Únor 2009


°°°nový desing°°°

28. února 2009 v 17:32 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
ahojky všem, co ste tady u mě na blogu. Zrovna jsem měnila svuj starej desing za novej a doufam, že tenhle se vám bude líbit. Tak se kdyžtak zapojte do ankety nebo napiště komentáře, co na to řikáte.
Děkuju, vaše annyny :O***

5.kapitola-Richieho noční můra

28. února 2009 v 12:47 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
Ježiš holky! Já z vás umřu radostí! Chtěla sem tenhleten blog zručit, ale po tom, co jsem si přečetla ty vaše komentáře...Prostě ste mi zase dodaly náladu pro někoho psát :O* Takže tady máte další díl ;o)


"Pane Gallegosi a slečno Stringiny, mohla bych vás poprosit, abyste si vypnuli MP3?" řekla stevardka, když si všimla, že Josefína s Izzym mají sluchátka zapíchnutá v uších.
"Slečno, víte vůbec, jak dlouho trvá cesta do Austrálie? Zkuste si tu celou tu dobu jenom nečinně sedět a koukat před sebe." vyjel na stevardku Izzy a Josefína se k němu přidala :"Přesně tak, prostě MP3 vypínat nebudeme."
"Jasně." přitakal Izzy a dal si sluchátka opět do uší.
"Tak vidím, že si v tomhle tom směru Izzy našel parťáka. Jako kdyby nestačilo, že letušku vždycky seřve on. Teď se k němu přidala ještě Josefína." řekl pobaveně Richie.
"Prosím." pronesla stevardka. "Nechcete přeci, abych musela jít pro kapitána? Ještě jednou vás prosím, vyndejte si MP3 z uší a vypněte všechny elektronické přístroje. A pokud vám to dělá opravdu takové problémy, přinesu vám nějaký nápoj na účet aerolinek."
Izzy se jenom na Josefínu přemýšlivě podíval, potom si oba vyndali sluchátka z uší a nabídku přijali. Letuška se za chvíli vrátila se dvěma vychlazenými coca~colami a tvářila se pobouřeně.
"Takhle to chodí pořád." řekl Cayce a roztáhl si časopis. Vedle něho Vinnihe opřel hlavu o okýnko a díval se ven na mraky. Richie a Jay neustále probírali Josefínu s Izzym a ti se zase dohadovali o tom, jak jsou teď letušky nepříjemné a nenechají člověka ani v klidu cestovat. Zakončili to tím, že zase zapnuli MP3 a poslouchali. Zřejmě čekali, že si toho letuška nevšimne anebo se prostě jen chtěli odreagovat. Zřejmě to ale obojí skombinovali. Když ale letuška přišla podruhé, museli oba MP3 odevzdat jako na základní škole a bylo jim řečeno, že zpátky jí dostanou až po příletu do Sydney. To opravdu už oba pobouřila a notnou chvíli se oba dva s letuškou přeli.
"Josefíno, Josefíno, spíš?" šťouchal do ní Izzy, když se dlouhou dobu neozývala. Ona se přetočila směrem k němu a jenom zamžourala očima.
"Nic jiného mi nezbývá." řekla a snažila se probrat se. "Letuška nám zabavila MP3 a já už nemám čím bych se zabavila." povzdechla si a zahleděla se Izzymu ospale do očí.
"Víš, že jsem si toho nikdy nevšimnul?" podivil se Izzy a dál si vzájemně s Josefínou vyměňovali oční kontakt. "Jako bruneta máš typicky hnědé oči, ale máš je nádherně velké. Skoro jako Richie. To se jen tak nevidí." Pronesl zasněně.
"No jo, většinou je to jediná věc, díky které si lidi myslí, že jsme s Richiem praví sourozenci. Já z toho, že mám velké, moc nadšená nejsem, ale s tím už nic neudělám."
"A ani nedělej. Máš nádherné oči, fakt." a dál na sebe oba zasněně hleděli, jako kdyby se snažili skrz oční kontakt tomu druhému číst myšlenky.
"To myslíš vážně? Opravdu se ti líbí moje oči?" podivila se a zčervenala, když Izzy souhlasně přikývnul.
"Koukni na ně. Na Josefínu a Izzyho." zpozorněl najednou Richie a šťouchl do Jaye, který seděl vedle něj. "Vidíš, jak na sebe koukají?"
"A co s tím je?" ptal se Jay nechápavě, protože mu nepřišlo pranic zajímavého na tom, že se na sebe ti dva dívají. "Prostě vedou konverzaci a oční kontakt mezi lidmi je normální, Richie."
"Ale když to vypadá, jako kdyby Izzy Josefínu balil." řekl Richie zaujatě a stejně jako ostatní si raději začal listovat v časopisu. Jay se k Richieho výstupu nevyjadřoval a hleděl si svého. Narozdíl od něj, mu totiž Josefína a Izzy neleželi v žaludku. Co sešlo na tom, jestli Izzy Josefínu balí a co na tom, jestli se mu to povede. Právě tohle byly poslední Jayovy myšlenky, než samou nudou usnul.
Richie dolistoval časopis a zjistil, že do příletu jim zbývá ještě hodina. Rozhodl se toho využít a špitl na Vince.
"Hej, Hej Vincente!" zavolal potichu a Vinnie se na něj ospale a rozmrzele otočil. Zamžoural očima a čekal, co z Richieho vypadne. Ten však jen ukázal na zadní sedačky, kde nikdo nebyl a gestikulací naznačil Vinniemu, aby se tam s ním na chvíli přesunul.
"Tak povídej, co potřebuješ?" zeptal se Vincent, který očividně vůbec nechápal, co mu chce říct Richie tak důležitého, že to nemůžou vyřešit před Josefínou a klukama.
"Nevím, jestli jsi si toho všimnul, ale Izzy poslední dobou na Josefínu kouká víc, než je zdrávo." protáhl obličej a naklonil se přes sedačky, aby na svou sestru dobře viděl. Ta se teď ale bavila s Cayceem a o Izzyho ani očkem nezavadila, protože spal.
"A já ti s tím můžu pomoct jak? Mám jednomu z nich snad ve spánku zavázat oči?" zachechtal se Vincent.
"Sakra Vinnie, nedělej si z toho legraci. Tohle je vážné." řekl důležitě Richie a vrátil se zpět na sedadlo, protože usoudil, že žádné nebezpečí teď Josefíně ze strany Izzyho nehrozí.
"Richie, co je vážné na tom, že Izzy kouká na Josefínu? Já se teď na tebe taky koukám a nic života nebezpečného v tom nevidím." a pokrčil rameny.
"Já jenom nechci, aby to postoupilo dál. Viděl jsem, jaké pohledy na sebe házeli dneska a u čeho to skončí zítra? Za týden? Potřebuji zkrátka, abys mi od Josefíny zjistil, jestli se jí Izzy líbí."
"To ti jako mám dělat špeha?" řekl znechuceně Vincent a Richieho nabídka se mu moc nezamlouvala. Přeci jenom jsou s Josefínou nejlepší přátelé a tohle by byla podpásovka.
"Ne, zas tak bych to nenazval. Jenom to potřebuju zjistit, protože...No to je jedno. Zkrátka bych opravdu potřeboval tvoji pomoc."
"Tak proč se Josefíny nezeptáš sám? Vycházíte spolu dobře a taky si toho řeknete dost. Tak si s ní o tom promluv a zjistíš hned, na čem všichni jsme."
"Myslíš, že by mi tohleto řekla?" podivil se Richie a silně o tom pochyboval. Se setrou měl opravdu dobrý vztah, ale tuhle informaci si určitě schová raději pro Vinnieho, než pro něj.
"Když to nezkusíš, nic nezjistíš." řekl Vincent a zvedl se ze sedačky. "A podle mého názoru, jenom zbytečně vyšiluješ. Josefína a Izzy jsou jenom kamarádi." a vrátil se zpátky na svoje místo. Richie udělal to samé a pořád mu hlavou prolítával den Josefíniných narozenin, dnešek na letišti, jak ji Izzy vzal do náručí a teď to zamilované koukání si do očí.
"Izzy po ní jede, to je jasné. Ale já to nemůžu dovolit, to prostě nejde." říkal si v duchu, když koukal z okýnka. Pod nimi nebylo nic jiného než moře a všude kolem byly velké mraky páry. "Proč zrovna moje ségra? To si nemohl vybrat někoho jiného?" svraštil čelo a dál uvažoval. "Anebo má Vinnie pravdu. Třeba jenom vážně zbytečně vyšiluju. Asi začínám být paranoidní." zakroutil hlavou a opřel se o opěradlo. Na chvíli zavřel oči a potom usnul.
Letadlo přistálo a Richie sebou škubnul, jako kdyby ho někdo píchnul nožem do zad. Promnul si oči a zjistil, že v letadle je úplně sám, až na Izzyho a Josefínu, kteří se muckali jen o pár sedaček dál. Richie se rozhodl, že to tak nenechá a vymrštil se ze sedačky.
"Izzy, co to má znamenat?!" řekl vyjeveně a třeštil na oba dva oči. Oni se jen pousmáli a pokračovali v tom, v čem je richie přerušil.
"Jak jsi mi to mohl udělat?" běsnil dál. "Vždyť je to moje sestra! Poslouchej mě, když s tebou mluvím!" vyjel na Izzyho Richie a tělem mu projel horký proud. "Myslel jsem, že jsi kámoš a ne, že-" ukázal na ně a sesunul se naproti do sedačky.
"Jo kamaráde, nakový je život." řekl jízlivě Izzy a ošklivě se na Richieho ušklíbnul. Josefína se raději k ničemu nevyjadřovala, ale byla obtočená kolem Izzyho jako břečťan. Možná do Richieho vjel vztek nebo spíše ochranitelský pud, tak jako tak se na Izzyho vrhnul a odtrhl ho od Josefíny. Potom ho vytáhl i z uličky a dal mu pěstí přímo do nosu.
"Co blbneš?" zarazil se Izzy a chytnul mu obě dvě ruce. "Koukej se probrat nebo někomu ublížíš."
"A o co mi asi de?" naštval se Richie a nepřestával sebou házet. "Já tě přerazím, Izzy, já tě přetrhnu jako hada. To se těš."
"No to se teda těším. Teď se ale probuď, slyšíš, vstávej! Richo! Probuď se." Richie cítil, že s ním někdo cloumá, ale Izzy ani Josefína to nebyli. Dokonce se mu jako někde uvnitř hlavy neustále ozývaly něčí hlasy, které ani jednomu z přítomných nepatřily. Zkoušel ještě máchat rukama, ale dostal jen tupý úder do hlavy a najednou se probudil. Se zpoceným čelem a vytřeštěnýma očima zjistil, že ještě nepřistáli a všechno se mu to jenom zdálo.
"Dost, že ses probral." řekl Jay a masíroval si temeno hlavy. "S tebou se vážně člověk nenudí." řekl a začal se smát. "Kdyby ses viděl, jak jsi tu vyváděl. Pořád si mumlal něco o tom, že někoho zřídíš, že někomu ukážeš a do toho si máchal tak šikovně rukama, že jsem od tebe jednu koupil." a ukázal si na bolavé místo.
"Jé, promiň Jay, já, omlouvám se." řekl a kousnul se do rtu. "Já jsem poslední dobou nějaký nervózní a asi se mi to odráží i ve snu. Vážně promiň."
"A nechtěl by sis o tom promluvit? Myslím, že by ti to prospělo a třeba by ses potom zbavil podrážděnosti a konečně bys mohl v klidu spát."
"Jo, asi máš pravdu." přiznal Richie a vybavil si poslední chvíli svého snu. Izzy proti němu stál a vysmívavým pohledem se mu koukal do očí. Teď však jen zmateně seděl na sedačce a zdálo se spíš, že se bojí o kamarádovo psychické zdraví.
"Hej Richie, už jsi v pohodě?" zavolal na něj.
"Jo, jo. Už je to dobrý." zamumlal, ale zpříma se Izzymu do očí podívat nedokázal. Nechápal, co to s ním je. Ať to bylo cokoliv, musel to vyhnat z hlavy dřív, než začne jejich velký koncert v Sydney.
"Nejlepší by bylo, kdybych si o tom promluvil s Josefínou." uvažoval. "Jo, přesně to udělám. A taky pokecám s Izzym. Musím vědět, co se to děje. A určitě se ukáže, že se chovám jenom jako hysterický brácha. Bože, to je děsný!" nadával si sám ve vlastní hlavě.
"Je ti dobře?" zajímali se kluci a teď se k němu přiklonila i Josefína.
"Richie, vždyť jsi úplně bílý." vykřikla a s kamennou tváří hleděla na svého bratra. "Je ti špatně, nebo ti mám přinést vodu, řekni si." nabízela mu svou pomoc.
"Ne to je dobrý, dík." zdvořile odmítnul. "Je tu ale jedna věc, o které bych s tebou potřeboval mluvit. jedná se jenom o takovou hovadinu, ale pro mě je to celkem důležitý."
"Tak fajn." řekla Josefína a asi čekala, že jí to Richie vyklopí tady v letadle.
"Nevadilo by ti, kdybychom si zašli třeba v hotelu na pizzu?" zeptal se a čekal Josefínino odmítnutí. Samozřejmě neprávem. Josefína se na něj zazubila a s pozváním souhlasila. Potom se ještě všichni jednou na Richieho ustaraně podívali a sedli si na svoje místo.
Tentokrát už začalo letadlo opravdu přistávat a Izzy s Josefínou při výstupu z letadla opravdu dostali zpátky svoje MP3. Josefína si ji jenom mlčky strčila do kapsy, ale Izzy k tomu musel mít samozřejmě nějakou tu peprnou poznámku. Letuška však jen mlčky stála a nechala se jeho urážkami bombardovat, jako kdyby věděla, že to Izzy tak nemyslí, jen není schopný udržet své emoce na uzdě.
Když se hrnuli australským letištěm, odchytl Josefínu Vinnie a trochu oba zpomalili, aby nikdo z kluků jejich debatu neslyšel.
"Richie s tebou nechce probrat jen tak nějakou hovadinu, jak tvrdil v letadle. Chce si s tebou promluvit o tobě a Izzym." zašeptal. Josefína jen pobaveně vykoulila svá modrá kukadla a zasmála se.
"O kom? O mně a o Izzym?" zajíkala se smíchy. "A co bych mu jako měla vyprávět? A nebo ještě líp, na co se mě tak asi bude Richie vyptávat?" nechápala.
"To nevím. Ale jedno ti říct můžu. Richie má podezření, že tě Izzy balí a zrovna dvakrát se mu to nelíbí, i když nechápu proč."
"To si opravdu Richie myslí?" zarazila se Josefína a konečně začala jejich rozhovor brát vážně. "Nemyslela jsem si o něm, že... To je fuk. Jak ho vůbec napadlo, že by něco mezi mnou a Izzym mohlo být?"
"Všiml si toho, jak na tebe Izzy poslední dobou koukal a prý ho dorazilo, jak jste se na sebe dívali v letadle."
"Jen mi říkal, že mám hezké oči. Nic víc. Je na tom snad něco špatného?" zarazil se a oba popoběhli o kousek dopředu, protože jim ostatní utíkali až nebezpečně moc. "Teď ti taky klidně řeknu, že máš hezky učesané vlasy. A proč? Protože je to pravda a tvůj účes se mi líbí. Sakra Vinci, jak by to na světě dopadlo, kdyby si lidi nelichotili?"
"Na mě naštvaná nebuď." ohradil se Vinnie. "To by sis měla vyřídit s Richiem a myslím, že pokud mu to řekneš takhle, všechny obavy z něj opadnou. Teda, pokud v tom opravdu není něco víc." a zpříma se na Josefínu zadíval. Byl to sice kamarádský pohled, ale i z něj se dalo vyčíst, že chce od Josefíny, aby k němu byla upřímná.
"Neřekneš to Richiemu, že ne. Důvěřuju ti jako nikomu na světě, tak prosím moji důvěru nezklam." poprosila Josefína a když Vinnie slíbil, že bude držet jazyk za zuby, naklonila se k němu a pošeptala mu do ucha: "Musím přiznat, že Izzy se mi už líbí nějaký ten čas, ale není to nic, kvůli čemu by se měl Richie strachovat. Je to lidské ne, že se někdo někomu líbí. A rozhodně Izzyho nebalím. Jenom se navzájem pošťuchujeme, ale víc v tom není."
"Já ti věřím." kývnul hlavou Vinc a pak se oba dva kamarádi objali. "A chceš něco vědět, Izzy o tobě někdy mluví." řekl a cítil se trochu provinile. V téhle chvíli dělá vlastně pravý opak, než bylo jeho úkolem. Richie ho požádal, aby od Josefíny zjistil, jak to mezi ní a Izzym vypadá a Vinnie teď Josefíně Izzyho dohazuje.
"Vážně?" potěšilo ji a zazubila se na něj. "Tak to by mě nenapadlo."
"Ty Jos, ale Richiemu o tom ani slovo, jasný? Přetrhnul by mě jako hada. Oba dva víme, že je showman, je s ním legrace a dokáže vždycky poradit, ale jakmile se něco týká tebe, je schopný jít přes mrtvoly. To je důvod, proč Leonardo tenkrát nepřišel na ten ples. Richie mu to zakázal."
"Co? A to mi říkáš až teď? Richie zakázal mojí velký dětský lásce jít semnou na ples? Ale proč to udělal?"
"No, teď toho lituje." přiznal Vinnie a trochu zčervenal. "Tenkrát ti mělo být 13 a Leonardovi 15. Takže Richie se rozhodnul, že zasáhne. Prý je na tebe Leo moc starý a máš na takové věci dost času."
"Jaké takové věci máš na mysli," nechápala Josefína a děsila se toho, co všechno se na bratra dozví. I když teď věděla, že tohohle je až dost.
"Richie zná tvoje kamarádky a ví, jak to chodí. Bál se, aby tě Leonardo nevyužil, přestože o něm věděl, jak je slušný. Šlo jenom o bratrskou ochranu. Nezlob se na něj, on to tenkrát myslel dobře." snažil se Josefínu uklidnit Vincent.
"A myslíš, že teď udělá to samý s Izzym?" zděsila se a teď ž stála s Vinniem jen kousek za celou partou. "Jako, že ho nějak vyděsí, aby-"
"Těžko říct, ale jen jsem tě chtěl připravit na to, že tě Richie bude vyslýchat ohledně tohohle, tak aby sis pečlivě rozmyslela, co mu řekneš."
"Dík." řekla Josefína a pousmála se na něj. "Ještě žes mi to řek. Vůbec jsem netušila, co by semnou Richie mohl chtít probírat."
"Tak co vy dva tam?" zeptal se Jay, když si všimnul Vinnieho a Josefíny, jak se spolu vybavují u dveří letiště. "Nejenom, že se kvůli vám otvírají ty dveře dokolečka, ale auto na nás čeká." řekl a ukázal na velký geep, který opravdu čekal jenom na to, až Josefína a Vincent dokončí svou debatu. V tu chvíli, když jim to však Jay oznámil, se od sebe odtrhli a nastoupili. Pro Richieho klid si Josefína raději sedla mezi Cayceeho a něj a na Izzyho se raději celou cestu až do hotelu nepodívala. A když to zkusila, Izzy stejně koukal někam jinam.



pár fotek z filmu

27. února 2009 v 14:50 | *annyny* |  Twilight :-)














XXI.kapitola(My DiaryII)

