Leden 2009

XVI.kapitola(My DiaryII)

31. ledna 2009 v 20:24 | *annyny* |  **My DiaryII**
Bylo to zvláštní, cesta letadlem mi připadala nekonečná, ale do hotelu to byla jenom chilinka. Netrvalo dlouho a dojeli jsme na místo.
"Páni, ten je krásný!" vydechnu při pohledu na krásný hotel. "Jak se vůbec jmenuje?" zajímám se, když jdeme všichni dovnitř.
"Sonesta Beach Resort." pronesl Robert a přešel k recepci, na jejímž pultu byla skleněná cedule s pěti zlatými hvězdičkami.
"Ty bláho." pronese potichu Miki, když si té cedule všimne. "Chápeš to? Jsme v pěti hvězdičkovém hotelu, no to je luxus.
"Je to tu krásné." pronesu a jdeme za Robertem a Danou po schodech nahoru. Rohlížím se kolem sebe a jsem z toho unešená. Do Egypta jsem si vždykcy přála letět a najednou tu jsme! Je to neuvěřitelné! Celý vikěnd v Egyptě a ještě ke všemu v luxusním hoelu, to je sen, který se jen tak někomu nesplní.
"Vy budete spát tady." řekla Dana a podala nám klíče od pokoje. "A my jsme hned vedle vás. Tedy, přesněji, ob pokoj. Takže si vybalte věci a já na vás potom zaklepu."
"Dobrá." souhlasíme a vejdeme do pokoje. Obě dvě jenom civíme s otevřenou pusou! Tohleto není možné. Proč nás Robert s Danou brali do Egypta? Proč sem raději nevzali Justýnku? Nejde mi to do hlavy. Teď však není čas na rozjímání a bloumání. Venku je nádherně, svítí sluníčko a já už se těším, až skočím do bazénu anebo do moře.
Vybalili jsme si věci, naházely všechno do skříně a potom jsme si obě dvě oblíkly plavky. Přes to tílko, které jsme měly obě stejné-bez ramínek, akorát já ho měla v bledě modré a Miki ve žluté.
Sedla jsem si na postel a rozhlídla se po pokoji. Byl krásný, útulný a musela jsem to rychle npasat Cayceemu. Nešlo s tím počkat až do večera. Vyatáhla jsem notebook a připojila se k internetu.
"Už napsal." prohlásím a přejedu vzakz očima, kde stojí:
Je mi líto, že se spolu neuvidíme. Těšil jsem se, že se budeme aspoň muset rozloučit. Chtěl jsem ti dát pusu, abys mi dobře doletěla. Tak se aspoň ozvi, jak se tam máš, kde přesně jsi a nezapomeň na mě :O*
Posílam pusu, mám tě rád :O* Caycee
"Posílá mi pusu." řeknu zasněně a už mu rychle odepisuju, že jsme zrovna dorazilia je to tu báječné. Samozřejmě jsem mu napsala ještě jednou, že mě to mrzí a že se moc těším na pondělí.
"Je to zvláštní." ponese Miki. Znáte se jenom takovou chvilku a už k sobě máte takový pouto. Jde to vůbec?"
"Vždyť mě znáš, dokážu se zamilovat na prvním rande. Tohelto sice ještě není úplné zamilování, ale myslím, že pár dní s Cayceem a zamilovaná budu."
"A máš to v deníku?" zeptá se mě Miki a já si to uvědomím! Deník jsem nechala v Berlíně! Jak jsem jenom mohla být tak hloupá? Celou dobu myslím jenom na Cayceeho a už jsem si nezapsala dva dny a teď si ho dokonce nechám doma.
"No paráda." pronesu nakvašeně.
"Nechala si ho doma?" zasmála se pobaveně Miki. "Myslela jsem, že ho nosíš každý den s sebou?"
"To já si taky myslela. Stejně tak jsem si myslela, že každý den budu volat babi a zatím jsem jí zavolala jenom jednou."
"Tak jí teď pošli smsku. Bude ráda, že ses ozvala." navhrne Miki a rozvalí se na postel vedle mě. Vyndám si tedy ještě mobil a rychle napíšu sms babičce, že jsem teď v Egyptě, mám se krásně a v pondělí přijedeme zpátky do Berlína.
"Odesláno?"
"Jo, zajímalo by mě, co mi na to babi odepíše." přemýšlím, portože znám babiččiny reakce na drahé dárky. Nevím, jestli se dá dovolená považovat za dárek, ale sým způsobem určitě ano.
"Dále." vypískne najednou Miki a já sebou děsně trhnu. Vůbec jsem neslyšela někoho klepat a tak mi přijde divné, koho Miki zve na pokoj. Samozřejmě to byla Dana, ale mně přijde, že vážně nebyla slyšet.
"Jé, vy máte taky krásný pokoj." je první, co řekne, když si stoupne do prostředka místnosti a rohlíží se kolem. "Jste připravené?" zeptá se.
"Jasný, máme na sobě už dokonce plavky, kdybychom šly třeba do bazénu nebo tak." pohotově vysvětluje Miki.
"Tak to je dobře. Porotže naše první zastávka bude pláž a moře. Co vy na to?"
"Co my na to?" rozzáří se mi oči a společně s Miki vyskočíme z postele. Popadneme velkou plážovou tašku, nacpeme do ní ručník a opalovací krém a už se ženeme ke dveřím.
"Líbí se vám tu?" zeptá se Dana, když scházíme po velkých schodech.
"Je to tu báječné!" pronese Miki.
"A to jsme ještě neviděly všechno." doplním jí. "Ale vážně jsme z toho unešené. Lepší víned než budeme mít my dvě, snad nikdo na světě nemá." sešly jsme až dolů do recepce, kde už na nás čekal Robert, jenomže na sobě neměl kraťasy, tílko a plavky jako my, ale konzervativní oblek.
"Jdeš tedy na tu schůzku?" mrkla na něj Dana a upravila mu kravatu.
"Musím." řekne Robert podrážděně. "Ale doufám, že si vy tři užijete. Konc konců, od toho jsme přeci tady." a i přes svoji podrážděnost, dokáže vykouzlit na tváři úsměv.
"Pokud všechno půjde podle plánu a zaharaju si teď na velkého optimistu, mohl bych dorazit už kolem páté večer."
"Tak dlouho?" řeknu a protáhnu obličej.
"To víš. Práce nepočká." pokrčí ramenama a společně vyjdeme z hotelu. Robert nasedne do jednoho auta a my s Danou zamíříme k pláži, které je hned kousek za hotelem.
"Danuš, můžu se tě na něco zeptat?" začnu.
"Jistě." souhlasí Dana a začne si roztahovat osušku na lehátko.
"Proč jste s Robertem vzali sem k moři nás a ne Justýnku?"
"Za prvé, Robert se to dozveděl na poslední chvíli a navíc, my bychom si vás rádi taky užili, než nám djedete zpátky do Čech. A nebojte se, Justýnka s námi byla koncem května v Tunisu a na září plánujeme Mallorcu. Takže se nemusíte bát, že víkend tady v Egyptě by jí nějak ošidl."
"Promiň, že jsem do toho tak rýpala. Ale jenom jsem nechtěla, aby Jstýnka měla vůči nám nějaké nevýhody."
"Neboj, to vážně nehrozí." ujistila mě Dana a lehla si na lehátko.
"Mohly bychom do moře?" poprosí Miki, když si všimne, jak zamilovaně na nej koukám. Měla jsem v sobě tolik energie, že to zkrátka nešlo jenom tak sedět na lehátku a opalovat se. Kolem bylo spoustu lidí a celkově celkem rušno.
"Jak chcete." souhlasila Dana. "Ale nechoďte až zas tak daleko. Tady u pobřeží je sice hodně dlouho mělko, ale držte se kraje."
"Neboj." zavoláme z dálky a už se ženeme k moři. Těsně před ním se ale zastavíme a jenom civíme na vlny.
"Dohromady nebo zvlášť?" zeptám se a naskakuje mi husí kůže od toho, jak na nás vane mořský vzduch.
"Jako v Itálii." prohlásí Miki a chytne mě za ruku. "Takže spolu. Rozběhneme se a skočíme tam společně." Načež jsme se opravdu rozběhly a vlítly po hlavě do moře. Vod anám stříkla do obličeje a my nevěděly kam běžíme, protože jsme měly oči zavřené, aby nám do nich nenatekla slaná voda. A když už voda byla tak vysoko, že jsme nemohly běžet, podklouzly nám nohy a spadly jsme.
"To je super!" zakřičela Miki, ale myslím, že v tom davu uřvaných lidí, se to jenom ztratilo.
"A to moře, jak je krásně čistý, viď?" řeknu a ukážu pod sebe, kde je opravdu zřetelně vidět písky a pár kamínků.
"Tenhle je krásnej." a rychle se pro něj potopím, než mi ho sebere vlna. "Na, je pro tebe." řeknu a podávam Miki krásnej obroušenej oblázek. Kdybste se trochu soustředily, bylo by dost možné, že vám bude připomínat květinu.
"Děkuju, je vážně úžasný." řekne Miki a strčí si ho za hořejšek od plavek.
"Co blbneš?" zasměju se.
"Schovávam si ho, abych až vyleze, jsem si ho mohla dát do tašky. Přeci kvůli tomu nebudu vylejzat z moře."
"A nevypadne?"
"Neboj, zkoušela jsem to už v Itálii, pamatuješ? Jak jsme lovily ty mušle a potom jsme měly hořejšek plavek plný písku a vyklepávaly ho ještě druhý den."
"To je pravda. Itálie byla parádní. Škoda, že to bylo naposledy, viď?" zasním se a nevšimnu si vlny, která jde za náma. Miki sice kousek ustoupí, ale já tam pořád stojím jako pako. Miki mi samozřejmě nic neřekne, takže mě vlna smete. Točí semnou a pak mě vyplivne. Ve chvíli, dky se vynořim z vody a vyplivnu slanou vodu, vidim rozmazanou postavu, jak se ke mně žene a nehorázně se tlemí. Já se samozřejmě musim začít smát taky, protože uznávam, že o bylo hustý. Točit se ve vlně a nevdět co bude. Sice mi ještě buší strachy srdce, ale zároveň to ve mně zvedlo hladinu adrenalinu a dala bych si to klidně ještě jednou.
Ten den jsme si na pláži báječně užily všechny tři. Dana s námi potom šla do moře taky a měli byste vidět, jaké dělala skopičiny. Nevědět, kolik jí je, typuju jí tak něco kolem sedmnácti. Ale tím neříkám, že by nám to s Miki vadilo .Spíš naopak. Byly jsme rády, že je tu s námi někdo, s kým není nuda. Nakonec jsme si udělaly ještě pár fotek na pláži, v moři, na lehátku, na záchodech...,no zkrátka všude možně, kde to jenom šlo.
Já mám fotku s Miki, jak ležíme ve vodě a jde za námi vlna, potom jak vyskakujeme do vzduchu(mimochodem-ta se nám dost povedla:D oběma nám stojí vlasy a přála bych vám vidět ten výraz v obličeji.) a také jednu, jak se naoko opalujeme. S Dančou jsme si jich udělaly tedy mnohem víc, ale čeká náspřeci ještě pár dnů, kdy to s Miki dožene a uděláme si jich mraky.
"Kdo si dá mangový džus?" zavolá strhaně Dana, když dojdeme k baru na hotelu. My se s Miki samozřejmě přihlásíme, portože jsme vyprahlé jako místní pouště. Dana tedy objedná 3 džusy a jdeme si sednout k bazénu. SLuníčko pořád nádherně pálí a já vážně nelituju toho krému s vysokým faktorem. Lítaly jsme pořád z vody a do vody, takže kdybychom nebyly namazané(krémem samozřejme :D), tak by nám už naskákaly popáleniny na ramenou a na tvářích.
"Kolik máme hodin?" zeptala se Dana, když nemohla najít mobil v plážové tašce.
"Moment, hned to zjistím." nabídnu se a vytáhnu hodinky z kapsy od kraťasů. "Přesně je..."protáhnu natočim si hodinky tak, abych na ně dobře viděla. "Deset minut po půl páté."
"To máme ještě spoustu času do večeře. Ta se podává od sedmi do desíti, takže je to super."
"A Robert by měl dorazit někdy za půl hodiny, ne?" řekne Miki.
"Kdepak,." zakroutila hlavou Dana. "Když jste se koupaly v moři a já ležela na lehátku, posílal mi zprávu, že se to všechno nějak zkomplikovalo a přijde až na večeři. Ale zítra nám to prý vynahradí, portože má po nás připravený program." zase nás napíná Dana.
"A jaký?" zajímám se hned a upiju ze skleničky.
"To nevím, holky. Robert mi to nechtěl napsat, protože to má být překvapení i pro mě. Takže si budeme muset počkat asi až do zítra."
"Zajímalo by mě, co to bude." dumala Miki a stejně jako já, upíjela svůj mangový džus.
"Ať to bude, co to bude, už se nemůžu dočkat. Zatím všechnyvaše náapdy stály za to, Danuš. A ajk tak znám Roberta, bude to určitě něco akčního."
"No, jenom aby to nebyl výlet na poušť." prohlásila se smíchem v hlase, ale netušila, jak moc se blíží k pravdě.
"Ten plavčík je hezkej, viď?" zasmála se Miki a ukázala na snědého kluka v modrých kraťasech.
"To si ze mě děláš legraci, ne?" zasměju se. "Vždyť v Berlíně si si něco malýho rozehrála s Richiem." nechápu.
"To jo, ale to neznamená, že se mi nemůžou líbit jiný kluci." pokrčí ramenama a usměje se na něj. Teda...,já jí nepoznávám. Vždycky jsem si myslela, jak je tichá, stydlivá a tak, ale jak vidím, 9 let k poznání nejlepší kamarádky asi nestačí :D
Kolem bazénu se začalo shromažďovat víc a víc lidí, protože vítr od moře asi zesílil a zřejmě tam nebylo takoé teplo, jako předtím. A když už tu bylo tak nacpáno, že se okolo bazénu nedalo ani hnout a v něm plavat, odešly jsme s Danou a Miki na hotel. Pozvaly jsme k sobě Danu na pokoj a příjemně se všechny bavily. Danča nám zase vyprávěla zážitky z dětsví a to, jaké se jí staly trapasy s klukama. Sama ale uznala, že tenn můj, byl třešnička na dortu. Šlo o to, že jsem v sedmé třídě pospíchala na záchod kvůli "holčičím problémům" a špatně si schovala pod svetr (víte co:D) a jak jsem tak proběhla dveřmě naší třídy, vyklouzlo mi to zpod svetru a přesně mezi ten třídní hlouček kluků, který obvykle stojí u dveří. Já si toho samozřejme nevšimla a utíkala po chodbě. Došlo mi to asi až po pár krocích, kdy kluci začali fialovým obalem mávat a ptali se mě, jestli jsem něco neztratila. Naštěstí neví, jak vložky vypadají, takže jim nedošlo, co že jsem to vlastně vytratila, ale že by to bylo nějak přijemné, to si nemyslím. Ale řeknu vám, Dana a i Miki, která už to slyšela snad po sté, se tomu nehorázně smály a já se musela smát s nimi. Nakonec, téměř každý na tyhle svoje trapasy vzpomíná s úsměvem a já nejsem vyjímka.

