matky, avšak, nepřestala se oblíkat a česat jako ona. Eleonora byla chudák úplně zmatená a nikdo se jí nemohl divit. Viděla svou matku alias Dianu, jak se vrátila z nemocnice a najednou tu není. Proč?

"A kde vlastně teď maminka je?" zeptala se Eleonora Sebastiana, když ji oblíkal do černých šatiček. "Moc o ní nic neříkáte."
"Víš El, je to těžké..." začal Sebastian a zavázal jí černou stužku do blond vlasů. Pak si sestru posadil na klín a zadíval se jí do zvědavých očí.
"Víš, jak si chodíš každý den lehnout a pak spinkáš?" Ela jen přikývla. "Maminka taky teď spinká."
"Vždyť už bude za chvíli oběd a maminka vždycky vstává ráno. Navíc v postýlce není." snažila se to bratrovi vysvětlit. On se na ni jen usmál a pak mu sklouzla slzy po tváři.
"Ty pláčeš?" zeptala se ho a vzala jeho obličej do svých malých ručiček. "Dianka taky pořád pláče, ale víc. Je to kvůli tomu, že maminka zaspala?" a vyvalila na bratra své zvědavé oči.
"Elíku, dneska půjdeme tam, kde maminka bude spinkat. Vezmeš jí kytičku?"
"A pak se probudí?" Sebastian jen zakroutil hlavou a nevěděl, jak to své malé sestřičce vysvětlit. Přeci jenom, byla ještě hodně malá a takové záležitosti, jako SMRT, ještě nechápe.
"Pojď." řekl a sundal ji z klína. Přešli spolu celý Eleonořin pokoj a sešli po schodech do vstupní haly. Tam se posadili a počkali ještě na Dianu, která se zatím upravovala v matčině pokoji. Teď však nebylo zas tak jasné, jestli to je matčin pokoj, nebo už Dianin. Trávila tam víc času, než kdekoliv jinde a pokaždé, když odcházela, vrátila ho přesně do toho stavu, ve kterém ho nechala jejich matka.
Zanedlouho však Diana začala scházet po schodech směrem ke svým sourozencům. Vlasy si tentokráte nestáhla do drdolu, ale rozpustila si je. Oblékla si černé minišaty, lesklé černé boty na podpadku a stejně jako Eleonora, i ona měla ve vlasech zapletenou černou stužku. Neplakala, jen tiše sešla dolů a se skolepnou hlavou otevřela dveře. Vzala společně se Sebastianem sestru za ruku a zamkli za sebou. Před domem na ně počkal taxi a ten je odvezl až k hřbitovu, kde se sešlo hodně lidí.
Chvilku jen všichni tři stáli před velkou branou a pak Sebastian rozhodl a jako první vykročil. Hned za ním se odhodlala Ela a nakonec i Diana. Pořád kráčela se sklopenou hlavou a nechala si vlasy volně povlávat kolem obličeje. A když došli až přímo k místu, kde měli jejich matku pohřbívat, tak teprve potom se Diana rozhlédla. Spatřila spoustu lidí a polovinu z nich vůbec neznala.
"Upřímnou soustrast." přišla k sourozencům jedna sarší žena a potřásla si s nimi rukou. Pak odešla ke svému hloučku a ostatní si všimli přítomnosti dětí.
"Je nám to líto, upřímnou soustrast."
"Upřímnou soustrast..."
Sebastian a Diana jen stáli a nechali si třást pravicemi. Vůbec nevnímali to, co jim lidé kolem říkali, protože nic pro ně nebylo tak důležité, jako to, co právě prožívají.
"Co je to upřímou soustarst?" zeptala se maličká Ela, která celou tuhle šarádu vůbec nechápala.
"Ne soustarst, ale soustrast." opravil ji Sebastian. "A to bys nepochopila, jsi zatím moc malá." prohlásil a potřásl si rukou ještě s adlšími dvěma lidmi. Potom přišel vysoký muž v tmavě modrém rouchu a křížem v ruce. Všem bylo jasné, že dorazil kněz a obřad může začít. Lidé se postavili kolem budoucího hrobu jejich matky a netrpělivě vyčkávali na knězovu řeč.
"Bůh dal a bůh vzal. Bufiž odpočívá v pokoji." a pokapal rakev svěcenou vodou.. Pak k hrobu přistoupila Diana se Sebastanem a malou Elou, která se usmívala.
"Přišli jsme o matku, kterou jsme milovali. Odešla z našeho života a my hlavně nesmíme dopustit, aby odešla i z našich srdcí. Byla to neobyčejná žena a hlavně báječná matka, kterou-" otřela si slzy a přenechala slovo bratrovi, portože ona sama už nemohla.
"Budeš nám moc chybět, protože bez tebe to zkrátka nebude mít cenu. Všechno, co jsi pro nás udělala, bylo báječné! A přestože nás čekají těžké časy, tak slibuju, že to zvládneme a budeme silní stejně tak, jako jsi byla silná ty do posledních chvil. A za to ti patří náš a hlavně můj obdiv." a sklonil hlavu.
Rakev se začala pomalu spouštět dolů a v tom k ní Diana přisoupila a lehla si na ni. Usedavě plakala a svými slzami máčela tmavě hnědé dřevo. Dala by nevím co za to, aby se všechno zůstalo při starém.
"Di, nedělej to ještě těžší." poprosil ji bratr a kleknul si k ní. Vzal ji za ramena a zvedl ji ze země. Ona jen nešťastně vztahovala ruce k rakvi a pak se Sebastanovi zhroutila v náručí.
Na matčinu rakev začala dopadat hlína a zakrývala vše, co pozůstalí mrtvé věnovali. Spousta barevných květin, básně na rozloučenou a maličké perličky, to všechno zmizelo pod velkou vrstvou hlíny.
"Já taky hodila dolů mamince dáreček. Nakreslila jsem jí obrázek a je tam jako princezna a tancuje na vodě." pronesla Ela, když ji Sebastian kolíbal v náručí. Diana o něj stále byla opřená a maličká Ela si pohrávala s její stuhou ve vlasech.
"A maminka spinká tady? A jak bude moct ven, když je zavřená. Určitě se jí to nebude líbit." kabonila se Eleonora.
"Mamince teď už nic nechybí." ujistil sestřičku Sebastian. Ona se na něj však koukala takovým stylem, jako kdyby mu chtěla říct, že mu to moc nevěří.
"Ty budeš Sebastian, viď?" prohlásila plavovlasá štíhlá žena střední postavy a odhadem by se jí dalo říct něco málo přes 35 let. "A pokud se nemýlím, tohle bude Eluška-" chytla děvčátko za drobnou ručičku. "A tohle krásná malá Dianka. Změnili jste se, jen co je pravda."
"Můžeme pro vás něco udělat?" zeptal se Sebastan té mladé ženy.
"Jmenuji se Eugénie. Asi na mě už nepamatujete, ale když jste byli malí, tak možná v Eleonořině věku, jezdili jste za mnou s Alicí velmi často."
"Vy jste znala matku nějak blíž?" zeptal se Sebastian.
"Ale ovšem, Alice byla moje velmi blízká kamarádka." přiznala žena a mile se na ně usmála. "Jenomže kvůli tomu, tu teď nejsem. Měla bych vám asi říct, jak se vaše matka rozhodla. Dlouhou dobu jsme o to mhovořili a když už věděla, co se stane, chtěla se pojistit, že budete v pořádku." lehce se vysmrkala a naklonila si velký černý klobouk směrem do čela.
"Poprosila mě, jesti bych se vás neujala a nepostarala se o vás." Diana teď zvedla hlavu a zmateně pohlédla do očí nejprve Sebastanovi a potom i Eugénii.
"Myslím, že to zvládneme.a dál se na Eugénii ani nepodíval. "Nepotřebujeme ničí pomoc."
"Tady ale nejde o nějaký puberťácký vzdor. Vaše matka nechtěla, aby si vás odvedla sociální pracovnice a zavřela vás do dětského domova. řekla Eugénie rázně. "No, ale myslím si, že tohle není vhodné místo k řešení takovhle problémů. Byla bych proto moc ráda, kdybych si s vámi mohla někde popovídat o samotě. Dozvěděla jsem se, že na hostinu nejdete, tak...mohla bych vás pozvat na oběd?"
"Raději bychom jeli domů." pronesla Diana, která cítila, že se co nevidt sesype. Eugnie to samozřejmě chápala a na jejich návrh přistoupila