24. února 2009 v 18:46 | *annyny* |  **My DiaryII**
"Dobré ráno." pozdravím a promnu si oči.
"Spíš dobrý večer, ne?" zasměje se Miki a zvědavě na mě kouká.
"Co to povídáš? Vstává se přeci ráno, ne?" ptám se zmateně a nechápu, co tím vším Miki myslí.
"Je sice pravda, že se vstává ráno, ale tys dneska vstala večer. Za chvíli jdeme na večeři." vysvětluje mi a koukne na stojací hodiny na psacím stole.
"Chceš říct, že jsem prospala celý den? A proč jste mě někdo nevzbudil?" bouřím se a rychle se převlíkám z pyžama do normálu.
"Já tě vzbudit chtěla, ale Dana trvala na tom, že máš za sebou dlouhý a psychicky náročný den. Tudíž, že ti jedině prospěje, aby ses pořádně vyspala."
"Jo takhle." kývnu hlavou a natáhnu na sebe sukni. "Takže to jste kvůli mně nejeli ani na pyramidy?" vytřeštím oči, když si to uvědomím.
"Původně jsme měli všichni zůstat tady, ale já Danu s Robertem přemluvila, aby jeli sami. Byla by škoda, aby zahodili tak báječné odpoledne. Řekl jsem jim, že tady s tebou počkám, až se probudíš."
"Jé, tos měla jet s nimi. Na mě jsi se neměla otáčet. Přiša jsi o krásný výlet do světa hieroglifů a krásných pyramid."
"Tak se přeci tolik nestalo. Hlavně, že jsi se vypsala a jsi plná života." řekne Miki s úsměvem na tváři.
"Plná života, tak to bych neřekla." zavrtím hlavou. "Kdybych mohla, tak teď zalezu do postele znova a zase usnu." přiznám a trochu zívnu. Miki se tomu samozřejmě smála, portože si nedovede představit, že by prospala celý den a ještě byla unavená.
"A...,neměla bys napsat Cayceemu?" zeptá se mě a já si uvědomím, že má pravdu. Kvůli tomu, že jsem celý den prospala, nebyl ani čas se mu ozvat. A asi mu napíšu i to, co se stalo s babi. Nebo si to mám nechat pro sebe a říct mu to, až přijedu?
"Co myslíš Miki, mám Cayceemu v mailu npasat to o babi nebo počkat?"
"Já bych mu to napsala hned. Tím se nic nezmění, když mu to napíšeš hned. Teda, možná ano. Alespoň si to bude moct nechat projít hlavou, než přiletíš zpátky."
"Máš pravdu." uznám a přihlásím se na mail. "A hele, on mi napsal jako první." řeknu s úsměvem, protože mě to potěšilo.
Ahoj Anny,
Teď sedím v hotelu na pokoji a myslím na tebe. Kdybys tu tak mohla být semnou! Moc se těším na zítra, až tě zase vezmu do náručí a až ucítím tvou krásnou vůni. Opravdu mi moc chybíš a dávej tam na sebe pozor.
Jinak, byl jsem s kluky dneska na obědě a měla jsi vidět Izzyho bláznění. Někdy mi opravdu připadá ještě jako dítě, ale nebýt toho, že tu je, US5 by přicházelo o velkého showmana.
Tak se měj krásně a v pondělí se uvidíme. Ještě ti určitě napíšu. Pa
Caycee :O*
Na tohleto jsem mu odepsala následovně:
Caycee, jsem moc ráda, že ses mi ozval, protože mi to udělalo velkou radost. Já dnešek celý prospala a tím jsem přišla o výlet na pyramidy. Je tu totiž jedna věc, o které s tebou potřebuji mluvit. Víš, jak jsem ti říkala, že naši umřeli a já bydlím u babičky? No tak babička umřela taky. Nevěděla jsem o tom, portože mi to neřekla, ale měla rakovinu a volala mi v posledních chvílích svého života, aby se semnou rozloučila.
Opravdu se těším, až přiletím zpátky do Berlína a budu si s tebou moct promluvit. Stýská se mi a měj se taky hezky.
pa :O*
"Doufám, že se na mě nějak nenaštve nebo tak. Nerada bych ho s tím otravovala." přiznám a najedu ještě na svůj profil, abych napsala pár kamarádům ze školy.
"Blbost." řekla Miki. "Proč by se měl naštvat. Přeci, i jemu umřela babička, tak musí sám nejlíp vědět, jaké to je. Rozhodně to nebude brát jako otravování."
"Snad." povzdechnu si a schválím pět příspěvků od holek. "Ale mám docela nervy z toho, jak to teď všechno bude. Kdo zařídí pohřeb a kdy bude. Navíc, já jsem teď tady v Egyptě a pak další dny strávím v Německu. Do té doby babi nebude moct ležet v nemocnici."
"Tak zavolej tetě Ali. Zná se s ní docela dost dobře a trávily spolu spoustu času. Popros ji, jestli by ti s tím enepomohla. A kdyby ne, tak máš ještě druhou babi, ne?"
"Jo, to je pravda." uznám a rychle vyťukám tetě smsku, jak to všechno bude. Věřte mi, dneska si připadám jako nějaká sekretářka. Vyřizování vzkazů, schvalování příspěvlů a zařizování babiččina pohřbu. Snad jediná tahle věc mě netěší.
"Jo Anny, promiň, že tě ruším, ale už bychom měly vyrazit na večeři. Přeci jenom jsi spala opravdu dlouho, tak aby na nás Robert s Danou nečekali."
"Ne, v pohodě. Tu snsku mám už stejně dopasnou. Jenom si oblíknu Mikinu. V jídelně vždycky bývá troškuchladno."
"Určitě." přikývne Miki a jde ke dveřím. Chvilku si hraje s prstama, než tu Mikinu na sebe hodím, ale potom otevře, obě vyjdemeven a Miki za oběma zamkne. Sejdeme společně pod schody a tam už na nás čeká Dana i s Robertem.
"Jé, tak už jsi vzhůru." řekla Dana s úlevou, ale mně to spíš přišlo, jako kdyby se mi vysmívala. Vím, že je to jen můj ojem, řesto jsem reagovala podrážděně.
"Jestli vám to vadí, měli jste to říct." vyprskla jsem na ně neprávem.
"Anny, co blbneš?" obořila se na mě Miki.
"Ne, to je v pořádku." chytla ji za rameno Dana. "Má to teď složité a myslím, že na jejím místě, bys reagovala stejně. Tak, co se jít navečeřet?" navrhla Dana a ukázala směrem k jídelně. Já se raději stáhla, ale Dana se ke měn připojila.
"Omlouvám se. Prostě mi to vyklouzlo." omluvím se, protože nemám ráda, když jsem na někoho zlá neprávem. "A mrzí mě to." dodám.
"Buď v klidu, já tvé chování plně chápu. Neříkám, že se mě to nedotklo, ale tahle situace je těžká. Kdybys s čímkoliv potřebovala pomoct, tak klidně za mnou můžeš zajít." nabídla mi svou pomocnou ruku.
"Zajímalo by mě, jak to děláš. Já jsem na tebe takhle vyjela a i přes to jsi na mě milá." řeknu a nemůžu se přestat stydět za ten svůj výkon.
"Už je to pryč. Navíc, tohelto je rozdíl mezi námi a vámi. Myslím tím mezi puberťáky a dospělými. Někteří z nás zkrátka dokážou pochopit situaci a nemusíme se kvůli tomu hned pohádat, jako malé děti. Stačí jenom toho druhého chápat a vžít se do něj." vysvětlovala mi. Mezitím jsem už došli k švédskému stolu a začaly jsme si obě nandavat jídlo. "Víš, ono je děsně jednoduché se ohradit slovy: Když ona je protivná!" v tu chvíli jsem studem málem upustila talíř a rozklepaly se mi ruce. Bože, já jsem byla ale husa! "Jenomže daleko těžší je uvědomit si, proč se tak ten člověk chová. Neboj, opravdu se na tebe nezlobím a už to nebudeme řešit, ano?" řekla Dana a zadívala se mmi do ustrašených očí.
"Děkuju." rychle zabrblám a ženu se ke stolu. Zapluju tiše mezi Miki a Roberta a čekám, až dorazí i Dana, abychom se všichni mohli dát společně do jídla. Robert do té chvíle nic neříkal, ale potom si mezi nás sedla i Dana, jenom na něj kývla hlavou, jako že už je všechno v pořádku a on se na mě usmál. Takovým tím stylem, jakým se na mě vždy usmíval táta, když zjistil, že je všechno tak, jak má být. Já mu samozřejmě úsměv oplatila a byla jsem ráda, že je to vyřešené.
"Ten puding je výborný, co myslíte?" řeknu, abych trochu rozpoutala konverzaci.
"Kdyby byl vanilkový, jako včera, nic bych nenamítal, ale tenhle čokoládový je taky dost dobrý." přiznal Robert a narbal si plnou lžíci.

4.kapitola-je to tady!

24. února 2009 v 16:41 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
"Můžu?" zeptal se Josefínin otec, když dorazili z oběda a vešel k ní do pokoje.
"No jasný." souhlasila a zvedla se ze židle. Sama si potom sedla na postel a čekala, o čem s ní otec bude chtít mluvit.
"Víš Josefíno, chtěl jsem ti jenom říct, že nejsem moc nadšený z toho, že se chceš dostat do show byznysu jako tvůj bratr. Ani u něj jsem tím nebyl nadšený, ale co se dá dělat. A pokud máš opravdu talent, jak říká Richie a kluci, nechci ti v tom bránit. Jenom doufám, že nás s maminkou nezklameš."
"Budu se snažit, tati. A neboj se, nebudou žádné problémy." ubezpečila ho. "Hlavně se budu snažit, abyste na mě byli s mamkou stejně pyšní jako na Richieho."
"Co to povídáš." ohradil se Josefínin otec. "My přeci na tebe pyšní jsme. Hlavně teď, když jsi dokázala vytáhnout tu fyziku. Jsme na tebe s maminkou pyšní, i když nejezdíš s bratrem po světě."
"Já vím." uznala Josefína a zahleděla se otci do očí. "Jenomže já si opravdu moc přeju s Richiem a klukama jezdit všude možně. Víš kolik toho uvidím? Navíc jim můžu pomáhat s jejich vzhledem a choreografií. Bude to paráda! Mimochodem, už jsi viděl Izzyho nové vlasy?"
"Jak bych si toho mohl nevšimnout. Září na míle daleko." usmál se pan Stringini. "Počítám, že je to tvoje práce."
"Ne tak docela. Jenom jsem nakreslila návrh a on si podle toho ty vlasy nechal nabarvit. A podle mého názoru mu to takhle sluší. Vypadá bláznivě." řekla Josefína a zamávala rukama kolem hlavy, aby vše ještě umocnila.
"Ale Izzy vypadá bláznivě přeci pořád, ne?"
"To ano, ale teď jsme tomu nasadili korunu. Až ho uvidí fanynky, myslím, že se zblázní." uvažovala Josefína a koukla se na Izzyho blog. "Vlastně už je v oběhu jedna jeho fotka." řekla a natočila notebook na otce. "Vidíš?" řekla a píchla o obrazovky. "Přímo tady to všechny holky komentujou. A myslí si, že vypadá dokonale."
"Josefíno, je tuhleto všechno vážně to, co si přeješ?" přerušil ji na chvíli její otec a odtrhnul jí od notebooku.
"Víc než cokoliv jiného na světě." přiznala Josefína. "Neříkám, že se mi po vás nebude stýskat, ale po tomhle toužím už roky. Snad od chvíle, kdy jsem se s klukama seznámila. A nebýt vás, kteří jste mě dali ve druhé třídě na tancování, neuměla bych tohle všechno." a vyskočila z postele. Udělala pár akrobatických prvků a potom se uklonila k zemi, až se skoro dotýkala špičkou nosu svých bot.
"Ach jo, jsi stejný šašek jako ten Richie." uznal otec a začal se smát. V hlavě se mu ale začaly vracet vzpomínky na ten den, kdy se rozčiloval, aby Richie s showbyznysem nezačínal. "Byla to chyba a já jí nechci opakovat." řekl si pro sebe, ale neuvědomil si, že Josefína je stále vedle něj.
"Co byla chyba?" zajímalo jí a přestala tajtrlíkovat. "Jestli myslíš to, že jste mi dovolili, abych jela s Richiem, tak-"
"Ne, právě že to ne." zakroutil hlavou její otec. "Byla chyba, že jsem Richiemu tolik zakazoval, aby s tím, co dělá, začal a téměř to samé bych teď odepíral tobě."
"No jo, dost ho to mrzelo." přiznala Josefína a stejně jako otec, si vzpomněla na ty smutné dny. "Ale už je to pryč. Richie se dostal tak vysoko! A teď s ním budu moct být každý den. Je snad něco lepšího?" rozzářila se Josefína a objala svého otce.
"Zlobíš se?" zeptal se jí a držel ji za ruce.
"Proč bych se měla zlobit?" vyvalila na něj oči. "Jsi můj táta a já tě mám ráda jako nikoho na světě. A to, ž jsi odporoval nechtěl mě pustit, tak to se dalo pochopit. Hlavní je, že už je to za námi."
"Vím, že je to divné. Matka by vám to oběma dovolila a já jsem byl v obou případech proti, ale mám k tomu své důvody, proč jsem ani jednoho z vás nechtěl pustit do světa." vysvětloval.
"A jaký je ten důvod?" zajímalo Josefínu a tenhle rozhovor jí začínal čím dál tím víc napínat. "Souvisí to snad nějak s tebou samotným?"
"Teď to nebudeme řešit, ano?" řekl a zvedl se ze židle. "Jsem rád, že jsme si to všechno vysvětlili a je to v pořádku. Jenom doufám, že naši důvěru opravdu nezklameš." A spiklenecky na ni mrknul.
"Spolehni se, kapitáne." řekla Josefína a poslušně zasalutovala. Její otec potom slezl po schodech dolů, zavřel za zebou poklop a jediné, co Josefína slyšela, byly jeho kroky, jak scházel do obývacího pokoje. Jako obvykle vyndala svojí milovanou MP3, dala si do uší sluchátka a pustila si písničky. Potom se ještě doplazila k psacímu stolu, vyndala blok s pastelkami a dala se opět do tvoření.
"You're into something new, I like the things you do
Let's party on bring somebody along and make you say"
"Tady někdo zpívá moje slova?" ozval se někdo za Josefíninými zády. Ona jenom leknutím nadskočila a v úleku někam zahodila pastelku, se kterou zrovna kreslila. Otočila se a spatřila za sebou blonďatou hlavu s bílým úsměvem.
"Richie!" rozkřikla se a vrhla se pod stůl, aby ztracenou pastelku našla. "Víš, jak jsem se lekla? Nemůžeš jenom tak vejít do mého pokoje a takhle mě děsit."
"A proč ne?" zasmál se Richie. "Ty to děláš v jednom kuse. Mimochodem, jak jinak jsem se tě měl zeptat, jestli můžu dál, když máš sluchátka v uších a na klepání nereaguješ."
"No jo, no jo." zabručela a teď už s pastelkou vylézala zpod stolu. "Jenomže já jsem zrovna-AU! Pitomej stůl!" zakvílela, protože se právě praštila o jeho hranu. Richie se samozřejmě neudržel a začal se škodolibě chechtat, což Josefínu dopálilo. "Sakra, musíš se mi smát zrovna, když se uhodím do hlavy? Kdybys věděl, jak to bolí." řekla a masíroval si místo na hlavě, do kterého se uhodila.
"Tak promiň." řekl se slzami smíchu v očích. "Cos tedy dělala kromě toho, že jsi si opět zpívala naší písničku?" a kouknul se Josefíně na popsaný a pokreslený papír.
"Jenom mě napadlo pár věcí na vystoupení. Jako, jak byste to mohli udělat, rozestavení, tancování, image a prostě všechno. Jsou to ale zatím jenom hrubé náčrty a budu je muset ještě upravit." a vzala si papír od bratra zpátky.
"Mohl bych si to ještě na chvíli půjčit?" zeptal se a natahoval se znova po papíru. Josefína ho však jenom pleskla po ruce.
"Co děláš?" vypísknul legračně Richie. "Chci si to jenom půjčit." rozčiloval se.
"Já vím. Ale není to hotové. Nechci, abys to viděl, když je to rozdělané. Ráda bych to všem ukázala až ve finální fázi."
"Prosím." zaškemral a udělal na Josefínu takový obličej, že mu prostě nešlo odolat.
"Á! Ty jsi otrava." vyprskla a podala mu papír s náčrty. "Jo a taky jsem ti chtěla říct, že si hodlám odbarvit vlasy." prohlásila jakoby nic a koukla se na sebe do zrcadla, které měla na skříni.
"Mh...No to zní báječně." řekl nepřítomně Richie a dál listoval papíry. Očividně vůbec nevnímal, co mu právě jeho mladší sestra říká. Ta samozřejmě pokračovala, protože si slepě myslela, že ji bratr vnímá. "A co myslíš, naši to vezmou dobře, ne?"
"Hm...Jo, jo, jasně."
"No paráda." spráskla ruce. "Takže si to půjdu zařídit ještě dneska." prohlásila a zvedla se. "Zavolám Ashley a ona mi to odbarví u nich doma."
"Co? Odbarví?" probudil se najednou Richie a začal vnímat. "Jsi blázen? Naši tě přetrhnou, jestli si odbarvíš vlasy. Ostatně já taky. Opovaž si tak nádherný vlasy ničit."
"Co šílíš? Před chvilkou jsi mi odkýval všechno, na co jsem se tě ptala a vůbec ti to nevadilo." nechápala Josefína a zmateně hleděla na svého bratra.
"No, protože jsem...Protože jsem byl zkrátka začtený do toho, cos vymyslela." vymlouval se. "To však nemění nic na tom, že si tu hlavu odbarvovat nebudeš." řekl rázně.
"Ale Richie, to je tak nefér." řekla smutně Josefína. "Ty máš blond vlasy a já tak tmavý, že jsou skoro černý. Po tobě letí holky na celém světě a o mě ani obyčejný kluk neopře kolo."
"Jé, to se zlomí." řekl Richie a odložil náčrty."A jestli si myslíš, že odbarvením hlavy něco změníš, tak tě musím zklamat. Sluší ti tmavé vlasy a ne blond. Uvidíš, až s námi budeš jezdit po svět, potkáš spoustu kluků, že nebudeš vědět co s nimi."
"Hezky se to poslouchá." řekla beznadějně Josefína a sklopila hlavu.
"To jo. A ještě lépe prožívá." pousmál se Richie a vzal si ještě na chvíli Josefíniny náčrtky. "Uvidíš, že to nebude také, jako teď." a kývnul na ni hlavou. "Změní se život od základu a ne všichni jsou na to připraveni."
"Já ano." řekla Josefína rozhodně. "Připravuju se na to 4 roky. To přeci není málo."
"No, sama poznáš, že teorie je něco jiného, než praxe. Já bych taky mohl sedět tady doma a vymýšlet spoustu věcí, které by klukům pomohly. Jenomže potom jdu před fanoušky na živo a jsem nervózní. To je právě to, o čem mluvím. Doma se ti všechno zdá jednodušší."
"Začínáš mě děsit Richie, přestaň." vyzvala ho Josefína a na rukou í naskákala husí kůže.
"Promiň, to jsem nechtěl. Jenom bych byl nerad, aby se to na tebe všechno sesypalo, protože toho bude opravdu hodně. Vedle té radosti, legrace a blbnutí, nás také čekají povinnosti a spousta stresu. Je důležité, abys to všechno zvládla."
"Ty ale budeš semnou, že jo?" řekla Josefína úzkostně. "Kdybych měla nějaký problém, budu se moct o tebe opřít, zajít pro radu a tak?"
"To je samozřejmé." řekl Richie. "Nikdy jsem netvrdil, že s tebou nebudu. Kdykoliv budeš mít nějaký problém, můžeš za mnou jít. I když, ty většinou chodíš k Vincovi, nebo ne?" maličko si do sestry rýpnul.
"No to jo." přiznala Josefína. "S Vinniem toho řešíme docela hodně. Je to můj nejlepší kamarád a možná tomu taky napomáhá to, že jsme téměř stejně staří. Chápe mě."
"A líbí se ti." popíchnul ji zase.
"Komu by se Vinc nelíbil." řekla Josefína. "Ale u mě je to jiné. Líbí se mi jako kluk, ale nic víc. Stejně tak, jako kdybych řekla, že jsi hezký ty a že se mi líbíš. Nic to ale neznamená, chápeš?" Richie se však na ni zadíval tím způsobem, že bylo zcela patrné, že jí nevěří. Netušil však, jak moc se mýlí.

Po pár dnech (Čtvrtek-Den odletu)

"Mami, bude se mi moc stýskat. A po tobě taky, tati." řekla Josefína a oba rodiče objala. "Budu ti moct volat každý den, tati. Moc prosím!"
"No to víš že jo, princezno! Pokud nebudu mít nějaké právní jednání, tak s tebou budu volat, jak jenom to půjde. Musíš mi přeci hlásit všechno, co se děje." řekla a políbil dceru na tvář.
"A ty se drž, Richie." řekli rodiče a stejně jako předtím svoji dceru, teď objali i Richieho. Bylo to neuvěřitelné, i teď, po tolika letech odletů a odjezdů, Richiemu ukápla slza na čistě vyprané triko. Potom už oba sourozenci nastoupili do auta, které na ně čekalo před domem a odjeli na letiště. Pan a paní Stringiniovi jen stáli na prahu vchodových dveří a mávali jim. Josefína se opřela o zadní okýnko a také rodičům mávala, dokud nezajeli do druhé ulice. Pak už rodiče zašli do domu a Josefínino velké životní dobrodružství mohlo začít.
"A je to tady." řekla Josefína, když se pořádně uvelebila v autě. "Poprvé takhle odjíždím někam s tebou. Pokud teda nepočítám rodinnou dovolenou."
"No jo, už je z tebe velká holka." zasmál se Richie a chytnul sestru kolem hlavy a rozcuchal jí pečlivě učesané vlasy.
"To si piš." řekla Josefína sebevědomě a vypjala se skoro až ke stropu auta. "Vždyť jenom za posledních pár měsíců jsem vyrostla o 3 centimetry."
"Ohó! A kolik máš teď? Konečně metr dvacet?" vtipkoval Richie, protože věděl, jak ji tím naštve. Josefína byla totiž na svoji výšku háklivá. Šlo o to, že byla nejmenší ze třídy a ostatní holky jí koukali na hlavu.
"Náhodou, už tě dorůstám." prohlásila, i když věděla, že velmi přehání. Podle toho, se taky na ní Richie zadíval. "Dobrá, dobrá." uznala. "Do metru sedmdesáti mám sice daleko, ale při posledním měření jsem měla už 162!"
"No jo, uznávám, že jsi malinko vyrostla." zasmál se Richie. "Ale pro mě budeš pořád prcek mrňavá."
"Co bych taky od tebe mohla čekat jiného, že?" ušklíbla se Josefína a sundala si ze sebe pruhovanou mikinu.
"Ty už máš zase nový triko?" zarazil se Richie, když si toho všimnul.
"No jo." řekla Josefína a koukla se na sebe, jako kdyby hledala nějaké špinavé fleky. "Zase trochu crazy, ale tak copak. Aspoň se to bude Izzymu líbit." zachichotala se.
"o na to vezmi jed. On je do takových bláznivých věcí naprosto jako šílený. Ostatně, za ty čtyři roky jsi měla šanci ho poznat, tak co ti teď budu vykládat."
"Taky si říkám." popíchla ho Josefína.
"No není tuhleto škvrně drzý?" řekl Richie a jednu Josefíně střihnul. Ta se však oklepala a dala mu taky jednu přes hlavu.
"Nezapomínej bratře," pronesla důležitě, ale vtipně zároveň. "Že už i já se řadím částečně mezi dospělé, takže opravdu nepovažuji za vhodné, abys mě peskoval." a vycenila na bratra stejně krásně bílé zuby, jako měl on.
"Slyšíš to Jacku?" zeptal se smíchem v hlase Richie jejich řidiče. "Momentálně mi nastává týden očisty. Nevím, co jsem bohu provedl, že mě takhle trestá." na tohle nešlo nic jiného, než se jenom smát. Poslouchat dva sourozence v pubertálním věku, jak se mezi sebou dohadují a pošťuchují je nadmíru zábavné. A Jack to dal na sobě patřičně znát. Pokaždé, když Josefína nějak vtipně bratra setřela, vybuchl smíchy, ale dokázal s zajíkat smíchy i při filozofických rozborech Richieho. Takže musíte uznat, že cesta na letiště byla opravdu zábavná.
Konečně však dorazili na letiště a Josefína se hned vrhla s taškou do vstupní haly. Jediné, na čem jí teď záleželo, bylo najít kluky a to co nejrychleji. Neviděla se ani s jedním z nich od doby, kdy ji navštívili na oslavě a docela jí scházeli. Od Vincenta až po Jaye.
"Tak támhle se schovává naše nová choreografka!" vykřikl Vinnie a bafl zezadu na Josefínu. Ta jenom vypískla a s velkou radostí, že ho zase vidí, ho objala.
"Já se nechovávala! Naopak, jsem hledala vás, protože jsem vás nikde neviděla." řekla a vydala se i k ostatním klukům, kteří seděli na kovových židlích.
"My byli celou dobu přímo tady a pobaveně jsme sledovali, jak tu zmateně kroužíš s cestovní taškou." smál se Josefíně Vinnie.
"Dobrá, ale už jsme vás našla, ne?" řekla Josefína a posadila se hned vedle Izzyho. Ten se na ni jenom zadíval a potom pronesl: "Máš nový triko?"
"No jasný." přiznala Josefína a zase se zvedla. Prošla se před klukama jako modelka a schválně vrtěla legračně zadkem, jako to modelky dělají. Potom ještě udělala srandovní pózu a hodila okem na Jaye.
"Paráda, sluší ti." řekl Cayce a zkoumavě si Josefínu prohlížel. Měla na sobě světle zelené 3/4-ky, barevné triko s nápisy, teď už bohužel rozcuchané vlasy kvůli Richiemu a velké barevné kruhy v uších. Od nejmenších po největších snad ve všech barvách.
"Ulítlá jako vždycky. Prostě naše Josefína." řekl Izzy a zvednul Josefínu do vzduchu. "Že tys zase zhubla." řekl, když ji pokládal na zem. "Skoro ani necítím, že tě držím v náručí." To už se hnal do vstupní haly i Richie se svým zavazadlem a kluci se teď vítali s ním. Nakonec se šli všichni odbavit a počkat na letadlo, které mělo všechny dopravit do Austrálie.
"Jak dlouho poletíme?" zeptala se Josefína, která takhle nikdy nikam nelítala.
"Hooodně dlouho." řekl Vinc a vyndal si z batohu sendvič. Kolem nich stáli bodyguardi a Josefína z nich měla nepříjemný pocit. Někteří vypadali jako cvičené gorily.
"A pak mam ještě jednu otázku." špitla Josefína. "Tuhleti s námi budou chodit všude? Ať půjdeme kamkoliv?" a nenápadně ukázala na bodyguardy kolem.
"Bohužel jo." připustil Richie a zašklebil se. "Ale zvykneš si. My si taky zvykli. To víš, když je kolem spousta lidí, kteří-" nestačil doříct, protože se ke všem přihrnul velký zástup holek a žadonilo o podpis. Mohlo jich být asi dvacet a kluci hned vyndávali pera a podepisovali se jim do památníků, na plakáty a dokonce se s některými i vyfotili. Nakonec je bodyguardi odehnali a kluci mohli být zase v klidu.
"Wow! Těch bylo." oddechla si Josefína, když děvčata zmizela. "Takovéhle nájezdy fanynek zažíváte často?" zeptala se a koukla se tím směrem, kterým fanynky odešly.
"Někdy." připustil Cayce. "Ale tuhleto byl jenom začátek. Pár desítek fanynek se dá zvládnout. Ale jednou se na nás vrhlo možná přes sto holek a my byli venku jen se třemi bodyguardy. Mysleli jsme si, že nás ušlapou." vzpomínal na ty chvíli s hrůzou v očích.
"Ale zase z druhý strany musíte uznat, že je to milý." řekla Josefína. "Taky bych chtěla, aby zamnou někdo běhal s památníkem a chtěl můj podpis s fotkou."
"Neboj, toho všeho se dočkáš." řekl Jay a zvedl se, protože na tabuli právě ukázali, že jejich letadlo je připraveno k odletu.