XV.kapitola(My DiaryII)

30. ledna 2009 v 10:58 | *annyny* |  **My DiaryII**
ABY mělo MOJE zlathíno CO číst PO nocích :O***

"Bylo to báječný kluci. Vážně uplně ten nejlepší večer, jaký jsme kdy mohly zažít." řeknu klukům, když nás za deset jedna vyhodili před domem. Miki si pak začala ještě povídat s Richiem, Izzy se opíral o auto a Vinc s ním něco důležitýho řešil.
"Opravdu musíte jet už zítra?" naléhal Cayce a držel mě za ruce.
"Caycee, jsou to jenom 3 dny. Zítra v pět odletíme a vrátíme se zase v pondělí ráno." upokojuju ho, ale on se zdá pořád smutný.
"Tři dny bez tebe, to je dlouhá doba. Budeš mi moc chybět." povzdechne si.
"Ty mně taky. Ale v pondělí se zase uvidíme. Každý den ti napíšu." slíbim steně, jako jsem to slíbila babi na autobusovým nádraží v plzni.
"Alespoň dvakrát. Ráno a večer." poprosil Cayce a já nemohla říct ne. Bože, do Egypta chci, ale zase chci být s Caycem a víc ho poznat.
"Uděláme si spolu fotku. Ať tě mam pořád u sebe." řekne Cayce a vyndá mobil. Obejme mě kolem pasu apodá mobil Izzymu.
"Prosím, vyfotíš nás?" řekne a Izzy zaujme pozici fotografa.
Cayce se na mě dívá a potom mi dá pusu. Nevím, jestli to mělo být součástí focení, ale Izzy to vyblejsknul. Pak udělal ještě další tři momentky, o kterýh jsem se samozřejmě dozvěděla, až dýl.
"Pošleš mi jednu?" zeptám se, když už musímejít domů.
"Dám si je ještě dneska na my space, tak si je kdyžtak stáhni ju?" řekl Cayce a dal mi pusu. "A zítra, když to půjde, spolu ještě někam zajdeme. Ať se pořádně rozloučíme, než odjedeš. Napíšu ti."
"Jsi blázen?!" rozkřikne se na něj potichu Izzy. Dát si fotky s Anny na MySpace, to je jako sebevražda."
"Neplácej nesmysly." okřikne ho Cayce. "Mam jí rád a ty fotky si tam zkrátka dám, portože tohleto byl úžasný večer. Jenom ať to všichni vidí, jak krásnou a báječnou holku jsem potkal."
"I kdyby to mohlo zapříčinit rozpad naší skupiny?" řekne rejpavě Izzy.
"Izzy, víš co? Radši mlč. Mlč a kašli na to." Richie, Jay, ani Vinne se do jejich hádky nepoustili a radši zůstavají stát opodál. Izzy vážně zmlkl a koukal střídavě na mě a na Cayce. Potom však dodal: "Caycee, nikdo ti nebere tvoje štěstí, jenomže je to dost riskantní krok. Poženou se po tobě novináři a fanynky se zblázní."
"Co je mi do-"
"Fanynek?" dokončil za něj Izzy. "Já myslím, že hodně. Především fanynky jsou to, co nás drží tady nahoře. Na to nezapomínej. Nebýt našich fanoušků, ještě krákoráme někde v garáži."
"Víš, že mi to jenom ujelo. Nemyslel jsem to tak." omlouval se honem Cayce. "Prostě mě štve, že si nemůžu žít svuj vlastní život."
"Sakra můžeš, jenomže tomu musíš nechat cvhíli volnej průběh. Tohleto je prostě náš úděl. Něco za něco. V tomhletom případě sláva za soukromí. Nechceš přece, aby se novináři vrhli na vás dva a totálně vás zničili." Cayce se díval Izzymu bojovně do očí, ale po chvíli se jejich pohled změnil. Cayce už nesledoval Izzyho tak pronikavě, ale spíš chápavě a z Izzyho očí byl vidět smutek.
"Spolehni se." řekl Cayce a chytl drsně Izzymu ruku. Potom se navzájem objali, tak, jak to kluci dělají a Cayce se otočil směrem ke mně.
"Omlouvám se." řekl potichu a zajel mi rukou do vlasů. "Nezlobíš se?"
"Jak bych se mohla zlobit? Spíš ty bys mohl být naštvaný kvůli tomu, že jsi se teď pohádal s kamarádem a můžeš mít kvůli mně problémy."
"Kvůli tobě problémy nemám a nebudu mít. A s Izzym je to vyřešené." mrknul na mně. "S ničím si nedělej hlavu. Užij si víkend v Egyptě a vrať se v pořádku."
"Bude se mi stýskat." řeknu a cítím, jak mi pálí oči. Nechce se mi brečet, vždyť jedu pryč jenom na tři dny. Navíc, zítra se ještě spolu uvidíme.
"Nebreč, hlavně nebreč..."uklidňuju se a rychle ho znova políbím a vejdu společně s Miki do zahrady.
"Dobrou noc." zavolá na Miki Richie a pošle jí vzdušnou pusu. Miki mu ji vrátí a pak už obě spěcháme k domovním dveřím. Dana tam samozřejmě na nás čeká, aby se ubezpečila, že jsme obě v pořádku.
"Ahoj děvčata. Konečně jste tu. Ani králové nebyli tak dochvilní jako vy." prohlásila a ukázala na velké hodiny v obývacím pokoji, které čirou náhodou odbíjely přesně jednu hodinu ráno.
"Ještě než půjdete spát, tak vám musím něco říct. Zítra neodlítáme odpoledne, ale brzo ráno. Porto se rychle osprchujte, vykoupejte, nebo co potřebujete a zalehněte rovnou do postele, ať se pořádně vyspíte. Na ráno vám kdyžtak udělám oběma kafe, aby vás to nakoplo, ale vstáváme v šest hodin ráno, což uznáte, že není moc času na spaní. Ale v letadle to dospíte."
"Cože? My vstáváme už takhle brzo?" protáhne se mi obličej a uvědomím si, že neuvidím Cayceeho.
"Bohužel ano. Celé se to nějak šouplno nebo co a odlítáme už dost brzo. Nezlobte se, že jsem vám to neřekla dřív,ale mně samotné to Robert řekl až v deset, když se to dozvěděl."
"To je v pořádku." zívla Miki a v okolí metru z ní zavála tequila.
"Nepily jste moc, že ne?" zeptala se Dana, postřehla tequilu.
"Ne, ale dali jsme si na rozloučení jednu skleničku. Takže to teď vypadá, jako kdyby to z Miki záhlo." zasměju se.
"Dobrá, tak si běžte lehnout. Budíka si nastavovat nemusíte, my s Robertem vás vzbudíme včas, abyste se stačily připravit."
"Tak dobrou noc, Dnuš.ů popřály jsme jí a vylezly ospale po schodech. Rychle jsme se vysvlíkly a zalezly každá do vany. Potom jsme si vyčistily zuby a zapadly do postele. Chtěla jsem Cayceemu napsat zprávu, že se zítra neuvidíme, ale neměla jsem na to sílu. Jenom, co jsem zalehla do postele, se mi zavřely oči a víc si nepamatuju, protože mě probudila až Dana.

"Vstávejte holky. Už je čas vstávat." bylo první co po ránu slyším. Ne, že bych Danin hlas neměla ráda, ale slyšet ho po ani ne pětihodinovém spánku by asi nikomu nevyhovovalo.
"Oblíkněte se a přijďte dolů. Máte tam to kafe jo?." řekla, když jsem si protírala oči. Nechala pootevřené dveře na chodbu, aby nám šlo do pokoje trochu světla, za což jsem jí docela dost vděčná. Někteří lidé vám vlítnou do pokoje, rozsvítí jako v Las Wegas a vstávat.
"Asi to ještě na chvilku zalomím." řeknu a prřetahuju si peřinu přes hlavu. Cítím tu nádhernou úlevu toho, jak sínám a pak mnou někdo prudce škubne.
"Anny!!! Musíš vstávat!"
"Ouuu! Cože?" trhnu sebou.
"Ne, nesmíš spát, nebo přijdeme pozdě. Chceš přeci přijet brzy na lětiště ne."
"No jo, jasný, že chci." a po dlouhým přemlouvání se vykýbluju z postele, vyčistím si zuby a obléknu se.
"Tady to máte, holky." řekne Dana a podává nám hrneček s kafem. "Sedněte si k Robertovi ke stolu. Máte tam i míko a cukr, takže když budete chtt, ochuťte si to ,aj kpotřebujete."
"Děkujeme." řeknu a jdu si sednout vedle Roberta. "DDobrý ráno." zívnu a zasednu ke stolu.
"Dobrý." pozdraví Robert a sklidí noviny. Z firmy je na takovéhle brzké vstávání zvyklý, takže na něm není vidět známka únavy. A taky to bude nejspíš tím, že pro nás v noci nejel a šel si lehnout dřív.
"Podal bys mi prosím to mlíko?" zeptala se Miki Roberta, po půlhodinovém natahování přes stůl, když jí konečně došlo, že na něj opravdu nedosáhne.
Dnešní ráno bylo hodně utahaný. Dana ani Robert toho moc nenamluvili a my s Miki na mluvení neměly ani nálau. Nejraději bychom si lehly zpátky do postele. Ale zase vyhlídky na Krétu a prosluněnou pláž nás držely při životě. Tedy spíš...v bdělém stavu.
Na letišti už jsme byly ale s Miki obě probrané a povídaly jsme si o klukách a o tom, co budeme ty tři dny vlastně dělat.
"To mi připomnělo." řeknu a vyndam batoh z pod sedačky. "Musim napsat Cayceemu, že se dneska neuvidíme."
"No, a nevzbudíš ho? Je přeci teprve půl sedmý." dumala Miki, ale já jí neposlouchala. Vyťukávala jsem do notesu, že je mi to moc líto, že se mi bude stýskat a že určitě pošlu fotku a budu psát. Opravdu mě to mrzí, jenomže co se dá dělat. Ještě že existuje něco tak báječného jako internet. Dřív jsem si myslela, že závislí na něm mohou být jenom naprostá paka a pak jsem se k těm pakům sama přidala. Den bez inetrnetu prostě nepřežiju. Znamenalo by to nepřidávat nové články na blog, neposílat nikomu e-maily a hlavně bych nebyla v kontaktu s lidma, které mám ráda.
"E-mail odeslaný." řeknu slíčeně a zaklapnu notebook. Opět ho vrátím do tašky a zvednu se ze židle. Přejdu k prosklené stěně a koukám na přistávací plochu. Miki vyskočí a jde zamnou. Všechny věci naštěstí leží hned vedle Dany a Roberta, takže se nemusíme bát, že nám je někdo ukradne.
"Stalo se včera něco, že se Izzy s Caycem tak chytli?"
"Naštěstí už je to v pořádku, ale šlo o to, že se k nám kluci nemůžou veřeně přiznat. Alespoň ne teď."
"Ale to nám mohlo být jasné." prohodí Miki, jako kdyby to bylo normální a běžné zamilovat se do hvězdy.
"Jasné nám to být nemohlo." založím si ruce na prsou. "Já například Cayce vůbec neznala. Věděla jsem jenom, že je to kluk, který mi málem způsobil otřes mozku, ale nic bližšího jsem o něm nevěděla. Potom se dozvím, že je slavný a mělo mi být jasné tohleto?"
"Klid, nemusíš se hned rozčilovat." tak to mě dopálilo ještě víc. Pro mě je zkrátka nejhorší, když mám nervy v kýblu a někdo mi řekne, abych se nerozčilovala, ještě takovým tónem, že on je ten největší chudák.
"Pochop to! Já chci být s Cayceem, dala bych do něj ruku do ohně a já nevím co ještě! Ty dny bez něj asi nepřežiju a zblázním se. Tak mi tady nic nepovídej o to..."nedřeknu, protože mi došel dech a cítím pálí mě v krku. Začnu brečet, i když nechci a koukám strnule ne na Miki, ale někam ven.
"Pojď sem. To bude dobrý." řekne a obejme mě. "Je toho na tebe moc. Nesmíš si všechno tolik brát. Ber to z té lepší stránky. Mně se taky Richie líbí Nedošli jsme zatím k tomu, co vy s Cayceem." pousmála se na mě. "Ale taky bych se ráda dostala dál. Stejně tak mi je jasné, že budeme muset hledat místa, kde nejsou novináři, anebo kam nechodí tolik lidí, kteří US5 milujou. A jednou se to snad zlepší."
Opřela jsem se jí o rameno a brečela. Lidi kolem to možná nechápali, potože celou dobu jme mezi sebu s Miki mluvily česky. I když, o tom, jak jsem se vyjadřovala já, se snad ani nebudu bavit. Jestli moje problémy s Cayceem neslyšeli až u odbavovací služby, tak nevím.
"Zase se to na mě všechno sesypalo." řeknu přidušeným hlasema otřu si slzy.
"To je v pořádku. Víš přeci, že já tu budu vždycky s tebou, abyych ti pomohla. Nesmíš to v sobě dusit a potom to nechat vybuchnout. To je snad to nejhorší, co můžeš udělat."
"Asi máš pravdu." přiznám a jdeme zpátky k Daně a Robertovi. Ani jeden se na nic neptá a já jsem ráda, že jim to nemusím vysvětlovat.
Za chvilku ohlásí, že naše letadlo přistává a abychom šli napalubu. Vezmeme tašky a rychlým krokem vyrážíme. Mám v sobě tolik pocitů, že asi vybuchnu! Moc se těším do Egypta, protože jsem tam nikdy nebyla, nemůžu se dočkat prosluněné pláže, moře, písku, bazénu na hotelu, ale zase bych ráda byla s Caycee.
S miki sedíme v 5.řadě od pilota a já si automiticky zabírám okýnko. Je to tak vždycky, i když jedeme s Miki do Itálie autobusem. Já k okýnku, ona vedle mě a když unse, tak si na ní ustelu. Samozřejmě to probíhá i obráceně. To abyste si nemysleli, že jsem nějaká potvora kámoška :D
Letadlo se rozjíždí a začíná nabírat plnou rychlost. Miluju ten pocit, který jsem zatím zažila jenom dvakrát. Při cestě do Řecka tam a pak zpátky. Letadlo jede příšerně rychle a ve mně to vzbuzuje nepopsatenou radost. Možná je to tím, že jsem někdy dost impulsivní, možná ne, ale líbí se mi to. Konečně vzlétneme a pomalu se blížíme výš avýš k mrakům. Pamatuju si, jak jsem si jako malá myslela, že mraky jsou velké měkké chomáče jako ovčí vlna. O to věší zklamaání pro mě bylo, když jsem poprvé letěla letadlem a na otázku:"kdy už poletíme mezi mrakama?" se mi dostalo odpovědi, že ta bílá pára klem letadla, jsou oni a právě v nich letíme.
"Dobrý den, dala byste si něco?" zeptá se stevardka Miki, protože je k ní blíž.
"Coca~colu, jestli můžu poprosit." řekne skromně a letuška jí podá vychlaznou sklenici a malou skleničku.
"A vy, slečno, dáte si také něco?"
"Já si dám raději kafe. Latte, jestli máte."
"Jistě," řekne lutuška a za chvíli už držím kalíšek s mým nejoblíbenějším kafem na světě. Napiju se a hned je mi mnohem líp. Opadn ze mě počáteční stres, ale zároveň mě malino štve, že nemůžu vyndat notebook a podívat se, jestli mi napsal Caycee.
"Prosíme, vypněte si všechny elektronické přístroje, včetně fotoaparátů...-" zní mi dokolečka v uších pitomá pravidla, jež říkají před odletem leušky na palaubě cestujícím.
"To kafe tu mají dobrý." řeknu a nabídnu Miki, aby ochutnala.
"To jo." uzná a napije se ještě trošku. "Chceš si susnout coly?" zeptá se, ale já jenom zakroutím hlavou.
"Radši zůstanu u latté, ale dík za nabídku." a usměju se.
Cesta neubíhala ani moc rychle. My s Miki byly pořád ještě rozespalé a tak jsme toho spolu moc nenamluvily. Navíc jsem si ani MP3 nemohla dát do uší, takže jsem byla celkem otrávená. Nakonec jsem přeci jenom na chíli usnula a když jsem se probudila, oznámila mi Dana, která seděla za námi, že za pár minut budeme přistávat.