"Vy tedy tvrdíte, že se náš naše matka svěřila vám do péče?" zpetal se Sebastián nevěřícně, když seděli doma u stolu v kuchyni.Ela se houpala na dřevěném koni v obýváku a Diana se klopenou hlavou všechno poslouchala.
"Přesně tak." přitakala Eugénie a vyndala z kabelky několik listů papíru. "Vaše matka to věděla už dlouho, co se stane. Přesněji řečeno, to tušila a chtěla se pojistit dříve, než bude pozdě." začala jim vysvětlovat a Sebastian si papíry po jednom prohlížel.
"Byly jsme s tím u soudu, na matrice a úplně všude, kde bylo potřeba, abych vás dostala do péče, pokud by se něco s Alicí, tedy vaší matkou, stalo."
"Proč nám o tom máma nikdy neřekla? Proč nás s vámi alespoň neseznámila. Navíc o vás moc ai nemluvila."
"Pochopte, nechtěla vám o tom říkat, dokud všechno nebude jisté. Jak byste se tvářili, kdyby vám před rokem řekla, že umírá. Věděla, že ten den jednou přijde, ale chtěla si to s vámi užít do poslední chvíle a co si rozhodně nepřála, bylo to, abyste se trápili."
"Jenomže to bohužel přišlo." vzlykla Diana a hlasitě se vysmrkala, až Sebastian nadskočil. "Pochopte nás, není to ani týden, co nám umřela máma a vy se tu objevíte s papírama, kterýma nám dokazujete, že jste vlastně náš zákonný zástupce."
"Čekala jsem, že to pro vás bude šok, ale přála abych si, abychom spolu vycházeli. Víte, nečekám od vás, že mě přijemete hned a rozhodně ze sebe nechci dělat svou matku, ale ráda bych se stala něco jako vaší tetou."
"Musíme si to ještě rozmyslet." řekla nerozhodně Diana a prilistovala papírama.
"Co si na tom chceš rozmýšlet?" vyprsknul na ni sebastian, kterému už ruply nervy. "Takhle se rozhodla máma a já radši budu s ní," ukázal prstem na Eugénii, "než někde v dětském domově."
"Hm..." zabrblala si pro sebe a dělala, jako když Eugénii nevidí.
"Má to ale ovšem jeden háček." prohlásila Eugénie a prohlídla si dvojčata. "Není možné, abyste bydleli tady a já jinde. Jediné východisko, které existuje, tak-"
"My se budeme muset stěhovat?" rozbrečela se Diana a máčela si slzami tričko. Bylo až neuvěřitelné, jak rychle se dokázala rozplakat a jaké při tom uměla "vytvořit" slzy.
"Bohužel ano. Vím, že toho je na vás moc, ale nedá se s tím nic dělat. Zkrátka je nemožné, abych se o vás jezdila starat. Jenom cesta sem mi trvá celý den."
"A kde vůbec bydlíte?" zajímalo Sebastiana, který se už zřejmě smířil s tím, co je čeká. Narozdíl od Diany to přijal celkem dobře, i když na něm bylo vidět, že by nejraději Eugénii poslal zpět tam, odkud přišla.
"Jsem z Irska. Dříve jsem bydlla tady v Čechách, ale musela jsem odejít kvůli práci a teď dělám zvěrolékařku."
"Aha." prosedil mezi zuby Sebastian. "A kdy se budeme muset.-"
"Stěhovat?" dopověděla za něj Eugénie. "Je to na vás. Pochopím, jestliže tady budete chtít zůstat třeba ještě pár dní. Klidně zajdu do místního hotelu a počkám. V tom není problém." snažila se být co nejshovívavější. Diana však raději mlčela, protože věděla, že kdyby řekla cokoliv, mohlo by to bratrovi ublížit. Na jazyku měla tolik peprných poznámek, že by se z nich jednomu točila hlava.
"V pořádku." přikývnul Sebastan. "Myslím, že to nebude jednoduché odtud odejít tak daleko. Ale myslím si, že adlší pobyt tady, by nám odchod jen ztěžoval. Rozhodně ale nechoďte nikam do hotelu, místa je tu dost." pronesl a podepřel si hlavu. Tvářil se dost ustaraně a celkem dlouhou dobu nikdo nic neřekl. Pak však Sebastan jakoby a ožil a jen doplnil: "Diano, jdeme se sbalit a pozítří odlétáme do Irska."