3.kapitola-narozeninová oslava

24. února 2009 v 11:31 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
Dny ubíhaly rychle a počasí bylo čím dál krásnější. Slunce pálilo jako zběsilé a Josefína napsala test z fyziky naštěstí na jedničku. I když s malým mínusem, tak jednička to pořád byla. To nejdůležitější, ale co se přiblížilo, byly Josefíniny narozeniny.
"Vstávej Pepino! Máš narozeniny!" bylo první, co ten den ráno slyšela od svého bratra, když se probudila. Tedy, lépe řečeno, když ji probudil.
"Cože?" vyletěla z postele. "Už dneska? Vážně je to už dneska?" nevěřícně skákala po pokoji, až doskákala ke kalendáři, který opravdu nelhal. Okýnko bylo posunuté na sobotě přesně 23.května.
"Bože Richie, dneska mi je patnáct! Dneska mám narozeniny, není to báječné?" zajíkala se Josefína radostí a nepřestávala poskakovat.
"Tak se převleč a přijď dolů jo?" vybídnul ji bratr a sám z jejího pokoje odešel. Josefína okamžitě sáhla po džínových kraťasech a barevném tílku. Seběhla do koupelny, rychle si vyčistila zuby a učesala vlasy. Potom se svezla po dřevěném zábradlí a skokem se ocitla v obývacím pokoji. Opatrně tam nahlídla, protože čekala rodiče s velkým dortem, ale nikdo tam nebyl. Přešla do kuchyně s domněním, že na ni budou čekat snad tam, ale ani v kuchyni nikoho neviděla. Chudák skleslá tedy vyšla na zahradu a sedla si na okraj bazénu. Sundala si z nohou žabky a namočila nohy do vody.
"Super, to jsou tedy narozeniny." brblala si pro sebe a stříkala vodu daleko kolem sebe. "Myslela jsem si, že Richie pro mě bude mít nějaké překvapení, když říkal, abych přišla dolů. Evidentně je to ale všem jedno." řekla si potichu Josefína. Potom si otřela nohy o trávu, znovu si obula žabky a vešla skleněnými dveřmi zpátky do obývacího pokoje.
"Baf!" cítila, jak na ni někdo zezadu skočil a když se otočila,spatřila Izzyho se zelenými a růžovými melíry propletenými mezi sebou. Do toho samozřejmě gumičky a parádní úsměv. Hned za ním se objevil Caycee, Jay a Vinnie. A předem z chodby přišli její rodiče, v čele s Richie, který nesl velký dort s číslovkou 15.
"Happy birthday too you! Happy birthday too you! Happy birthday lovely Anny! Happy birthday too you!" zazpívali kluci každý jiným hlasem, takže to samozřejmě znělo naprosto báječně. Josefína se vrhla k Jayovi a dala mu pusu, potom to samé opakovala u Cayceeho, Izzyho a Vinnieho. Ano, přesně toho Vinnieho, kterého má ze všech kluků z US5 nejraději. Řeší s ním všechny svoje tajemství a jestli toho někdo o ní ví nejvíc ze všech lidí, je to právě Vinc.
"Mami, tati, děkuju! Jste báječní!" řekla a objala je kolem krku. Potom skočila do kuchyně, přinesla 8 dezertních talířků a každému ukrojila kus dortu. Všechno to samozřejmě její rodiče dokumentovali fotkami. A pak přišlo i na dárky. První si před Josefínu stoupli její rodiče a společně jí předali placatý tenký balík.
"Přejeme ti všechno nejlepší k tvým patnáctým narozeninám." řekli a oba jí dali pusu na čelo. "Abys věděla, že už jsi opravdu velká, dostala jsi od nás malý dárek. Víme, že už si to přeješ dlouho, tak doufáme, že se ti bude líbit." a nechali ji, aby si dárek rozbalila. Hned jak strhla balící papír jí bylo jasné, co od rodičů dostala.
"Notebook! Mami, tati! Jste báječný!" vykřikla a přejela rukou jeho klávesnici. "A má i vypalovačku, USB, všechno je na svém místě. Ten je tedy parádní. Děkuju moc!" řekla a oba rodiče políbila.
"A tady máš něco od nás." řekl Jay a podal Josefíně malou krabičku. Ona ji otevřela a naskytl se jí pohled na krásné stříbrné visací náušnice. Přesně takové, o kterých mluvila, když prosila matku, aby mohla jet s bráchou na turné.
"Ode mě máš k tomu řetízek." řekl Vinnie a podal Josefíně krabičku ve stejné barvě jako byla ta první, akorát takhle je o něco delší. Josefína ji otevřela stejně horlivě jako tu s náušnicemi a málem se jí roztekla řasenka od slz. Ihned si dala náušnice do uší a Vinnieho poprosila, aby jí řetízek zapnul za krk.
"Doufám, že se ti tohle k tomu bude hodit." řekl Caycee a podal Josefíně poslední krabičku. Josefína už tušila, co na ni asi bude v krabičce čekat, ale i přes to se jí oči rozzářily radostí, když spatřila jemný řetízek na ruku s malými bílými kamínky. Aby byla kompletní, i jeho si zapnula na zápěstí a všechny kluky samou radostí objala.
"No moment!" řekl Izzy a zase se zazubil. "Ještě já jsem ti nic nedal." Nastala chvíle ticha a všichni koukali, s čím se Izzy vytáhne. On však Josefíně podal balík, který vypadal stejně jako notebook od jejích rodičů, s tím rozdílem, že tuhleto bylo o něco lehčí. Josefína si s ním sedla na pohovku a roztřesenými prsty balíček otevřela. Vůbec neměla tušení, čím jí Izzy chce udělat radost a o to víc stoupalo její nadšení a zvědavost. Nakonec balící papír strhla a držela v ruce kožené album.
Kluci společně s rodičema si sedli kolem ní a koukali, co vlastně v albu je. Josefína ho otevřela a koukla na první stranu. Na té byla fotka s klukama a jí samotnou. Vůbec první fotka, na kterou si Josefína vzpomíná.
"Ježiš Izzy, kdes tu fotku vzal? Vždyť je stará už 4 roky!" podivila se Josefína a měla slzy v očích. Vypadala tam jako prcek a všichni ostatní kluci byli tak jiní! Tedy, hlavně tam chyběl Vincent a Cycee. Místo nich tam však byli Michael a Chris.
"Stýská se mi po nich." vzdychla Josefína a přejela prstem po jejich obličeji. "S Michaelem byla docela dost velká sranda a Chrise jsem brala jako taťku."
"Jo, Chris se choval vždycky uvědoměle." souhlasil Richie a malinko se zasnil. Zdálo se, že i jemu kluci chybí, ale s tím už se nedá nic dělat.
Josefína prolistovala celé album, kde našla několik společných fotek, ale nebyla ten vždycky jenom s Izzym, Vinniem a ostatními kluky. Někde byla zachycená jen sama nebo s rodiči a bratrem. Ale pokaždé to bylo z nějaké velké akce, na kterou Josefína vzpomíná velmi ráda.
"A tady máš ještě něco ode mě." naklonil se k Josefíně její bratr a podal jí tejně jako ostatní kluci krabičku.
"Těmi krabičkami asi budu za chvíli zasypaná." vtipkovala Josefina, když si ji od bratra brala. Pak ji ale také otevřela a vypískla: "O muj Bože, Richie! Je nádherný!" a skočila bratrovi kolem krku.
"S klukama jsme se tak rozhodli, jako že ti každý koupí jeden část z kompletu a uznej, že prstýnek zkrátka nesměl chybět."
"Je krásný, Richie." uznale si ho prohlížela a pak si ho dala na prst. Nádherně se od něj odráželo světlo zvenčí a ona se cítila neskonale šťastná. Téměř nic nekazilo její radost, až na to, že rodiče si stále trvají na tom, aby zůstala doma. Snažila se je od toho dne přemlouvat alespoň stokrát, ale pokaždé se jí dostalo stejným odpovědím: "Uvidíme." od matky a :"Nebudu s tebou o tom diskutovat." od otce. Pro Josefínu tento týden byl velmi psychicky náročný, ale tahle oslava s jejími nejbližšími jí opravdu zvedla náladu.
"A ještě je tu něco, c jsme ti s tatínkem chtěli dát." řekla její matka a stoupla si. V ruce nedržela žádný dárek, ale zdálo se, že by byla radši, kdyby tomu tak bylo. "Přemýšleli jsme nad tím celý týden, celou tu dobu, co jsi nás přemlouvala a dospěli jsme oba k závěru, že bys měla-" a pohlédla na svého manžela, jako kdyby chtěla, aby zrovna on sdělil Josefíně onu radostnu novinku. On se toho samozřejmě zhostil a s nefalšovaným úsměvem na tváři dokončil to, co jeho žena začala. :"Došli jsme k závěru, že bys měla s Richiem a ostatními odjet na to turné, co bude už za pár dní. A na ty další také."

"Tohle jsou ty nejkrásnější narozeniny, jaké jsem kdy měla a všechny dárky včetně toho, tedy hlavně s tím, co jste mi řekli, je báječné. Nečekala jsem, že byste se mohli takhle rozhodnout, ale děkuju vám za to. Moc moc moc!" a vrhla se otci a matce kolem krku. Po chvíli objímání se oba pustila a otočila se ke klukům: "Tak jste to slyšeli." prohlásila. "Naši mě pustí s vámi, abych vás mohla česat a pomáhat s vystoupením! Není to fajn?" Načež se jí neostalo vůbec žádné odpovědi a ona nevěděla, co má dělat. Jestli jenom stát a mlčet nebo se rozbrečet a vyběhnout do svého podkrovního pokoje. Najednou se k ní ale všichni nahrnuli a objímali jí.
"Že fajn? No to snad nemyslíš vážně?" zajíkal se Jay. "To je naprosto parádní, famózní, maximální, ale rozhodně to není jenom fajn. Jasný?" a mile se na ni zazubil.
"Na to si musíme připít." prohlásil Izzy a už se hnal k šampaňskému, když v tom ho něčí ruka přerušila.
"Izzy, Josefína ještě pít nesmí, není plnoletá. Na to nezapomínej." připomněl mu Josefínin otec.
"Ale pane Stringini, bylo by to jenom dneska a nalil bych jí úplně na dno." a zvedl k němu oči. "Ne?" a pořád se na něj koukal nevinným pohledem. "Tak ne, dobrá." souhlasil, protože si jejího otce zřejmě nechtěl rozhádat teď, když už konečně svolil k tomu, aby s nimi Josefína mohla odjet.
"Tady máte všichni skleničky a pro tebe tu mám limonádu." řekl Izzy a slavnostně Josefíně předal skleničku s růžovou limonádou, ke všemu bez bublinek. Ona si ji však on něj bez řečí vzala, mile se na všechny usmála a úplně s každým včetně svých rodičů si přiťukla.
"Chtěla jsem ještě jednou všem poděkovat za báječnou oslavu. Izzymu za nádherné album plné vzpomínek." a mile na něj mrkla. "Vincovi, Jaovi,Cayceemu a Richiemu za nádhernou soupravu šperků, která se mi opravdu moc líbí a svým rodičům za notebook a splnění největšího přání, jaké jsem kdy měla. Děkuju všem a chci abyste věděli, že všechny mám moc ráda." načež se ozval velký potlesk a další cinkot skleniček. "Na Josefínu! A ať se jí u nás mezi US5 líbí." pronesl Izzy a tentokrát zase na Josefínu mile mrknul on. Josefína trošku zčervenala a rychle se napila svojí nealkoholické šťávy.
Oslava probíhala jako každá jiná. Všichni pili, cpali se Josefíniným narozeninovým dortem, někdy se něco vylilo na stůl a někdy zase někdo někomu nakopnul holeň, protože se na pohovce všichni mačkali jako sardinky. Přesto se všichni báječně bavili a probírali, co budou dělat na turné a jak by si měl nechat příště Izzy udělat vlasy. Smáli se a vtipkovali a Josefína opravdu cítila, že teď je mezi lidmi, kterým na ní záleží a že opravdu jenom na ně se může spolehnout.
"Tak kdy se budu muset připravit na odjezd?" zeptala se Josefína Richieho, když všichni odešli a oslava skončila.
"Dneska je sobota a odlítá se ve čtvrtek. Zabal si teda tak, aby ti to vyhovovalo. Jestli to stíháš ve čtvrtek před odletem, tak klidně." zasmál se Richie a hodil po Josefíně jablko.
"Víš přeci, že jablka nesnáším a mám na ně alergii." a hodila ho bratrovi zpátky. "Radši po mně hoď tu mandarinku." řekla a ukázala na druhou misku na kuchyňské lince. Richie se po ní opravdu natáhnul a zanedlouho Josefíně přistála mandarinka v náručí.
"Ve čtvrtek si tedy říkal, že se odlítá." opakovala si spíše pro sebe, než aby se Richieho ptala. "A letí se ráno nebo večer?" zajímalo jí a nacpala si celou oloupanou mandarinku do pusy.
"Sakra Josefíno, musíš takhle hltat? Vypadáš potom jako křeček, který si schovává zásoby na zimu."
"Plo-plobmiň-"
"Radši mlč, nebo z tebe ta mandarinka vylítne." varoval ji Richie a musel se při pohledu na svojí mladší sestru smát. "Mimochodem, odlítá se v 10:00. A pojedeme pryč asi tak na týden nebo osm dní. vidíme, jak všechno bude probíhat. Taky je dost možné, že dorazíme domů dřív. Posloucháš mě?" zeptal se, když si všimnul toho, jak zaujatě Josefína civí z okna.
"Co? Tedy, jo. Jo, poslouchám tě." zalhala.
"Opravdu?" podíval se na ní podezíravě a založil si ruce na prsou. "Řekni mi tedy, co jsem ti právě říkal. Víš v kolik se odlítá, nebo jak dlouho na turné budeme?" Josefína se jenom zamyslela, svraštila čelo, spolkla zbytek mandarinky a řekla: "No, odlítá se ve čtvrtek...V osm hodin ráno?" a zazubila se na Richieho nevinným úsměvem.
"Sakra Pepino! Když ti něco vysvětluju, mohla bys být tak hodná a poslouchat mě? Navíc, ještě když jsi se ptala a zajímalo tě to. Odlítá se v 10:00 a víckrát to opakovat nebudu." řekl výhružně a zakousnul se do jablka, které Josefína před chvílí odmítla.
"Fajn, omlouvám se. Jenomže na ulici jel Tobby s Luisem a tak jsem jenom koukala, kam jedou." vymlouvala se.
"Už je to v pohodě." mávnul nad tím Richie rukou, sebral nějaký časopis ze stolku v obývacím pokoji a zalezl si zase do pokoje.
Mezitím si pan a paní Stringiniovi povídali u bazénu o tom, jestli udělali dobře s tím, že dovolili svojí dceři cestovat po světě.
"Kathleen, Josefína je ještě malá. Tedy ne malá, ale příliš mladá na to, abychom jí pouštěli na turné s jejím bratrem."
"Roberte, už jsme jí to slíbili a nemůžeme svoje rozhodnutí brát svět. Mimo jiné, určitě jsi si všiml toho, jak pozoruhodně si jsou s Richiem podobní. Jako kdyby je cosi propojovalo."
"Sama víš, že je to nemožné." zavrtěl hlavou nevěřícně pan Stringini. "Richieho jsme adoptovali a Josefínu také, i když až po pěti letech. Není možné, aby si byli nějak podobní, natož propletení."
"Ať tomu věříš, nebo ne, je tomu tak." trvala si na svém paní Stringiniová. "Sice jsou oba adoptovaní a dokonce každý je od jiných rodičů, ale mají mezi sebou pouto, jaké jsem neviděla ani u ostatních sourozenců. Pamatuješ si snad někdy, že by Josefína na Richieho žalovala jako ostatní mladší sourozenci? Nebo že by si snad Richie na Josefínu stěžoval? Vždycky spolu řádně vycházeli a problémy, které mezi nimi vznikly, zase hned zanikly."
"Ale miláčku, Richie je ke své sestře prostě jen tolerantní. Také jsme ho tak vychovali." nedal se oblomit pan Stringini. "Zkrátka pořád trvám na tom, že jsem jí v tom neměl tolik podporovat."
"Nezapomínej Roberte, že Richieho jsme nechali tvořit už od mala. Nemyslíš, že by to Josefíně mohlo být líto, kdybychom jí něco podobného zakázali? Nezapomínej, že je ve velmi zranitelném věku a naše ochranitelské chování by si mohla vyložit i tak, jako že ji nemáme rádi právě kvůli tomu, že je adoptovaná."
"Ale to je přeci nesmysl! Proč by něco takového měla říkat?" zarazil se.
"To nevím." pokrčila rameny jeho žena. "Jenom říkám, co se může stát, pokud bychom naše rozhodnutí změnili. Josefínu mám ráda stejně tak jako Richieho. Ani jednomu nedávám přednost a byla bych nerada, aby si Josefína něco takového myslela."
"A ty si myslíš, že kdybychom-"
"Nemyslím si nic, Roberte. Jen říkám, abychom svá rozhodnutí neměnili a dali Josefíně šanci. Ať se sama ukáže, jak moc je dospělá. Pokud v téhle životní zkoušce neuspěje, je samozřejmě jasné, že na další turné už nepojede a s trdlováním ve skupině se bude moct rozloučit. To jsou však rizika, se kterými počítá."
"Asi máš pravdu." uznal pan Stringini a podrbal se na hlavě. "Ale stejně bych si s ní o tom měl promluvit. Aby věděla, že jí věříme a vkládáme do ní svou plnou důvěru."
"To by bylo opravdu na místě." připustila jeho žena a sundala si slaměný klobouk z hlavy. Potom si sundala lehký župan a slunila se na lehátku. "Ostatně při dnešním narozeninovém obědě na to budeš mít spoustu času."
"Raději bych to s ní probral někde o samotě, aby nás nikdo nerušil." řekl a stejně jako jeho žena se opřel o lehátko a nechal na sebe dopadat sluneční paprsky.