XIV.kapitola(My DiaryII)

28. ledna 2009 v 10:54 | *annyny* |  **My DiaryII**
Prosím zase o komentíky :O*** A jestli můj příběh čtete, tak děkuju moc :O*

"Už napsali!" vykřiknu, když si na svým mailu všimnu nové zprávy. "A chtějí si nás vyzvednout v devět tady doma." čtu to, co napsal zřejmě Izzy, portože styl vyjadřování v mailu je poněkud jiný než Caycův a z té cvhíle, kdy jsem mohla Izzyho poznat, si myslím, že to za Cayce napsal on.
"Takže v devět večer si vás vyzvednou a v jednu si pro vás přijede Robert. Ale kdybyste chtěly z klubu dřív, tak klidně zavolejte a přijedeme si pro vás i dřív." řekla Dana. "A ještě abych nezapomněla. Budete tam docela dlouho, takže mi jedna z vás alespoň jednou zavolá a ohlásí se. Můžete mě prozvonit a já vám zavolám zpátky, abyste neutrácely kredit, ale ozvete se, baychom neměli strach."
"Kolem jedenáctý?" upřesňuje Miki.
"To by bylo ideální. Ale klidně zavolejte i dřív. Zkrátka se mi ohlašte, abych věděla, že je všechno v pořádku. A myslete na to, že pokud se mi neohlásíte, tak s Robertem do toho klubu přijedeme a budeme vás hledat. Nechci si vzít na triko to, že se jedné nebo druhé něco stane. Takže opravdu zavolejte."
"Neboj, budeme na to myslet." kývnu hlavou a přemýšlím, proč má asi Dana takový strach, že bychom mohly mít něco v pití nebo proč si asi tak o nás myslí, že bychom jí nezavolaly. Z vápětí se mi však na moji myšlenku dostala odpověď.
"Mám strach kvůli tomu, že něco podobného se stalo mně. Rodiče mi dovolili s kamarádkami vyrazit večer na discotéku a nebylo to jenom od osmi do devíti, ale asi až do půl druhé. Slíbila jsem, že zavolám, ale seznámila jsem se s jedním fajn klukem a zapomněla na to. Rodiče měli tenkrát příšerný strach a maminka se z toho psychicky zhroutila, takže ji odvezla záchranka."
"Ty, taková zodpovědná, že jsi zapomněla zavolat rodičům?" podivím se a nejde mi to dohlavy.
"Takovou mě znáš teď, ale před deseti lety jsem byla přeci jenom jiná. teenager se svou hlavou a zkresleným názorem, stejně tak, jako jste teď vy." usmála se a my nic z toho, co řekla, nebraly špatně. I když, nemyslím si, že máme na něco zkreslaný názor. Přesto vim, že to Dana myslí dobře.
"Když jste venku s nějakým klukem, zdá se vám telefonní budka před klubem tak daleko, jako kdyby od vásbyla sto mil. A dojít a zavolat rodičům je asi tak trapné jako stáhnout si na pódiu sukni. Snažila jsem se vypadat jako dospělá, nezávislá na rodičích a ve skutečnosti jsem ze sebe udělala slepici a to mě mrzí."
"A viděla jsi se ještě někdy s tím klukem, kterého jsi tam poznala?" zajímalo Miki a já mezitím nadatlovala Caycovi-Izzymu odpověď, že s clubem počítáme a v devět budeme připravené před domem.
"Jo, potom jsme se scházeli ještě jinde než na disotéce, protože tam mě už rodiče nepustili. Ale zašli jsme třeba do kina, do pizzerky a tak. Zjistila jsem, že vlastně do clubů zas tak rád jako já nechodí ale zato máme stejné nadšení pro dějiny." zasnila se Dana.
"A bylo potom i něco dál?" vyzvídala zvědavě Miki a mě to začalo taky docela zajímat.
"Pokud chcete znát pravdu, ano. Začali jsme spolu chodit a nakonec jsme se vzali."
"Takže, chceš říct, že s Robertem jsi se seznámila na dicotéce a že vám to vydželo tak dlouho?"
"Neuvěřitelné,ale přesto je to tak." přikývla Dana. "Člověk by si myslel, že s Discotékové lásky nevzejde nic, ale u nás to byl pravý opak. Hned od začátku mi byl velmi sympatický a já jemu taky."
"Takže vlastně kluk, který částečně zapříčinil psychické zhroucení tvojí mamky, se stal jejím zeťákem." zasměje se Miki.
"No není tohle ironie?" zasmála se Dana. "Ale přitom spolu vycházejí dodnes velmi dobře a na tuhle příhodu vzpomínají s tím, že jsem v té době byla alespoň v dobrých rukách."
"Tak to jedobře." přidám se do hovoru.
"Naši jsou moc fajn." uzná Dana a zvedne se z mé postele. "Budu muset jít ještě dodělat nějakou práci, kterou jsem si přinesla domů z firmy. Ale až půjdete, tak mi dejete vědět. Půjdu vás doprovodit." řekla a my s Miki se na sebe podívali tím pohledem, jako kdyby nám tahal někdo vlasy.
"Chtěla jsem říct, vyprovodit. A jenom ke dvěřím." zasmála se pobaveně a vyšla z našeho pokoje a zavřela.
Hodiny ubíhaly poměrně pomalu, portože těšení se na něco, vám čas jenom zkracuje. Myslíte jenom na tu věc, kterou budete dělat a na nic jiného a máte pocit, že hodina netrvá 60 minut, ale celou věčnost.
Ding ding ding !!!

"Kluci jsou tu!" vykřikla jsem, když zazněl v přízemí domovní zvonek. Vykoukla jsem z okna a opravdu uviděla pěkné auto a dvojici kluků, kteří stáli u hradby.
"Tak honem, ať nečekají dlouho." vypískla Miki, nacpala do malé kabelky ještě rychle mobil, kapesníky a pak euro a seběhlyjsme rychle po schodech, abychom mohly Daně a Robertovi oznámit, že odcházíme.
"Bože, jsem tak nervózní." řeknu rozklepaně přede dveřma. Mám na sobě džínové kraťasy a obtažené triko v hodně volným límcem, jak se teď nosí. A tentorát jsem se sladila do lila barvy. Někomu přijde, že člověk, který si tuhle barvu oblíbí, je dětinský, ale já jí zkrátka miluju, ať si říká kdo chce, co chce. Takže já mám na sobě fialové triko a Miki sukni se stříbrným tílkem. Narozdíl ode mě, už párkát v clubu byla a tak není tolik nervózní, ale já se klepu jako osika.
"Buď v pohodě." chytně mě kamarádsky za ruku. "Zvdála jsi pizzerku a všechno. Venku na tebe čeká kluk, který by dal nevím co za to, aby tě vzal do náručí, takže se nestresuj."
"Já se nestresuju z něj. Teda...,vlastně jo. Bojím, že jsem se do něj zamilovala." řeknu nejistě.
"A na tom je něco špatného?" zeptá se Miki a otevírá domovní dveře. Kluci, které jsme viděli z okna, byli Rochie a Cayce. Sice vypadali jako šampóni, ale zas ne toik, jako na plakátech, kde je vždycky na počítači upraví. Zkrátka jim to slušelo, ale nebyli přeslazený.
Otočila jsem se k domu a viděla Danu, jak nám škvírou zamávala. Usmála jsem se na ní a potom už jsme s Miki ťapkaly po kamenném chodníčku směrem ke klukům. Píšu ťapkaly, portože opravdu ťapkáme. Původně měla Miki nápad, že bychom si vzaly boty na podpadku, ale já řekla, že si hodlam dnešek užít a ne si ničit nohy, takže zvítězily baleríny.
"Ahoj kluci." pozdravili jsme první a otevřeli dveře.
"Ahoj." oplatili nám pozdrav a krásně se na nás usmáli. "Sluší vám to. Oběma." lichotil Richie.
"Dík, vám taky." bžleptla Miki a celá zrůžověla.
Vyšli jsme ven a Cayce si mě k sobě přivinul a políbil mě. Nevadilo mi to, ale bylo mi trochu líto Vinnieho, který to možná celé viděl. Vsadím se, že to asi nemohlo být nic příjemného, když se mu líbím, ale jiné to nebude. Je to ode mě hnusné, ale já se nemůžu rozpůlit pro oba dva. A ke Caycovi cítím mnohem víc než k němu, potože Cayce přeci jenom znám o trošku líp. Vincent prostě není ošklivý, nikdy jsem to neřela, ale nemám k němu takovou vazbu jako ke Cayceemu.
Kluci nás vzali do auta, kde seděl jenom řidič.
"Moment, kde jsou Vincent, Jay a Izzy?" zarazím se, když je nikde nevidím. Což by znamenalo, že Vinnie neviděl můj polibek s Caycem, tudíž pořád o ničem neví. na jednu stranu paráda, na druhou, je to hrozný. Je to hrozný v tom smysl, že si může dělat naděje.
"Jay je dneska s Lennou a Izzy s Vincentem už jsou na místě." vysvětlil Richie. "Izzy se totiž rozhodl, že si dneska Vincent najde holku."a zasmál se.
"Co je na tom tak vtipnýho?" nechápu. "ždyť Vincent je fajn kluk a ošklivý není, ta v čem by byl problém?"
"Problém je v tom, že se hrozně stydí a někdy má problém holku první oslovit. Víš, zvládnout ten první krok, ke ktrerýmu se většinou holka sama neodváží."
"Tak v clubu bude spousta holek." řekne Cayce. "Vinc si tam určitě někoho najde. A když ne, aspoň se pobaví."
"To je fakt. Máme celý večer před sebou a doufám, že ho neprobedíme rozebíráním Vinnieho."
Jeli jsme jednou ulucí, potom jsme odbočili na jinou. Párkát jsem poznala, kde zrovna jsme, ale potom už to bylo zřejmě tolik daleko, že jsem byla dezorientovaná. Vůbec jsem nevěděla, kam jedeme a přemýšlela jsem, jestli to Robert vůbec najde, až si pro nás přijede.
"Kam to vůbec jedeme?" zeptám se.
"To je překvapení." zazubil se Cayce. "Ale vsadím se, že se vám tam bude líbit. Je to jeden z nejlepších clubů, co znám. Tedy, alespoň tady v okolí Berlína."
"Stejně bych radši věděal, kam to jedeme." naléhám.
"Proč? Máš snad strach, abychom vás neunesli." vtipkuje Richie a Miki se začala smát. Vlastně se spolu smáli celou cestu.
"Ne, ale má si pro nás přijet Robert. Tak aby věděl kam."
"Ouuu. Odvezeme si vás hezky my." řekl Cayce. "Vysadíme vás doma a doprovodíme až ke dveřím." a dal mi pusu.
"taže mam potom Robertovi zavolat, aby si pro nás nejezdil?"
"No samozřejmě. Izzymu jsem řekl, ať to do toho mailu napíše. Zapomněl na to. To je typický." Takže jsem měla pravdu. Ten mail vážně psal Izzy.