>narozeninýýý<

18. března 2009 v 14:27 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
Sice nemám moc času si sem teď psát, ale tohle jsem vám všem chtěla říct :-)
Mam dneska 15.narozeniny a už od rána mam parádní náladu! I přiblblý zvonění mobilu, že musim vstávat, mi udělalo radost.
Věřte mi, probudila jsem se ve tři a raodstí vypískla: "Už je mi 15!" :D Vim, ze jsem blazen, ale na tenhle den jsem se příšerně těšila.
Přeju si, aby se každý měl tak báječně jako já. Aby každý prožíval všechny dny naplno! Já se rozhodla, že je takhle taky bude prožívat. A hlavně pamatujte: přej bude ti přáno, dej, bude ti dáno.
Začala jsem to takhle dělat a opravdu od srdce a vyplácí se to ;-)
Mějte se všichni rádi a netrapte se kvůli zbytečnostem, život je na to příliš krátký!
MAM VÁS VŠECHNY MOC RÁDA :O*

vaše annyny

>pozastavení blogu<

15. března 2009 v 10:29 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
Protože teď na PC trávim víc času, než bych chtěla a ubírá mi to čas na ostatní a mnohem důležitější věci, rozhodla jsem se, že svůj blog na nějakou dobu pozsatavím.
Neznamená to, že ho úplně zruším, ale přestanu psát příběhy a přidávat články.
Mam toho ted opravdu hodne (klarinet, škola, házená,...)

*annyny*

P.S.: Sama doufam, že tenhle chaos skončí a já budu mít zase čas jako předtím.

2.díl-hra teď není na místě!

13. března 2009 v 23:28 | *annyny* |  °°*krutá dospělost*°°
Ahojky všem :) omlouvám se, že tenhle díl je krátky, ale jsem u babi a moc nestíham. A za chvilku zacne zase skola a bude to v prcicich :(
Ale chtela jsem vas vsechny poprosit o komentíky, portoze kdyz nejekej pod kapitolou najdu, je to desne moc fajn :)
Dekujuuu :O*

Následující ráno bylo mrzuté, otupělé, smutné a zkrátka všelijaké. Diana sice večer chvíli seděla u sestřiny postýlky, ale pak si šla lehnout do matčina pokoje, kde také následně usnula. Zato její bratr Sebastian, si ustlal na pohovce v zimní zahradě.
První se probudila Diana a protáhla se. Šla k oknu a roztáhla závěsy. Slunce svítilo stejně jako předchozí den a ona přešla k matčině skříni. Otevřela ji dokořán a vyndala z ní krásnou bavlněnou barevnou sukni a pletený letní svetřík. Pak si sedla k toaletnímu stolu a učesala si vlasy přesně tak, jak to vždycky dělávala jejich matka. Pramínek zvlněných vlasů si nechala splývat kolem obličeje a ostatní si zapletla do drdolu.
"Diano, jsi tu?" někdo zaklepal na dveře a všel dovnitř. Byla to Aneta ještě v pyžamu a s rozcuchanými vlasy. "Slyšela jsem, že vedle v pokoji někdo chodí, chtěla jsem se jen přesvědčit, že jsi v pořádku."
"Jsem, nedělej si starosti. Dáš si snídani?" zeptala se jako by nic. Téměř vůbec na ní nebylo znát to, že včera večer přišla o matku a Aneta to nechápala. Myslela si, že Diana jen zkouší jjeí trpělivost.
"A za ten včerejšek se omlouvám. Chci, abys věděla, že tě chápu a budu se ti snažit pomoct."
"To není třeba." zavrtěla hlavou Diana. "Chápu, žes to nemyslela zle a já jsem asi neměla tolik vybuchnout, kvůli takové hovadině." a zvedla se.
"Bábovku nebo jogurt?" pronesla zcela vyrovnaně, když kolem Anety procházela. "Já si dám asi bábovku s kakaem, ale-"
"Diano prober se!!!" zatřepala s ní Aneta. "Prosím, prosím, klidně na mě křič, vylej si na mě vztek, ale nechovej se takhle, vždyť jsi úplně mimo!"
"Jdi si ještě na chvilku lehnout a já udělám tu bábovku, ano?" řekla opět zcela duchem nepřítomně Diana a Aneta nevěděla, co se to s Dianou děje. Uhnula jí porto z cesty a šla se převlíknout. Diana mezitím už opravdu nachystala snídani a na jejich stole to spíše vypadalo, jak kdyby slavili úspěšný hod, jako to bývalo ve středověku.
Uprostřed stála velká bábovka, kolem 4 kakaa, dvě konvice s čajem, chleby namazané se sýrem a šunkou, nějaké jogurty, roláda a ubrousky.
Sebastian už u snídaně seděl a vydloubával hrozinky z bábovky. Tedy spíše, vydlabával hrozinky do té doby, než mu došlo, že jsou všechny venku a on rýpe i samotnou bábovku.
"Dobl..Dobllll-Doblllré ráno." pozdravilo malé děvčátko a mile se usmívalo, portože tohle bylo poprvé, co se jí podařilo vyslovit pořádně "r"
"Maminko, ty jsi konečně doma!" vypískla malá Eleonora a chytla se své starší sestry za sukni v domění, že objímá svou matku.
"Ahoj koblížku." řekla Diana a zvedla sestřičku ze země. "Doufám, že jsi se hezky vyspinkala a zdálo se ti něco hezkého."
"Zdálo se mi, že už jsi doma." pronesla Eleonora a dala Dianě pusu na tvář. "Už se mi po tobě moc stýskalo." vyprávěla dál a Diana ji nechávala v tom přesvědčení, že ona je opravdu její matka.
"Diano, co blbeš?" zarazila se Aneta a zírala na svou kamarádku s otevřenou pusou.
"Ona je tu i Dianka? Byla jsem u ní v pokoji, ale neviděla jsem jí." prohlásila děvčtáko a Diana ho postavila na zem.
"Tohle je Diana." řekla a ukázala na Dianu v barevné sukni, pleteném světru a stejným účesem, jako nosívala její matka.
"Anetko pojď, dáme si kakao." řekla malá Eleonora, vykulila na Anetu své velké tmavé očiska a chytla ji za ruku. Sebastian jen zadumaně seděla zdálo se, že tohohle divadla si vůbec nevšimnul.