2.kapitola-Zákaz

22. února 2009 v 18:43 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
"Slyšeli jsme tu hlasy, kluci nás ráno navštívili?" zeptala se matka dvou dětí-Josefíny a Richieho. "Jo, slyšeli jste s tátou správně. Kluci přišli na chvíli na návštěvu, probrali jsme pár obyčejných věcí a zase odešli." vysvětlil Richie a chytsal se odejít do svého pokoje, když v tom ho Josefína lehce žďuchla do zad. Naklonila hlavu a podívala se na něj tím stylem, jako jestli by něco rodičům nechtěl oznámit. "Teď to nejde." zasyčel a zakroutil lonďatou hlavou. "Právě že teď je to nejlepší." nedala se odbýt Josefína. "Jsou tu oba dva a máme pro sebe celé odpoledne. Když to neřekneš dnes, tak už nikdy!" a prosebně se bratrovi koukla do očí. "Tak dobrá." souhlasil Richie a vrátil se zase zptáky do obývacího pokoje. Jejich matka si mezím stačila sednout vedle jejich otce a teď tu před nimi oba seděli. Josefína si stoupla za svého bratra a malinko ho popostrčila blíž k rodičům. Richie si teď odkašlal a začal. "Je tu ještě jedna věc, o které jsem s vámi chtěl mluvit." začal úplně mu vyschlo v ústech. Ohlédnul se na Josefínu, ale ta mu jenom pokynula, aby pokračoval. "Tak povídej, zlato. S tatínkem vás oba rádi vyslechneme a pokud to bude jenom trochu v našich silách, pokusíme se vám pomoct." vybídla ho jeho matka. "Jak jistě víte, Josefína slaví za týden patnácté narozeniny a já s vámi potřebuju mluvit o US5. Doufám, že se teď na mě nebudete zlobit, za to, co řeknu, ale..." "Ale Richie, jesli máte zase další turné a nebudeš moci oslavit patnácté narozeniny své sestry s námi, rádi s oslavou počkáme, viď Josefíno?" uklidňoval Richieho jeho otec. "O to nejde!" přerušil ho Richie rázně. "Turné s klukama sice máme, ale ne tak brzo. Tady jde tentokrát o Josefínu a ne o mě. Jak už jsem řekl, za týden oslaví patnáctku a do konce školního roku zbývají necelé dva měsíce. A jelikož má opravdu talent na vymýšlení choreografie a roste z ní dobrá stylistka, byli bychom s klukama rádi, kdybyste jí pouštěli na turné s námi." domluvil a musel se trochu napít, portože tak, jako měl sucho v puse, neměl snad ještě nikdy. "Josefína, aby s vámi jezdila na turné?" zarazil se otec. "Tak teď si z nás jeden nebo druhý asi utahuje, ne?" "Myslíme to naprosto vážně." ujistil ho Richie, ale to asi neměl dělat. Otec se teď zvednul z pohovky a v obličejí celý zrudnul. "Dost na tom, že jezdíš pryč ty. Začal jsi taky v Josefínině věku a víš jak to dopadlo. Ten tvůj skandál, kvůli kterému jsme chtěli, abys odešel. Byznys není vhodný pro tak mladou dívku jako je tvoje sestra. A od tebe jako od staršího bratra je velmi nezodpovědné, že nás tu přemlouváš, aby jezdila s vámi. Neuvědomuješ si, kolik nebezpečí jí hrozí?" rozkřikl se na Richieho. "Já bych na ní dal pozor. Navíc, nebyl bych na to sám. Kolem je spousta dospělých a neustále bych ji měl pod dohledem." "Nepřipadá v úvahu. Nedodělala školu a v patnácti má na nějaké trdlování dost času." "Ale tati, já bych na sebe opravdu dávala pozor, slibuju, že bych nedělala žádné problémy." žadonila Josefína, ale jejího otce to zřejmě neoblomilo. "Jak už jsem řekl Josefíno! O tomhle tématu s tebou nebudu diskutovat! Jestli vám k tomu něco chce říct maminka, ať se vyjádří, ale já osobně říkám, že se mi to nelíbía nepřeju si, abys s bratrem jezdila na turné!" "Ale..." "Žádné ale, Josefíno. Skončili jsme s touhletou debatou a víc už o tom nechci mluvit. Jasné?" řekl a rozčíleně na oba sourozence pohlédl. Richie jen sklopil hlavu a Josefína s brekem vyběhla do svého pokoje v podkroví. Práskla za sebou poklopem a lehla si na postel. Usedavě brečela a neustále něco mumlala do polštáře. Potom se otočila arozhlédla se kolem sebe. Všude po stěnách visely nejrůznější plakáty, ale nejvíc jich bylo s US5. Přestože bratrovi někdy dělala naschvály a byly dny, kdy spolu nevycházeli, i přes to přeze všechno, měla Josefína jejich plakáty na zdech. Teď seděla v tureckém sedu na posteli, z očí jí tekly slzy a ona jenom přemítala nad tím, jak moc fajn mohlo být, kdyby s nima jezdila na turné. Zavřela oči a představovala si, jak s Izzym blbnou v mikrobusu, jak Cayceemu upravuje vlasy a s Viniem řeší svoje problémy a navzájem si radí, jak z toho ven. Na chvíli se tam objeví i Jay a Richie a pak už všichni stojí v tělocvičně a nacvičují choreografii. Izzy a Josefína stojí v čele a ukazují ostatním, jak to má vypadat. Josefína se na zlomek vteřiny usměje, když si to vybaví, ale vzápětí ji popadne ještě větší záchvat breku. Naděje se rozplyne a její izluze také. Zvedne polštář, vyndá Mp3 a pustí si písničky od kluků. Úplně jako první najde around the word a vyskočí z postele. Zavře oči a představí si, že stojí s klukama na pódiu. Všichni se rozestavují, jak jsou naučeni, přičemž Jay jde tentokrát dopředu. Fanynky šílí a písnička začíná. V tu chvíli se všichni otočí a začnou tancovat. "Every day we rock the different nation. We did the best, they call it a sensation..." začnne si zpívat potichu Josefína a přitom dělá stejné kroky, jako předtím Jay, když byli u nich na návštěvě. Potom shvíli jenom tancuje a nezpívá. Když ale začně refrén, tak se přidá a už zpívá o něco hlasitěji. Dokonce si ani nevšímá poklopu, který se během jejího tancování nadzvednul. "We've been around the world a million times. We've seen a lot of faces, flashes and lights. Under the purple sky, Paris to Norderney..." Najednou se zastaví a kouká na zem. Všimne si čtyř malých očí, které ji pozorují a rozhodne se, že si pořádně svůj vztek na někom vybije. "Tak jestli si myslíte, že!" začne, ale nedokončí svou větu, portože zjistí, čí oči ji vlastně pozorovali. Jedny patřilyjejímu bratrovy a druhé jejich matce. "Jo to jste vy." řekla Josefína a pustila poklop. Tedy ne bratrovi a matce na hlavu, ale opřela ho ta, aby oba mohli do jejího útulného, i když prostorného pokoje. Sama si pak zase sedla na postel, vypnula písničky a schovala mp3 na svoje obvyklé místo pod polštář. Richie i s matkou vylezli do Josefínina pokoje a sedli si vedle ní. "Mami, říkal jsem ti, že je Josefína dobrá. Opravdu jí to jde a všechno, co jsi teď měla možnost vidět, tak vymyslela ona a Izzy. Jestli je tam pár pohybů, které vymyslel někdo jiný, tak tím si opravdu jistý momentálně nejsem. Stejně tak, jako ten Izzyho výstřel s vlasy. Poradila mu to ona. Vypadalo to sice bláznivě, ale pozornost to strhlo dokonale. Navíc ještě ten bláznivý nápad, aby se takhle poprvé ukázal na konzertu!" "Richie, to všechno je sice opravdu hezké a já jsem na Josefínu pyšná." žiznala a dala jí pusu do vlasů. "Jenomže bohužel musím souhlasit tentokrát s otcem. Má pravdu v tom, že Josefína je na to všechno ještě moc mladá a mohlo by jí to všechno ublížit." "Mami, neber mi tak úžasnou šanci. Proč měl Richie možnost začít tak brzo a mě od toho odrazujete! Dala bych úplně všechno za to, abych s bráchou mohla trávit víc času. Konec konců, Izzy, Vinnie, Jay a Caycee jsou taky skoro jako mí bráchové! Známe se už tak dlouho a já bych si opravdu moc přála.-" "Josefíno, na světě je tolik lidí, kteří si něco opravdu moc přejí a nejde jim v jejich přání vyhovět." "Mně by ale v tom, co si přeju, vyhovět šlo. Prosím, mami. Já nechci notebooka, nový mobil, spoustu oblečení nebo stříbrné náušnice. K narozeninám si nepřeju nic jiného, než jezdit s klukama po světě." "Všechno, všechno, co jsi teď vyjmenovala, ti s otcem koupíme radši, než abys odjela do tramtárie.Až budeš starší, zjistíš sama nejlíp, že jsme s tatínkem měli pravdu. Chceme pro tebe jenom to nejlepší." "Mami, nechtěla bys to s ní jenom zkusit, já se za ní zaručuju, dám na ni pozor. Vždyť už mi je 20 a půl. Nejsem malé dítě. Zkuzte to, prosím." žadonil Richie a dělal na matku smutné obličeje. Ona se však jenom nadechla a zvedla se z postele. Podívala se na oba sourozence, kteří celde sebe seděli na posteli a slezla po schodech zpátky. "Je mi to líto Josefíno, přemlouval jsem naše, jak jenom to šlo." omlouval se Richie a objal uplakanou sestru. Ta se chytla jeho ramen a začala brečet ještě víc. "To je tak nefér." dostala přidušeně ze sebe. "ty mi za pár dní zase někam odjedeš a já budu nucená tu zůstat. Bude se mi stýskat a ty ani pořádně nezavoláš. S klukama si budete užívat parádní dny na turné, zatímco já se budu muset učit. Chci jet s vámi, Richie." "Snažil jsem se, opravdu snažil, ale vydíš tady vsledek mé práce. Máma se nedá obměkčit a s tátou je to ještě horší. Musíš vydržet. Do prázdnin něco určitě vymyslíme. Přeci jenom, nemohla bys s námi jet, vzdělání dokončit musíš." "To znamená, že do prázdnin budu trčet tady doma? Ale Richie, na turné budete jenom týden. NA takovou krátkou dobu by mě přeci ze školy uvilnili. A naši by aspoň viděli, jak to zvládáme." "Josefíno, ze školy, že by tě pustily, když ti vychází trojka z fyziky?" připomněl sestře Richie. Mělo to na ní účinek, jako když malému dítěti seberete dudlík. Jednoduše se rozpláče ještě víc. "Nechci tu už být sama." vzlykala a přitiskla se k bratrovi ještě víc. "Pomoz mi nějak přesvědčit rodiče. Nebo víš co, já s váma uteču a bude." "Ani náhodou, na to zapomeň." přerušil její plány rázně Richie. "Nakonec to naši zatrhnou i mě a já budu v prčicích." "Vždyť už jsi dospělý! Naši ti němůžou řídit život." připomněla mu sestra. "A kdyby náhodou něco nevyšlo, tak málo peněz rozhodně nemáš. Máš na to, koupit si někde byt a na naše se ohlížet nemusíš. Zatímco já ano." "Pokusím se něco vymyslet." slíbil Richie a podíval se zpříma sestře do ubrečených očí. "Ale rozhodně vypusť z hlavy ten nápad, že bys s námi utekla. Teď si sedni k té fyzice a saž se alespoň naučit na ten zítřejší test. Pokud bys tu fyziku zvládla, vsadím se, že našim uděláš radost a tím, že jim ukážeš, jak jsi dobrá, budou o tom uvažovat spíš, než takhle. Ale teď si s tim nelámej hlavu. Něco určitě spolu vymyslíme. Jsme přeci sourozenci Stringiniovi ne?" a napříhl ruku. "No jasný." souhlasila Josefína a plácla si s ním, jako předtím s Izzym. "Mám tě ráda brácho. Jsi ten nejlepšíbrácha na celým světě." řekla a ještě před tím, než odešel, ho znova objala. Richie pak za sebou zaklapl poklop a sešel po schodech do svého pokoje. Josefína jenom nakvašeně otevřela školní batoh, vyndala malý sešit s nápisem Fyzika a zasedla k velkému stolu pod oknem. Venku nádherně svítilo slunce a byla krásná letní neděle. Josefína se jenom trochu naklonila z okna a všimla si dvou malých kluků u sousedů na zahradě, jak si hrajou s míčem. Otrávilo ji to ještě víc a v duchu si říkala, proč zrovna ona musí sedět doma a šprtat se fyziku, když je venku tak hezky. Navíc ji ani rodiče nepustí s bratrem na turé, což znamená, že její svět naprosto skončil. Chvilku sešitem listovala a něco málo si do hlavy natloukla, i když věděla, že po skončení testu, se jí zase všechno vykouří z hlavy. Teď se však cítila alespoň na jedna mínus a nehodlala dál čas zahazovat hloupým učením, jak tomu často sama říkávala. Dala si do uší opět sluchátka pustila si další písničky. Tancovala, házela rukama, cvičila a vyýšlela ové kroky. Do toho zpívala vždy ta slova, která šla z úst jejího bratra a někdy si i zabrečela. Hlavně při písničkách typu: The Rain, The day you cried a naposledy u písničky jejího bratra-Best Friends. Při té přestala trdlovat a lehla si zády na zem na malý koberec a nechala si všechny vzpomínky probíhat hlavou. Znova si představila vysněné dny s klukama na turné a tu srandu okolo, ale pak se zase rozbrečela. Cítila děsný vztek namatku, ale hlavně na svého otce, který jí to zatrhl dříve, než se stačila nějak obhájit. Tolik ji to mrzelo, že myslela, jako by se jí mělo srdce rozletět na tisíce kousků. Pomalu si přesunula ke svému počítači a vyhledala pár blogů o US5. Rozklikla fotky svého bratra a skoukla komentáře: 1] Kaculka**15** Je tak nehorázně krásný. A ten jeho úsměv! Umíram z něj! Josefína se jenom pousmála a dodala potichu: "Jo, krásnej úsměv má. Bodejď by taky ne. Čistí si zuby aspoň půl hodiny a jeho vizáž zabírá přinejmenším dvě hodiny v koupelně. Nechápu, proč každý nemůžeme mít svojí." a rychle shlédla komentáře i k ostatním klukům. Nakonec si otevřela složku s Vincentem a našla tam dvě nové fotky z hlavního focení, které probíhalo před pár dnama. Fotku si uložila do počítače a pak si najela na svůj blog, který se vedla. Samozřejmě tajně, aby to nikdo nevěděl. Nahoře na hlavní stánce měla napsáno: Vítejte na blogu Vincenta Thomase. Všude kolem jeho fotky byla udělaná srdíčka, balónky, kytičky a všemožné ozdůbky, jenom aby to dalo okolí najevo, co pro ni Vinnie znamená. Josefína sjela do nových komentářů a s radostí zjistila, že jich je víc, než předchozí den. K novému člnáku, který napsala dnes ráno, ještě než se probudil Richie a vynadal jí za kanadský žertík, se vyjádřilo 23 lidí. "Paráda." zašeptala si pro sebe a postupně si každý z nich přečetla. Potom pár slovy na všechny odpověděla a přidala z myspace pár Vinnieho fotek. Samozřejmě jednu Richieho, kterou pořídila, když se nekoukal a všechno to hodila do nového článku pod názvem: Takhle žijí hvězdy. Richie tam byl samozřejmě ve svém křesle s miskou plnou gumových medvídků a v ruce držel taky medvídka. Jenomže plyšového. Koukal u sebe v pokoji na nějaký animovaný film a Josefína neváhala a vyfotila ho. Kdyby zjistil, že dává jeho děsnou fotku k sobě na tajný blog, asi by ji roztrhnul jako hada. "Tak uvidíme, co řeknou fanynky na tohle." zachychotala se, když pustila svůj výtvor do světa. "Zřejmě se budou klátit smíchy, když zjistí, že jejich milovaný dvacetiletý idol pořád ještě všude vláčí plyšového méďu." a pobaveně se zachechtala. "Anebo zase napíšou komentář o tom, jak děsně je to roztomilé. No, nezbývá než čekat na jejich reakci." povzdechla si a zavřela inetrnet. Znova koukla z okna a slunce ji táhlo ven na zahradu. Koukla na teploměr, který měla přidělaný z druhé strany okna a ten ukazoval 26°C. Vyskočila ze židle, vypla počítač a vřítila se bratrovi do pokoje. "Richie, pojď si zaplavat do bazénu, prosím?" žadonila a upravovala si vlasy, které se jí během zbesilé cesty z jednoho aptra do sruhého, úplně rozcuchaly. "Mám tady nějakou práci. Snad za chvíli." odbyl mladší sestru Richie a zase se ponořil do práce s notebookem. "Aha." řekla Josefína a zamyslela se. "Takže to budeme muset říct jinak." a zachichotala se, když si představila Richieho rekci. "Koukni na blog mojí kamarádky. Zřejmě má všechny novinky, co s týkají světa US5." navrhla mu, portože věděla, že její spolužačka sedí celý den na svém blogu a kdykoliv se u Josefíny objeví něco nového, okamžitě to k sobě stahuje. Takže, pokud Josefína dala před pár minutami Richieho fotku k sobě na blog, její kamarádka ji tam má už jistě taky. "Josefíno, nemám na hlouposti čas." řekl Richie otráveně. "Ale tohleto není hloupost. Myslím, že tě to bude hodně zajímat. Opravdu, koukni se na tenhle blog." řekla a vyťukala do ikonky název blogu své kamarádky. Richie se tedy nechal přemluvit a kouknul na stránku, kterou mu sestra doporučila. Hned po chvíli vyskočil od počítače červený jako krocan a vrhnul se na Josefínu. "Pepino!!! Ppino jedna ušatá!!! Ty sis chtěla jít zaplavat?" a Josefína jeom s pobaveným úsměvem prudce zakýve hlavou na znamení souhlasu. "Tak se připrav, že tam poletíš! A celá, i s oblečením!" pohrozil jí Richie. Vrazl sestru do náručí a vyhěhnul s ní na zahradu. Rozběhnul se k jejich vankovnímu zahradnímu bazénu a jak slíbil, tak opravdu udělal. Josefínu hodil přímo doprostředka, až se kolem rozlila voda a jeho ten velký štříkanec taky zasáhnul. Byl mokrý od hlavy až k patě a uznal, že jeho mladší sestra dosáhla opět svého. Svlíknul se jenom do kraťasů a skočil do bazénu za Josefínou. Nemohl ji však nikde najít a tak se rozhlížel na všehny strany, jestli někde neuvidí její hlavu, jak se noří z vody. Josefína však nikde a jeho se začala zmocňovat panika. Nevšiml si totiž, že Josefína celou dobu krouží pod ním a čeká na svou příležitost. Teď ho chytla za nohu a stáhla s sebou pod vodu. Richie se potopil i s hlavou a když se potom konečně oba dva vynořili, Richie se rozhodl útok sestře vrátit. Bláznili spolu v bazénu jako malé děti a nakonec vylezli z vody a honili se po zahradě. Josefína dokonce na Richieho použila hadici, ze které ze začátku stříkala teplá vyhřátá voda sluncem, takže to Richiemu nevadilo, ale nakonec se přece jen dostalo na ledovou část ze studně a to už opravdu Richie nemohl jet tak nečinně stát. Poskakoval od jednoho matčinného keře k druhému, jenom aby se před ledovým vodním zásahem zachránil. Josefína si však vždycky našla nějaký způsob jak ho dostat, a tak za chvíli už byla suchá, zatímco její bratr mokrý a promrzlý. Pak se ale hadice ujal Richie a to pravé bláznivé dobrodružství začalo. Honil Josefínu po celé zahradě a dokázal si vytipovat vždy chvíli, kdy to nečekala, a zasáhnul jí velkým ledovým proudem. Nakonec oba dva promáčení a prostydlí vlezli do domu a udělali si teplé kakao. Využili i toho, že rodiče nejsou doma a probrali spolu ještě jednou, jak je přmluvit, aby Josefína mohla s US5 cestovat a pomáhat jim při přípravách.

1.kaptiola-podařené dopoledne

22. února 2009 v 15:54 | *annyny* |  ***nelehký úkol***
Slunce osvítilo přikrývku jednoho chlapce a ten se vzápětí probudil. Protřel si ospalé modré oči a posadil se zpříma na posteli. Potom si rukou ledabyle prohrábl plavé, nakrátko ostřihané vlasy a zvednul se z postele. Udělal pár kroků, vzal za kliku a....
"Josefíno! Josefíno, kde jsi! Roztrhnu tě jako hada, jenom, co tě najdu." zakřičel a vyšel na chodbu. Celý dům očividně ještě spal, ale chlapec a dívka, která způsobila jeho zlost hned po ránu asi ne. Tedy, chlapec určitě ne a dívka zřejmě někde po domě pobíhala, protože na schodech byly slyšet zmatené rychlé kroky.
"Josefíno, to jsi ty?" zeptal se naštvaně chlapec a kouknul zvědavě přes zábradlí s domněním, že tam dívku spatří. A také že ano.
"Josefíno!" vykřiknul a vyletěl za dívkou jako neřízená střela. Ona jenom legračně vypískla a seběhla po schodech kamsi dolů, jenom za ní práskly dveře. Chlapec se však nenechal odradit, dveře rozrazil a našel dívku schovanou pod kuchyňským stolem.
"Josefíno vylez, nebo si pro tebe dojdu!" vyhrožoval a dívka opravdu vylezla. Narozdíl od chlapce měla vlasy tmavé a dlouhé a oči hnědé, nikoliv modré, jako on. Postavou a celkovým vzhledem se zdálo, že je mladší než on.
"Čím mohu posloužit?" evidentně se mu vysmívala, protože moc dobře věděla, co provedla. Jinak by se přeci neschovávala pod kuchyňský stůl.
"Však já už ty tvoje žertíky z tebe vytřesu." řekl nakvašeně světlovlasý chlapec, otočil dívku hlavou dolů a začal s ní třást ve vzduchu. "Tak a teď povídej, kdo mi napatlal ten med na kliku." Dívka se jenom pobaveně smála a prskala.
"Josefíno! Proč to pořád děláš?" zeptal se chlapec zoufale a postavil ji zpátky na zem. Sám si potom sednul ke kuchyňskému stolu a podepřel si hlavu rukou.
"Aby byla větší sranda." zašvitořila dívka a rozevlátě se vrhla k ledničce. Vyndala z ní mléko a nalila si ho na snídaňové lupínky. "Dáš si taky?" zeptala se chlapce jako by nic."
"A není tam třeba jogurt? Sýr, šunka nebo cokoliv jiného? Lupínky jíme už celý měsíc."
"Mně chutnají." řekla zaujatě dívka a sedla si s nimi vedle chlapce.
"To je dost možné, ale mě už lezou i ušima, jdu si něco udělat sám." usmyslel si, otevřel lednici, ale jediné, co v ní našel, byla jedna mrkev, celer, vejce, tři kolečka salámu, sirup, přesnídávka a vařené koleno.
"Takže dáš si lupínky?" zeptala se ho znova dívka a ukázala lžící od mléka na krabici na kuchyňské lince.
"Zbývá mi snad něco jiného?" pousmál se chlapec a nasypal si poslední zbytek lupínků do misky. Zalil vše mlíkem jako malé děvče a přidal se k ní.
Ding dong!
"Jsou tu! Už jsou tady!" běsnila Josefína a vyběhla z kuchyně. Rozrazila domovní dveře a jen tak v pyžamu se vrhla k vratům od zahrady, aby je mohla otevřít příchozím, což byli 4 pohlední kluci.
"No čau Josefí, co že máš na sobě ještě pyžamo?" zeptal se ten nejvyšší z nich.
"To teď neřeš, počkej, až ti řeknu, co jsem provedla Richiemu." a zazubila se. Zavřela za chlapci vrátka a pokynula jim rukou, aby šli do domu.
"Co to bylo tentokrát?" zeptal se pobaveně ten vysoký kluk.
"Namazala jsem mu kliku medem. Když se probudil, tak řádil jako zběsilý a myslel, že mě přerazí." chichotalo se děvče.
"Musíme si plácnout." přiznal ten nejmenší z nich, který vypadal jako velký drsňák a zazubil se na ni. Ona si s ním opravdu spiklenecky plácla a potom si ho zkoumavě začala prohlížet.
"Hej Izzy, tys zase přešel na gumičky?" zeptala se a ukázala na jeho bláznivé vlasy, ve kterých byly opět zapletené gumičky.
"Jo." přikývl a zavrtěl hlavou. "Akorát si myslím, že by to potřebovalo novou barvu. Co myslíš? Třeba..."
"Zelenou a růžovou!" vykřikla Josefína a vyběhla po schodech do svého pokoje. Kluci mezitím podle chroupání kukuřičných lupínků našli svého kamaráda a došli až k němu.
"Ahoj Richie." pozdravili ho sborem a sedli si na velkou pohovku, která byla hned vedle v obývacím pokoji, jež byl propojený s kuchyní a jídelnou.
"Ahoj Jayi,Caycee,Izzy a Vincente!" pozdravil je a rychle sklidil ze stolu. "Zeptal bych se vás, jestli si něco dáte, ale lednička je naprosto vybílená, takže tu mám jenom mlíko a perlivou vodu." zamumlal z kuchyně.
"To je v pohodě. Myslím, že tu chvíli to zvládneme." přiznal Caycee a malinko se na pohovce přišoupl k Vincentovi, jelikož zrovna přihopkala Josefína se svým blokem a pastelkami.
"Mám to naprosto dokonale promyšlené!" vyhrkla ze sebe umělecky a zkoumavě si prohlížela Izzyho vlasy. "Pamatuješ, jak jsi měl tenkrát půl hlavy modrou a půl blond?"
"Chceš to udělat stejně akorát v jiných barvách?" zasmál se Izzy.
"Josefíno, opovaž se Izzymu dělat něco s hlavou!" ozval se chlapec a potom vyšel konečně z kuchyně. Posadil se do velkého křesla a naštvaně Josefínu pozoroval.
"Ale no tak, Richie. Josefína má skvělé a hlavně bláznivé nápady, nech jí tvořit. Vsadím se, že když ten její návrh předložím našemu kadeřníkovi, bude z toho nadšený."
"Izzy, radím ti dobře, jestli chceš na té hlavě ještě něco mít, tak se Josefíně do rukou nesvěřuj. Pamatuješ, jak mi tenkrát gelovala hlavu a vzala místo toho lepidlo?" načež se začali všichni kromě Richeho smát.
"Ale Richie, to mi bylo 12." vymlouvala mu to se slzami v očích Josefína. "Navíc, s těmi kratšími vlasy jsi byl potom hezčí. Aspoň jsi nemohl nosit tu patku jako tep-"
"Teplouš si chtěla říct?" vybuchnul nakvašeně a zvednul se z křesla. Josefína se však začala jenom smát a kluci se k ní přidali. "Zlochtám tě, ty smrádě malý!" zvolal Richie a skočil na svou mladší sestru.
"Dobře, dobře, vzdávám se." uznala Josefína a zvedla ruce nad hlavu. Richie s lochtáním přestal a vrátil se zpátky do svého křesla. Josefína se však naklonila k Izzymu a pošeptala mu do ucha: "Stejně vypadal tak sladce, že si ho kolikrát máma spletla s koláčem od babičky." a oba se potichu chichotali.
"No, vy dva jste se hledali, až jste se našli." řekl naštvaně Richie.
"Co tě žere Richo?" zajímal se Vincent a nechápavě se na něj zadíval. Vždycky máš fajn náladu a najednou jsi takovýhle uštěpačný."
"Ježiš a jak bych asi nebyl. Každou chvíli na mě Josefína něco nastraží. Jako zrovna dneska ráno. Víte co udělala? Namazala mi-"
"Med na kliku. Jo my víme. Řekla nám to hned, jak jsme se objevili u vrat." přiznal Jay a schoval svůj úsměv ve falešném smrkání.
"Vsadím se, že to jí radíš pořád ty, Izzy. Rád bych jednou měl normální ráno. A ne vylézt z postele a hodit nohy do lavoru s ledovou vodou, nebo když otevřu dveře, rád bych šel do koupelny bez toho, aniž by na mě číhalo nějaké připravené nebezpečí."
"Izzy se na Richieho s Josefínou podívali a z jejich pohledu bylo opravdu znát, že drží spolu."
"Mít mladší sestru je někdy těžší než si dovedete představit." řekl Richie a natáhnul nohy na okraj stolu.
"Zato mít staršího bráchu je pohodička, co?" naštvala se Josefína. Přehodila si dlouhé hnědé vlasy přes rameno a založila si ruce na prsou. "Vždyť ty ani nevíš, jak je to pro mě těžké mít slavného bráchu! Celou věčnost nejsi doma. Jenom si někde lítáš na turné."
"Klid děcka!" okřiknul je Jay. "Nebudete se tu přeci spolu hádat. Jsme tu hlavně od toho, abychom se bavili a ne abychom si zkazili den hádkou."
"Máš pravdu." uznal Richie a zase se zvednul. Přešel kolem malého stolu a sednul si vedle Josefíny. Objal ji kolem ramen a řekl: "Ani pro jednoho z nás to není jednoduché. Ty mi vyčítáš, že jsem celou dobu pryč, ale mě se celý ten čas po tobě stýská. Nekažme si proto společný dny hádkama. Půjde to?"
"Já myslím, že jo." uzná Josefína a schová se v bratrovo náručí. "Ale teď už mě nech pracovat, protože musím Izzymu navrhnout ty vlasy." odbude ho a vezme si do rukou zpátky blok a v rychlosti načmárá Izzyho hlavu. Na to, jak rychle to měla namalované, se mu to podobá docela přesně.
"Měla jsem v plánu, že by sis to měl nechat udělat takhle." řekne a ukáže mu svůj návrh na papíře.
"No tak to je paráda. Rozhodně o tom budu uvažovat! Je to suprácký!" připustil a poslal návrh na svůj účes do oběhu. "Už jsem říkal, že bys nám měla dělat vizážistku."a uznale se na ni usmál.
"Izzy, tuhleto už jsme probírali snad stokrát. Josefína není plnoletá. A kdyby jí bylo alespoň 15, snad bychom ji mohli brát sebou. Ale nemůžeme ji vzít mezi sebe, když nemá ještě ani dodělanou školu."
"Patnáct jí bude za týden a škola není už tak důležitá. Vždyť zbývá do konce roku jenom dva měsíce." přesvědčoval Richieho Jay.
"Měsíc a půl." upřesnila Josefína.
"Zkoušel jsi to už probrat s vašima?" zeptal se Caycee a koukal Richiemu do modrých pomněnkových očí.
"Ne, ještě jsem s nimi o tom nemluvil." řekl sklíčeně a vzal si pár kešu oříšků z misky. "Poslední dobou na sebe nemáme moc času a mám pocit, že by Josefínu stejně nepustili."
"Moment, vy o tom uvažujete vážně, že mě vezmete mezi sebe?" zarazila se Josefína a oči se jí rozzářily. "Ale Izzyho ségra s vámi taky nepracuje. Taky musí sedět doma na zadku jako já." zarazila se Josefína a všechny kluky si změřila pronikavým pohledem.
"Jasný, jenomže ségra je pako." zasmál se Izzy. "Mám ji rád, ale už jsi někdy viděla, jak tancuje? Nebo maluje? Nemá ani z poloviny takové nápady na naší vizáž jako ty. Mimochodem, kolikrát si nás přivedla na opravdu dobré kroky. Nebýt tvých ztřeštěných nápadů, neměli bychom, jak dělat choreografii." kývnul hlavou Izzy.
"Ale teď už přeháníte." zarazila se Josefína. "To s vizáží bych brala, ale že beze mě nemůžete dělat choreografii to je pitomost."
"Tak moment zlato." vyskočil Jay a stoupl si před všechny přítomné. Udělal pár rychlých kroků doprava, potom dopředu, otočil se a kouknul na Josefínu. "Poznáváš tuhlety kroky?" zeptal se jí, když na něj nechápavě koukala.
"Samozřejmě že znám. Vždyť jsou to kroky z vašeho klipu Around the word." řekla zcela automaticky. "Byl to první videoklip, který jste k vašemu novému CD natáčeli."
"A kdo myslíš, že nás na tuhlety kroky přivedl?" dál rozvíjel Jay debatu.
"Moment, už si vzpomínám. Tuhlety kroky jsem dělala v koupelně, když...Moment Richie, chceš mi říct, že jsi mě sledoval jak trdluju s ručníkem v koupelně?"
"No, popravdě mi bylo jedno, jestli máš na sobě ručník nebo jsi oblečená. Jenomže bylo půl jedné a nejde neslyšet ten rámus, když máš pokoj vedle koupelny. Prostě jsem slyšel, jak se něco rozbilo a šel jsem zjistit, co se děje. Pootevřel jsem dveře a tam viděl tebe, jak tancuješ vedle koše na prádlo. Chvíle jsem tě pozoroval a ty kroky si vžil do paměti. Potom jsem je jenom předvedl klukům a oni souhlasili, že je to báječný nápad."
"Přesně tak to bylo." přikývl Vinc a sním i ostatní kluci. "Prostě máš talent a byla by škoda ho nevyužít. Mimochodem, mít tě mezi sebou by byla sranda. Měli bychom ve skupině druhého Izzyho."
"Trocha srandy nikdy neuškodí." ušklíbnul se Izzy.
"Trochu, brácho?" zasmál se Caycee. "S tebou je srandy víc než dost." a začala polštářová bitka, všichni proti šem.