"Jsme tu!" řekl Richie a vystoupil z auta. Pomohl Miki ven a totéž udělal i Cayce semnou. Stáli jsme teď před velkou budovou, před kterou stáli bodyguardi, takže se asi jednalo o pravdu odbrý klub. Možná ne, já nevím. Nikde jsem v Clubu nebyla a tohle je porpvé. :-) Vešli jsme dovnitř a otevřel se před námi obrovský osvícený prostor.Tancovalo tam spoustu lidí a to nejenom dole. Budova měla snad dvě patra, do kterých bylo vidět hned z vchodu. Jedny stříbrné schody vedly k tyči, druhé k baru a třetí na místo se židlemi a stolkama. Všude to hrálo barvama a hudba byla dost rytmická. Kdybych byla doma, tak bych začala hned tancovat. Jenomže tady je moc lidí a já o sobě vim, že se hýbu hrozně, takže se o to radši ani nepokoušim. Sand na zakončení sezóny v házené. Tam jsem si malinko zatrsala a všichni jsme se příjemně bavili. Do teď nevím, jestli byly holky unešený z toho, co jsem předvedla, anebo z toho, jaký jsem pako. Tak jako tak, byla to sranda, na kterou všichni vzpomínají se slzama v očích. Samozřejmě slzami smíchu.
"Nejprve najdeme Izzyho a Vicenta." řekl Richie a zamířili jsme po schodechanhoru. Zřejmě věděli přesě, kde by mohli být. Netrvalo dlouho a po prolezení celého prvního patra jsme kluky našli. Bylo to neuvěřitelné Izzy samozřejmě flirtoval s nějakou holkou, což bych od něj i čekala, ale Vinnie?! Tancoval s plavovláskou na parketu a zdálo se, že se dobře baví.
Izzy si zřejmě všimnul naší přítomnosti a opustil brunetku.
"Čau kluci." pozdravil je. "No holky, dneska vám to sluší! Kdybych nevěděl, že jste zadaný..." zazubil se.
"Naštěstí to víš." řekl rázně Richie, ale usmíval se při tom, protože věděl, že si Izzy dělá jenom legraci.
Izzy nám ukázal, kde mají s Vincem věci a my si je dali k nim.
"Už jste to viděli?" zepat se Izzy a mrknul směrem k Vincentovi. "Seznámil se s ní jenom náhodou. Myslel si, že je to jeho kamarádka. Chtil ji za rameno, když šla kolem baru, ale ve chvíli, kdy seotočila, zjistil, že se spletl." smál se. "Ale tancujou spolu už poměrně dlouho a pořád se na sebe usmívají." pronesl Izzy a kouknul směrem na mě tím styelm, aby mi dal najevo, že už se nemusím bát, protože Vincent bude mít zžřejmě oči pro někoho uplně jiného.
"Tak to je fajn." řekl Richie. "Bylo na čase, aby si konečně našel holku. Bylo to s nim k nevydržení."
"To s tebou taky, dokud se neobjevila Miki. Když si jí viděl ten den, co si přijeli pro Anny k nám do hotelu, byl si jako vyměněný. To bylo pořád Miki sem a ...-"
"Izzy, radši mlč." přerušil ho Cayce. "Nechcete někdo něco k pití?" zeptal se a mrknul na mě.
"Já bych si dala džus." prohlásím a čekám, co si vybere Miki.
"Já asi taky." přidá se. "A je ejdno jakej, vyber ten, který zrovna budou mít."
"Tady mají velký výber, tak si klidně řekněte něco konkrétního."
"Dobře." přonesla Miki. "Za sebe říkám, že si dám jahodový a Anny miluje ananas, pokud si dobře pamatuju." já jenom mile přikývla a chytla se Cayce za ruku.
"Tak my jdeme s Anny k baru a přineseme to. Izzy a Richie, vy si dáte co?"
"Holky začínají džusem, tak my si dáme taky,ne?" zeptal se Izzy. "Přineste nám oběma pomerančovej s vodkou." Rochie nic nenamítal a tak jsme se s Caycem sebrali a podle objednávek jdeme koupit pití.
"Slibuju, že dnešek si užiješ." řekl a políbil mě. Opřela jsem se o zábradlí a on mě chytil za pas. Stejnějako v tom ochoďáku mi bylo jedno, že kolem je spoustu lidí. Nebyly to fanynky, takže si myslím, že můj románek s Caycem je jim volný.
"Neměli bychom zajít pro to pití?" řeknu a mrknu směrem k baru. Pozdě, už tam Richie stojí i s Miki a Izzym a nesou to k našemu stolu.
"Vždť se zase nic tak hroznýho neděje ne." zasmějeme se na sebe. "Půjdem tancovat?" vyzve mě Cayce, ale já se stydím. Tancovat se mi moc nechce a hlavně ne před klukem, do kterýho jsem blázen. Ale on to zatím neví.
"Radši bych si šla vypít to pití." řeknu nejistě.
"Copak ty netancuješ?" zeptá se a koukne mi do očí stejně jako v té pizzerce a jako při nákupu brýlí. Smyslně a krásně.
"Ale tancuju. Jenomže doma, když jsem sama a nikdo mě nevidí." a zakoukám se do země.
"No tak, bude to vpohodě. Prostě se jenom pohybuj do rytmu. Nic na tom není. Vážně." přesvědčoval mě Cayce.
"V tom je ten problém. Jsem totální antiritmik."
"Nepovídej." chytil mě za ruku. Potom zamával na kluky a Miki, jako že si jdeme zatancovat, aby nás nehledali a vzal mě na parket.
"Vážně neumím tancovat." upozorním ho znova, když už nemůžu couvnout ani dopředu, dozadu, dokonce ani do stran.
"Kdybys viděla moje začátky, hned by z tebe spadla nervozita." ubezepčil mě a já se torchu pousmála. Hráli zrovna písničku Poker Face od Lady Gaga.
"No, ubezepčuju tě, že to pravdu vtipný bylo." zasmál se, když si všimnul mého úsměvu. "Ale tobě to jde. Vážně."
"Cože?" zarazím se a uvědomím si, že behěm našeho hovoru jsem se začala sama od sebe hýbat. "Já jsem ale-"
"Klid, je to pohoda, ne?" vzal mě za pas a "rozbalili" jsme to. Přestalo mi vadit, že se stydím. Dokonce ani nevím, jak jsem řpi tom vypadala, ale když to nevadilo Caycovi, tak o co jde. A ani na mě nekoukalo tolik lidí, takže to asi nebylo tak katastrofální.
Písnička dohrála, začala nová a další a jak to tak bývá, po pár rychlých písničkách bývá ploužák. My s Caycem naprosto vyčerpaní, jsme tuhle příjemnou změnu uvítali. Vzal mi ruce, dal si je kolem krku a sám mě přivinul blíž k sobě. Opřela Dívla jsem se mu do očí a zároveň vnímala písničku, která hrála. Je to snad 12 vteřin, co na sebe koukáme, ale mně přijde, že na sebe koukáme celý život. Nemusíme si povídat, protože všechno si čteme z očí. Je to nsad ten nejkrásnější způsob komunikace.
Položím mu hlavu na rameno a tancujeme dál. Na ploužákách je fajn to, že se vlastně netancujou, ale jenom skoro přešlapuje na místě. A tenhleten tanec s Cayceem bych nevyměnila za nicn a světě. Je mi bájčně a nechávám se jím unášet do světa snů.
"Krásně voníš." pronese Cayce po chvilce. "Jako princezna." zašeptá mi do ucha.
"Tu voňavku jsem dostala k patnáctinám do Miki." řeknu a nechám se znova políbit. Zrovna v tu cvhíli skončil i tenhle song a my s Caycem se vydali k místu, kde seděl Richie s Miki a Vincent s Izzym.
"Co si dáme k pití viď? Vy dva." žertoval Izzy a podal nám skleničku. V tu chvíli jsme si vzpomněla na to, co říkala Dana, přsto jsem se však napila, portože tu celou dobu seděla Miki a já nevěřím, že by mi chtěla nějak ublížit:-)
"Trošku jsme se zapomněli." pousmál se Cayce a kouknul na mě.
"Ale vážně jenom malinko." dělali si z ná srandu.
"No a co ty Vinci?" zeptal se Cayce. "Viděli jsme tě tancovat s nějakou holkou, tak kdepak jí máš?"
"Šla na záchod." a ukázal směrem po schodech nahoru.
"No a jaká je?" zajímalo kluky, protože se zdálo, že Vincent jim neměl čas všechno říct. Dokonce ani teď se mu nenaskytla ta správná příležitost.
"Tohle je Marika." představil nám svou dívku. Nejsem si jistá, jestli už to jeho dívka je, ale kamarádka asi taky ne. Spíš bych řekla, že se něco rýsuje.
"Hi"pozdravila nás všechny a začala si s námi povídat anglicky. Já jí samozřejmě vždycky rozumněla jenom slova Vinc, Us5, Colorado, I´m a to bylo tak všechno. Potom s ní vinc zase odešel a zamířili přímo na taneční parket.
"Zdála se moc milá. Podle mého, se k Vincentovi hodí. Nemyslíš?"
"Jo, povídala, že se přestěhovala z Colorada a bydlí v Berlíně. No a potom se rozpovídala ještě o nějakých jiných věcech. Myslím si, že si s Vincentem dobře rozumí. Přeju mu to." a objal mě kolem ramen.
Zajímalo mě, co vlastně ke mně Cayce cítí. Jestli to bere jenom jako úlet na prázdniny, aneb jestli mě má skutečně rád. Přeci jenom, známe se jenom krátce a náš vztah už celkem postoupil. Neříkám, že je to špatně, ale mám lehce obavy.
"Co takhle skupinovou fotku?" řekl Izzy a vyndal mobil.
"Ale chybí nám Vinc." upozornil Richie a Miki se ohlídla za sebe, aby se koukla, kde momentálně Vinc tancuje.
"Budeme mít celý večer se vyfotit i s ním." ubezepčil nás Izzy a všichni jsme se na sebe namačkli. Izzy opřel mobil o sklenici s džusem a nastavil samospoušť. Zprava na fotce by to vypadalo následovně: Cayce, já, Izzy a Miki s Richiem.. Všichni jsme se objali a hlavně usmáli. Tobylo nejdůležitější! :D Nečinilo nám to žádný problém, portože jsme se všichni cítili báječně.
"Už to budeee." zašeptal se zaťatými zuby Izzy a pak se stalo něco, kvůli čemu se celá trochu změnila. Richie si pčíknul a my se na něj zametně otočili. V tu cvhílli nás všechny mobil vyfotil a my jenom s hrůzou čekali, co se na displeji objeví. Je mi líto, že jste to nemohli vidět, portože tam praštěnou fotku, jakou s enám povedlo udělat, to se jen tak nepodaří.
Richie se tam má našpulenou pusu, jak kýchal, přivřené oči a potom my všichni, jak na něj koukáme s vykulenýma oči. Zkrátka jsme se museli začít smát, když jsme tu fotku viděli. Samozřejmě, že jsme se vyfotili ještě jednou, ale tuhle fotku si Izzy stejně uložil s tím, že bude jeho památeční.
"A nekýchat." upoornil Izzy Ricieho, než nás mobil vyfotil ještě jednou. Tentokrát se fotka povedla a všem to tam slušelo. Byla to bláznivá fotka, ale byla báječná.D"ležité pro mě bylo, že tam mám lidi, které miluju. Miki a Cayce.

XIII.kapitola(My DiaryII)

27. ledna 2009 v 18:07 | *annyny* |  **My DiaryII**
prosím piště kmentíky, ať vím, jestli se vám to líbí :-)


Děkuju :O****



"Dneska to bylo moc fajn." Řekl Jay, když nás (mě a Miki) doprovodili až domů. "Měli bychom si to někdy zopakovat, co říkáte?"
"Já myslím, že je to dobrý nápad ne?" zazubil se Richie a chytil Miki kolem pasu. Ona zase zčervenala a prohrábla mu rukou vlasy. Naklonili se nad sebe a zdálo se, že ji Richie políbí, jenomže Izzy se zakopl o obrubník a strčil do nich.
"Takže příště zase vyrazíme." Přikývneme a vejdeme do vrátek. Kluci nám ještě jednou zamávají a pak my vejdeme do domu a oni zmizí v jiné ulici.
"To už jste doma?" ozve se někdo z obývacího pokoje. Podle hlasu hádám, že je to Dana. Ale je to divné, vždyť měla přijet z práce až za hodinu.
"Ahoj!" pozdravíme jí, když vejdeme do místnosti. Opravdu je to ona a podezřele se usmívá.
"Bavily jste se dobře?" je její první otázka.
"Lepší odpoledne jsme snad ještě nezažily." Přiznala Miki a odložila si kabelku na gauč.
"Vážně jsme moc rády, že jste nás sem letos pozvali." Řeknu. "Bez vašeho pozvání bychom si vůbec tyhle prázdniny neužily."
"Jsem ráda, že se vám tu líbí a doufám, že vás potěší i to překvapení, které vám dneska řekneme."
"No jo! To překvapení!" vyhrknu nadšeně a jsem naprosto šťastná! Prožila jsem báječné odpoledne s Caycem a k tomu na nás čeká dlouho očekávané překvápko!
"Ale budete muset počkat, než přijde Robert, ještě se sprchuje v kouplně." Řekla Dana a ukázala směrem k jejich ložnici.
"Nesprchuje." Slyšeli jsme, jak říká Robert a schází po schodech. Okamžitě jsme se na něj s Miki vrhly a chtěly vědět, co že je to překvapení.
"S Danou jsme se rozhodli, že vás vezmeme někam na výlet. Alespoň na 3 dny a naskytla se mi dobrá příležitost v práci. Já bych tam jel pracovně, ale vy s Danou na dovolenou."
"A kam to je? Nenapínej nás." Žadonily jsme nedočkavě.
"Kdybych věděl, že jste tak zvědavé, tak bych si to nechal ještě chvilku pro sebe." Řekl Robert pobaveně.
"No tak už je nenapínej." Vybídla ho Dana a pověsila jeho mokrý ručník na topení.
"Zítra v pět večer odlítáme do Egypta."
"Vážně?!" vyhrkneme sborem s Miki. "Vážně poletíme do Egypta?" nemůžu tomu uvěřit! Bavili jsme se o něm ve škole a Filip dokonce o něm překládal článek.
"Učily jsme se o ní teď ve škole." řekla Miki pohotově.
"A Robert se tak těšil, že vám udělá přednášku." Smála se Dana. "A ono nic, viď, miláčku."
"Náhodou, my si rády něco poslechneme, viď že jo?" řeknu a kamarádsky mrknu na Mikinu.
"No samozřejmě, navíc, určitě jsme si neřekli ve škole všechno, takže klidně můžeš vyprávět." Ubezpečila Roberta Miki.
"A na jak dlouho, že tedy jedeme?" zajímalo mě.
"Na víkend. Teď v pátek odletíme a v pondělí dopoledne se zase vrátíme zpátky." Řekl Robert.
"Tak my si tedy, půjdeme sbalit něco s sebou."
"Nezapomeňtě na nic! Hlavně na plavky ne!" žeřtoval Robert.
"To bude první, co do tašky hodíme." smály jsme se. "A vážně vám moc děkujeme. Nevím, jestli vám to budeme někdy moc oplatit."
"Já bych řekl, že za tu dobře odvednou práci na zahradě si to zasloužíte." prohlásil Robert.
"Takže jste rádi?" vahrknu nadšeně.
"Udělalo nám to radost, vážne." přitakala Dana a mě hřál příjemný pocit. Takový pocit, že víte, že jste něco udělali dobře a hlavně, že to k něčemu bylo.
"Tak si běžte teda zabalit." vybídli nás a my s nadšením vyběhly do pokoje. Dveře jsem asi nechaly v tom spěchu otevřené, protože zkrátka nebyl čas je zavřít.
"Cacye je úžasnej." zasnia jsem se, když už jsem měla všechno naházené v tašce.
"To Richie taky, ale nevim, jestli by me vazne chtel, nebo jsou to jenom náznaky."
"Co jsem od kluků slyšela...náznaky to asi nebudou." zasmála jsem se a hodila po ní polštář.
"Bylo by to báječný. Nejrkásnější prázdniny na celým světě, jaký bychom dky zažily."
"Neruším?" řekla Dana a my se vyděsily. Stála ve dveřích a usmívala se. Bylo otevřeno, tak jsem vešla.
"Jo, vpohodě, klidně si pojď sednout." vybídnu jí a ukážu na mojí postel. Ona za sebou zavře, přejde k nám a sedne si vedle mě.
"Zrovna řešíme kluky."
"Potřebujete pomoct?" zeptá se pobaveně a spiklenecky na nás mrkne.
"Vlastně jsme ti stejně něco říct."
"Spíš se zeptat." opravila mě Miki a já souhlasně přikývla. Přeci jenom zní líp: "Hele Danuš, my bychom se tě chtěly zeptat," než.: "Tak my sme ti chtěly říct." No ne?
"Tak povídejte, a když to bude v mých silách, ráda vám pomůžu." řekla.
"Ty kluci, se kterýma jsme byly dneska venku-"
"Myslíš ty US5?" přerušila miki Dana.
"Přesně ty. Tak s těma bychom zřejmě šly dneska do klubu. Jenomže nemáme tvůj souhlas a potřebujeme vědět, jestli bys nás pustila."
"Holky, já nevím. Jsme mladý, co si budeme namlouvat, já ve vašem věku chodila pařit taky dost čast, ale přeci jeno mám určité pochyby. Víte alespoň, kam jedete?"
"Zatím ne. Izzy jenom říkal, že se jde večer do klubu ajestli půjdeme s nima."
"Tak, přeci jenom vás nepousštím s někým úplně cizím, když jsou tak slavní. Jenomže mám strach, aby se vám tam něco nestlo. Znáte to, drogy, a tak." My na sebe jenom s Miki sklíčeně koukly, portože nám došlo, že Dana nás nepustí.
"Možná, opravdu možná bych vás pustila, kdybste mi slíbily, že si budete hldat pití a kdykoli odejdete na záchod, že už se toho nenapijete. A pokud byste si dávali něco alkoholickýho, tak ne že přijdete domů opilé."
"To rozhodně ne." přerušila ji rázně Miki. Tím šampaňským jsme se sice dostaly do nálady, ale ne opily. Navíc to bylo doma a tohle bude na veřejným místě.
"Slibte mi, že si dáte nanejvýš dvě skleničky. Ale opravdu maximum, víc vám nedovolím. A doma budete moc být do jedné, ale vyzvedne si vás Robert. Nakonec by vás mohl vzít i tam. Nebo vás vezou kluci?"
"To právě nevíme." pokrčila jsem rameny. "Zatím nenapsali, jak to bude. Čekám, že by mi měl každou cvhilku přijít mail." a otevřu notebook, jestli tam ten mail opravdu je.
"A jaký jsou?" zajímalo Danu. "Jsou hezcí? Povídejte." vybídla nás. Na Daně bylo mo fajn to, že nebyla až zase tak stará, takže jsme k ní měly s Miki hodně blízko. Byla něco jako naše hooodně mladá teta. Jen tak, kdyby vás to zajímalo, bylo jí 27.
"Všichni jsou úžasný. A chovají se báječně. Je snima sradna, člověk se s nima nenudí a navíc vzhledově vůbec nejsou k zahození." řeknu a musim se červenat.
"A líbí se vám někdo konkrétní?"
"Mně Richie a Anny Cayce." vysvětlila Miki.
"Cayce?" zeptala se Dana. "To je ten, jak tě srazil na ty poplenice a ..." zarazila se, protože si všimla mých nových brýlí."
"A koupil mi nové brýle." přikývnu. "Sice jsem mu řekla, že by mi stačilo, kdyby je nechal spravit, ale on z toho byl chudák mimo a řekl, že mi prostě mové vrýle koupí, že to zavinil on, tak to taky napraví."
"Takže gentleman povídáš?"
"Určitě. Je hrozně fajn, výborně si s ním rozumím a celkově jsem do něj úplně zblázněná. Ale to miki do Richieho taky viď?"
"Neříkala bych tomu, že jsem do něj zblázněná. Viděla jsem ho dneska poprvý. Ale z toho , jak jsme se navzájem provokovali, že o mě má asi zájem. No a já o něho taky. Jenomže bych ho potřebovala trochu víc poznat."
"Vidím, že to, abych vás opravdu pustila do clubu je víc než nutné." zasmála se Dana a my s ní. "Ale opravdu mi musíte slíbit, že se budete držet přesně všeho, na čem se domluvíme. Hodně by mě mrzelo, kdybyste zklamaly moí duvěru."
"Neboj, můžeš nám věřit." ujistila ji Miki.
"Minulý rok jste tu byly sice jenom dva týdny, ale už z toho jsem poznala, že obě dvě jste zodpovědné, tak mi teď dokažte, že jsem se nemýlila, jasný?:-)"
"Jasný." usmály jsme se všechny tři na sebe a zčaly probírat, co si vezmeme večer na sebe. Tedy, až na Danu, ta nám spíš radila.