"Proč to děláš?" zeptala se Aneta Diany, když spolu myli nádobí.
"Proč dělám co?" nechápala Diana a utřela si ruce do utěrky. "Náhodou si myslím, že ta snídaně nebyla špatná, nebo jo?"
"To je přesně to, o čem mluvím." vypískla Aneta. "Chováš se divně, včera jsi byla zhroucená z toho, že ti umřela máma a najednou nic? A pak Elu bulíkuješ nesmyslama. Je to ještě dítě!"
"Já vím." připustila Diana. "Ale ona se mamku tolik těšila. Nemůžu k ní jít a říct jí, co se doopravdy stalo. Daleko jednodušší pro ni bude, když přijde o sestru, chápeš?"
"Diano, prosím, prober se. Mluv se mnou o tom, ale neuzavírej se takhle do sebe. Snažíš se být silná a nedát to na sobě znát, ale z toho se zhroutíš, prosím..."
"Všechno zvládám s naprostým klidem. Vidíš ne? Máme krásné pohodové ráno. Svítí nám slunčíko, Ela nezlobí..."
"Přestaň, přestaň se prosím chovat takhle. To ty, jen ty se snažíš vytvořit pohodové ráno, ale obě víme, že pohodové není. Daleko snažší by pro tebe bylo, kdyby sis to uvědomila. Prosím, nechci přijít o kamarádku."
Diana jen sklopila hlavu a sedla si na zem k velkému oknu v kuchyni. "Ráno jsem se probudila a vlastně jsem si ani neuvědomila, že tu máma není, nedošlo mi to. A pak jsem si vzala na sebe její šaty a učesala se stejně jako ona. Pořád čekám, že zavolají z nemocnice, že je na tom dobře a byl to jen takový skrat, nebo žepřijde s taškou a se slovy: "Tak mě pustili z nemocnie." A do toho malá Ela..."
"Zvládnete to všichni, i Eleonora. Čas to všechno zahojí." utěšovala ji Aneta a pohlasila ji po vlasech sčesaných do pevného drdolu.
"Postavím se post mámy a mámu jí zastanu." řekla Diana rázně. "O matku jsme přišli my dva se Sebastiánem a já nedopustím, aby něco podobného zažila i Ela, prostě ne." zakroutila nešťastně hlavou.
"A i kdybys ze sebe udělala její matku, myslíš si, že na to jednou nepřijde? Že jí to třeba nikdo neřekne? Nenajde nějaké dokumenty?"
"Nevím a upřímně, teď je mi to jedno. Hrozně moc to bolí víš a já to nechtěla na sobě dát znát, abych neublížila ještě víc všem okolo. Jen se podívej na Sebastiana, jak ho to vzalo." a odhrnula závěs, aby Aneta viděla na zahradu. Seděl tam na studni a othával lístky z kpretiny a něco si pro sebe brumlal.

*>BOUBELATÁ MODELKA<*

13. března 2009 v 21:11 | *annyny* |  Co myslíš ty? :-)
Nevím, proč jsem se rozhodla o tomhle téma napsat pár svých slov. Možná proto, že mě samotnou to tíží :(
Modelka a krásná ženská (holka) ať chceme, nebo ne, je a nebo musí být štíhlá. Neznám kluka, který by řekl: "Je perfektně tvarovaná ALE..." spíš slýchávám věty: "No, ... je tak akorát tak to jde. " anebo: "Ale i boubelky jsou hezký, jenomže..."
A proč? Proč všude musí být ale???
Mám spolužačku, kterou obdivuju. Nejen za její sebevědomí a vzhled, ale i za její postavu. A myslíte si, že z ní lezou kosti? Ale kdepak, je to roztomilá malá boubelka a kluci po ní jedou jak po D1 (nehledejte v tom dvojsmysl). Suprová ukecaná, usměvavá holka a je to boubelka. Já jí zkrátka obdivuju!!! A někdy, když mám deprese z toho, jak vypadám si řeknu, že by vlastně nebylo špatné být boubelatá.
POZOR, NEMYSLÍM TÍM, ABY Z ČLOVĚKA LEZLY ŠPEKY!!! Ale být přírodní boubelka, oblá, trošku bříško, větší zadeček a naducané tváře.
Naštěstí, některé dívky, které fotí pro reklamu, už takové jsou, ale co si budeme nalhávat, je jich sakra málo. To je opravdu krásná dívka jen štíhlá dívka?
Já osobně si myslím, že všechny dívky jsou krásné! Ať jsou štíhlé nebo baculaté...
Mým snem, je jednou vidět procházet se na mole například v Gabbaniho modelech baculky, za nimi štíhlé dívky a pak takové ty akorát. Ať každá dívka má šanci! A ať každá dívka má právo na to, cítit se krásná!!!
Jak se máme potom cítit, když nás o tom přesvědčuje okolí a přitom z bilboardů na nás kouká právě ta dokonalá slečna?
A co si o tom myslíte vy? Ráda bych znala váš názor na to všechno a potěšilo by mě, kdybyste se zapojili do diskuze :-)