XX.kapitola(My DiaryII)

21. února 2009 v 23:11 | *annyny* |  **My DiaryII**
Jediné, co jsem slyšela bylo šílené pípání. Pípání nemocničních přístrojů. Najednou pípání přestalo a už se z babiččiné starny ozval jenom pískot. Přesně ten pískot, kterým přístroj oznamuje, že....
"Babi..." zavolám do telefonu a slyším, jak něco třísklo o zem a spojení se přerušilo.
"Neeeeee!!!" zařvu přes celý pokoj. " To ne! To nemůže být pravda. Tohleto se přeci nemůže stát mě! Ne teď...Babi-hi-iii" dostanu ukrutný záchvat breku a sesypu se na zem. Strhnu sebou peřinu a sklopím hlavu do dlaní. Cítím, jak mi srdce puká na dva díly a o té jedné polovině vím, že už nikdy nebude funkční pro můj život. Miki ke mně hned přiskočí a vezme mě do náručí. Já si na ní lehnu a brečím. Slzy mi tečou všude možně a cítím, že moje i Mikiny triko je celé promočené.
"Pšššš. To bude dobrý." šeptá mi Miki do ucha a položí svou hlavu na mojí. V tu cvhíli cítím jak mi její slzy dopadají mezi vlasy a rozbrečím se ještě víc. "To ude všechno dobrý." řekne Miki ubrečeně a pevně mě k sobě tiskne.
"Babi!" zakvílím a rozbrečím se ještě víc. Hlavou mi probleskne ten den, kdy ke mně babi přišla, vzala si mě na klín a oznámila mi, že se rodiče už nikdy nevrátí. Zároveň jsem si vzpomněla na to, když semnou byla v ZOO a počůral jí nohu jeden lemur, který běhal volně u malé kašny. Pokaždé jsem se při vzpomínce na to zasmála, dneska však ne. Brečela jsem snad ještě víc než předtím a pořád se mi před očima objevovaly vzpomínky, krásné vzpomínky a zážitky s ní.
"Já to nezvládnu." zasténám a pevně Miki sveřu ruku. Divím se, že ještě nevyjekla bolestí, portože mám v tuhletu chvíli opravdu úevný stisk.
"Zvládneš to. Ty to zvládneš. Uvidíš, že to bude dobrý." uklidňuje mě, i když ví, že už to nikdy dobrý nebude.
"Nestihla se semnou ani rozloučit! Neměla jsem šanci jí říct, jak moc jí mám ráda, kolik pro mě znamená! Nemohla jenom tak odejít!!! Chci umřít spolu s ní!!! Chci umřít, chci umřííííít!!!"
Jenom jsme tam tak s Miki seděly v pokoji a jedna brečela víc než ta druhá. Rvalo mi to srdce, úplně nehorázně a měla jsem chuť vyndat kružítko z penálu a narvat si ho do srdce. Tolk jsem toužila být zase s babi a za každou cenu, ať to stojí, co to stojí.
Další etapa mýho života je u konce. Odešel lověk, kterýho jsem milovala nadevšechno na světě a nikdy se mi nevrátí. Opustil mě člověk, kterému bude vždycky patřit moje srdce a bez kterého v tomhle světe budu jenom loutka na provázcích. Je mi jedno, co semnou bude! V tuhle chvíli nic nemá cenu. Vůbec mi nevadí, že se mi roztekla řasenka, spíš mam chuť tu řasenku vzít a hodin z okna, i když vím, že ona za to nemůže.
"Hned jsem zpátky." oznámila mi po chvíli Miki a zvedla se. Vzala mě do náručí a opatrně mě položila napostel. Normálně by mě to udivovalo, ale teď jsem to neřešila. Přetáhla jsem peřinu přes hlavu a přitulila se k polštáři. V ruce jsem mačkala kapesník a jenom jsem cítila, jak mi opuchávají oči.
"Hned jsem tu." zopakovala ještě jednou, otřela si ubrečené oči a vyšla z pokoje. Zaklapla za sebou dveře a já se octla v pokoji úplně sama. Okolo mě bylo toik předmětů ,kterými bych mohla ukončit svůj život, ale já neměla ani sílu se zvednout. Téměř ani dýchat. Umírala jsem žalem za živa!
"Sakra, kde je ta Miki?" zakňučela jsem si sama pro sbebe a z očí se mi nepřestávaly kutálet slzy. Jenom, co jsem to dořekla, někdo zaklepal a ve dveřích se objevila Dana. Tvářila se utrápeně a já neměla chuť někomu vysvětlovat, co se stalo. Naštěstí mě nezahltila zbytečnými otázkami a tím, jestli jsem v pořádku. To je přeci jasné, že bych jí odpověděla ne! Ona si však vedle mě sedla a začala mi česat vlasy. Nechápala jsem to, ale nechala jsem se upravit. Potom mi přinesla k posteli ještě triko a sukni a vybídla mě, abych se oblékla. Celou tu dobu neřekla nic. Mlčela jako hrob, ale mně to vyhovovalo. V tuhle chvíli mi přišla slova zbytečnější než jakékoliv řešení módních odstínů laků na nehty.
Utírám si slzy, trochu fňuknu a zahledím se Daně zpříma do očí. Miki stojí opřená o vchodové dveře a kouká střídavě na Danu a na mě.
"Kam vlastně chceš jít?" zeptám se zmateně a hlasitě se vysmrkám. Potom si ještě otřu zbývající slzy na mých očích a syknu bolestí, portože víčka mám úplně opuchlá a odřená od věčného utírání.
"Někam, kde se trochu odvážeš a nebudeš na to myslet. Je důležité, abys nepropadla depresi. Jakmile tohle zvládneš, vyhrála jsi."
"Jenomže jak nemám být v depresi. Víš jaké to je?" řeknu přiškrceně a cítím ty děsné slzy opět na mé tváři.
"Vím jaké to je." připustí Dana a předje až ke mě. Jemně mě chytí za ramena a povídá: "Protože vím, jaké to je, beru tě ven společně s Miki. Musíš se odreagovat a nemyslet na to. Není to jednoduché a já ti věřím, ale až se na tuhletu situaci podíváš zapár dní, týdnů, možná měsíců, všechno budeš chápat jinak."
"Bolí to." rozbrečím se a opřu se jí o rameno. Opět mi stéký jedna slza za druhou a opět mi máčí nové suché triko. Miki jen nečině stojí u dveří a když se na ní podívám, vidím, jak jí stejně jako mně, kapou po tváři slzy. V tu cvhíli se ve měn něco zvrtne a já s ucpaným nosem prohlásím: "Babičku jsem milovala téměř jako svou mámu a nikdy na ní nezapomenu. Ale je čas jít dál. Vždycky budu vzpomínat na její báječné lívance, moudré rady do života a i na to, s čím vším jsem se jí mohla svěřit. Nikdy jí nepustím ze svého srdce. Nikdy!!!"
"Přesně tak to má být." přikývne souhlasně Dana a otře mi uplakané tváře. "Lidi přicházejí a odcházejí. Odkud však nikdy neodejdou, pokud to my sami nebudem chtít, jsou naše vzpomínky a srdce. Navždy bude patřit jenom těm, které jsme milovali."
Nazula jsem si žabky a přešla do koupelny. Chvilinku jsem ještě pofňukávala nad umyvadlem, ale nakonec jsem to překonala a umyla si obličej studenou vodou. Oči mi trochu splaskly a já si vzala s sebou do kabelky nosní sprej a zásobu kapesníků. Sice všechno, co jsem řekla, byla pravda, ale nikomu nezaručuju, že se znova nerozbrečím, protože i teď od toho nemám daleko.
Jeste odevzdám klíče na recepci a potom vykročím společně s Miki a danoudo tropického letního večera. Dana se celou dobu snaží něčím vyprovokovat konverzaci, ale jediný, kdo se lehce chytá, je Miki, portože já na to ani nemám chuť.
"Anny, musíš komunikovat. Nemůžeš se jenom tak uzavřít do sebe, slyšíš? Kde ja ta holčina, která tak chytře mluvila v pokoji? Kde je ta sebejistá Anny?" popichovala mě Dana.
"Nevím, jak jsem něco takového mohla říct. Něco takového, jako že život jde dál. Bez babičky, to nebude mít cenu." zapískám a z očí se mi zase kutálí slzy. V tuhle chvíli se vniřně chválím za báječný nápad se zásobárnou kapesníků ve své kabelce.
"Ale no tak Anny,..." protáhne Miki. "Jdeme se bavit a babi by si určitě přála, aby to tak bylo. Nechtěla by, abys takhle smutnila."
"Jak by ti bylo,k dybys umrela a já hned na to šla někam zapařit? Nemrzelo by tě to?"
"To už by mi bylo jedno, ne?"
Vím, že to Miki myslela dobře, jenomže u mě to vyvolalo ještě větší záchvat breku. Jsem totiž jeden z těch lidí, co nevěří tomu, že po smrti nic není. Věřím tomu, že babi tu semnou pořád někde duchem je a bude.
"Teda, tak jsem to nemyslela. Chci říct, že-" Dana se však na Miki podívala a ta raději zavřela pusu. Pak se ale Dana podívala i na mě a položila mi docela zásadní otázku.
"Chceš se vrátitzpátky na hotel?" V tu cvhíli jsem naprosto zamrzla. Nejsem schopná říct ano nebo ne. Jednou částí svého těla, se chci zavřít do malé místnosti a být nikým nerušená, ale moje druhé já se snaž s depresí něco dělat. Vím, že na nikom jiným tohleto rozhodnutí nestojí, než na mně. Proto je tak těžké říct, jestli se vrátím a probrečím celou noc, anebo jestli celou noc protančím.
"Já..." protáhnu a otřu si znova ubrečené oči. Klepou se mi ruce a hlavou mi lítá moc informací. Vůbec nejsem schopná to dění ve své hlavě uklidnit, ale nakonec přeci dojdu k rozhodnutí, i když velmi těžkému. "Půjdu s vámi." spíše zašeptám než řeknu nahlas.
"Možná toho budu litovat, ale jidou vinnu za to budu moct dávat sobě." říkám si v duchu, když kráčíme večerními ulicemi.
"To je ono?" zeptá se Miki a ukáže na osvětlený dům uprostřed ulice. Je vysoký a vypadá to, že to v něm opravdu žije. Dana k tomu domu zabočí a pokyne nám, abychom ji následovali.
"Jsme tu," oznámí a otevře nám dveře. Přede mnou se tentokráte netevře takový prostor, jako když jsem byla na párty s klukama a Miki, zato však je to tu útulnější.
Dana zaplatila vstupný hned někde u vchodu a potom se k nám přidala. Kolem svítilo spoustu světel, hrála hudba a motalo se nám pod nohy spousta mladých lidí. Já s Miki a Danou se prolačila až k baru a zasedli jsme za něj.
"Dáte si něco, dámy?" zeptal se barman a mezitím něco kvrdlal v ruce. Potom to vyhodil do vzduchu, nalil do skleničky a přidal led. Šoupnul ten celý nápoj nějaké brunetě, která seděla nedaleko od nás a pak se k nám zase vrátil.
"Já si dám Jin s tonicem a tady děvčata si dají..."
"Coca~coculu." prohodila Miki a teď už zbývalo jenom na mě, co si vyberu.
"Dám si 50% pomerančový Juice, děkuju." a podepřu si halvu rukou. Malinko si tím nakloním brýle, což zapříčiní, že vidím všechno rozmazané.
"Pojď, půjdeme si zatanovat." navrhne Miki a táhne mě z barové židličky pryč. Dana jenom popíjí to, co jí barman namíchal a nic nenamítá, takže mně nezbývá nic jiného, než si jít opravdu zatančit s Miki.
Dojdeme spolu někam do prostředka a já se jenom pohybuju do rytmu, zatímco lidé kolem mě trsají, jako kdyby tohle byl náš poslední den. Vlastně se jím nedivím. Já bych taky tancovala jako paštěná, konec konců, ten den s klukama v klubu toho může být důkazem. Jenomže tancujte radostně, když...Je to prostě těžké.
"Copak holky, že tak smutně?" slyším, jak na mě někdo mluví a kupodivu německy. Otočím se a zámi stojí dva vysocí kluci. Docela jim to sluší a já se pokusím vyloudit na své tváři úsměv.
"Jsem Miki a tohle je moje kamarádka Anny." hned nás představuje a mile se na kluky usmívá. Ti nám podali ruku a také se představili.
"Ahoj, jsem Michael." řekl ten o něco vyšší s černými vlasy nagelovanými nahoru.
"A já Joe." dodal ten druhý a taky mi potřásl jemně rukou. Oproti Michaelovi byl o něco menší a s otrochu světlejšími vlasy.
"Nemáte moc německé jméno, na to, že mluvíte německy." zarazil jsem se a zkoumavě si je prohlédla.
"To bude tím, že jsem jako malý vyrůstal v Anglii a potom se naši přestěhovali za prací do Rakouska." vysvětlil Michael.
"Aha." přikývnu a zahledím se do země.
"A co vy, holky, odkud jste?" zajímalo je a my si s nimi šli sednou k jednomu volnému stolu.
"Jsme z české republiky a tady jsme jenom na dovolené." sype ze sebe rychle Miki, jao kdyby nám mělo něco utéct.
"Ou, tak vy jste z Čech? To znamená, že jsme sousedé, co?" zazubil se na Miki Joe a ona malinko zčervenala.
"A vy jste tady na dovolené samy? Jako vy dvě spolu?" a zmateně na nás ukážou prstem, jako kdyby si snad mysleli, že jsme teplé.
"Ne, kdepak, jsme tu s tzv. náhradními rodiči. Původně jsme měli prázdniny trávit v Berlíně, ale nakonec nás ti, u kterých bydlíme, vzali na dovolenou."
"Ty bláho! Tak to máte dobrý." hvízdnul Michael a mrknul na mě. "No a..."podrbal se na zátylku. "Nešla bys tancovat?"
"Víš, Michaeli, já jsem-" V tu cvhíli mě ale Miki kopla do nohy, až jsem vyjekla bolestí. Podívala jsem se na ni naštvaným pohledem, ale ona jenom očima nenápadně naznačovala, abych si s Michaelem šla zatančit.
"To jí nedaruju! Potvroa jedna, ví, že v Berlíně na mě čeká Caycee a klidně mě donutí jít tancovat s nějakym klukem, kterej po mě očividně pálí. Sakra co budu dělat! Kdyby aspoň nebyl tak hezkej." nakvašeně jsem si pro sebe mumlala.
"Říkala jsi něco?" zeptal se mile Michael a otočil mě na place.
"Ne, nic jsem neříkala." a pokusím se se znova usmát. Nechám se od něho vést a chilku spolu tancujeme. Nemůžu říct, že by to bylo nějak špatné, ale pořád ve mmně hlodá malý červíček, který mi připomíná skutečnost. A tou je to, že Caycee je v Berlíně. Jak by se asi líbilo mně, kdybych se dozvěděla, že Caycee byl na párty s nějakou holkou. Zcela určitě bych žárlila a hlavně po tom snu, co se mi zdál.
"Víš, já ti musím něco řct, portože tohleto nejde." zarazím se najednou a chytnu Michaela za ruku. "Jsi hrozně hodný, hezký a milý kluk, jenomže nemůžu s tebou takhle trávit večer. Laškovně se na mě usmíváš a kdykoliv jidny bych byla ráda, ale..."
"Jo, holky mi to na discotékách říkají: "Ahoj jsem Juliana. Všimla jsem si, jak se na mě laškovně usmíváš..." Nedělám to schválně, ani si to neuvědomuju."
"Mám tedy otázku." zarazím se a svraštím čelo. "Já se ti tedy nelíbím?" zeptám se zcela vyrovnaně a s nadějí v hlase, že bych to s Michaelem mohla dotáhnout alespoň na dobrého kamaráda.
"To zas ne." řekl Michael rázně. "Jako holka, tím jak vypadáš, se mi líbíš, ale nemohl bych být s tebou jako kluk. Ostatně, porto jsme vás s Joem oslovili, mysleli jsme si, že jste stejné jako my. Tančila jsi s Miki a pořád jste se na sebe dívaly, myslely jsme, že jste to! Však víš co myslím." Tohleto jsem nemohla vydžet a i přes svoji smutnou náladu jsem se rozesmála.
"Aha, takže vy jste si s Joem mysleli, že já a Miki...Ježiš to je legrace. S tebou se člověk teda nenudí." a musím se vysmrkat. "Takže, abych to správně pochopila. Ty s Joem jste nás oslovili jenom porto, že jste si mysleli, že jsme lesbičky?"
"Přesně tak." přikývl a trochu zčrvenal. "Chtěli jsme se seznámit s někým, kdo by nám rozumněl a s kým bychom si o tom mohli popovídat."
"Takže ty a Joe jste tu spolu?" zeptám se a kouknu směrem ke stolu, kde sedí Joe a miki a vypadá to, že se velmi dobře baví.
"Přesně tak." přiývl Michael a malinko sklopil hlavu. "A jestli ti to vadí, tak mi to řekni na rovinu. Já to pochopím. Už jsme potkali spoustu lidí, kterým to vadilo."
"A ty si myslíš, že bych s tebou nechtěla být kámoška jenom kvuli tomu, že jsi gay? O můj bože, žijeme v jednadvacátým století a ne ve středověku. Já tě za to určitě neodsoudím. Je jedno jaký jsi, pokud je s tebou sranda, jsi fajn a můžu s tebou probrat všechno."
"Takže, klidně spolu můžeme tancovat dál?" zase se na mě zasmál tak, jak to umí a tancovali jsme dál. Vlastně mi spadnul velký kámen ze srdce, protože tohle bych opravdu nečekala. Myslela jsem si, že budou problémy, mně se Michael bude líbit a najednou vznikne dilema. K ničemu takovému však nedošlo a já jsem za to ráda. Alepoň s Miki zíkáme nové kamarády a to není vůbec k zahození.
Asi po půl hodině blbnutí jsme se vrátili s Michaelem k Miki a Joeovi, kteří zrovna něco probírali. Miki byla celá rudá a Joeovi tekly ze smíchu slzy.
"Byla to paráda. Skočím pro něco k pití." navrhnu a zvednu se ze židle.
"Půjdu s tebou." vyskočí Miki a stoupne si vedle mě. "Máme vzít minerálku nebo Juice?"
"Dáme si Juice a vy si kupte, co potřebujete." řekl mile Joe a vycenil na nás své krásné bílé zuby. My s Miki jim pohled opětovaly a vydaly se k baru, kde seděla Dana.
"Tak co děvčata. Bavíte se dobře?" zeptala se a koukla ustaraně na mě.
"Docela jo." přikývne Miki a koukne směrem k našemu stolu. "Seznámili jsme se s jedněma klukama a jsou vážně fajn."
"Takže večerní románek?" zasmála se Dana a upila ze své skleice.
"Takhle bych to opravdu nenazvala." zavrtím hlavou a trochu se pousměju. "Tedy, alespoň my žádný večerní románek neplánujeme. Pokud mají něco takového v plánu Joe s Michaelem, tak ano, ale my se s Miki opravdu k ničemu nechystáme, viď?"
"Já myslela, že sjte si našla každá kluka." zasmála se pobaveně Dana.
"Kdepak." oponuje Miki. "V Berlíně na nás čeká Richie a Caycee a tohleto bychom jim nemohli udělat. Navíc, jak už řekla Anny. I kdybychom chtěly, aby něco bylo, nic nebude, portože kluci jsou tu spolu."
"Tak alespoň, že se dobře bavíte." přiznala Dana. Já jenom popadla dvě sklenice s ananasovým juicem a vydala se směrem ke klukům.
"Doufám, že tenhle máte rádi, protže jiný už nebyl."pokrčím ramenya postavím juice před ně.
"Kdepak, ananasový máme oba rádi, vi Michaele." souhlasí Joe a upije. "Kdykoliv spolu někam jdeme, vždycky ho poprosím, aby jeden koupil.
"Tak to jsme na tom stejně." přikývu. "Já ananasový juice přímo zbožňuju."
Bylo to fajn. Seděli jsme s teplýma klukama u stolu a probírali všechno možné. Od našeho útlého dětsví, přes školu, trable s klukama, módu, rodiče až se dostalo i na smrt mojí babičky a od toho jsem raději rychle utekla, portože jsm si nechtěla kazit tak báječně načatý večer. Brečet a truchlit si budu moct na pokoji. Teď nehodlám nikomu skazit večerní zábavu.