Annyny :O*
Trošku kratší, ale nemám ted moc času, házená, škola, klarinet a trápení s klukama :-(

XII.kapitola(My DiaryII)

26. ledna 2009 v 16:55 | *annyny* |  **My DiaryII**
"Pojď sedneme si tady." ukázal Izzy na ty gauče před sálama.
"Nebudou nás hledat?" zajímám se, když vidím, jak všichni se smíchem procházejí dlouhou chodbou.
"Doženeme je." ujistí mě Izzy a trochu zvážní. Říkám trochu, ale myslím tím hodně. Z jeho pohledu se nedá nic vyčíst. Nevím, jestli to má souvistost s ním, semnou anebo s Caycem. Nevím nic.
"Povídej, jsem nervózní."
"Co cítíš ke Caycemu?" zeptá se mě a já vůbec nechápu proč.
"Já... totiž...proč to potřebuješ vědět?"
"Musím s tebou mluvit o Vinci. Týká se ho to" Začal Izzy a já to nechápala.
"Proč o Vincentovi? Ptal ses mě na Cayce." zarazím se. "Čekala bych spíš, že mi vysvětlíš, proč se Cayce chová tak odměřeně."
"Na to je jednoduchá odpověď." Řekl Izzy. "Zemřela mu babička."
"Bože, to je mi líto." A cítim, jak mi pálí oči.
"Klid, ty za to nemůžeš." Uklidnil mě. "Hlavně o tom Caycovi neříkej, nechci , aby si mylsel, že jsem nějaká roznašečská slepice. Určitě ti to řekne sám."
"Neboj, nic mu říkat nebudu, ale aspoň vim, na čem jsem." Souhlasně přikývnu. "Ale tys mi chtěl říct něco o Vincentovi, tak povídej? Je to něco vážnýho?"
"Jak se to vezme." Napínal mě Izzy, což mě trochu žralo. Nesnášim, když někdo krouží kolem horké kaše a ne a ne si nabrat.
"Izzy!"
"Dobře, přejdu tedy rovnou k věci."
"To bych ti byla vděčná." Řeknu a usměju s na něj.
"Zřejmě jsi si všimla, jak se na tebe celý odpoledne Vincent zubí. A proč asi?" žačal se prát fylozoficky. Zřejmě nečekal odpověď, protože pokračoval. "Cayce nám vyprávěl, co se stalo ten den, když tě vzal na oběd a koupil ti ty nové brýle. A samozřejmě se dostalo i na jiné pasáže. Celou tu dobu se mi Vincent zdál takovej odměřenej, jestli víš jak to myslim."
"Dovedu si to představit, ale vůbec netuším proč."
"Já to taky nevěděl. Až potom se mi večer svěřil, že ses mu líbila hned od začátku, co tě Cayce přinesl na pokoj. Jenomže tě nestihl nikam pozvat, protože Cayce ho předběhl."
"Já se líbim Vincentovi?" zarazím se a opřu se o záda sedačky.¨"To si ze mě jenom střílíš, že jo? Je to jenom legrace a já jsem ve skryté kameře."
"Vypadám snad na to, že si z tebe dělám legraci?" naštval se Izzy. "Je to dost vážný, holka. Jestli se kvůli tomu ty dva pohádají, tak nevim, co bude dál."
"Jenomže se na mě podívej. Mam rovnátka, nosim brejle, jeden den mam zkroucený vlasy a druhý den jako napíklad dneska, jsou rovný jako hřebíky. A o postavě už ani nemluvim."
"Ale co povídáš!"
"Co povídám? Vždyť je to pravda! Sotva jsem se vzpamatovala z toho, že jsem venku na obědě s Caycem a najednou mi oznámíš, že není jediný komu se líbím?"
"Přesně tak, zkrátka máš dva nápadníky."
"Není možná." Zakroutim hlavou. "Kdybych byla nějaká hezká modelka, nebo herečka, tak se nedivím, ale jsem úplně obyčejná, navíc se semnou Cayce seznámil tím nejpodivnějším způsobem a …"
"Proč nechceš přijmout, že se někomu líbíš? Já osobně sám za sebe ti klidně řeknu do očí, že kdyby tě Cayce neviděl první, pozvu tě na rande."
"Tak ale teď už vážně přeháníš." Rozčílím se, protože nemám ráda, když si někdo dělá legraci z vážných věcí.
"Mysli si, co chceš, ale líbíš se všem klukům od nás. Třeba se do tebe nikdo z nás nezamiloval, ale všem se prostě líbíš a nejvíc Caycovi a Vinniemu."
"Co mám dělat?" zeptám se bezmocně.
"Tak to nevím. Ale bát tebou se rozhodnu rychle. Buď Cayce nebo Vincent."
"Pochop, jak se mezi nimi mám rozhodnout, když ani jednoho pořádně neznám. A když už, s Caycem jsem strávila celé odpoledne, plus dnešek."
"Třeba se ještě všechno změní." Řekl záhadně Izzy, jako kdyby něco tušil. "chtěl jsem to to jenom říct, abys věděla, na čem jsi. Cayce o tebe opravdu stojí, protože se mu na tobě líbí to, jak jsi hodná a milá. No a u Vincenta je to zatím jenom platonické. Záleží jenom na tobě, jak se to všechno vyvine."
"No, to mám tedy radost." Řeknu sklesle.
"Víš co, jdeme dneska večer do klubu. Můžeš tam jít s námi, jestli budeš chtít."
"A jak to v téhle situaci pomůže?"
"Nevím, ale aspoň budeš mít možnost poznat i Vince. Neříkám, začni si to s oběma, ale bylo by fajn poznat je pořádně oba."
"Nechci jim ublížit. Ani jednomu, takže tam nepřijdu a Caycovi řeknu, že…"
"Tak to ne, moment." Přerušil mě rázně Izzy. "To mu nemůžeš udělat. Je z tebe celej odvařenej a ty na něj chceš vyrukovat s tím, že ho necháš plavat? Myslel jsem si, že jsi víc empatická. Utrhne mu to srdce!"
"Já že nejsem empatická?" rozkřiknu se a skoro začnu brečet. "Já jenom nechci nikomu ztrpčovat život! Nechci aby mě Cayce nebo Vincent nenáviděli!"
"Nemluv hlouposti!" přerušil mě. "Ani jeden tě nebudou nenávidět. Zřejmě jsem ti neměl nic říkat."
"Jsem z toho mimo."
"Bude to dobrý, pojď." Řekl a pomohl mi zvednout se ze sedačky. "Pojedeš teda s námi večer do klubu?"
"Nevím, aby to nebylo horší než lepší." Váhám. "Přeci jenom, ke Caycovi už něco málo cítím. Vincent je taky moc hezký, ale neznám ho pořádně. Ani jsme si moc nepovídali."
"Uvidíš, jak se to vyvine, ale pokud si začneš něco s oběma, musíš se rychle rozhodnout, kdo z koho, protože oba mít nemůžeš."
"Moc mi to neusnadňuješ."
"Já vím, jenomže tak to zkrátka je. Dáš si langoše?"
"Co?"
"Tady mají takové jedno malé bistro, tak jestli bych tě mohl pozvat na langoše." Zeptal se Izzy.
"Já nevím, nemám moc chuť na jídlo."
"Jenom nepovídej. S česnekem anebo s kečupem? Anebo jde všechno sníchat dohromady."
"Tak kup stejného, jako si kupuješ ty." Řeknu a usměju se na něj. Izzy odběhne k bistru, koupí langoše a hned mi podává jednoho.
"Děkuju." Řeknu a vezmu si ten menší.
"Bylo mi jasný, že si nevezmeš ten velký. To jsi takhle skromná pořád?" a zasměje se.
"Skromná? Ani bych neřekla." A ukousnu se pořádný kus. Chutná naprosto báječně. Zatím je to můj třetí langoš v životě a zároveň nejlepší langoš.
"Cayce vyprávěl, jak jsi od něj nechtěla přijmout skoro ani ty brýle."
"A řekl vám vůbec, kolik stály?" zarazím se, když si na to vzpomenu. "Byly moc drahé a chtěl mi k tomu koupit i tričko, abych ladila."
"Doufám, že ti ho koupil. Gentleman jeden." Řekl a zasmál se.
"Moc se nesměj, nevím, kdo se tu chová jako gentleman, když jsi mě pozval na langoše." A znovu si ukousnu.
"To je něco úplně jiného." Zakroutí hlavou a vyhodí ubrousek a tácek. Sakra, do toho ten langoš vlítnul, jako letadlo do hangáru. :D
"Jak myslíš." Řeknu a zazubím se na něj. Začínáme dohánět partu kluků s Miki a tak do sebe langoše rychle nasoukám a vyhodím tácek jenom o kousek dál než Izzy.
"Co, vy tajnůstkáři?" zavtipkuje Richie a chytne mě za rameno. "Doufám, že jste nás všechny pořádně prodrbali, protože teď už na to nebude čas. Nespustíme vás z očí."
"Máš hrozně fajn kamarádku." Řekne a mrkne na Mikinu, která je celá červená. "Takový legrace jsme si s holkou neužili ani nepamatuju."
"To jo. Natáhla se na schodech a potom shodila umělou palmu." Chechtá se Jay.
"Šikula." Směju se společně s nimi.
"Jenomže, já jsem se chtěla jenom podívat na jedno oblečení ve výloze. Byly tam moc hezký kalhoty Replay."
"To ještě neznáte Miki." Dělám si z ní legraci. "Když vidí nějaké kalhoty nebo pěkné triko, je schopná mimo palmy, zkosit i důchodce o berlích." Nevím, jestli to bylo až zas tak vtipné, ale všichni se začali smát. Dokonce i Cayce, který se celou dobu držel zpátky. Přešla jsem k němu a zadívala se na něj. Opravdu měl ustarané oči a mě to trápilo. Zvolnili jsme tempo a on zavolal na všechny, že se sejdeme před McDonaldem v přízemí.
"Musím ti něco říct." Řekl smutně, když se parta ztratila za rohem. Posadili jsme se na lavičku a on se na mě podíval uslzenýma očima.
"Mrzí mě, jestli jsem se dneska choval uzavřeně, ale jde o to, že mi umřela babička. Měl jsem s ní moc dobrý vztah a najednou dostala mrtvici. Já jsem prostě jenom nešťastný, tak se nezlob."
"Já se na tebe nezlobím." Řeknu a pohladím ho po rameni. Stéká mu jedna slza za druhou a mně je ho moc líto a obejmu ho kolem ramen. Přitiskne se ke mně a pláče mi na rameni. Musím začít brečet s ním, protože mi to přijde najednou všechno líto.
"Jsi moc hodná. A já tě mam strašně rád. I za tu chvíli, co jsem tě viděl, jsem si tě nehorázně oblíbil." Potom se ke mně naklonil a políbil mě. Byl to naprosto úžasný pocit.
Usmál se na mě a zvedli jsme se. Chytil mě za ruku a vydali jsme se tím směrem, kudy šla Miki s kluky.
Bylo to krásné a mnou projížděly blesky radosti. Bylo mi jedno, že se lidé na nás koukají, nic mě nezajímalo, jenom to, že je semnou Cayce. Začala jsem k němu cítit něco víc a na Vincenta jsem si ani nevzpomněla. Jediný, kdo pro mě znamenal celý svět byl Cayce.
Zastavili jsme se u jedné výlohy a společně se naklonili nad jednu mikinu a v tom okamžiku jsme si uvědomili, že máme obličeje těsně u sebe a znovu se začali líbat.
"Ehm.." ozvalo se vedle nás. Neuvědomili jsme si, že stojíme přesně před tím obchodem, do kterého vešli Izzy, Richie, Jay, Vincent a Miki. Samozřejmě jsem se samým leknutím od sebe odtrhli a koukali, kdo že to vedle nás stojí. Byl to Richie a musel se smát.
"Takže vy dva jako to?"
"Hele Richarde!!!" zasmál se Cayce a chytnul mě kolem pasu. "Nedělej si ze všeho srandu nebo špatně skončíš."
"Bylo mi to jasný hned od té chvíle, kdy jsi jí přinesl na pokoj. Zářily ti oči a …" přestal mluvit, protože hned za ním vyšel Izzy s Jayem.
"A už je ti dobře?" ujišťoval s Cayce a já si uvědomila, že je mi vážně líp. Možná to bylo nervama. Naštěstí je to pryč a nechci aby se to vrátilo J
"Myslel jsem, že se sejdeme až v McDonaldu." Podivil se Jay a zřejmě si nevšiml toho, že mě Cayce drží kolem pasu a pkračoval. "Ale to nevadí, alespoň se tu nebudeme nahánět."
"Kde je Miki s Vincentem?" zarazím se, když si uvědomím, že tu stojí nejnom Richie, Izzy a Jay.
"Vincent se snaží otevřít jednu kabinku, do které se miki zamknula." Smějou se kluci.
"Miki se zamknula v kabince? Proč?" nejde mi do hlavy a vejdu s Caycem do obchodu. A v tom vidím Vincenta, jak se s prodavačkou snaží dostat do kabinky.
"Líbily se jí jedny šaty a my jí řekly, aby si je šla vyzkoušet, že jí to zhodnotíme." Vyprávěl Jay. "Tak zalezla do kabinky a když chtěla vyjít, zkrátka se to zaseklo." A ani jeden nemohl potlačit smích.
"Nejdřív schody, sražená palma a teď se zamyká v kabince. Chudák má dneska smolný den." Řeknu a přitisknu se ke Caycovi blíž. On si mě k sobě přivine a políbí mě do vlasů.
"Cayce a Anny spolu…" slyším, jak šeptá Jay.
"Tak snad máš oči ne?" řehtá se Richie. "Mimochodem, Miki taky není ošklivá, takže…"
"Kámo brzdi, je to fanynka." Směje se Izzy.
"Ale hezká fanynka." Upozorní Richie a dál už je neslyším, protože jdeme s Caycem Vincentovi a prodavačce pomoct.
Zdá se, že je tam mikina festovně zabouchnutá. Zkusím teda dveře jemně nadzvednout a jakoby je vysadit z pantů. V tu ránu se ozve ono báječné cvak, které napovídá o to, že se mi to podařilo.
"Jsi ta nejšikovnější holka na celým světě." Řekne Cayce a mně je líto Vincenta, kterému se taky líbím.
Miki vystartuje z kabinky a je celá šťastná. "Kdo mě dostal ven?"
"Anny, zkusila jednej fígl a naštěstí vyšel." Řekl Vincent a usmál se. Bylo mi tak líto toho, že mu ani nemůžu dát šanci. Jenomže co se dá dělat.
Vyšli jsme z obchodu a vysmátý jako leča jsme nakonec vážně zamířili do McDonadlu.
"Omluvíte nás na chvilku?" zeptala jsem se a pustila se Cayce. Tentokrát jsem za ruku vzala Mikinu a odtáhla ji na stranou. Kluci jenom zabrblali něco na znamení souhlasu a stoupli si do fronty.
"Jede po tobě Richie." Řekla jsem Mikině nadšeně.
"Já vím, pořád mě lochtá, provokuje a je hrozně fajn." A usměje se. "A celkově všichni jsou děsně fajn. Ani bych netušila, že se tak rychle skamarádíme."
"A co ty? Líbí se ti Richie?" vyzvídám, protože mě zajímá momentální situace.
"Líbí se mi. Ale zatím to je jenom u toho, že spolu tak trochu flirtujeme. Ale nevadí mi to. Možná se to během pár dnů vyvine i v něco víc. Co já vím. Ale ty Cayce asi…"
"Jo jo. My s Caycem nemáme daleko od chození. Dokonce jsme se už líbali."
"A líbá hezky?"
"To bych neřekla." Zavrtím hlavou a Miki na mě vytřeští oči. Zřejmě čekala ´plně jinou odpověď.
"Cayce že nelíbá hezky?"
"Ne." Stojím si za svým. "Líbá krásně, nádherně, úžasně. Ale rozhodně ne jenom hezky." A musím se smát, když si uvědomím, jak jsem ji vypekla.
"Už jsem si vážně myslela, že.-"
"Že nelíbá dobře? To se povedlo." A jdeme si stoupnout do fronty ke klukům. Miki se nenápadně přifaří k Richiemu a já obejmu zezadu Cayce. Ten se otočí a dá mi pusu. Cítím se báječně a hřeje mě něco u srdce. Jestli to je 100% láska, nevím, ale zato vím, že se opravdu něco báječného klube. Vlastně bych měla naprosto skvělou náladu, kdybych nevěděla o tom, co cítí Vincent.
"Měli bychom mu najít holku." Zašeptal mi Izzy do ucha. "Netušil jsem totiž, že to s Caycem vezmete tak hopem. Čekal jsem, že se to zatím nepohnulo tak daleko."
"To já taky ne." Připustím a zamilovaně se na Cayce usměju. On mi úsměv oplatí a takhle se na sebe usmíváme celou dobu, doku mě zase nepřeruší Izzy.
"Neměl bych s Vincem nějak promluvit?"
"Svěřil se tobě, co ke mně cítí, takže bys to měl být určitě ty, kdo si s ním o tom promluví. Naštěstí je to jenom platonické. Kdyby se do mě zamiloval, bylo by to horší."
"Nějak to zařídím. Konec konců v klubu by mělo být spoustu hezkých holek."
"A myslíš, že Vinc bude stát o holku z klubu?"
"Nevím, ale alespoň se odreaguje."
"Když to bereš takhle." Pokrčím rameny a využiju toho, že Vinnie odešel na záchod a políbím Cayce. On pak zase políbí mě a tak to jde celou dobu dokola, než do mě Izzy jemně šťouchne na znamení, že se blíží Vincent.