***annyny***

18.kapitola-jen ty a já

13. března 2009 v 16:47 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
"Zlato, není to úžasné? Právě nám Richie oznámil, že pojedem k vašim prarodičům na návštěvu a budeme tam stanovat." oznámil Josefíně Izzy, když vešel do kuchyně. Ona se tak lekla, že upustila talíř a naštěstí se nerozbil, protože byl plastový.
"Cože vám Richie řekl?" zhrozila se. "Výslovně jsem mu kladla na srdce, aby nad tím přemýšlel, nesmíme tam jet. A hlavně tam nesmíš jet ty." prohlásila."Původně jsme tam měli jet hlavně kvůli tobě a mě, jenomže já si to neuvědomila."
"Proč tam nesmíme jet a co jsi si neuvědomila?" koutil zmateně hlavou Izzy.
"Pamatuješ na ty moje noční můry v Austrálii?" Izzy jen přikývnul. "Opakovaly se a hlavně teď, když u nás byla babi. A když se mi vrátila ta úporná křeč na letišti při odetu naší babičky, uvědomila jsem si, proč se mi to všechno zdá. Chápeš Izzy, má to svůj důvod."
"Pořád nevím, jak to myslíš."
"To místo, kde se to stalo,...Už jsem ho poznala a vím, kde to je."
"Tak povídej." vybídnul ji Izzy. Zřejmě čekal nějakou přírodní rezervaci, ale rozhodně ne to, co z Josefíny vypadlo.
"Je to u naší babi a dědy na zahradě." řekla a podívala se Izzymu zpříma do očí. "Nebyla jsem si tím vůbec jistá do té doby, dokud se mi nezdál ten sen ještě dvakrát. Úplně věrně jsem v tom snu poznala babiččin skleník, nebo spíš jen část skleníku."
"Jsi si vážně jistá, že je to tam?" váhal Izzy a vztáhnul k Josefíně ruku. "Chci říct, těch míst může být na světě spoustu."
"Izzy, k babi a dědovi jsme jezdili každou chvíli a na té zahradě jsem strávila víc času než u nich v domě. Nepochybuj o tom, že je to právě to místo, které myslím."
"Ale já myslím, že to přeci zvládneme." nedal se odradit Izzy a dál doufal ve skrytu duše v to, že to, co se Josefíně zdá, je jen hloupá noční můra, která ji zbytečně děsí.
"Ne, to nezvládneme, Izzy. Nechci o tebě přijít! Copak to nechápeš? Musíme zůstat doma, to je moje konečné rozhodnutí."
"Ještě tam nejsme, tak se nervuj, ano? Tady se mi přece nic nestane, ne?" řekl a vůbec si neuvědomoval vážnost celé věci. "Dneska se pořádně vyspi, protože zítra nás čeká autogramiáda!"
"Alespoň něco pozitivního." procedila Josefína. "Jenomže, jak teď mám myslet na autogramiádu, když vím, co se u babi stane."
"Třeba nestane." řekl Izzy až přespříliš pozitivně. V jednom měl ale pravdu, ta návštěva u jejích prarodičů byla až opravdu za dlouho, takže tím, že to bude Josefína řešit teď, nic nevyřeší.
"Kde se ten optimismus bere?" zavrtěla hlavou Josefína a uklidla ten talíř, který celou dobu držela v ruce.
"Už se tím netrap jo?" a povbudivě na ni mrknul. Josefína nevěděla, jak to ten kluk dělá, ale pokaždé jí dokázal zvednout náladu a když byla s ním cítila se báječně, bláznivě, milovaná, nezávislá a zkrátka jako v ráji.
"Milu-" Ale Izzy jí položil prst na pusu. Pak se jenom šibalksy ušklíbnul a řekl: "Víš co jsme si přeci řekli. Tahle fráze je sice moc hezká, ale měla by se spíš dokázat něž o ni jenom mluvit." a zvedl oči ke stopu.
"Fajn, tak já ti to teda dokážu." přijala jeho výzvu Josefína a naklonila se k němu. "To by sis mě ale musel nejdřív chytit. Víš? Jako lovec... Chceš to? Tak si to chyť." zasmála se a vyběhla z kuchyně.
Oběhla jednou gauč, kde seděli kluci, jenom za ní vlály vlasy. Pak se vyřítil Izzy, skoro už ji měl, ale ona mu zase unikla. Vyběhla tryskem po schodech a schovala se u sebe pokoji za dveřma. Slyšela, jak Izzy každý pokoj zvlášť prohledává a narůstalo v ní napětí. Pro představu asi takové, jako když jste se jako malí schovávali. Tlouklo vám srdce a těšili jste se na to, až vás babička najde a vybafnete na ni. Zároveň však jste chtěli být ukrytí co nejdéle.
"Stalo se snad něco, o čem nevíme?" zasmál se Jay, když urovnával předložku před gaučem, protože Izzy po ní v té rychlosti uklouznul a celou ji zmuchlal.
"Co jako? Máš namysli třeba to, že Izzy dospěl?" zasmál se Vinnie a nacpal si do pusy křupky.
"Náhodou, bych řekl že jo." uznal Cayce. "Pamatujete, jak se tu posledně naháněli s Richiem? To u toho řval jako neandrtálec a teď jenom tiše vyběhl schody. Jistý pokrok teda vidět je." a všichni se začali společně s Cayceem smát.
"Hej nevyrazíme někam? Děsně mě to tu nudí." prohlásil Cayce a protáhnul se. "Třeba na nějakou pařbu..."
"Aha, myslíš třeba s Bobbym, ne?" zasmál se Jay. "Navíc o ničem teď nevím a jít mezi lidi by znamenalo smrt."
"Já náhodou o něčem vím." řekl tajemně. "Nedavno mi přišla pozvánka od kámoše. V jeho klubu teď je teď nějaká discárna, tak že se prý můžeme stavit." a vytáhnul z kapsy pomuchlaný papír.
"Ty mršino a to sis to nechával pro sebe tak dlouho." prohlásil Richie a vytrhl mu se smíchem papír v ruce. Pořádně si pozvánku prohlídnul a pak ji poslala do oběhu.
"Hej Izzy!!! Josefíno!!! Jde se pařit!!!" zařval na ně Jay a asi mu nevadilo, že je možná vyrušil při důležité "debatě".
Izzy se vydrápadl z postele, hodil si přes sebe triko a raději i džíny, aby klukům nic nedošlo a opřel se o zábradlí. Koukal na ně shora a oznámil jim, že s Josefínou zůstávají doma. Konečně to asi Jayovi došlo a chtěl se Izzymu omluvit. Ale zase si řekl, že jakákoliv poznámka na tohle téma by byla ještě trapnější než to, co se mu doposud podařilo.
"Jasný, tak my ale vyrážíme." pohlásil Vinnie a obul si boty.
"No problem." pokrčil rameny Izzy a nasadil výraz absolutního nazájmu. Pak počkal až kluci vylezou z baráku a vrátil se zptáky, aby dokonči to, co...-
Zkrátka se vrátil k Josefíně zpět.