"Byli jsme rádi, že jsme vás poznali. Kdybyste se chtěly ale zase kdykoliv sejít, tak nám napiště přes net anebo na mobil." nabídnul Michael a utrhnul kousek účtenky. Naškrábal na ní svoje jméno, mobil a mailovou adresu. Totéž udělal i s Joem, ale na druhou stranu útržku.
"Určitě vaší nabídky využijeme." souhlasím a strčím si papírek s jejich kontakty do kabelky. "A co hned zítra. Máme spoustu času a dokonce snad nemáme ani nic v plávu. Tedy, pokud setoještě do rána nezmění."
"Zítra by to šlo. Tak pokud opravdu budete moct, máme volný celý den. Kdyžtak se ráno ozvěte a domluvíme to."
"Platí." přikývnu a společně s Miki vyjdu z podniku na chodník, kde už netrpělivě čeká Dana.
"Doufám, že jste si dnešní večer užily?" zeptá se, když vyrážíme lehkým krokem k hotelu. Všechny tři se vzájemně držíme a je nm fajn. Co na tom, že zabíráme celý chodník, když proti nám stejně nikdo nejde.
"Já si ho užila, jak jenom to šlo." vzdychla Miki a zasnla se, když si vzpomněla na ty vtipné debaty s klukama.
"A já taky. " připustím a zase se začnu vracet do světa reality. Do toho odporného krutého světa, který tak moc bolí. "Alepoň jsem na chvíli přišlana jiné myšlenky. Jsem ráda, žes nás dneska vytáhla do města Danuš. Opravdu si vážím toho, co pro nás s Robertem oba děláte a kdykoliv budeme moc, s čímkoliv vám pomůžeme. Jste na nás tak hodní." řeknu a rozbrečím se. Musím Danu obejmout, protože chci, aby věděla, že jí mám opravdu moc ráda
"To je pravda." přizná Miki a bejme Danu společně semnou. Stojíme teď jen kousek od hotelu a všechny tři se objímáme a brečíme štěstím, radostí a nevím čím ještě. Kolemjdoucím to sice může připadat podviné, ale co sejde na tom, co si myslí ostatní lidé. Hlavní je, že je Dana a Miki šťastná. Já bych vlastně mohla sama sebe taky považovat za štastnou, tedy, pokud by se to nestalo s babi.
"Tak holky, tady máte klíče a jděte si lehnout." vybídla nás Dana a podala Miki do rukou klíček s malou skleněnou destičkou, na které bylo vyryté číslo našeho pokoje. "Dnešek byl opravdu unavující a zítra nás čeká další. Robert se totiž rozhodl, že vyrazíme na pyramidy."
"Na pyramidy?" zašeptá nadšeně Miki, aby nerušila kid v hotelu. "No to je báječné, tak Robertovi prosím vyřiď, že už se moc těšíme. Že jo, Anny?" a žďuchne do mě. Já už jsem totiž zase myšlenkami někde mimo a musím myslet na babi.
"Jo, samozřejmě, nemůžu se dočkat." řeknu mile a vyrazíme všechny po schodech do svých pokojů.
"Dobrou noc." popřejme Daně a pak už zalezeme k sobě. Hodíme kabelku na židli u psacího stolu, rychle se obě ještě vysprchujeme a potom zalezeme do svých postelí. Zhasneme lapmičku a v mžiku usneme. Tedy, nevím jak Miki, ale alespoň já ano.

Izzyho návrat?

21. února 2009 v 22:28 ***US5***
FANS
V současné době jsou uvnitř US5 vážné problémy.
Někdy má skupina špatné problémy, což je normální, hlavně po 4 letech těžké, nepřetržité práce.Prosím pokračujte v podporování nás v tomto tvrdém čase, kterým procházíme. Doufám že naše problémy a rozdíly vyřešíme pořádně tak, že budeme zase všichni šťastni a schopni se vrátit a být zase s našimi fans. Někteří z nás nebyli dlouhou dobu šťastni. US5 se mnou komunikovali a teď zkoušíme problémy vyřešit. Ještě mám na výběr jestli se vrátím nebo ne.
Váš opravdový,
Izzy…
Náš opravdový,
Tento život" --------------------------- zdroj:izzygallegos-us5.blog.cz

=>Odchod dvou členů<=

19. února 2009 v 20:18 ***US5***
Dnes jsem se dozvedela, ze Izzy Gallegos opouští hudební skupinu US5 :o( Samozřejmě mě to mrzí, ale další rána byla, když přijdu na počítač večer a zjistím, že odchází i nejmladší člen Vince Thomas. Nezbývá než doufat, že to kluci zvládnou, jak to slibuje Caycee v posledním vzkazu.
A co my víme, třeba to nabere nový a možná lepší směr, i když pochybuju, že US5 někdy budou US5 bez Izzyho :o(


Vzkaz od Izzyho

Czech:
Doufal jsem, že tento den nikdy nepřijde.
S těžkým srdce a hlubokým smutkem musím říct, že opouštím také US5. Chtěl jsem aby jste to věděli první.
Miluju vás všechny a podrobné informace budou následovat brzy.
Váš opravdový,
Izzy...
Náš opravdový
život

zdroj:www.izzygallegos-online.com


potvrzení od Jaye

AHoj všichni, zprávy, že Izzy opustil skupinu jsou skutečné. Všechna vysvětlení byla nejasná. V této chvíli nemohu říct nic konkrétního, protože žádné konkrétní věci nevím. Minulý týden jsem několikrát volal a psal Izzymu, ale bohužel jsem od něj nedostal žádnou odpověď. Byl jsem podrážděný, ale snažil jsem se na to nemyslet. Nyní se snažím najít nějaký jiný způsob jak myslet, jak myslet pozitivně... Také vím, jak se cítíte vzhledem k této situaci. Dostávám teď hodně e-mailů od lidí, kteří si myslí, že jsem spoluautorem Izzyho odchodu. Chápu vaše zklamání, ale prosím, neviňte mě za to. Myslím na vás, Jay

zdroj:izzygallegos-us5.blog.cz


Vzkaz od Vincenta

Ahoj všichni, tady je Vincent z Us5,
Tohle je pro všechny fans na celém světě, v Německu, Japonsku, Rakousku, Itálii, Francii, Španělsku, Švédsku, Makedonii, Polsku, Anglii, Rusku a Americe.
Dnes jsem velmi smutný, že vám musím říct, že nadále již nejsem členem Us5. Článek v časopise BRAVO není pravdivý a citace od Richieho též není pravdou. Kapela nic nenatáčí v Americe! Nikdo z nás není v New Yorku a moje máma je semnou doma v Los Angeles. Celý článek je lež! Slibuje, že více vám řeknu brzy, prosím, chápejte, že tohle je vše co právě teď můžu říct. Miluju všechny z vás, Mír, Vincent Tomas

zdroj: izzy-gallegos.net; izzygallegos-us5.blog.cz


Vyjádření Jaye

Ahoj lidi!
Bez nadsázky jsem dnes v noci nezamhouřil oka!
Jsem hodně přetížený a upřímně říkám, že nevím, kde mi hlava stojí.
Ano, Vince také odešel, že už víc nebude pokračovat... Je to na hovno, co víc ještě můžu říct. Můžu jen ze srdce vám všem poděkovat za vaši neuvěřitelnou lásku. Vy mi v tomhle těžkém čase dáváte sílu. Můžu vás jen ujistit, že já, Richie a Cayce dáme vše dopořádku. Nenechám vás ve štychu!
Jay

zdroj: vincent-tomas.de; izzygallegos-us5.blog.cz

Caycova zpráva

Na MySpace se právě objevila zpráva od Cayceho:
Poslouchejte! Každý myslí, že tohle bude konec Us5, když teď Izzy a Vince nejdou součástí Us5. Ale Richie, Jay a já budeme nadále pokračovat. Přeju Izzymu i Vincemu vše nejlepší.
Před chvílí jsem mluvil s Vincem a Izzym a oba jsou velmi smutní. Pořád jsem v Los Angeles a Richie je doma v Orlandu.... všicni víte, že Jay je v Berlíně.
Slibuji, že vám budu dávat vědět, co se bude dít. Hádám, že Richie a já se VELMI brzy vrátíme do Německa.
Prosím, nevěřte tomu co píše BRAVO, protože to neí pravda.
Cayce.


zdroj:izzygallegos-us5.blog.cz

*nemocná*

12. února 2009 v 16:52 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
Ahojky všem, co čtete muj příběh :-) Mám omentálně rozepsanou 20kapitolu, ale nevím, kdy ji dopíšu, protože na mě nco leze. Bolí mě hlava a když sedím dlouho na PC, tak mě bolí jšět víc. Porto si teď dám na pár dní pauzu a až se z toho vyležím, tak začnu psát zase.
Jinak, děkuju moc, že ztrácíte s mým příběhem svůj volný čas =)

annyny

XIX.kapitola(My DiaryII)

11. února 2009 v 20:39 | *annyny* |  **My DiaryII**
"Cos mi to tedy chtěla říct?" vyzvídá nedočkavě Miki, když se balíme na pláž. Pokud se dá balením na pláž nazvat oblíkání do plavek a sklásání ručníků do tašky.
"Pamatuješ, jak jsme byly spolu v Itálii a naštvaly nás páťandy a jak jsme obě říkaly, že máme chuť si dát cigaretu?"
"Pamatuju. Bylo to děsné. Vůbec jsme je nemohla vystát, chovaly se příšerně povýšeně a namyšleně. Ještě že už je to za námi. Ale proč mluvíš o Itálii? Souvisí to s tím nějak?"
"Částečně ano." přiznám a stojím před velkým rozhodnutím. Buď si rychle vymyslím nějakou hovadinu, anebo své nejlepší kamarádce řeknu, co jsem udělala.
"Víš, já se právě jednou dostala do situace, kdy jsem si vážně musela zapálit. Měla jsem nehorázné nervy a nevěděla jsem jak dál. Vím, že mě to neomlouvá, to neomlouvá nikoho, jenomže já od té doby začala kouřit docela pravidelně.
"Co? Vždyť si říkala, že nechápeš ty lidi, kteří s tím začínají. Stála jsi si za ím názorem, že kouření je už out a potom nakonec sama začneš? Co tě k tomu prosímtě přivedlo?"
"To není důležité, každý máme prostě své problémy, které si potřebujeme vyřešit a já si myslela, že to vyřeším tímhle."
"Jenomže nevyřešila, viď?" řekne potichu Miki. "Spíš bych řekla, že sis tím přidělala další starosti. Vždyť kouření nemá cenu."
"Pro mě jo." přiznám sklesle a vytáhnu krabičku cigaret z cestovní tašky. "Nekouřím každý den, ale jenom když mám problém. Velký problém, nebo když jsem ve stresu a nevím, co a jak dál. Prostě si zalezu do altánku na zahradu a zapálím si. Tuhletu krabičku-" řeknu a zamávám jí Miki před očima, aby ji viděla, "mám už asi půl roku. A jak si můžeš všimnout, ještě v ní něco je."
"Nechápu to, přece ti vadil ten smrad, ta pachuť v puse. Jak to můžeš dělat?"
"Neptáš se tý pravý osoby." odseknu a strčím krabičku cigaret do plážové tašky k ručníkům. "Nevím, proč jsem si tenkrát ten problém nevyřešila jinak. Prostě se to stalo a tak to je. Nic už s tím neudělám."
"Ale uděláš." zakroutila hlavou Mikina. "Přeci nekouříš tolik a tak dlouho, abys nemohla přestat. Přirováváš se k lidem, kteří kouří jako továrna."
"Myslíš si, že už jsme nechtěla přestat?" vypísknu nakvašeně. "Jenomže pokaždé, když jsem měla tu možnost, tak jsem si znova zapálila. Zase se objevila někaá stresová situace, kterou jsem nebyla schopná řešit a teď je tu ta situace zase."
"Chceš si zapálit kvůli tomu, že máš babi v nemocnici?" podiví se. "Myslíš si snad, že tím se něco vyřeší?"
"Ne,"zakroutím hlavou a otevřu jí dveře. "Nemyslím si, že se tím něco vyřeší, ale já budu alespoň v klidu. Neřekneš to Daně, že ne?"
"Proč bych jí to asi měla říkat. Ale nejsem z toho moc nadšená. Já sama to zkoušela a jsem ráda, že nechci a že nekouřím. Víš jak to likvidje zdraví?"
"Nekřič tolik, jsme na chodbě a tady se to všechno rozléhá."
"Si truhlík." zasténá a koukne se mi upřeně do očí. Je to hroné! Vím, že kouření je špatné, hnusné a jsem za to na sebe naštvaná, ale je těžké si říct, že si nezapálím. Zrovna dneska, když mám nevry na dranc. Chvilku to sice jde, ale potom si uvědomím, že babi leží v nemocnici a já si tu užívám a mindrák je na světě. Prostě dneska si zase zapálím a nikdo a nic mě nezadrží. Kdybych si nedala cigaretu, tak se asi sesypu. Nejsem až zas takový závislák, ale prostě potebuju to. Vím, teď si protiřečím. Nejdřív řeknu, že nejsem závislý člověk a hned na to, že si musím zapálit, ale není to takové, jako že bych s někým šla ven a kouřila jenom pro zábavu. Beru to zkrátka jako jakýsi druh uklidnění.
Sešly jsme s Miki po schodech, odevzdaly klíče na recepci a všly ven z hotelu. Dýchl na nás večerní vánek a já se děsne těšila, až si lehnu do vln a nechám se unášet proudem.
Celou cestu k moři, jsme s Miki neprohodily ani slovo, což mě docela štvalo. Nevím, jestli je teď na mě naštvaná, nebo jestli mě chápe. Dokonce ani nevím, jestli jsem jí to vůbec měla říkat. Konečně jsem uslyšela šumění moře! Na pláži nikdo nebyl a já se rozběhla k lehátku. Hodila jsem si na něj ručník a začala se rychle svlékat z trička a kraťasů. Miki udělala úplně to samé a během pár vteřin už jsme ležely obě ve vlnách. Nad námi svítil měsíc a kolem bouřily vlny. Je to tak nádherné, cítíte svobodu, nádheru a je vám krásně. Vůbec se mi z vody nechtělo, ale nakonec mi začala být zima a vylezla jsem. Miki vylezla semnou a obě jsme se zabalily do velké osušky. Utřela jsem se, vysušila si vlasy a hodila na sebe triko. Potom jsem zašmátrala v plážové tašce a vyndala krabičku s cigaretami. V tu cvhíli konečně Miki promluvila.
"Anny, vážně si to nechceš rozmyslet? Přeci nekouříš tak dlouho a pokud to podchytíš včas, dá se s tím něco dělat."
"O nic nejde." řeknu nakvašeně, portože mě od toho zdržuje a mě to znervózňuje. "Prostě si jenom jednu zapálim a nic víc. Dám si jenom jednu a když budu chtít, tak bez ní klidně vydržím."
"Vážně? Dej jí tedy zpátky. Pokud bez ní dokážeš být, vrať ji zpátky do krabičky a nezapaluj si."
"Miki, proč to děláš? Chováš se jako kdybych byla tvoje dítě! Nemusím tě poslouchat, myslela jsem, že jsi moje nejlepší kamarádka a ne moje máma!" rozkřiknu se na ní, protože už toho mám právě dost. Nehodlám jí to vysvětlovat, když to nechápe. Můj problém to není.
"No fajn, jak chceš, ale myslela jsem si, že máš rozum. Vždycky jsi byla taková, vůbec tě nepoznávám! Proč ses tak změnila?!"
"Já se nezměnila! Jsem pořád stejná, jenom jsem ti řekla, že občas kouřím a hlavně když mám nervy. Jenomže ty to zase moc dramatizuješ."
"Já nic nedramatizuju, jenom-" nedokončila větu, protože jsem si konečně zapálila. Potáhla jsem si a Miki na mě jenom koukala. Vypadala jako kdyby jí měly každou cvhíly vypadnout oči z důlků. Pořád namě divně koukala a já nechápala proč. Nebylo to takové to, že na vás někdo kouká jako na blbce, nebo naštvaně. Spíš mi přišlo, že jde o něco jinýho.
"Proč tak divně koukáš?" vypálím ze sebe teď už vyrovnaně.
"Já...,nechápu, že zrovna ty a já...Totiž všechno je to...-"
"Všechno je stejný jako předtim, jenom držim v ruce cigaretu. Vzapatuj se, nejsem prostě takovej slušňáček, jakej si myslíte, že jsem. Neříkám, že sprejuju, nebo že rozbíjím dopravní značky. Ani nehulím marjánu a nepiju. Zkrátka si příležitostně zapálím. Nic víc v tom není. Kdybych chtěla, tak kdykoliv můžu přestat, ale já nechci. Prostě vím, že mě to uklidňuje a proč se toho budu zbavovat. "
"Jako vážně?"
"Jako vážně." řeknu a odklepnu popel do písku. "Neber mě jako holky, co znáš. Ty kouří denně a jenom pro to, aby byly zajímavé. Já si zapálím jednou do měsíce a maximálně dvě. Ne kvuli tomu, že chci machrovat, ale proto že..-" nadechnu se a zahledím se směrem k moři. Nechci se už znova opakovat a spravedlňovat, proč to dělám a tak raději mlčím. Zase mezi naši konverzací nastává velká odmlka a jenom koukáme na vlny. Po chvíli ale Miki řekne něco, co mě naprosto šokuje. Nečekala bych, že tohleto někdy řekne a hlavně ne po tom, co mi teď celou dobu vykládala.
"A...,nemáš ještě jednu?"
"Cože?" řeknu duchem nepřítomně a odtrhnu oči od přílivu. "Říkala jsi něco?"
"Jo, ptala jsem se tě, jestli bys mi taky nedala."
"Moment." vyprsknu nakvašeně a típnu cigaretu o nohu deštínku a potom jí zahrabu pod lehátko. "Celou dobu do mě hustíš, jak nedokážeš pochopit, že kouřím, jak moc je to nezdravé a já nevím co všechno anakonec si chceš dát taky? Chceš mi říct, že mám teď vyndat cigaretu a zapálit ti?"
"Tak na to kašli." mávne nad tím rukou. Určitě je uražená, ale to já taky. Nesnáším, když mi někdo něco hustí do hlavy a pak udělá přesně to, co mi rozmlouval.
"Ne, nechci s ena to vybodnout. Jenom nechápu tvoje chování. Vím, že jsi kouřila a že jsi s tím přestala a normálně bych pochopila, kdybys mi řekla, jestli ti jednu dám. Ale pokud do mě celou dobu hustíš, abych toho nechala a že mě nechápeš, jak teď chceš, abych chápala já tebe. Uznej, že je to lehce postavený na hlavu."
"Já jenom nechci abys to měla těžký. Vím, že když jsem začala, bylo to fajn. Přesně jak to většniou začíná. Z části to byla zvědavost a pak frajeřina. Jenomže potom se to dozvěděli naši a já toho nechala. Neřkám, že jsem měla absťáky, ale byly chvíle, kdy jsem si vážně chtěla zapálit. Jako například v Itálii."
"Já to chápu, věř mi. Vím, jaký to je. Nepotřebuješ to k životu a kdybys to u sebe neměla, tak si nedáš, ale portože víš, že máš tu možnost si zapálit, využiješ toho." Miki jenom přikývla a já vyndala ještě jednu cigaretu pro mě a pro ni. Zapálily jsme si obě a už bylo všechno v pohodě. Miki neměla hloupé připomínky a já byla v pohodě. Dokonce už chápu, proč měla takové řeči. Podle mého se tím snažila přesvědčit hlavně sama sebe. Jako když máte chuť na koblihu a řeknete si: "Už je deset hodin večer, to nemůžu! Navíc, je v tom spoustu kalorií a ta čokoláda nahoře není zdravá a daleko lepší je dát si mrkev." a když už konečně vztahujete tu ruku po mrkvi, dáte si nakonec čokoládovou koblihu. Nemuseli byste si jí dát, ale víte, že jíï máte doma. Z čehož logicky vyplývá, že kdyby doma nebyla, budete cvhíli naštvaní, ale nakoec to vzdáte a nacpete se něčím jiným.
"Nemáš i žvýkačku?" zeptala se Miki, když jsme obě dokouřily.
"Mám, ale nejdřív si pujdeme umýt ruce do moře." navrhnu a tak se zvedeneme a jdeme do vln. Docela mě mrzí, že už musíme jít. Kdyby to bylo jenom na mě, vlezla bych tam ještě jednou a možná na pláži i přespala. To samozřejmě nešlo, takže jsme si jen umyly ruce, vzaly každá dvě žvýkačky a vydaly se k hotelu. Hodiny nad výtahem ukazovaly 21:47 a Dana na nás kupodivu u recepce nečekala. Vydaly jsme se proto do svého pokoje, ale ještě před tím, jsem zaklepala na Danu a oznámila jí, že už jsme tu.
"Tak dobře." přikývla a odložila časopis, jako kdyby se chtěla opravdu ujistit, že jsme to vážně my dvě. "Půjdete ještě někam, anebo už budete na pokoji?"
"Myslím, že se vyprchujeme, abychom nebyly tolik olepené od té slané vody a potom půjdeme na dicotéku k bazénu."
"Dneska jí udělali zase?" podivila se Dana a zvedla se se zájmem z postele. "Nevadilo by vám, kdybych šla taky? Robert dorazí každou cvhíli, tak bychom mohli jít všichni dohromady."
"Určitě, budeme rádi." souhlasila Miki a strčila hlavu do pokoje. "Navíc si nenecháme ujít to, jak Robert trsá."
"Tak to se připravte, holky. Ještě si něco užijete." zasmála se danča a přešla přes pokoj až k nám. Potom se usmála a řekla: "Tak až půjdete, jenom na nás zaklepejte jako když jsme šli na večeři."
"Určitě." přikývnu a zavřu dveře. Potom už s Miki zaplujeme do svého pokoje s číslem 871 a oddáváme se nejdřív příjemným lázním ve vaně a následně peelingu a dalšímu zkrášlování na večerní discotéku.
"Máš telefon." zavolala na mě Miki, když jsem si zrovna sušila hlavu v koupelně. "A volá ti abi Evža." dořekla honem. Já jenom praštila s ručníkem o zem a vřítila se k postli, kde zrovna Miki stála. Vytrhla jsem jí mobil z ruky a přijala hovor.
"No ahoj babííí!"
"Ahoj Aničko. Říkala jsem si, žeto s tebou po smskách řešit nebudu. Zkrátka bdue lepší, když to s tebou proberu alespoň po telefonu, kyž už ti to nemůžu říct do očí."
"Babi, co se děje? To není jenom tak. Co se s tebou stalo?"
"Víš Aničko," začala babi a já cítila, že si na to raději sednu, protože už jenom ten její hlas ve mě vyvolával nervozitu. "Byla u nás teta Ali a mně se udělalo špatně. Myslela jsem si, že to nic není, ale večer se to opakovalo. Takže jsem se rozhodla, že zajdu druhý den k doktoru, ale nestihla jsem to. Naštěstí celou dobu u nás teta byla a tak mi zavolala záchranku. Ale už je to v pořádku."
"Evžo, tak jí to přeci řekni, zaslouží si znát pravdu." slyším, jak na babi někdo na druhé straně telefonu mluví. Neslyším teda úplně všechno, ale jenom takové útržky. Tohle však bylo zřetelné.
"Moment." omluí se babi a asi ruku překryje rukou, protože slyším jemné zašustění a potom jenom dva žesnké hlasy, jak se mezi sebou dohadují. Rozčiluje mě to, protože mám nervy roztrhané na kusy a přeju si konečně vědět, co se s babi děje.
"Zavolám ti později." zamumlá babi rychle do telefonu a zřejmě se ho chystá položit.
"Tak to tedy ne!" probleskne mi halvou a v posledních cvhílích akřičím: "Počkej!" Chvilku je na druhé straně telefonu ticho, takže se domnívám, že babi opravdu hovor ukončila, ale nakonec se z něj ozve babiččin hlas: "Musíme s tetou něco pořešit. Zavolám ti za chvíli, teď na to asi není ta správná cvhíle."
"A kdy bude, babi?!" rozčílím se a začně mi cukat koutek oka. "Potřebuju vědět, co s tebou je. Kdybych byla teď v Plzni, je to něco jiného! Jenomže, uvědomuješ si, že jsem od tebe několik tisíc kilometrů a jedno moře? Tak mi sakra řekni, co se s tebou děje." uznávám, že jsem na ni neměla být tak drzá, ale v téhle cvhíli prostě rychleji myslím, než přemýšlím. Z babiččiny strany se zase ozval ženský hlas, který zřejmě patřil tetě Ali.
"Cos čekala?" zamumlala potichu a opatě nastalo chvíli ticho. Babi zřejmě po mém hysterickém záchvatu koukala dost vyjeveně a teta, která všechno slyšela (což se jí nedivím, protože můj pronikavý hlas slyší snad každý) semnou asi souhalsí.
"Mám nějakou nemoc. Včera mě odvezli na chemoterapii a proto jsem ti nemohla zavolat. Byla jsem ze všech těch vyšteření prostě unavená a vyčerpaná."
"Jakou nemoc máš?" zeptala jsem se se slzami v očích. "Doufam, že to není-"
"Rakovina." dopověděla sklesle babi. "Mam jí už delší dobu. Samozřejmě v mém těle nemám jenom jeden nádor, který by se dal odoperovat, ale tvoří se mi na plicích metastázy."
"Jak dlouho už to víš?" zachroptěla jsem.
"Už to nějaký čas bude." řekla babi přidušeně. Zřejmě to pro ni nebylo jednoduché mi něco takového říct, obzvlášť, pokud semnou nemluví z očí do očí. "Nechtěla jsem ti to řkat, protože jsem se bála, že bys neodjela. Poslední dobou se to začalo zhoršovat a já ti nechtěla skazit životní příležitost. Vidíš, o co všechno bys přišla, kdybych ti to řekla."
"Radši bych přišla o koupání v moři, o velký bazén, o Berlín. O to všechno bych přišla radši než o tebe!" nemůžu! Teď už nemůžu a začnu do telefonu brečet. Miki jenom sedí na proti mě a není schopná slova a ani pohybu. Nevím jestli bych byla radši, kdyby mě objala nebo je lepší že proti mně sedí. A vlastně to ani momentálně není podstatné.
"Musíš být silná." řekla babi uvědoměle.
"Jak silná!!! Jak, že musím být silná!!! Říkáš to takovým styletm, jako bys měla umřít každou chvílí! Já tě tam nenechám samotnou! Sbalím si věci a pojedu za tebou do Plzně."
"Nepojedeš, Aničko." řekla babi a vysmrkala se. "Protože, je tu zkrátka ještě jedna věc, kterou ti musím říct."
"Co mi musíš říct? Babi??? Babi???!!!!"