XI.kapitola(My DiaryII)

24. ledna 2009 v 23:48 | ~annyny~ |  **My DiaryII**
"Ale musím tě upozornit, že neběhám." řekla nervózně Miki a přešlápla na místě.
"Klid, nebudeš mluvit, píchneš si do uší MP3 a zvládneš to úplně na pohodu."
"Počkej, my si nebudeme povídat?"
"A jakpa bys to chtěla zvládat." zasměju se. "Já bych to udejchala, ale radši posloucham hudbu." vysvětlim a vyndam stříbrnou MP3 z kapsy. Dam si do uší sluchátka a zapnu písničky na poloviční hlasitost.
"Můžeme?" vyzvu Miki a otevřu vrátka. Ona jenom nejistě přikývne a pomalu vyběhne. Opatrně vrátka zavřu, zamknu a už jí dobíham.
Bylo krásně. Sice bylo teprve něco málo po šesté, ale slunce už vycházelo a začalo být příjemné teplo. Vlastně jsem byla ráda, že si jdeme zaběhat takhle brzy, protože potom by bylo nesnesitelné vedro a o to vážně nestojim. Potit se někde jako blbec.
Spokojeně jsme s Miki klusaly ulicema, prolezly jsme na hřišti pár prolejzaček na čas a potom jsme pokračovaly.
Běhaly jsme zhruba tak hodinu a půl vkuse bez zastávek a zpět domů jsme dorazily až k sedmé. Doma už na nás čekala Marta a divila se, jakto, že jsme přišly z venku a ne ze shora.
"Tak vy jste byly běhat jo?" usmála se a dala nám oběma džus. "Nedávno jsem četla v časopisu, že po ránu by se měla vypít alespoň jedna sklenice, protože vám to dá potom hodně vitamínů a energie. Takže tady máte džus a ještě vám namažu tmavý chleba."
"Dobrá." souhlasily jsme a zasedly ke stolu.
"Se sýrem nebo se šunkou?" zeptala se Marta.
"Mohly bychom mix?"
"No samozřejmě." souhlasila a už se hrnula k ledničce, aby nám udělala tu nejlepší snídani na světě.
Rychle jsme se s Miki najedly, pomohly jí sklidit ze stolu a vlítly k mýmu netobboku. Otevřely jsme ho a najely na mail, kde už visela nová zpráva od Cayceho.

"Tak my teda s klukama přijdemem za deset dvanáct, protože film začíná v půl jedný. A zařídili jsme to tak, že máme zarezervovanej sál jenom sami pro sebe.
Tak se budeme těšit ;-)
Cayce, Vinc, Jay, Richie and Izzy "

"Paráda." zaklapnu notebook. "Takže máme ještě tak 4 hodinky pauzu."
"To je celkem dost času." připustí Miki. "Co takhle zajít do Bazénu?"
"Do dobrýho, starýho bazénu?" řeknu s úsměvem. "Že váháš." a začnu se převlíkat do plavek. Po cvhíli už spolu běžíme po upraveným trávníku a netrvá dlouho a už se zase koupeme ve vodě. Slunce začíná postupovat výš a otepluje se. Cítím, jak mi píchají sluneční paprsky do ramen, když vylejzam a zalejzam do vody.
Nakonec se uveelebíme na lehátku a necháváme se unášet krásným letním dopolednem. Já samozřejmě celou dobu myslím jenom na to, až se znova uvidím s Caycem. Navíc teď nebudeme sam a budu mít příležitost poznat se i s ostatníma klukama.
"Je horko, co?" zašpetala Miki a vyskočila z lehátka. Potom hupsla do bazénu a než jsem stačila cokoliv říct, zase se vedel mě objevila-celá mokrá.
"Jo, docela to pálí, přiznam a rozhlídnu se po zahradě. "Ten trávník by už chtěl posekat." usoudim, když si všimnu toho že není úplně perfektně upravený jako vždycky.
"To je toho. To přeci nevadí nebo jo?" zarazí se Miki.
"Mně by to nevadilo, ale vím, že Dana a Robert si na tom dost zakládají. CO takhle udělat nějakou práci na zahradě a ulehčit jim to." navrhnu. "Koukej, upravovaný záhon s jahodama by potřeboval tyjahody otrhat a támhle chudáci kytky naprosto umírají žízní."
"Ty se chceš stihnout postarat o celou zahradu za necělý dvě hodiny?" vykulila na mě oči.
"Neříkam okopávat všechno a urpavovat na co si kdo vzpomene. Jenom uděláme ty nejdůležitější práce." a založím si ruce na prsou. "Chceš sekat nebo plít?" dám Mikině na výběr.
"Radši bych plela. Minulý léto mi táta svěřil sekačku a moc dobře to nedopadlo."
"No ono to nedpoadlo dobře ani tenhkrát s tou sekerou u vás na chatě, viď?" připomněla jsem jí malý incident, starý už 4 roky. Miki měla totiž naštípat dříví na oheň a šikoveně místo do dřeva sekla do svojí ruky. Naštěstí si nerozštípla žádnou kost, ale do dneška má na hřebtu levé ruky viditelnou jizvu.
"Tím je to vyřešené." kývnu hlavou. "Já se zajdu podívat po sekačce a ty se můžeš postarat o trhání jahod a vyplejvání záhonů. Ok?"
"Jasný, jdeme na to." řekla s plným nasazením a já se docela divila, kde se v ní vzalo najednou tolik elánu. Ještě před chvílí bych jí do toho možná ani nenatlačila a teď si to štráduje spokojeně směrem ke garáži pro motyčku a lopatku. :-)
Já se za ní hned vydam protože doufam, že v garáži najdu společně s nářadim i sekačku. Samozřejmě jsem se nemýlila a opravdu tam stála. Hned vedle pracovního stolu pod malým oknem. Vyjela jsem s ní ven, zapojila ji do zásuvky a dala se do práce.
Bylo t teprve po třetí, co jsem sekala zahradu, ale předtim mě to dost bavilo a zatim se mi nepovedlo to nějak extra skazit. Tak teď nezvývá než jenom doufat, jak se to vyklube. Buď mě Dana s Robertem přerazí vejpůl, anebomě i Mikinu pochválí. Miki se sice do práce vrhla po hlavě, ale taky se nezdálo, že by si svojí prácí byla až zas tak jistá. Pokaždý, když se ozval zvuk přijíždějícího auta, tak sebou trhla jako hadr v průvanu, i když věděla, že Dana s Robertem přijednou až odpoledne.
Samozřejmě sem neměla celou dobu na práci jenom to, abych pozorovala Mikinu při pletí záhonů a otrhávání jahod.
Najednou cítim, jak mi někdo šáhl na rameno a já se tak lekla, že jsem bosou nohou kopla do sekačky a zakvílela bolestí. Otočim se a zamnou stojí miki s košíkem plným jahod a vesele se na mě zubí.
"Já s tebe budu mít jednou infarkt." ulevim si, jako vždykcy moje babi. Zřejmě to na mě má nějakej psychickej dopad že vyrůstam s babičkou a ne s rodiči.
"Promiň, jenom jsem ti chtěla říct, že mam všechno hotovo a ty by sis taky měla pospíšit. Nemáme moc času. Za chvíli tu jsou kluci.
"No jo. Tak jsem se vžila do sekání trávníku, že jsem si to ani neuvědomila."
"Tomu se snad ani nechce věřit." směje se mikina. "My jdeme na rande s klukama z US5 a ty jsi na to málem zapomněla."
"Tak to nesmíš tolik dramatizovat." dostanu menší záchvat smíchu. Divim se sama sobe, jak se chovam.
"Půjdem?" zeptám se a odvezu sekačku do garáže. Miki mě následuje až k nám do pokoje a pak sis stoupne před skříň a kouká do ní jako husa do flašky.
"Stalo se něco?" zeptám se a přistoupim k ní. Kouknu do skříně, ale nic kromě oblečení a sportovní tašky nevidím.
"Stalo, nemam šajn, co si na sebe vezmu." povzdychla si.
"Tak něco vybreme. Hlavně musíš být v klidu. Za ten den, co jsem byla s Caycem, jsem zjistila, ze je vpohodě a je mu jedno, co mám na sobě. Pokud takový je on, určitě budou takoví i ostatní kluci."
"Budu se cítit nesvá." protestovala Miki a neustále upřeně civěla do skříně.
"Nebudeš."
"Ale jo budu. Představ si, že jdeme do kina s pěti klukama. Chápeš? Jsme dvě holky a jich je pět. Celkem převaha, nemyslíš?"
"Možná si jednoho z nich vybereš." mrknu na ni spiklenecky. Těch pár dní v Berlíně mě úplně změnilo. Po schůzce s Caycem jsem přehodnotila svoje priority.
"Nebuď vtipná." odbyla mě stroze.
"Nejsem. A když ně, nic se neděje. Berlín je plný kluků." a rozmáchnu rukama.
Nakonec jsem Miki pomohla vybrat co na sebe a ona zase pomohla mě. Vypadaly jsme obě hezky. Ne přeplácaně, ani neupraveně. Zvolily jsme jemný líčení a sporotvní oblečení, portože do kina a následnou procházku, se kterou počítám, se hodí.
Nevěřila jsem tomu, ale přesně za deset dvanáct na nás zazvonili kluci. Pětice kluků se usmívala před vratama a my s Miki rychle seběhly po schodech k nim dolů.
"Ahoj!" pozdravili nás anglicky, což ve mě vzbudilo nervozitu. Bála jsem se, aby na nás celou dobu nehodlali mluvit anglicky.
"Připravené?" zeptali se a mě spadl kámen ze srdce, portože tahle fráze zazněla už německy.
"Ahoj." usmála se miki a malinko zčervenala.
"Jo, jsme připravené a můžeme vyrazit." přiznám a zabouchnu za námi dveře.
"Chtěly byste vědět, na co jdeme?" zeptal se Izzy a zatvářil se tajemně.
"Určitě." promluvila miki, která mě tím zaskočila. Čekala jsem spíš, jak bde nervózní. Vždyť doma vypadala, že se asi nervozitou sesype.
"Řekněme, že jsem se nějakým stylem dozvěděly, co rády sledujete a bereme vás na romatickou komedii."
"Miluju romantický komedie." zašeptala mi Miki do ucha. Kluci to zřejmě postřehli, portože řekli :" My víme."
Netrvalo to dlouho a my dorazili k nákupnímu centru. Vešli jsme dovnitř, vyjeli eskalátorem nahoru. Potom nás kluci zavedli dlouhou chodbou do malé otevřené haly s oranžovým kobercem a malými gauči. Vypadalo to tam téměř stejně jako u nás v Cinema City v Olympii jen s tím rozdílem, že tady to vypadalo mnohem luxusněji.
"Jsme tu." prohlásil hrdě Richie a vyběhl před nás všechny. Ukázal na první sedačku a řekl: "Můžeme si sednou sem." potom přiběhl k druhému gauči. "A nebo taky sem." Byl to hrozný šašek. Na první pohled se zdál takový tichý, nenápadný, ale teď se choval tak uvolněně, legračně, zkrátka hotový komik. A nakonec se k němu přidal i Izzy a všichni jsme se začali smát. Hodinové čekání na uvedení filmu se změnilo ve velkou legraci. Do všemožných skopičin se zapojili úplně všichni. Všichni jakoby zapomněli na to, kolik jim je. Dokonce i mně bylo celkem jedno, že je mi přes patnáct. Sice jsem neblbla tolik jako ostatní, ale zapojila jsem se taky.
"Není ti dobře?" zeptal se Caycee, když si všiml toho, že si jdu sednout na gauč.
"Ne, je to v pořádku. Jenom mě bolí hlava." vysvětlím a zamží se mi před očima.
"Mám ti dojít pro vodu?" nabídne se.
"Já nevím. To bude dobrý."
"Opravdu?"
"Asi...,asi jo." ujistím ho a o tom, že mi je hodně špatně se radši ani nezmínim. Cayce se vzdaluje a jde do rušného davu mezi kluky a Mikinu. Zřejmě jim sděluje, co se mi stalo. Moc nerozumím tomu, co si tam říkají a vždy zaslechnu jenom takové útržky jako : "následky vašeho sražení" nebo "by se šetřit."
Pak se tam objevil uvaděč a Cayce pro mě přišel, abych šla s nima. Zvedla jsem se ze sedačky, ale zatočila se mi hlava. Nevím, jak to dělám, ale hraju to báječně. Je mi strašně špatně a přesto na mě Cayce nic nepozná. Buď to opravdu nevidí, anebo to nechce vidět.
"Mohl bych poprosit o popcorn?" zeptá se Jay a nakloní se přes pult k prodavačce.
"Samozřejmě. Velký, malý, střední?"
"7 středních." zavolal mu přes rameno Izzy, který byl o dost menší než Jay.
Prodavačka každému z nás podala popcorn a Cayce začal hledat peníze.
"Ach jo, všechno jsem to nechal na hotelu." postěžoval si, když nic nenašel.
"to je dobrý, tak já ti půjčim." nabídnu se.
"To ne, nerad si od holky půjčuju." odmítnul moji nabídku.
"Tak já ti půjčovat nebudu, můžu tě pozvat." usměju se.
"Ne to ne. Vážně, urazil bych se. Nikdy jsem si nenechal od holky nic koupit." Z jedný strany mě těší jeho chování, ale z druhé strany se mě to dotklo.
"Mohla bych si odskočit?" zeptám se a podávám Miki můj popcorn.
"Samozřejmě, WC jsou hned tady naproti." ukázal Vincent a mile se usmál.
"A jenom, v jakém jsme sále? Abych potom nechodila od jedničky k dvanáctce." vtipkuju.
"Budeme v šetce. A určitě nás tam najdeš. Sedíme tam úplně nahoře." znova se usmál Vinc.
"Dík." a taky se na něj usměju.
Odejdu na Wc, opláchnu si obličej a trochu se napiju. Motá se mi hlava a mám pocit, že sebou asi praštím.
"Musíš být v pohodě. Miki si zaslouží užít tohle odpoledne, tak jí to hlavně nezkaž." říkám si pro sebe. Vytáhnu prášek z kabelky, zapiju ho vodou z kohoutku a utřu si papírovým ubrouskem mokrý obličej.
"Přišla jsi právě včas." řekli kluci, když jsem dorazila do sálu. Už se promítalo a já se usadila na místo, kde bylo volno. Tedy, těch volných míst tam bylo víc, ale jenom jedno z nich bylo pro mě. Mezi Miki a Richiem. Nechápala jsem to. Proč sedím vedle Richieho a ne vedle Cayce?
Začal film a všichni se příjemně bavili, až na mě. Mně bylo špatně a třeštila mi hlava, ale hrála jsem to opravdu bezvadně. Nikdo už si nevzpomněl na to, že se mi udělalo špatně, za což jsem byla ráda.