Na zítří se kluci probudili docela pozdě. Teda, na to, že stávají normálně v sedm, tak půl desátá dlouho asi bude. Josefína s Izzym, však byli vzhůru už od šesti, ale chodili po domě dost potichu, aby nikoho nevzbudili. Věděli, že Jay, Vinnie, Cayce a Richie dorazili až kolem třetí hodiny ráno a byla blbost je hned chvilku na to budit.
"Není to fajn? Včera večer celý bejvák pro sebe, dneska skoro taky..." protáhl se Izzy a vyndal pánvičku z kuchyňské linky.
"To mi povídej." zasnila se Josefína a vzpomněla na včerejší den s Izzym.
"Co to bude, až to bude?" zeptala se a naklonila se Izzymu přes rameno, když něco začal smažit.
"Míchaná vajíčka s kečupem, opečeným chlebem a trochou zeleniny." hrdě prohlásil a podíal se na Josefínu tak důležitě, jak to někdy chlapi umí. Znáte ten jejich pohled, umyjou hrneček od čaje (ještě ke všemu po sobě) a pak chodí po domě, protahují se a dělají, jako kdyby uklidili celý svět.
"Ale klukům asi udělám česnečku." zamyslela se Josefína. "Vinnie s tím asi takové problémy mít nebude, ale jak tak znám Cayceho nebo Jaye, asi budou mít pořádnou kocovinu."
"Víš zlato, on se Richie nezdá, ale kolikrát to taky pořádně rozjede." uchechtl se Izzy a dál míchal vajíčka, aby se mu to nepřipálilo. "Nezapomínej na Sydney."
"To je fakt." uznala. "Prostě udělám celý hrnec a kdyžtak jí dojíme my, nebo ne?" a zamávala Izzymu před obličejem stříbrným kastrolem.
"Já česnečku rád, takže jí udělej kolik chceš, a já si pak mile rád zahraju na popelnici."
"Jsi dokonalej a taky proto tě úplně žeru." prohlásila a dala mu pusu na tvář. Už se chytala, že skočí pro brambory do špajzky, když v tom ji lehce chytil za ruku.
"Jdi si sednout, brambory oškrábu já, dám to vařit a ty si jen počkáš, až ti naservíruju snídani." prohlsál Izzy a vypjal hruď jako kohout.
"Tak dobrá." souhlasila Josefína a posadila se na barovou židli. Bylo pro ni docela příjemné se nechat obsloužit, i když ne tak docela. Izzy tak torchu na ty vajíčka na pánvi zapomněl a ve chvíli, kdy šel pro brambory, je tam nechal jen tak nad plamenem. Takže po chvíli si toho naštěstí Josefína všimla a stihla to ještě zachránit, než se připálily. Samozřejmě, když uslyšela Izzyho kroky, okamžitě se vrátila zpátky a dělala, jako kdyby se nic nestalo.
"Tady to máte mademoseille." řekl a postavil před Josefínu talíř s míchanými vejci, opečeným chlebem a nakrájenou okurnou. Sám si pak sedl vedle ní a nanadal si o něco menší porci.
"Je to výborný." řekla po pravdě Josefína a začalo to do ní padat jako Němci do zákrytu. "A míchaný vajíčka jsem neměla, ani nepamatuju."
"Tak vidíš, co ty všechnou semnou ještě prožiješ." vtipkoval a vůbec si nevšimnul, že mu přetéká polívka z hrnce. Prostě jen tak seděl a ládoval do sebe ještě okurku.
Samozřejmě Josefína to opět zaregistrovala a vyskočila z barové židličky. Ztlumila plyn a zvedla poklici.
"Mhhhmmm...Ta polívka ale krásně voní." natahoval nos Izzy a Josefína polívku zase přiklopila.
"Málem jsme měli po polívce." založila si ruce v bok. "Přeteklo ti to jako blázen." kárala ho a šla si do dřezu pro utěrku. Řeknu vám, kdyby je někdo natočil a pak to pustil normálním lidem, tak si řeknou, že tohle není zamilovaný mladý pár, ale manželé po 10-ti letech. Hned po ránu milé úsměvy, ochota a všechno možné a pak se to začne pomalu hroutit.
"Já to udělám." nabidnul se Izzy.
"Ne, jdi si raději sednou, ještě by to mohlo být horší, než lepší." napomenula ho Josefína. "Dost to, že jsi málem připálil vajíčka, teď si nejsi schopný ohlídat ani polívku a nakonec-"
"Jsi roztomilá, když se vztekáš." prohlásil Izzy a narozdíl od Josefíny byl úplně v klidu. "Ale jestli nepřestaneš, tak se ti na čele udělají vrásky." vtipkoval. Josefína se už napřahovala, že mu jednu natáhne, on jí však tu ruku chytil, přitáhnul si ji blíž a políbil ji.
A...i kdybych na něj byla naštvaná já, asi bych taky neodolala. Přeci, dokážete si představit lepší usmíření?

znamení zvěrokruhu

13. března 2009 v 11:31 | *annyny* |  znamení zvěrokruhu aj.
Beran
(aktivní,základní,oheň) 22.března-20.dubna

+ nevinný, odvážný, impulsivní, iniciativní, nadšený, sebemotivující, svérýzný, spontánní
- netolerantní, netrpělivý, prudký, bojovný, netaktní, náladový, dominující, tvrdohlavý


Býk
(vnímavý,stálý,země) 21.duben-21.květen

+důsvedný, spolehlivý, plodný, důkladný, tělesný, odolný, pozorný, hluboce milující, věrný
-vlastnický, nadměrně konzervativní, shovívavý vůči sobě, umíněný, materialistický, váhavý, chlípný, tvrdohlavý


Blíženci
(aktivní, nestálý, vzduch) 22.květen-22.červen

+zvědavý, důkladný, všestranně nadaný, zaměřený na pokus, šikovný, bez předsudků, dobrodružný, výrazový, bystrý
- neklidný, prohnaný, nedostatečná koncentrace, nezávazný, rozptýlený, zmatený, přelétavý


Rak
(vnímavý,základní,voda) 23.červen-23.červenec

+ochranitelský, citlivý, živel, pečující, houževnatý, intuitivní, výborná pamět, nápomocný, podporující
- náladový, snadno zraňující, dusící, líný, nerealistický, přehnaně mocenský, nejistý, při stresu nadměrně jí.


Lev
(aktivní,stálý,oheň) 24.červenec-23.srpen

+sebejistý, ušlechtilý, pyšný, tvořivý, dramatický, schopný, šlechetný, energický, nápomocný, důstojný, udávající směr.
- bazíruje na zbytečnostech, mírně krutý, neskromný, zabývající se sám sebou, panovačný, potřeba nadřazenosti a důležitosti


Panna
(vnímavý,stálý,země) 24.srpen-23.září

+analytický, shromažďující, velmi zručný, pilný, lidský, logický, vědecký, důmyslný, smyslový, puntičkářský
- malicherný, nedůvěřivý, melancholický, nedbalý, nepořádný, citově nestálý, perfekcionista, pusitánský, ztracený


Váhy
(aktivní,základní,vzduch) 24.srpen-23.září

+ohleduplný, harmonizující, společenský, diplomatický, spolupracující, kultivovaný, vnímající krásu, okouzlující, přesvědčivý
- dvojí myšlení, apatický, odtažitý, nerozhodný, bojácný, potřebuje být středem obdivu, rád intrikuje.


Štír
(vnímavý, stálý, voda) 24.září-22.listopad

+hojivý, radikální, vášnivý, prudký, zkoumající, podceňující, bystrý, hledající, sexuální, ochranný
- pomstychtivý, podezíravý, žárlivý, netolerantní, vlastnický, úporný, zpupný, vyžaduje nemožné.


Střelec
(aktivní, nestálý, oheň) 23.litopad-22.prosinec

+optimistický, dobrodružný, výstřední, spravedlivý, poctivý, šťastná povaha, stimulující, zbožný, divoký
vyhledává spory, netrpělivý, fanatický, horká hlava, shovívavý, má tendenci kázat, smutek


Kozoroh
(vnímavý, základní,země) 23.prosinec-19.leden

+odpovědný, čestný, autoritativní, vážný, angažovaný, svědomitý, spořádaný, kontruktivní
- přísný, neodpouštějící, osudový, depresivní, hledající své postavení, spravedlivý, sobecký, využívá ostatní, tvrdý


Vodnář
(aktivní, stálý, vzduch) 20.leden-19.únor

+vynalézavý, idealistický, altruista, logický, starostlivý, odbojný, vytrvalý, nezávislý, radikální, objektivní
- nepředvídatelný, neosobní, chladný, nespolehlivý, výstřední, stálé přesvědčení, tvrdohlavě se drží myšlenky, neohebný


Ryby
(vnímavý,nestálý,voda) 20.únor-21.březen

+mystický, poetický, zranitelný, citlivý, intuitivní, laskavý, soucitný, sebepozorující, nadšený, má fantazii
-zmatený, pesimistický, pohodlný, přelétavý, plachý, bezmocný, sebelitující, příliš citový, bojácný

1.díl-Proč?!