XVIII.kapitola(My DiaryII)

10. února 2009 v 17:16 | *annyny* |  **My DiaryII**

"Tak co holky, už se těšíte?" zeptal se Robert, když jsme vyráželi do pouště. "Já nemohl skoro ani dospat. Vážně je to paráda!"
"My taky nemohly dospat, viď anny?" zasmála se Miki a zakřenila se na mě. Samozřejmě to nemělo co dělat s tím, že jedeme na výlet.
"A to budeme jezdit každý sám za sebe?" zajímám se, portožena čtyřkolce a ještě ke všemu v poušti, jsem zatím neseděla.
"Ne, já pojedu s jednou z vás a Dana taky."
"Tak já si zabírám Roberta." vypísknu a mrknu na něj. Robert se jenom zasměje a taky na mě mrkne. Po pravdě, Danu mám ráda, jenomže vím, že na čtyřkolce ještě neseděla a nerada bych se nechala někde vyklopit.
"To jako, že my pojedeme samy, spolu?" vytřeštila oči Dana a zdálo se, že z toho není až zas tak nadšená.
"Miláčku, to zvládneš." pošťuchoval ji Robert. "Kdyžtak vás budeme tlačit."
"Vážně to zvládneme?" řekla třaslavým hlasem Miki. Evidentně z toho měla nervy na dranc, když si představila jízdu na čtyřkolce s Danou. Zrovna v tuhletu chvíli jsem ráda, že jse si Roberta zabrala první.
"Zvládene." ujistil Danu i Miki. "Není to nic složitého. Ze začátku možná, ale když se do toho dostanete, tak to bude na pohodu. Uvidíte, že všichni z toho budete nadšení."
"A to s námi budeš dneska celý den?" zeptala se Miki a společně s ní jsem se na Roberta tázavě podívala. Přeci jenom, je tu pracovně a včera jsme si ho skoro vůbec neužily, tak doufám, že teď nemá v plánu odjezdit s námi čtyřkolky a zase odfrčet.
"Původně jsem chtěl s vámi strávit celý den, jenomže je to jaksi nemožné. Večer mě čeká další schůzka s jedním podnikatelem a nebudu s vámi na večeři."
"To je škoda. Zrovna dneska, když mají mít tu výbornou čokoládovou..."začnu ho porvokovat, ale to se mi vážně nevyplatí. Robert mě začne lochtat a já mám pocit, že se asi zblázním. Drží mě tak pevně že nemůžu ani tou nejmenší skulinkou vyklouznout a děkuju bohu za to, že jsem měla možnost jít před výletem na záchod :D
"Dost, vy dva." zasměje se Dana a přeruší Robertovo úmorné mučení, za což jsem jí opravdu vděčná. Uplně mi tečou pramínky slz kvůli chechotání, které mi tím svým lochtáním způsobil.
"Počkej Danuš." přerušil ji na chvíli a zadíval se na mě pobaveně. "Slib, že už mi nebudeš dělat chutě na...-"
"Na výbornou čokoládovou, slaďoučkou..." a začnu se zase chechtat, portože Robert už ke mně zase vztahuje ruce, aby mě mohl lochtat. "Tak přesně na tu zmrzlinu ti chuť dělat nebudu." a začali jsme se oba smát.
"Jsme na místě." řekla Dana, kterou Robert před cvhílí přerušil. Všichni jsme vystoupily z autobusu a před námi se rozlehl velký prostor písku. Připravené čtyřkolky čekaly už jenom na nás, ale my si nejprve musely jít pro ochranné roušky a brýle proti tomu, aby nám nenapal písek do očí, nosu, uší a prostě všude. Uznejte, zrovna moc příjemný by to nebylo a nevím, jak by se Caycee tvářil, kdybych se vrátila z dovolený a z uší se mi sypal písek. Ne, že by to ale nebylo zajímavé :D
"Připraven?" vyzvu Roberta a hodlám si nasadit helmu, jenomze se nějak zaseknu a nejde mi narazit na hlavu. Miki se jenom klátí smíchy, protože pohled na mě, jak se peru s helmou je asi hodně vtipný. Nakonec se Robert slituje a praští mě po hlavě, čimž helma sesedne a už jsme oba připraveni na cestu pouští.
"Takže, do toho." zahlásal a sedl si na čtyřkolku. "Předpokládám, že budu asi řídit?" a zasmál se. "Ale pokud bys chtěla, klidně ti řízení přenechám." a ukázal rukou dopředu.
"N, to je v pořádku." zahuhlám přes helmu. "Asi si sednu za tebe a řízení přenechám tobě. Nechtěl bys přeci, aby tohelto byla naše první a zároveň poslední společná jízda pouští, nebo jo?" on se však na mě ještě jednou vyzývavě podívá, jako by chtěl říct: "Vážně to nechceš zkusit?" Ale potom mi uvolní místo na zadní sedačce a nastartujeme. Dana s miki se v tom procvičily celkem rychle, takže to byla pohoda. Pro mě, pro Roberta a hlavně pro Miki s Danou.
Jezdili jsme všichni jako zběsilí a při předtavě, že Robert nechal řídit mě, se mi ježí chlupy na rukou. Vezměte si, že on, který už na čtyřkolkách jezdil nás oba málem vytrousil a teď si vezměte, jak by to dopadlo, kdybych se toho všeho ujala já. Ale byla to paráda, vážně jsem ráda, že tohleto dopoledne a odpoledne Robert vymyslel. Je top ořád lepší, než ležet na pláží a nebo se cákat vabazénu. Aspoň si užijeme trochu vzrůšo!
"A co takhle fotky na památku," navhrhl Robert po zběsilé jízdě pouští a vyndal foťák z batohu.
"No určitě." souhlasíme všechny tři a poprosíme nějakého pána od nás z hotelu, aby nám udělal pár fotek. První se vyfotila Dana s Robertem, potom všichni společně. Samozřejmě jsme si zapózovaly s Miki a trvala jsem na tom, že nás Dana musí vyfotit s Robertem při jízdě. A když mi ty fotky potom ukazovala, vypadaly dost komicky.
"Bože, dala bych si to ještě jednou. To bylo parádní, úžasný, nejlepší odpoledne a zkrátka to byla pecka." vychvaluju dnešní den a mam báječnej pocit. Takhle jsem se neodvázala už hodně dlouho.
"To mi povídej." přitaká Miki. "Ze začátku jsem si myslela, že to s Danou nezvládneme, ale nakonec jsme to parádně krosily."
"Tak se jim to asi líbilo, co říkáš Dany?" řekl Robert a usmál se na Danu. Ta však jenom seděla a koukala z okýnka. Zdálo se, že skoro vůbec Roberta nevnímá.
"Halo? Danuško!" zavolal a zamával jí tukou před obličejem, aby se probrala z tranzu. "Nespi."
"Co? Cože? Ale, ne, já nespím. Jenom jsem se malinko zamyslela. Potřeboval jsi něco?"
"Jenom říkám, že se dnešek vydařil. Tedy, alespoň děvčata to takhle vidí, nebo ne?" a spiklenecky na nás mrknul.
"Že váháš." řeknu a plácnu si s ním. Šmankote, lepšího náhradního tátu a mámu jsme si nemohli přát. Chovají se bláznivě, když je potřeba, ale zase jsou dost zodpovědní na to, aby zvládli dva pubescenty jako jsem já s Mikinou. Docela Justýnce zavidím, že má takové rodiče. Ne, že bych byla zlá mrcha a záviděla jí to zle, ale přeju jí to. Vyrůstá v báječné milujcící rodině a jednou z ní bude moc fajnová holka. Vždycyk jsem si přála mít sourozence a jestli bych si mohla mezi celou řadou dětí vybrat, vyberu si zrovna Justýnku.
"Tak nejdřív přemýšlí Dana, teď zase ty. Nechcete si vy dvě náhodou založit přemýšlecí kroužek?"popichuje nás Robert. Úplně se mu jiskří v očích, protože zná mojí povahu a tuší, že se s ním začnu dohadovat. On to miluje a vyžívá se v tom a já to dělá nerada, ale přesto se vždycky nechám vyprovokovat. Tentokráte jsem se rozhodla, že mu k tomu nedám záminku a pokud ano, budu dělat mrtvého brouka. Samozřejmě, že to zase nevyšlo a Robert se zvedl ze sedečky. Mikina jenom uskočila a on se na mě vrhnul. Není to fér. Lochtal mě už cestou do pouště a teď i nazpátek. Přijde mi, že mám vychechtanou bránici a břišní svaly se mi za ten den tolik zpevnily, že bych mohla konkurovat kulturistům. Ne doslova samozřejmě, ale takovou bolest břicha jsem nepocítila snad od té doby, co skončil poslední tělocvik s naší paní učitelkou Šudákovou. Ta kolikrát uměla dát sodu! Ale byly dny, kdy se s ní člověk opravdu zasmál a tělocvik byl v pohodě. Třeba jak nás jednou vzala do bazénu místo do tělocvičen, protože tam bylo ten den obsazeno a my povinně plavaly jenom 8 bazénů a pak rychle do výřivky, na tobogán a všechno jsme to zakončily divokou řekou. Prostě časy, které se nezapomínají.
Já tady vyprávím o dávných časech na základce a mezitím jsem se plně zapomněla zmínit o tom, že už jsme mezitím dorazili zptáky na hotel. Slunce sice už nestojí uprostřed oblohy, ale naklonilo se k západu, pořád však krásně pálí. Samozřejmě já mam teď ale důležitější věci na práci, než slunění se na lehátku nebo popíjení džusu u bazénu. Musím napsat Cayceemu, přečíst si zprávy a konečně zkontrolovat, jestli mi babi odepsala.
"Jo! Napsala mi babi!" zvolám a zvednu mobil na halvu. Zatím jsem si přečetla jenom, kdo je odesílatel, ale i to mi stačí. Důležité je, že s babi nic není a ozvala se. Bože, spadl mi takový kámen ze srdce! Konečně budu moct vpohodě spát a nedělat si z ničeho hlavu.
Ahoj anicko,promin ze jsem nenapsala, ale nebyl cas.Vzbudila jsem se teprve ted a jsem v nemocnici.neboj se ale,nic vazneho to neni.jsem rada,ze se mas dobre a uzij si to tam.babi Evza.
V tu cvhíli se mi onen balvan vrátil zpátky. Celý svět se mi zhroutil Babi je v nmocnici a já tisíce kilometrů daleko. Sice napsala, že to není nic vážného, ale tomu nevěřím. Jestliže npasala, že se probudila až teď aleží v nemonici, muselo se jí stát něco, proč usnula. Tedy spíš, proč upadla do kómatu, portože kvůli dlouhému spaní tam určitě nebude.
"Píše babi něco zajímavého?" zajímala se Miki, když viděla, že mám zprávu dočtenou, ale můj poheld už není zdaleka tolik veselý, jako byl.
"Ale jo, docela jo." řeknu ironicky a Miki se naježí. Nemá ráda, když se takhel chovám a neřeknu proč. Jenomže je to težké se s něčím takovým svěřit. Ani mi to nedošlo, když Cayce mluvil o tom, že mu zemřela babička. Babinení nejmladší a já si uvědomila až teď následky toho, co by se všechno mohlo stát.
"Kruci, tak mi buď řekni, co se děje, anebo si to nech pro sebe."rozčílila se na mě a já začala brečet. Vim, že moje chování neni zrovna jako z učebnice, ale je docela težký když na vás křičí kamarádka v takhle težké situaci. Zase ale musim uznat, že jsem si to zavinila sama.
"Promiň. Nemyslela jsem to tak." omluví se mi a sedne si na postel vedlě mě. "Jenomže ty se vždycky chováš hrozně. Neřekneš mi, o co jde a já prostě nejsem rentgen, nevidím do tebe." a vezme mě kolem ramen. "Tak povídej, co se stalo? Je to něco vážného?"
"Babi mi poslala smsku, kde píše, že je v nemocnici. Prý se zrovna probudila a já si myslím, že byla asi v kómatu. Sice tam píše, že to není nic vážněho, ale ruku na srdce, řekla by si někomu, kdo je od tebe takovou vzdálenost, jak jsi na tom, i kdyby to bylo sebehorší?"
"Vím, že tohleto, co ti řeknu, se ti asi nebude líbit, ale neřekla bych to Zatloukala bych to jenom abych tomu milovanému člověku neskazila radost."
"Tak vidíš." utvrdím se v tom, co jsem říkala a nálada mi klesne ještě hlouběji pod bod mrazu. Jesteli jsem se někdy cítila hůř, tak už si ani nevzpomnu, kvůli čemu to bylo. Jenom, co se začnu radovat, že mi všechno vychází, tak babi odvezou do nemocnice. Ale nehodálm usínat s tím, že nevím přesně, co se děje. To ne, radši babi napíšu a zeptám se jí, co se opravdu děje. potřebuju to vědět. Ona je jediná, koho mám! Alespoň jediná, kteou beru téměř jako svou mamku, pokud nepočítám i druhou babi, ale s tou se nevídáme tolik.
Babi,co se presne stalo?Nebudu moct usnout,pokud nebudu vedet co s tebou je a jestli je to neco vazneho,okamzite se vracim domu.napis mi co nejdriv,prosim.anicka
Odesílám to a hned na to, to dávám přečíst Miki.
"A to si myslíš, že ti to babi napíše? Po tom, cos jí řekla, že pokud je to něco vážného, vracíš se domů. Už tuplem ti nenapíše, jak moc je to vážné. Přemýšelj, kdybys ty měla vnučku v zahraničí, kde si to parádně užívá a plní se jí sen, řekla bys jí, jak na tom jsi, jenom abys jí skazila radost?"
"Asi ne." uvědomím si. "Jenomže babi taková není. Věřím tomu, že mi odepíšea že to bude v pořádku. Mám jí ráda a nechci o ní přijít. Co bych pak dělala?"
"Nepřijdeš o ní, neboj. Každý z nás se může dostat do nemocnice, ty já, kdokoli mladší i starší než jsme my dvě. Je dost možné, že se jí prostě jenom vyskočila hladina cukru výš než normálně, nebo byl blbý tlak a ona omdlela. Víš přeci, jak je na to náchylná."
"Budeš semnou, že jo? Kdyby se cokoliv stalo, budeš semnou?"
"Co to máš za hlopý otázky." řekne Miki a obejme mě kolem ramen. "Já bych s tebou byla pořád, vždyky jsme spolu džely při sobě a tak to prostě zůstane. A teď už o tom přestaň spekulovat. stejně tím nic nevyřešíš. Půjdeme si zaplavat do bazénu, dáme si koktejl a na večer se domluvíme s Danou a Robertem, že zajdeme k moři, chceš?"
"Večerní plavání v moři by mohlo být fajn." připustím a zvednu se společně s ní z postele. "Nejdřív ale musím napsat Cayceemu." a ještě na chvíli zasednu ke stolu a zapnu notese.
Annyny...moc se mi stýská. Už se těším, až přijedš. Vyrazíme spolu do kina, na pizzu, do aquaparku a všude, kam budeš chtít. Jenom doufám, že si to tam užíváš a máte tam krásně.
My s klukama se tu máme dobře, ale bez tebe to prostě není ono. :-)
A vyřiď Miki, že Richie o ní pořád mluví. Neustále omýlá dokola ten večer, co jsme byli v klubu, a jak se na něj Miki usmívala. Začíná nám tím lézt trošku na nervy. :D
Měj se krásně, pozdravuj všechny a posílam pusu :O*
Caycee
"Tak sny pod novou střechouse naštěstí neplní." oddechla jsem si, jenom co moje oči dohltaly Cayceeho milý vzkaz. J8 toho kluka prostě mam ráda! Nevím, jestli miluju je to správné slovo. Přijde mi zatím až moc silné, ale stýská se mi po něm a kdyby se mi tu tolik nelíbilo, hned bych za ním přijela.
"Říkala jsi něco?" zpozorněla Miki, která se zrovna převlíkala do plavek a koukala při tom na sebe do zrcadla.
"Ne, jenom mi Caycee teď udělal radost tim, že se ozval. A prý že o tobě Richie pořád mluví a neustále omýlá dokolečka ten večer, co jsme byli s klukama v Klubu." zasměju se a začnu se také převlíkat. Samozřejmě jsem si nemohla nevšimnout toho, jak Miki celá zrudla.
"Aha...Jo tak to je milý. Já jsem totiž ani nečekal, že by-"
"Že by o tobě mohl mluvit?" dokončím za ní větu. "Ty jsi z něj odvařená, viď?" rýpnu si a malinko si tím zahojím svoje komplexy. Zkrátka je to moje povaha.
"Hele, nech si to!" hned se ohradí. "Nevím, kdo tady o Cayceem básní, jak je báječný, jak se ti o něm zdá. Jestli je tu někdo z někoho odvařený, tak jsi to ty z Cayce." zasměje se a hodí si přes rameno ručník.
"No dorbá." uznám. "Ale ty zase nemůžeš říct, že se ti Richie nelíbí. V tom kině a hlavně večer v klubu to nevypadalo, že by sis od něj džela odstup. Spíš naopak! Byla si na něj přicucnutá jako přísavka. Tak co si budeme namlouvat, on na tobě taky." a obě se začneme smát.
"Potřebovala bys zchladit." usadí mě a zabouchneme za sebou dveře od pokoje. "Hned jak přijdeme k bazénu, tak poletíš."
"No, tím bych si tak nebyla jistá. Taky zrovna momentálně nejsi schopná si zachovat chladnou hlavu, takže poletíš hned za mnou." a malinko do ní strčím. Samozřejmě mi to okamžitě oplatí a tak jí jednu střihnu, ona zase střihne jdenu mě a takhle se pohavkujeme až k bazénu, kde už to opravdu neni moc vhodné. Hlavně ne kvuli lidem, kteří na nás při tohletom pohlavkování koukali jako na dva exoty. Vlastně se jim nedivím. Vidět dvě děvčata ve věku 15 let, jak se pohlavují, jako malé děti, to musí být opravdu zážitek na celý život. Navíc, když Mikině bude zanedlouho 16, tak to má opravdu grády.
Na pokoji jsme se domluvily, že si zaplaveme a potom si dáme koktejl. Přesně tak jsme to udělaly a naprosto vyčerpané příšerným trdlováním jsme zalehly na pokoji do postele. Bylo nám jedno, že jsme nechaly mokré ručníky na dřevěných židlích a jenom koukáme do stropu. Nemluvíme, nic nerozebíráme a ani se do sebe navzájem nenavážíme. Prostě jenom ležíme a připadáme si jako v tranzu. Tedy nevím jak Miki, ale já jo a ona na to alespoň vypadá.
"Ťuk ťuk ťuk." ozve se a já mám chuť po těch dveřích něco hodit, nebo spíš hodit něco po to, kdo nás vyrušil z hypnózy.
"Dále." zabručím nevrle a zvednu hlavu, abych viděla, kdo že se mi to dobývá do pokoje. Naštěstí to není žádná otravná uklízečka, ale Dana a přišla se nászepttat, jestli nemáme krém na obličej, portože ho má příšerně vysušený.
"Vezmi si ho z koupelny." řeknu a ukážu unaveně na bílé dveře. "Stojí nad umyvadlem na poličce v druhém fochu." a zase sebou prásknu na postel. Dana se za chvilink vrátí s krémem v rukách a maže si tváře.
"Máte nějaký program na večer?" zeptá se a mázne si indulonu do pusy. Já si to samozřejmě nemůžu odpusit a zachechtám se.
"Právě jsme se tě chtěly zeptat, jestli bychom mohly s Miki na večerní koupání do moře." a udělám na ní svoje oblíbené kačátkovské oči.
"Ale vždyť bude příliv a velké vlny." řekne váhavě Dana. Tentokrát si ale žádnou indulonu do pusy nedala.
"Právě o to jde." probudila se konečně Mikina. "Velký vlny, příliv, měsíc moře!" chrlí ze sebe rychlostí nadzvukového letadla. "Prosím Danuš, pusť nás na večerní koupání." škemráme společně.
"Ale jenom na chvíli." souhlasí ajde vrátit indulónu do koupelny. "Pustím vás, ale nebudete venku déle než do desíti. Potom můžete být klidně vzhůru, jak chcete, ale od moře vás tu chci vidět už před desátou. Můžu se spolehnout?"
"Můžeš se spolehnout." přikývnu a jdu zavřít okno. "Před desátou nás tu máš nastoupené jako vojáky na nástup." a předvedu vojenský postoj. Potom začnu i salutovat a to už Danča nevydží a musí se zasmát.
"Tak já vás tady nechám, děvčata. Nezapoměňte že za chvíli odcházíme na večeři. Až půjdeme, tak na vás jenom ťuknu, abyste to věděly."
"Dobře." souhlasí za nás obě Miki a jdeDanu vyprovodit ke dveřím. Otevře jí na chodbu a potom se zse vrátí do postele. Za chvíli je večeře a my si chceme užíj ještě tu malou chvilinku klidu, pohody a hlavně lehára, co hrdlo ráčí. I když bych to tak asi moc nenazývala. Přeci jenom leháro na 10 minut není moc velké leháro, ale pořád lepší něco, než nic.
"Měla jsi už někdy nějaké tajemství, které jsi mi neřekla?" napadne mě po cvhíli a otočím se na Miki. "Něco, co bys neřekla nikomu a ani mně?"
"Ne, to asi ne. Nebo o tom alespoň něvím. Proč se ptáš?"
"Jen tak. Prostě mě to jenom napadlo." vymlouvám se, protože to nechci mocrozebírat. Nevím, jak by na to Miki reagovala a pokud přede mnou nikdy žádné tajmství neměla, je blbé se jí přiznat k tomu, že já před ní tajemství mám.
"Tak to vyklop." řekne rozhodnutě. "Znám tě až moc dobře a vím, že by ses jenom tak neptala."
"Jde o to, že-"
"Holky, jste připrvaené?" zeptá se Dana, která nám zrovna strčila hlavu mezi dveře. "Omluvám se, já klepala, ale nikdo mi neodpovídal, tak jsem si myslela že spíte."
"To je v pořádku." uklidím ji a všechny se sebereme ajdeme na jídlo. Vlastně mi to i malinko vyhovuje, že jsem to nemusela Miki říct hned. Při večeři se to alespoň pořádně promyslím, abych jí nějak nezaskočila tím, co jí celou dobu tajím.