"Bylo to báječné!" zajásala Miki a zazubila se na kluky. "Jak tam ta holka šla do pokoje a viděla tam toho nahýho kluka, jak motá tu roletu."
"Jo, to bylo srandovní." smáli se všichni a já se k nim přidala.
"Už je ti líp?" zeptal se Cayce.
"No, ale jo." zalžu. Potom popoběhnu k Miki, ale odchytí mě Izzy.
"Mohl bych s tebou mluvit?"
"Samozřejmě." souhlasím a přikývnu.
"Ale bylo by dobrý, kdybychom sli někam dál. Je to docela důležité."
"Začínáš mě děsit, co se děje?" vzdmouvá se ve mě velké napětí a jsem nervózní z toho, co mi chce Izzy říct.
"Nevíc, jestli tě ta zpráva potěší." zakroutí hlavou.

příběh *sázka*

24. ledna 2009 v 21:56 | *annyny* |  °*moje vzkazy vám*°
ahojky vsem, kdo ste zacali cist muj novej pribeh *sazka* Kvuli jedný zalezitosti musim tenhle pribeh prestat psat.Stala se zkratka jedna vec, ktera me donutila ho nedopsat. Jelikoz je to zase z velke casti pribeh o me, ikdyz tam vystupuju pod jmenem Diana, tak to nejde abych ho napsala. Zacala sem ho psat jenom z jendoho duvodu, portoze sem si myslela, ze vyjde prave ta sazka, o kterou v pribehu melo jit.
Jenomze to nevyslo a ja ted nemam silu to psat. Ale v My diary II. Budu pokracovat 100%
annyny

*slova jsou zbytečná*

24. ledna 2009 v 12:53 | *annyny* |  Moje básničky :-}
Kdybych Ti tak mohla říct, co k Tobě cítim,
Kolik jen veršů pro Tebe snítim.
Jsem Ti oddaná tělem i duší
A kdekdo už to tuší.
Snad to taky víš
A jednou mi lásku oplatíš.
Možná někdy nastane ten den,
Kdy z nás dvou stane se jeden.
Naše srdce se vzájemně propletou a nikdy se nepustí.
Pak už těžko jeden druhého opustí.
Kéž bys mě do náručí vzal
A stejně jako teď píšu ti, i ty mi básně psal :o)
Chci pocítit lásku z tvého pohledu,
Lásku takovou, jako sama nesvedu.
Do očí tvých se chci pořád dívat
A přestat o lásce jen snívat.
Chci ji na živo pocítit,
Chci tě k polibku podnítit.
Být sama s tvojí osobou,
To je krása, jakou jiní nesvedou.
Své srdce otvírám ti teď a tady,
Avšak nevím si rady.
Lásku cítím jenom já
A jen já jsem ti oddaná.
Prosím, neříkej mi ne,
Nebo naděje má zahyne!
Snad nastane někdy den,
Kdy stane se z nás jeden.


*začátek všeho*

24. ledna 2009 v 12:51 | *annyny* |  Moje básničky :-}
Vše začalo malou sázkou
A skončilo velkou láskou.
Stačilo mi slyšet o tvé povaze
A hned duši mé bylo blaze.
Jenže není krásná jen tvá povaha,
Ale i vysoká postava.
Miluju na Tobě všechno, včetně očí
A při pohledu do nich, moje srdce ječí.
Přála bych si křičet s ním!
Chci vyhlásit do světa celého,
Jméno koho miluju-jméno mýho milýho!
To jméno patří tobě,
Protože se mi líbí něco, co skrýváš v sobě.
Zatím nevim, co z tebe vyzařuje,
Zato však vím, že mě to láskou naplňuje.
Prosím přijmi lásku mou
a buď napořád semnou!


*když to vyjde*

24. ledna 2009 v 12:50 | *annyny* |  Moje básničky :-}
Vezmi ruku mou
A propleť ji s tou svou.
Obejmi mě kolem pasu
A nech nám oboum spoustu času.
Buď tu semnou dnem i nocí,
Buď mi vždycky nápomocí.

Nevím co bych bez tebe dělala,
Nevím, kde jinde bych lásku hledala.
Ty jsi ta láska, kterou toužím celé roky mít,
A najednou je tu,-už nemusím o ní snít.

Hned jak jsem tě spatřila,
Má duše tobě patřila.
Oči se mi láskou rozzářily
A myšlenky se rozvířily.

Nebyla jsem schopna slova,
Tvé oči, úsměv a zkrátka všechno, zjevovalo se mi znova.
Přestat na tebe myslet je nemožné,
Stejně jako tvrdit, že jablko je jméno pomnožné.

Děkuju bohu za ten kdy jsme se potkali,
Kdy se naše osudy vzájemně protkaly.
Naše pouta nechci přetrhat
A lásku mezi námi roztrhat!

Pokud neopustíš mě, tak já tebe taky ne.
Pokud budeme se milovat, tak nás štěstí nemine.
Štěstí s láskou totiž chodí,
Avšak někdy se bažinami žalu dlouho brodí.

Dřív než jsem tě potkala,
Jsem se žalu oddala.
Láska mému srdci sice vládla,
Ale bez štěstí jsem milovat nezvládla.

Vždycky se našel někdo, kdo mojí existenci nepostřehl
a na kusy srdce mé roztrhl.
Trvalo to dlouho-roky,
Než se objevily tvoje kroky.

Naštěstí jsem tě poznala včas,
Než propadla jsem depresi zas.
Netvrdím, že začátek byl jednoduchý,
Spíš byl až moc prostoduchý.

Teď je však jen překrásné,
Jak v pohádce věhlasné!
Miluju tě čím dál víc,
Jméno tvé vyryju na měsíc!



*otázka*

24. ledna 2009 v 12:49 | *annyny* |  Moje básničky :-}
Jen jednu otázku si kladu?
Proč kvůli tobě mám sklon k hladu?
Proč kvůli tobě nejím? Proč setkání s tebou se bojím?
Zatím znám tě velmi málo,
Ale miluji tě víc, než by se zdálo!
Na tvé oči myslím kudy chodím a v noci v slzách se brodím.
Musím znát tvou odpověď,
I kdyby se mi zhroutil svět!
Máš mě rád anebo ne?
Odpověz mi, než má duše žalem uvadne.

Proč? Proč musí se mi vracet ten tvůj smích?
Myslet na tebe je pro mě hřích.
Při vzpomínkách na tebe, se odvolávám do nebe.
Tělo, duše, prostě všechno na tobě mám ráda.
Jenomže nechci tě mít jen jako kamaráda.

Ublížit mi nechceš, porto necháváš mě jít!
A co já? Nechci o tobě jen snít!
Chci být ve tvém náručí,
Chci tam být, když se má duše žalem rozbrečí!

MILUJU TĚ!


*ON*

24. ledna 2009 v 12:48 | *annyny* |  Moje básničky :-}
Jméno Pavel je na světě nejkrásnější!
Jméno Pavel, je mi ze všech nejmilejší.
Nositele toho jména mám však radši,
Jen pro něho v noci pláči.
On to neví a jen jako kamarádku mě bere,
To mi však nehorázně srdce dere.
Nevím, mám ho už snad na kusy
A složit se ho nikdo nezkusí.

Třeští mi hlava, svírá mě žal!
Milovat a být milován, to by si snad každý přál!
Já chci taky poznat lásku,
Chci slyšet byť jen jedinou hlásku.
Jedinou hlásku z kouzelného slova,
Chci ji slyšet dnes a zítra, znova a znova.
Miluji tě!
Zní to jako rajská hudba,
Chodit s Pavlem už dávno předpověděla sudba.
Já si tím však nejsem jistá
A bojím se, co zlého na mě osud chystá!

Když mě drží v náručí,
Celý svět se roztočí!
Když přivine si mě k sobě,
Mám pocit, že naslouchám rajské hudbě.

To vše jsou však jenom sny
A já toužím, aby nastaly tyto dny.
Co však cítí on,-já nevím
A všeho kolem se strašně bojím.
Bojím se jeho odmítnutí
A zároveň jeho obejmutí.

Chci slyšet ty dvě slova
Chci je slyšet znova a znova.
Jenže má mě vážně rád?
Nebo je to jen můj kamarád?

Já však jedno vím,
Že je to on,-tím pravým!

Forever with you :O*


X.kapitola(my DiaryII)

21. ledna 2009 v 19:13 | Annyny |  **My DiaryII**
Kdokoli si tyhlety příběhy čtete, moc prosím o komentík :-) I kdyby byl jenom malinkej a vyjádřenej jedním slovem. :-) zajímá mě, co si o mým psaní myslíte ;-)
Děkuju moc :O*
P.S.: Dík moc Josefí a Anice, že se jim moje příběhy líbí a doufám, že čtenářů přibyde

"Co vlastně k Caycovi cítíš?" zeptala se mě Miki malinko vesele, protože ani jedna z nás není zvyklá na alkohol :D
"Nevím." odpovím po pravdě. "Je mi moc sympatický, báječně se mi s ním povídá, sice mám strach, abych něco neskazila, když jsme spolu, ale potom se do toho vžiju a je s ním báječné. Je hezký, chytrý, milý a-"
"Zkrátka tvůj vysněný princ." doplnila mně a zase se pousmála.
"Je to po dlouhé době, co jsem potkala někoho, kdo by byl tak fajn jako Jirka."
"Moment, chceš říct, že Jirka byl lepší?"
"To ne. Jenom říkám, že s Caycem se tolik neznám. Přeci jenom s Jirkou jsem strávila tři roky a navíc dalších pár měsíců jako teenagerský pár, takže svoje zážitky s ním nemůžu srovnávat s Caycem. Přesto se mi ale zdá, že Cayce má v sobě něco, co Jirka tenkrát neměl. Možná je to hlavně tím, že Jirka byl jenom o rok starší než já, kdežto Cayce je starší o 10 let."
"To určitě, když máš staršího kluka, je to většinou lepší. Nechová se jako takový pako." připustila Miki a dopila skleničku šampáňa. "Teda...,neříkam, že Jirka byl pako, ale pořád na něm bylo vydět, že je nevyspělý."
"Asi máš pravdu."
Zvedly jsme se a uklidily po sobě skleničky, umyly je a vrátily zpátky do police. No a abychom ještě trochu zahladily stopy, láhev od šampusu vyběhla Miki hodit do kontejneru přes ulici.
"A je to." vypískla, když za sebou zabouchla domovní dveře. Udělala však jenom pár kroků a už se na zemi válela jak široká, tak dlouhá. A divili byste se, že ani nevypískla bolestí, i když si musela dost narzit holeň o botník. Naopak, smála se, až se otřásalo celé přízemí.
"Co blbneš?" směju se a jdu jí napomoc.
"Ona je tu...(směje se) Je tu totiž..." V tom se odhodlám a jdu jí na pomoc. Jenomže se natáhnu taky a přistanu přesně vedle ní.
"Je tu rozlitá voda." vychechtá ze sebe a já se musím začít smát. Sedíme spolu ve vstupní hale na mokré zemi a smějeme se jako blázni. V tu cvhíli nám možná do smíchu je, ale co druhý den, až se probudíme, to bude teprve rána. Kdo by na to ale teď myslel, když jediné, co máme na práci, je ohromný výbuch smíchu.
Nevím, jak dlouho jsme se smály, ale odhadem po deseti miutách jsme se zvedly a šly podlahu utřít než přijde Dana. Potom si každá z nás zalezla do sprchy, vykoupala se a šly jsme si obě dvě lehnout. Ani jsem si nezkontrolovala notebook, jestli tam nemám nový mail. Prostě jsem sebou jenom šlehla do postele, přehodila si přes hlavu peřinu a v mžiku usnula.

"Sakra! Moje hlava!" zaskučim hned, jak otevřu oči. Nemam ponětí o čase a ani nevím, jak dlouho jsem spala. Je pondělí, středa, pátek? Kolik je hodin? Vůbec nic.
"Tak ty už ses vypsala?" zasměje se Miki s nohama na psacím stole. Vypadá až nějak podezřele fit a mně to přijde zvláštní. Vypila toho přeci o něco víc než já, tak jak to, že jí nic není?
"Jo, tak jestli se tomu mýmu spánku dá říkat vyspala, tak ano."
"Vypadáš docela převálcovaně, řekla bych."
"Myslíš?"procedím ironicky a a raději leště ležím, protože z pár menších zážitků vím, že hned vstávat, se nevyplácí. Ne, že bych se snad opíjela, ale znáte to, oslavy typu Silvestr, babiččiny kulatiny, dvě tři skleničky šampusu a "ranní nevolnost" je na světě.
"Kolik je vůbec hodin?"
"Něco kolem páté."
"To je blbost, vždyť jsme si šly lehnout možná kolem šestý večer." oponuju.
"To jo, ale teď už je ráno, víš." řekne Miki a ukáže na displej mobilu. Sice nevím, kolik tam ty hodiny ukazujou, ale došlo mi, že asi opravdu není večer předešlého dne.
"Viděla jsi se s Danou?" zajímá mě, protože já se od včerejšího incidentu probudila až teď.
"Jo, asi kolem půl desáté jsem se šla napít do kuhyně a seděli s Robertem v obývacím pokoji. Koukali na televizi a myslím, že mého přiopilého výrazu si ani nevšimli." zachichotala se. "Ale jenom je zajímalo, proč jsme si šli lehnout tak brzo. Zamumlala jsem něco ve stylu, že jsme zkrátka byly unavené."
"Svým způsobem se tomu únava dá říkat." připustím.
"Naštěstí se nevypatávali na detaily. V tom mají u mě oba velké plus. Nikdy nic nezorvádějí a nepiplají. Naprosto nesnáším, když někdo něco rozebírá a snaží se dostat ne k jádru věci, ale k jádru toho jádra, to bych vyletěla z kůže."
"My Gott, hned takovýhle filozifický úvahy po ránu." zaskuhram a přetáhnu si peřinu přes hlavu.
"Nechceš přinést rajčatový džus? Naši řikali, že na kocovinu je nejlepší."
"Fuj." řeknu znechuceně a udělá se mi ještě hůř než mi je teď. "Navíc, bvůbec nechápu, jak mi může být tolik špatně jenom po dvou skleničkách."
"Po třech." připomene Miki a mává na mě třemi prsty. "Navíc si to zajedla brambůrkama, z lednice jsme si daly sýr, sušenky, a ještě něco. Myslím, že tohle je ten pravý důvod tvojí nevolnosti."
"A jak to, že tobě nic není? Vypila jsi toho snad víc než já."
"Jo, asi o půl skleničky, portože víc by na mě nezbylo, kdybych si to neuzmula. Hamoune jeden." vtipkuje. "Jenomže já v tom narozdíl od tebe umím alespoň malinko chodit. Neříkám, že piju, ale umím se dostat do nálady a ráno se probudit svěží."
"To mě budeš muset naučit."
"Ale bylo to fajn. Aspoň jsme se pořádně zasmály. Nejvíc bylo, když jsi sebou šlehla o zem hned vedle mě."
"Protože jsi mi neřekla, že je tam voda." protestuju.
"Já ti to chtěla říct, jenomže tys mě nenechala domluvit a hned si mi letěla na pomoc.
"Tak když tam půl hodiny umíráš smíchem a není ti rozumnět." směju se, portože vzpomínka na včerejšek je pro mě dost vtipná. Oblzvlášť teda ten incident na chodbě.
"A budeš psát vůbec další díl příběhu?"
"Já nevím, ale dost možné je, že jo. Buď napíšu druhý díl, anebo začnu úplně s něčím novým." zamyslím se a vyhlídnu z okna. "To mi připomíná, že jsem se ani včera nekoukla na notebook." a pomalu se zvednu z postele. Sice se mi točí hlava, ale k tomu šuplíku dojdu a notebook vyndam. Potom si zase pohodlně zalezu do postele, opřu se o zeď a zapnu ho. Probíhá mnou nehorázná zvědavost, jestli mi Cayce znovu napsal a přijde mi to, jako kdyby se ten počítač načítal dvakrát pomaleji než normálně.
"Napsal?" vyzvídá Miki.
"Ssst." syknu na ní a neuroticky mávnu rukou. "Potichu, potřebuju se soustředit." Načež Miki dostane výbuch smíchu, protože prostě nechápe, jak je to pro mě důležité.
"Bože, napsal. řeknu a hltam jedno slovo za druhým. Potom si vzkaz přejedu očima ještě jednou a znova.
"A co píše?" zajímalo jí a tak jsem jí mail přečetla.