13. března 2009 v 10:04 | *annyny* |  °°*krutá dospělost*°°
"Ahoj mami!" zavolal vysoký tmavovlasý chlapec, když vešel do nemocničního pokoje. Hned za ním přilítla rozevlátě drobná dívka se stejně tmavými vlasy, jako on a už se hrnula k posteli té ženy, kterou před chvílí chlapec pozdravil. Oby se posadili na židli a s radostí v očích, že opět vidí svou matku, se na ni usmívali. Mohlo jim být tak 16, víc ne a podbní si byli jak vejce vejci, portože se narodili jako jednovaječná dvojčata.
"Elu jsme nechali doma." prohlásila tmavovlasá dívka a chytla matku za ruku.
"Ale posílá ti tohle. Kreslila to pro tebe celý večer a nemohli jsme ji ani zahnat do postele. Trvala na tom, že to musí dodělat." pousmál se chlapec a podal matce přeložený papír s obrázkem uvnitř.
"Umělecký talent má po otci, jen co je pravda." pronesla žena a se slzami v očích si prohlížela výtvor své nejmladší dcerky. "Člověku by se ani nechtělo věřit, že jsou jí teprve tři roky."
"Sebastian to porovnával s tím, co kreslil táta a jsou tam jasně vidět jisté podobnosti. Dokonce i paní učitelka v mateřské školce tvrdila, že má talent." a pohlédla na svého bratra.
"Přesně, jak říká Diana." přikývl chlapec a zahleděl se matce do očí. Byly výrazné a modré jako pomněnky, hlavně však bylo znát, že jsou utrápené.
"Musíte být oba silní." pronesa jejich matka a oběma sevřela dlaně v těch svých. "Ani jeden z vás to nebude mít lehké." zasýpala.
"Takhle nemluv! Ještě je tu přeci šance, na to nezapomínej." rozplakala se Diana a položila hlavu matce do klína.
Bylo až neuvěřitelné, jak si všichni tři byli podobní. Vysoká štíhlá postava, pomněnkové oči a tmavé vlasy všem jasně dokazovaly, že jsou příbuzní.
"Souhlasím s Dianou. Doktor říkal, že jistá šance tu je."
"Jste už skoro dospělí a tak se s vámi jako s dospělými bavit budu." přerušila svého syna. "Potřebuji vědět, že se o Eleonor postaráte, že bude chodit do školy a správně vyrůstat. Mrzí mě, žena to budete sami. Kdyby tenkrát vašemu otci nedovolila jet na tu cestu do Indie...-"
"To přeci není tvoje chyba." uklidňoval ji Sebastian a snažil se neplakat, i když to bylo právě to, co by v tu cvhíli nejraději udělal.
V pokoji na chvíli nastalo ticho a otevřeným oknem svítilo dovnitř zapadající zářivé slunce. Výskání dětí a ruch všem oznamoval, že je tu léto. Pro někoho nejhezčí cvhíle v celém roce, pro dvojčata Dianu a Sebastiána roční období, které budou nenávidět od konce života.
"Slibte mi,moc vás prosím, že ať se stane cokoliv, postaráte se o Elu a hlavně sami o sebe." řekla jejich matka a uslzenýma očima se na ně dívala. "Jsem moc ráda, že jste dneska přišli. Asi jsem vám ím narušila všechny plány, ale potřebuju vás tu. A dobe jste udělali, že Ela nešla s vámi. Nechci, aby mě viděla takhle a v tomhle stavu."
"Náhodou ti to moc sluší." neudržel slzy Sebastian a Diana si vyndala velký modrý kartáč z kabelky. Sedla si vedle matky na postel a začala jí rozčesávat její nádherné, lesklé vlasy.
Nikdo nemusel nic řkat a i přesto dvojčatům došlo, proč si je dnes jejich matka zavolala. Umírá a oni majíposlední den na to, aby se s ní rozloučili. Poslední chvíle na o, aby jí řekli, jak moc ji milují a co pro ně znamená. Oba se snažilibýt silní a netrápit matku tím, jak to bez ní nebude mít cenu, že to nezvládnou a další útrapy, které na ně čekají. Celou dobu o tom všem mlčeli, protože ji nechtěli vystavovat ještě většímu stresu, než má teď.
"Skočíme ti pro horkou čokládu, máš ji přeci ráda." usmála se Diana, aby matku trochu povzbudila a společně se Sebastianem vyšla z pokoje. Hned jak za nimi klaply dveře si neskočili se slzami do náručí, naopak. Měli na tváři kamenný výraz a pomalou chůzí se kolébali ke schodišti a nálsedně k automatu.
"Neměli bychom se ozvat Anetě? Přeci jenom, jsme tu už bezmála 5 hodin a tak dlouho ještě Elu nehlídala." prohlásila Diana a naházela do automatu drobné.
"Už jsem to zařídil." ujistil sestru Sebastian. "Volal jsem jí asi před hodinou, jak jsem byl na záchodě. Bude u nás spát a Ela prý vůbec nezlobí. Šla si dokonce lehnoutuž v šest a jenom pořád mluví o mámě."
"Chudák." pronesla Diana a vndala plný kalíšek.
"Oba moc dobře víme, proč jsme tady zrovna dneska a já nechci,...Chci říct, že doufám v to, že zazvoní budík a já se proberu. Posadím se na postel a ty po mě hodíš polštář. Pak přijde máma a roztáhne závěsy a z kuchyně se ozve táta..." Musel si sednut, protože se ho zmocnila příšerná úzkost. Dal by cokoliv za to, aby mohl být s rodiči zase pohromadě. Diana s ním logicky soucítila a objala ho kolem ramen.
"Je to těžké, pro nás pro oba, ale i pro Elu. Ona je ještě dítě a musíme jí pomoct, chápeš?" a pohledla bratrovi do tváře. Po ostrých rysech obličeje mu stékaly slzy a Dianě také. Teď jen seděli a vzájemně si vyměňovali své pohledy.
"Měli bychom se brátit zpátky k máme." pronesl Sebastian a otřel si slzy.
Stejně pomalým krokem, kterým šli směrem k automatu, šli i k matčině pokoji. A když už stáli těsně před ním, tak zaslechli něčí hlasy, jako kdyby s matkou v pokoji ještě někdo byl. Okamžitě vzali za kliku a vtrhli do dveří.
U matčiny postele stáli dvě zdravotní sestry a jeden doktor. Nezdálo se, že by jejich matka komunikovala a když lékař zaznamenal přítomnost dvojčat, ihned se k nim vrhnul.
"Můžete semnou ven, prosím." prohlásil a ukázal pravou rukou směrem k východu.