XVII.kapitola(My DiaryII)

3. února 2009 v 14:16 | *annyny* |  **My DiaryII**
"Tak tady jsou moje holky." cítím něčí ruku na mém rameni. Otočím se a není to nikdo jiný než Robert.
"Ahoj!" pozdravím ho energicky. "Zrovna jdeme na večeři a bály jsme se, abychom nezačaly bez tebe."
"Švédské stoly tady v tomhle hotelu si nemůžu nechat ujít." řekl Robert a vydali jsme se do jídelny, kde už na nás čekaly obrovské stoly, které se prohýbaly pod tíhou velkých mís se saláty, talíři s masem, ovocem, zeleninou a jinými místními specialitami. S Miki jsme si toho nandaly děsne moc. Od všeho trochu a nakonec z toho vznikla velká hora jídla.
"Jsem na vás zvědavá, jak to sníte." smála se Dana, když viděla, jak si spokojeně neseme přeplněný talíř ke stolu.
"Tak to my taky. Ale byla by škoda tady nechat tolik dobrého jídla.ů směje se Miki a začně čerstvou zeleninou. Já se raději pustím do krásně propečeného masa, které chutná stejně, jako vypadá. Čili, je vynikající.
"A jak dopadlo to jednaní, miláčku?" zeptala se Dana Roberta.
"Teď to nebudeme řešit, zlato. Mám toho za celý den opravdu hodně. Povíme si to až večer, ano?"
"Jistě, omlouvám se." řekla Dana. "Nevěděla jsem, že to bylo tak vyčerpávající."
"Jako kdybys neznala jednání v zahraničí." řekne stroze Robert a mně je Dany trochu líto. Je jedno, jak měl Robert náročný den, ale takhle by Danu odbývat neměl.
"Omlouvám se, ale bylo toho namě moc. Nezlobíš se, že jsem byl tak protivný?" omluvil se. DOcela mě to překvapil, portože jsem čekala, že to takhle nechá. Tak to se mi na něm líbí, že dokáže uznat vlastní chybu a omluvit se. Už alespoň vím, na čem je jejich vztah postavený. Takhle pěkný a vyrovnaný manželský pár jsem už dlouho neviděla.
"Chápu to." přikývla Dana a chytla Roberta za ruku. "Ne každý den se povede přesně podle našich představ, nedělej si z toho hlavu."
"Jsi zlatá." přizná Robert a dá Daně pusu na tvář.
"A jaké je vlastně to překvapení?" zeptám se, když se svým hrdličkováním skončili.
"Takže to vám celý den leží v hlavě." řekl pobaveně Robert. "To abych si to nechal pro sebe až do zítra." a podívá se na každou z nás zvlášť. V očích má ten vyzývavý pohled, takový ten, který říká, že něco ví, ale nepoví.
"Robi, prosím...Řekni nám, co je to za tajemství. Už jste jedno s Danuš měli a tím byla tahle dovolená, řekni nám co máš pro nás připravené na zítřek?" a vykulila jsem na něj svoje velké zelené oči. Vždycky, když jsem udělala tenhle obličej, tak Nelča říkala, že mi nic neodepře, protože vypadám, jako malé rotomilé káče.
"Tak dobře." souhlasí, což znamená, že tahleta metoda zabírá i na něj. "Co si takhle zítra vyrazit do pouště na projížďku na čtyřkolkách?"
"Ouuu! Do pouště?! Na čtvyřkolky? Ty jsi báječný!" zvoláme s Miki a úplně zapomene na tu hordu výborného jídla, které čeká na to, až ho sníme. "Vážně bys nás všechny vzal do pouště na čtyřkolky?"
"Proč ne? Zkusit se má všechno a já to před půl rokem zkoušel a je to vážně parádní."
"Ale já nevím, zrovna na čtyřkolky." zarazila se Dana, která moc adrenalinu nefandí.
"Bude se ti to líbit, miláčku. Uvidíš." přesvědčoval ji Robert a chytl ji za ruku stejně, jako ona před tím jeho. Dana se jenom zatvářila, jako kdyby sněla šťovík, ale nic víc nenamítala. Zřejmě nám nechtěla skazit radost a tak se rozhodla, že s námi pojede.
Po večeři jsme odešli všichni na pokoj a já vytáhla kus papíru z tašky. Sice byl trochu zmuchlaný, ale alespoň něco.
"Budeš psát?" zepá se Miki a kouká na zmuchlaný papír připravený na mé posteli.
"Asi jo. Deník jsem si sice nechala doma, ale další zápisy už vynechat nemůžu. Musím si zapsat všechno o Cayceem a zážitky, jaké všichni máme. O tenhleten kousek života prostě svůj deník neošidím." a začnu psát.

Egypt
Už dlouho jsem si sem nezapsala a chybí tu spousta podstatných věcí. Jedna z nich je, že srážka s Cayceem se vyklubala zřejmě v něco víc. Neřekla bych, že už spolu chodíme, ale pokud jsme se líbali, není to až zas tak hala bala.
Momentálně jsem s Miki, Danou a Robertem v Egyptě. Jeli jsme sem jenom na víkend a v pondělí se zase vracíme, za což jsem docela ráda, protože se bez Cayceeho nemůžu ani hnout. Chybí mi jeho oči, jeho krásný úsměv a jeho objetí.
Pokaždé, když s ním jsem, tak se cítím skutečně šťastná a obávám se, že jsem se asi zase zamilovala. Je tak úžasný, pozorný, milý a zkrátka princ na bílym koni.
Momentlně jsem ale pryč a děsně moc se mi po něm stýská. Chtěla bych ho mít tady u sebe, ale nejde to. Prostě budu muset ty 3 dny bez něj vydržet.
Mimochodem, zítra vyrážíme do pouště s Danou, Robertem a Miki na čtyřkolky a moc se těšim. Vždycky jsem to chtěla zkusit a ten se mi to splní. Poslední dobou se mi plní spousta věcí, které jsem si přála. Je to až neuvěřitelné. Ale neztěžuju si. Potakalajsem kluka svých snů, čekalo na nás báječné uvítání, odletěla jsem na víkend do vytouženého Egypta a zítra nás čeká den plný adrenalinu a zážitků. Není nic, co by mohlo pokazit mou radost.
Miluju Cayceeho, miluju Egypt a jsem ten nejšťastnější člověk na světě!!!

"Tak, a zápis je dokončený." pronesu a složím papír. Potom se zvednu z postele a jdu ho dát do šuplíku od malého psacího stolu.
"Už se ti ozvala ta babi na tu smsku?"
"Vidíš, na to jsem si ani nevzpomněla." řeknu a ženu se k mobilu. Pak se ale zarazím a jdu úplně opačným směrem. "Ale nejdřív pošlu Cayceemu fotky." a vyjdu ze dveří. Zaklepu na Dnau a Roberte, půjčim si od nich foťák s USbéčkem a jdu stáhnout všechno do notebooku.
Cayceemu pošlu jednu fotku, kde stojím u baru před jídelnou, s hotelem a ještě jednu, kde jsme všechny tři-Já, Miki i Dana. Připíšu k tomu, že se mi moc stýská a mocse na něj těším a kdyby tu byl, ten víkend bude hned krásnější. Potom jsem to všechno odeslala a konečně jdu zkontrovlovat ten mobil, jestli mi přišla sms od babi.
Kouknu na displej, ale žádná zmeškaná volání, ani sms nevidím. Odemku klávesy, jestli se to náhodou někde neschovalo, ale pořád nic.
"To je divné." řeknu si spíš pro sebe než pro Miki. "Babi vždycky odepisuje hned, protože mobil nosí u sebe."
"Třeba to neslyšela. Znáš babičky, někdy nevnímají, ani když jim u ucha praská rachejtle."
"To je sice pravda, ale mám strach aby se něco nestlo." začnu panikařit. "Tohleto se mi nelíbí. Vždycky mi odepisuje hned."
"Klid, nic se neděje a babi je určitě v pořádku." ujišťovala mě Miki, ale já věděla jenom jedno: Až dostanu smsku od babi, potom teprve budu v klidu.
"Napíšu jí kdyžtak ještě jednou." řeknu a rychle vyťukávám zprávu, proč se mi neozvala. Nakonec to ale celé zruším a rozhodnu se jí zavolat.
"Co blbneš? Víš, jak je to drahý volat tady odsud?"
"Vím, ale pořád radši utratím pár kaček navíc, než abych se bála, co se s babi děje." nenchám se přesvědčit a hledám její telefonní číslo v seznamu. Miki jenom sklíčeně kouká do podlahy a nic neříká. V pokoji je takové ticho, že se jím rozléhá hlas mobilního automatu: Litujeme, ale volaný účastník není dostupný. Opkujte prosím volání později.
"Třeba odjela s tetou Ali na chatu a víš, jak tam je špatný signál. Vydrž ještě do zítra, určitě se ozve."
"Myslíš?" zeptám se, ale přesvědčená tím nejsem.
"Určitě. Navíc, kdyby se něco stalo, určitě už by ti dal kdokoliv vědět, anebo by zavolali Daně a Robertovi. Odlož ten telefon a uklidni se."
"Vážně mám strach." a po tváři mi začnou stékat slzy. "Babi je jidný člověk koho mám. Je jediná, která mi rozumí."
"Nepoídej hlouposti. Máš mě, tetu, druhou babi a dědu... Máš spoustu lidí, kterým na tobě záleží."
"No jo, jenomže po smrti mých rodičů byla babi ta, která se mě ujala, která mě vychovávala, objala mě, když jsem potřebovala a snažila se mi nahradit mámu. Druhá babi s dědou jsou taky moc hodní, vážně strašně fajn, ale jsou to bbai s dědou. K babi co semnou bydlí, mám prostě spíš vztah jako máma s dcerou."
"Tak už nebreč. Babička je v pořádku a ty si koukej tenhleten víkend užít." řekl Miki a podala mi kapesník. Já se vysmrkala a utřela si ubrečený oči.
"Dobrý?"
"Už je to lepší, ale úplně klidná budu, až se babi ozve."
"Ozve se, neboj." uklidní mě Miki naposledy a potom jdeme k bazénu, kde probíhá malá discotéka. Ne, že bych nějak velkou chuť tam jít, ale Miki na tom trvala, prý abych si pročistila hlavu. Já si ale myslím, žese mi v ní spíš zaprášilo,ale nevadí.
Nakonec jsme se ale trochu odvázaly a šly si lehnout až kolem půl jedné. Vlastně jsme ani nevěděly, kdy budeme vstávat, takže jsme nechtěly, aby to dopadlo jako s tim odletem. V jednu do postele a v šest zase na nohy.
"Dobrou noc." popřály jsme si navzájem a přehodily přes sebe lehkou přikrývku. Cítila jsem, jak je mi děsné horko. Vždycky to tak mám, pokud celý den strávím na sluníčku. Přijde mi to, jako bych 40 horečky.
"A pamatuj." zašeptá ještě Mikina. "První den pod novou střechou! Takže když se ti bude něco zdát, možná se to splní."
"To znam." zachechtam se. "Když jmse přijely do Itálie do toho nového hotelu, taky se mi zdál sen. Babi do obýváku přistála raketa a z ní vyběhnul pes kříženej s rybou."
"Počkej, to jako vážně?" zasmála se Miki. "Žes mi o tom snu neřekla."
"Víš, bála jsem se, abych to náhodou nezakřikla, to by se to taky potom nemuselo splnit." dělám si z ní sradnu.
"Fuj, ale psa kříženýho s rybou bych vážně v baráku mít nechtěla." otřásla se Miki a zakroutila podivně hlavou, jako kdyby jí někdo nalil do pusy ocet.
"Tak ale teď už vážně dobrou noc." utla jsem rázně naši debatu a zhasnula jsem lampičku. Miki se ještě přetočila na druhou stranu a já taky. Měly jsme spolu manželskou postel stejně jako vždycky v Itálii.
Zavřu oči a v mžiku usnu. Najednou se objevím na velké tribuně a kolem mě je spousta lidí. Kouknu pod sebe a vidím pětici kluků na pódiu, jak zpívají. Dojde mi, že tam stojí Jay, Richie, Vinnie, Izzy a Caycee. Rozběhnu se jim naproti a chci být u nich blíž. Chci Cayceemu zamávat, aby viděl, že tu jsem a že jim držím palce, aby se to povedlo.
"A nyní, bych tuto píseň chtlě věnovat dívce, která pro mě znamená všechno, ale momentálně tu není semnou. Přál bych si, abych ji měl u sebe, ale budu si muset počkat až do pondělí." promluvil Caycee do mikrofonu a mně vhrkly slzy štěstí do očí. Chce mi věnovat píseň, protože se mu po mně stýská! To je tak milé.
"A já jsem tady!" zamávám na něj z první řady, ale asi mě nevidí. Vlastně se mu nedivím. Kolem stojí spousta fanynek a mává na něj, jak by si mě mohl všimnout v tom davu.

"Come back to me
Just come back to me girl (yeah)
Come back to me"

Je to zvláštní. Tohleto vždycky zpíval Michael a najednou to slyším z Cayceeho úst. Musím ale uznat, že zpívá báječně.
"Je tady, Caycee, ona tu je." slyším kluky, jak mu oznamují mojí přítomnost. Caycee se rozlídně po tribuně a hledá dívku, které tahle píseň patří.

"Girl I used to think it was ok
I don't know what I say."

Zamířil směrem ke mně a když už byl konečně těsně přede mnou, obrátil svůj zrak k holce, která stála kousek ode mě. Vzal ji za ruku a usmál se na ni. Potom jí dal pusu na tvář a oba se tvářili, jako že se perfektně znají.

"I need you in my life
The love we shared
You know it felt so strong
But I feel something's wrong
Girl I need you now"

Dívka se jenom mile usmívala a Caycee odložil mikrofon a začal dívku líbat. Projela mnou nehorázná bolest. Jak mi to jenom mohl udělat.
"Caycee!!! Já jsem ta, která odjela!!! Já jsem ta, na kterou musíš čekat až do pondělí." snažila jsem sepřekřičet dav fanoušků, kteří nadšeně skandovali.
"Caycee..." zasténám a přelezu přes orkaj tribuny a přiběhnu až k zamilovanému páru. Odtrhnu dívku od Cayce a podívám se jí do obličeje. Poznávám jí. Má dlouhé hnědé vlasy, křivý nos a výraz v obličeji jako myš.
"Lauro?!" Ona se jenom zaculí a zase se otočí ke Cayceemu. Začne ho znova líbat a zdá se, že Caycee si to užívá. Proradná zmije, ne že mě nesnášela celou základku a já jí nic neudělala, ale ještě mi přebere kluka.
"Caycee? Co se to stalo? A proč jsi tu s ní?" zeptám se a po tváři mi stékají slzy. "Myslela jsem, že ty a já..."
"Co sis jako myslela." pronese Laura. "Caycee se nebude zahazovat s takovou chudinkou jako jsi ty. Na notebook jste si museli naškudlit, oblečení dědíš pospolužačkách a ten tvůj obličej by nezlepšila ani plastická operace."
"Ty k tomu nic neřekneš?" zajíkám se a uslzenýma očima hledím na Cayceeho.
Cayce se mi podíval do očí a potom mě sjel pohrdavým poheldem. "Neznám tě a nikdy jsem tě neviděl. Radši ji odvěďte, než mi tady ta pomatená fanynka udělá scénu." řekl chladně a políbil Lauru na tvář. Ona se k němu přivinula a oba teď na mě povýšenecky koukali. Přihnali se ke mně bodyguardi a táhnou mě pryč. Jediné na co se v tuheltu chvíli zmůžu, je pláč. "Cayce...Ne...Cayce, já tě miluju, já tě miluju...ona ne...já...Cayce..." potom mě ti dva svlanatí chlápci vyhodili na beton. Dopadla jsem a zkřívala se mi ruka pod tělo. "Auuu!!!" zakřičim a najednou se objevím někde na koberci. Chvilku mi tvrá, než se zorientuju a uvědomím si, kde vlastně jsem.
"Ježiš, jsi v pořádku?" slyším Miki, jak se ke mně žene se sklenicí vody v rukou.
"Něco se ti zdálo. A začala si děsne křičet. Myslela jsem si, co se něděje a nakonec si spadla z postele." třeštila na mě oči.
"Zdál se mi hroznej sen. Ani mi neuvěříš jakej?" řeknu s napětím v hlase a napiju se ze sklenice čisté vody.
"Tak povídej, co se zdálo?" vyzvídá Miki a pomůže mi vylézt zpátky na postel.
"Teďkonc v noci?" zarazím se a kouknuzokna, kde svítí měsíc.
"No, mě to zajímá." řekne Mikina neodbytně a tak rozsvítím lampičku a dam se do vyprávění. Řeknu jí všechno, co se ve snu stalo, včetně Laury, která mi přebrala Cayceeho.
"A jestli je pravda, co se povídá, tak o Cayceeho přijdu." řeknu sklíčeně.
"Jé, je to jenom pověra." řekne Mikina a mávne ledabyle rukou. Přeci bys tomu nevěřila."
"Já ne, ale nevím, kdo mi tu povídal, že všechno, co se zdá první den pod novou střechou se plní."
"Ale to jsem řekla jenom tak, portože jsem počítala s tím, že se nám bude zdát buď nějaká hovadina, anebo něco pozitivního. A navíc,jak by se dostala Laura ke Caycovi?" připomněla mi Miki.
"No, asi máš pravdu." a dopiju vodu ze sklenice. "Jenomže...byl to strašný sen." a celá se oklepu. "Dovedeš si představit, že bych přišla o Cayceeho? Že by to skončilo hned jak to začalo?" a lehnu si na polštář. Musím nad tím vším přemýšlet. Hlavně nad tím, jestli se skutečně stane to, co mi prozradil sen. Neříkám, že by ve skutečnosti sbalila Cayce Laura, ale může to být jakákoliv jiná holka. Nezbývá mi nic jiného, než doufat, že mi zůstane věrný. I když věrný asi není zatím to správné slovo. Zkrátka...snad to bude všechno vpořádku.

hit the road Jack

1. února 2009 v 21:27 | *annyny* |  Ray Charles :)***
Někomu přijde Jazz jako naprostá ztráta času. Mně kdysi taky přišel Jazz dost nudnej, ale v každym žánru najdete písničku, která vás nakopne. Já hledala původně něco jinýho a narazila sem na Raye Charlese.
Viděla jsem film o jeho životě, o jeho dětství, vzestupu, diskriminaci kvůli barvě pleti, kvůli stylu hudby, se kterou začal a také o tom, jak se dostával z drogové závislosti. Po shlídnutí filmu sem si položila otázku: "Dokázala bych někdy něco podbnýho jako on a ještě ke všemu se vyhrabat z drog?" Nedokázala bych ani setinu toho, co on.
Patří mu můj obdiv a přiznám na rpvinu, kdyby byl ještě na živu a já žila v Americe, chodím všude tam, kde zpívá!
Prostě Ray Charles byl třída. Každý na to má rozdílný názor, ale já to cítím takhle.

Jinak, pokud by vás zajímalo, jaká písnička "Hit the road Jack" je, doporučuju poslech. ;-) mne osobne mile překvapila. Jsou písničky, které nestárnou a pokud máte jenom trochu blízko k hudbě, učitě vás chytne ;-)


*Annyny*