"Co se děje s mámou? Mami? Mami slyšíš mě? Co se děje, jsi v pořádku?" volala nešťastně na svou matku Diana. Sebastian, který už zřejmě tušil, co jim doktor chce sdělit, vzal sestru kolem ramen a odtáhnul ji na chodbu. Stačila zahlédnou jen kus matčiny bledé tváře a to bylo všechno.
"Posaďte se." vybídl je doktor. Oba, jak Sebastian, tak Diana se chvěli a byli by raději, kyby doktor neříkal nic.
"Říká se mi to těžko a věřte mi, že to není jednoduché, ale...Vaše matka právě zemřela. Je mi to líto." a chystal se zvednout a odejít. Diana seděla se Sebastiánem, jako opařená.
"Vám je to líto? Jak vám to může být líto? Vždyť jste ji neznal!!!" rozkřikla se na malého boubelatého doktora Diana. "Nevíte jaké to je!!! Neznal jste ji, neznal!!!" a zhroutila se na zem. Usedavě plakala a její bratr jí pomohl se zvednout a posadit se na židli.
"Vím, jaké to pro vás je a opravdu je mi líto,že-" To už se Diana nadechovala k dalšímu přednesu, ale Sebastián jen uslzeně na doktora kývnul a zůstal s Dianou na chodbě sám. Plakala mu na rameni a on ji ochranitelsky objal. Slzy mu stékaly jedna za druhou a máčely jí její krásné hnědé vlasy.
Za chvíli přišel doktor zase a vzal si Sebastiana stranou. "Nevím, jestli máte teď večer nějaký odvoz." pronesl tiše a pohledl na Dianu, která se mírně kolíbala zepředu dozadu. "Objednal jsem vám taxi a čeká venku před vchodem. Všechno je zařízené, nemusíte nic platit a jde to na nemocnici." řekl ochotně.
"Můžeme ještě vidět mámu." zeptal se Sebastian přidušeným hlasem a jen těžko potlačoval smutek v hlase.
"Vzhledem ke stavu vaší sestry bych vám to nedoporučoval." zakroutil hlavou malý doktor a povytáhl si kalhoty. "Samozřejmě je to jen na vás, ale radím vám dobře. Jeďte domů, odpočiňte si a ráno bude líp."
"Líp nebude, pane doktore, tím jsem si jistý." prohlásil zcela přesvědčeně Sebastian a potřásl doktorovi pravicí. "Děkujeme vám za všechno a doufám, že se ještě někdy uvidíme." Opět si otřel slzy z tváří a vysmrkal se hlasitě do kapesníku. "Nashle." pronesl tiše a pomohl Dianě se zvednout. Dobelhali se po schodech až do přízemí a opravdu už na ně čekal taxikář. Nasedli dovnitř a zanedlouho auto zastavilo před malou starou vilkou s věžičkou.
"Sebastiane, o můj bože, co je s Dianou?" zhrozila se jejich kamarádka Aneta, která je už netrplivě vyčkávala před domem. Vzala Dianu pod ramenem a odešla s ní dovnitř.
"Pojď, udělám ti čaj." řekla a postavila konvici s vodou na plotnu. Sebastian se jen sesunul vedle své sestry a nešťastně si podepřel hlavu.
V kuchyni nastalo hrobové ticho a bylo slyšet jen bublání vody v konvici. Nikdo neřekl ani slovo a ani Aneta se neodvážila cokoliv pronést, aby jim to snad ještě nezhoršila.
"Ela je v pořádku?" zeptal se Sebastian, když před něj postavila Aneta hrnek s čajem.
"Jo, nic se neděje." přikývla Aneta a posadila se k nim. "Chci se zeptat, když už jsem tady, můžu vám s něčím pomoct?"
"Něco by se našlo." zabrblala konečně Diana a zvedla se od stolu. "Ve sklepě je lano, který táta vozíval s sebou, když jezdil do Indie. Můžeš mi ho prosím přehodit přes trám na půdě?"
"Diano..." rozbrečela se Aneta a objala ji. "Nechápu, a ani nemůžu chápat, jak moc to teď máš těžké, portože jsem nikdy nicp odobného nezažila, ale zvládneme to. Nejsi na to sama."
"Ne? Aha, takžety tady vidíš někoho jiného kromě nás tří?!!! Že bych si nevšimla toho, že táta dorazil?" řekla arogantně. "Jsme na to sami! A úplně sami! Ty si s tím hlavu neděláš, portože máš mámu, tátu, babičky, dědečky, tetičky a celý rodinný osazenstvo. My nemáme nikho, chápeš? Co jako asi s náma bude teď, nevíš?" a vyběhla z kuchyně po schodech do prvního patra, kde měla pokoj malá Ela.
Potichu vzala za kliku a přišla po špičkách přímo k její postýlce. Spala, jako když ji do vody hodí a vypadala jako andílek. Narozdíl od dvojčat a jejich matky, Ela měla blond kudrnaté vlasy. Stejně, jako jejich otec.
Diana se posadila do velkého proutěného křesla, ve kterém vždycky sedala jejich matka, když kontrolovala Elu ve spánku a nahmatala tam něco lesklého. Vytáhla tu podivnou placatou věc a zjistila, že je o stará rodinná fotka. Při pohledu na ní se znova rozplakala, portože tam byl jejich otec, matka, když čekala Eleonoru a oni dva se Sebastiánem.
Svým brekem Dina azpůsobila, že sebou Ela začala vrtět a málem se probudila.
"Pšššt." řekla a pohladila ji po tváři, přičemž jí jedna slza spadla na sestřinu barevnou peřinku. "Bude to dobrý, ségra je s tebou." a chytla ji za malou jemňounkou ručičku. Eleonara ji lehce stiskla a něco zamumlala ze spaní.

úvod

12. března 2009 v 11:09 | *annyny* |  °°*krutá dospělost*°°
Ahojky všem, co čtete moje příběhy :) momentálně jsem se rozhodla začít psát čtvrtý příběh. Nebude to insiporavný mým životem jako My Diary a My DiaryII. Stejně tak to nebude vyprávět o zamilované Josefíně a Izzym z US5.
Bude to něco ve stylu drama. Dvojčata Sebastian a Diana mají tří letou sestru Eleonoru (Ela). Jejich otec zemřel při práci v Indii a jejich matka umře v nemocnici na rakovinu. A jelikož dvojčatům je pouze 16, musejí se přestěhovat k matčině známé na venkov.
Vychovávají svou mladší sestru a zároveň i sami sebe. Sami si můžeme domyslet, jak to dopadne, když puberťáka vykopnete takhle surově do života dospělých.

***annyny***