Ahoj Anny
Chtěl jsem se omluvit za ten včerejšek před domem. Choval jsem se malinko nevhodně, tak se nezlob. Ale bylo to moc fajn odpoledne a doufam, že si se dobře bavila. S klukama vyrážíme dneska do kina, tak jestli chceš vzít s sebou tu kamarádku, budeme všichni rádi.
Vyzvedneme si vás kdyžtak doma a půjdeme nějakou oklikou, aby se toho na nás nebalilo moc. (Myslím tím fanynky :D)
Měj se krásně, pozdravuj kamarádku a doufám, že půjdete :-)
Cayce

"On zve i mě?" zrazila se Miki a malinko zčervenala. Bylo na ní vidět, že jí pozvání od kluků udělalo radost.
"Asi jo, když to tu vidíš?" odpovím a lehce píchnu prstem do obrazovky.
"Muj bože, Anny. Není to možný! My spíme, nebo já spim a zdam se ti. Každou cvhilku nám musí zazvonit budík a my se probudíme."
"CO blázníš?"
"Co bláznim? Včera jsi byla s Caycem venku! Pochop, Markéta o nich překládá články a všechny fanynky sní o tom, co teď zrovna prožíváš ty a já. Myslíš si, že je to normální?"
"Ne, ale proč to nepřijmout, když nám to osud nabízí?" nechápu a založím si ruce na prsou. "Víš, že vždycky se najde jeden šťastlivec, ktrýmu se něco povede. Například vyhraje ve sportce několik stovek miionů, nebo zdědí prosperující fimu a s ní i haciendu. Jiný zas enajde ropu. Co já vim! Zkrátka my zřejmě patříme k těm, na který se konečně usmálo štěstí. Ze začátku jsem tomu nechtěla věřit. Vůbec jsem to nepřijímala, ale teď mi začíná docházet, že to asi opravdu není sen."
"Jsi si tím tak jistá?"
"Ale no tak! Kdo byl vždycky ten, kterej mě přesvědčoval o opaku? Kde je ta sebejistá Miki, která do všeho šla po hlavě, když mohla a kam se najednou schovala, když nám život přinesl takovou příležitost?" Miki jen pokrčila rameny, ale potom se na mě usmála.
"Takže mi chceš říct, že to máme přijmout, tak jak to přišlo?"
"Přesně tak. Ber, dokud život dává." řeknu až moc fylozificky a musím se pousmát nad tim, jak všechno beru vážně. Nakonec se naše debatění změní spíš v jemný pochichotávání a rozebírání toho, co si vezmeme dneska na sebe.
"Jé, napsala si tomu Caycovi, že jdeme?" vzpomněla si najednou Miki po dlouhé době.
"Vidíš, úplně mi to vypadlo z hlavy." přiznám a rychle naťukám odpověď, že pozvání bereme a ať přijdou, kdykoli se jim to bude hodit.
"Slyšela jsi to taky?" nastražím uši a poslouchám zvuky z chodby. Dana s Robertem už jsou zřejmě vzhůru, protože venku slyším kroky.
"Doufám, že je neprobudilo to naše chechtání." chytnu se za pusu.
"To snaad ne." zavrtí hlavou Miki. "Řekla bych, že prostě jenom vstávají do práce.Chvilku počkáme a potom sejdeme za nima do kuchyně." navrhla a obě jsem se začaly převlíkat do domácího oblečení. Nakonec jsme obě seběhly dolů, kde se opravdu chystali Dana i Robert na cestu pryč.
"Jé holky, my vás vzbudili?" řekla ustaraně Dana.
"Kdepak. To my si spíš myslela, ž jsme vzbudily vás. nespímě už od pěti." a najednou se mi protočí panenky.
"Jsi v pořádku?" řekne se smíchem v hlase Miki, která už se nemohla udžet a zase se začala smát.
"Nic mi není." odpovím pobaveně.
"My právě taky nemohli usnout, viď Berte. Jenomže jsem nechtěli vstávat před pátou, abychom vás právě neprobudili."
"Kvůli nám se omezovat nemusíte." ujistila je Miki oba a bylo jasno.
"Takže máme nejvyšší čas, abychom vyrazili. Domů přijdeme přibližně kolem páté a potom bychom s vámi rádi probrali to překvapení."
"Víkend je už zítra a potom už nás to čeká." dodal Robert s hlasem plným nadšení.
"A opravdu jim to nemůžeme říct?" zeptala se Dana.
"Miláčku, potom by to nebylo žádně překvapení." přesvědčil ji Robert a potom ji políbil na tvář. Nakonec zvedl aktovku ze země a otevřel jí dveře od kuchyně.
"Mějte se tu hezky děvčata a slibujeme, že od víkendu, už spolu budeme trávit víc času. Teď to bohužel nešlo, protože jsme měli moc práce." omluvil se Robert.
"To je v pořádku. my to chápeme." mrknu na ně a usměju se. "Mimochodem, dneska jsme pozvaný s Miki do kina, tak jenom abyste věděli, že tu zřejmě dopoledne nebudeme."
"To je samozřejmé." přisvědčila mile Dana. "Musíte si užívat. A jsou alespoň hezcí?"
"Kdo zase?" zeptal se nechápavě Robert. Tady se prostě prokázalo, že chlapy o takovýhlech ženských a holčičích věcech nemají ani páru. S Danou jsme otom téměř nemluvily a i jí došlo, že nás tam nepozvaly žádné holky, ale kluci.
"Docela jo." přizná Miki a usměje se na mě. "Až přijdete z práce a probereme to překvapení, tak vám povíme, jak to všechno dopadlo."
"Tak dobrá." souhlasili a odešli z domu. Potom zamířili do garáže a hned na to za sebou vyjela dvě auta. Garáž se pak sama zavřela a my s Miki opět zůstaly doma samy. Vlastně jsem byla ráda, že už o víkendu budeme trávit daleko víc času s Robertem a Danou.
"A co budeme dělat teď? Je teprve šest." přemýšlela Miki.
"Nevím, jak ty, ale když se nudím, tak jdu běhat. Kdykoli to jenom jde. Možná snad jenom na náledí bych si netroufla."
"Cože? Ty chodíš běhat?"
"Někdy mi připdaá, že jse spolu tak dlouho a skoro vůbec se neznáme."
"A víš že na tom něco bude?"
"A víš že vim." souhlasim a vydáme se obě do pokoje, abychom se převlíkly do kraťasů a trika. No uznejte přeci, že nebudeme běhat v domácích papučích, vytahanym triku a starých teplákách. Navíc, když je venku už skoro 22°C.



Omlouvám se, je to trochu kratší, ale není moc času, kdy bych psala ;-)

virtuální deníček II

21. ledna 2009 v 14:39 | ~annyny~ |  °*moje vzkazy vám*°
Ahojky všem. Už zase píšu do svýho virtuálního deníčku. Už se vám stalo to, že vás nikdo nechtěl? Kdokoli, o koho jste stáli s vámi nechtěl být? Ze začátku si člověk řiká: "Je to prostě pech." Ale po pár takovejhlech incidentech vám začne docházet, že to asi nebude jenom pech, ale i něco jinýho. Například váš vzhled.
Jedinou otázku mam na celej svět: "Proč je někdo hezkej, bohatej, chytrej a milej??? Proč dala příroda někomu tohle všechno a jiným nic? Proč někdo může mít štěstí až do nebe a jinej se plahočí jako idiot?"
Už mě to nebaví :-( Nebaví mě bejt odmítaná. Copa nemam právo a to, aby mě měl někdo rád? Snažim se se sebou něco dělat? Koupila jsem si nový brejle, nosim rovnátka, abych ne,ěla křivý zuby a hledam i hezký oblečení. Jenomže nic. Nikdy nebudu tak dokonalá, abych se někomu líbila. Konec konců, kdo by chtěl holku s rovnátkama a brejlema, že jo?
Závěr mýho zápisu je ten, že mam nehoráznou depku a zajímalo by mě, kdy se z ní konečně vyhrabu.

Příběh

19. ledna 2009 v 17:53 | Annyny
Nechávam tu vzak pro ty, který čtou můj příběh. Jelikož je pololetí a já bojuju o známky, tak nemam moc času psát. Ale slibuju, že se budu snažit to po pololetí napravit.
A možná...,když klapnou i ostatní věci, se tu objeví další příběh. Ale to nic neslibuju :-)
Jinak, děkuju všem, co můj příběh čtou :O*

Annyny

starší překlad o Caycovi

15. ledna 2009 v 19:37 | Annyny |  Cayce Clayton :O*



Po Chrisovo odchodu koncem srpna dostali US5 jen konečně posilu.: Cayce Claytona(20) ze slunečné Kalifornie. Stává se jím Cool kluk US-5 s nápadně zelenýma očima stojící ihned po boku Jaye(26), Izzyho(25), Richieho(20) a Vince(16) .
"Já si rozumím s ostatními kluky suprově a už se úplně těším na to, že se konečně také seznámím s každým fanouškem." Sní 20-tiletý zpěvák, kterému se splnil jeho velký sen. : "Už jako malý chlapec jsem začal se zpíváním a vždy jsem požadoval, být také někdy členem cool skupiny." Vypráví Cayce. Jen ze zvědavosti šel zpěvák na Casting v Los Angeles, kde hledali nového člena pro US5-a "vytlačil" potom 1500 konkurentů. "Před pár týdny jsem ještě studoval na koleji divadelní vědu." Vzpomíná si Cayce. "To je prostě neuvěřitelné!" Po vánočních prázdninách bude pak Cayce v lednu živě představen fanouškům US5.

Soubor vlastností:
Narodil se: 3.Prosince 1988 v San Luis Obispo/Kalifornie
Bydliště: Atascadero/Kalifornien
Výška: 177cm
Barva očí: zelené
Rodiče: Otec Greg Clayton (51-soukromý detektiv), Matka Charlene Clayton(51- pracovnice s úvěry)- pozn.:alespoň myslím
Sourozenci: dvě starší sestry, Crystal a Brittany a starší nevlastní bratr, Dane
Koníčky: Cayce je fanoušek sportu a miluje dokonce plavání a Surf, také je dobrý kuchař.
Domácí mazlíčci: Dva psi-kokršpanělové "Mister" a "Lola"

Tentokrát jsem už žádnou chybu neudělala :D Teda alespoň o ní nevim :D

scan z blogu: /izzygallegos-us5.blog.cz/
překlad:já :-) annyny

izzy a překlad

13. ledna 2009 v 21:12 | Annyny |  Izzy Gallegos :)
Izzy v německým bravu + překlad článečku ;-)


Bláznivý Izzy, 25-ti letý zpěvák US5 přináší všem mnoho smíchu. A je docela pěkně drzý-přesně, jak být oblíbeně střeštěný: šimpanz.

Nesjem si tím překladem 100% jistá. Radši se ještě zeptám zítra učitelky a nedýl zítra večer tu bude napsáno, jestli je všechno správně, anebo je tam drobná chybička ;-)

O5 scan z blogu us5-richie-4ever.blog.cz

Překlad z německýho brava

13. ledna 2009 v 20:45 | Annyny |  Cayce Clayton :O*
Pokusila jsem se vám přeložit, co všechno znamená, abyste z toho alespoň něco měli. Přeložila jsem ale jenom rozhovor, protože ostatní není až zase tak důležité ;-) Máte to pod tímhle článkem

Překlad z německýho Brava o Caycovi




Cacye z US5 prozrazuje v "Yeah!" Vše o jeho milostném životě.

Je sladký a jeho úsměvy dobývá dívčí srdce ve Sturmu. Yeah! se sešel s Caycem (20), novým členem US5 pro exluzivní rozhovor o dívkách.

YEAH! Čeká na tebe doma v USA nějaké děvče?
Cayce: Ne, jsem sám. Ale dříve jsem cestoval do Německa, kde jsem potkal několikrát dívky na koleji. Ale vtahu to bohužel neprospělo. A teď už teprve nemám čas.

YEAH!Co musí dívka udělat, aby si získala tvé srdce?

Cayce: Jsem velmi na osobnosti fixovaný. (Záleží mi hlavně na osobnosti). Když mě rozesměje a prostě je s ní legrace-pak o ni stojím.

YEAH! Máš raději blondýnky nebo tmavovlásky?

Cayce: To je jedno. Ale já si stojím za dlouhými vlasy a krásnýma nohama.

YEAH! "Dokážeš být romantický?" Umíš vytvořit romantiku?

Cayce:Když mám dívku skutečně rád, pak jsem romantický. V každém případě se snažím(se chovám tak…), aby se cítila dobře a šťastně. Pak se ale nedržím pravidla:"Teprve po třech dnech se ozvat." Ale hned jí zavolám.
Mám dvě starší sestry a dostal jsem od nich pár tipů, jak zacházet s dívkou(jak se o dívku starat).

YEAH! Kolik už jsi měl vztahů?
Cayce:Měl jsem doposud dva vážné vztahy. Při čemž ten delší trval 9 měsíců.

YEAH! Sníš vlastní rodině?

Cayce: Ano, jistě. V 17 letech jsem mamince říkal, že v 21 letech bych chtěl minimálně 3 dětí. Toho dosáhnout nyní nemůžu (směje se), ale s koncem 20 chci rodinu mít.




scan stránky z brava od : us5-richie-4ever.blog.cz

virtuální deníček

12. ledna 2009 v 16:53 | Annyny |  °*moje vzkazy vám*°
Znáte ten pocit, že něco skazíte a potom toho litujete?
Nemluvím, o nějakym úkolu, nebo testu. Jde tu o něco mnohem důležitější a tím je přátelství. Člověk se vám s něčím svěří a vy na to v tu ránu zapomenete a uděláte přesně to, co nechce, abyste udělal.
Dám příklad, vaše kamrádka miluje nějakou skupinu, film nebo herce. A je do toho určityho cloveka platonicky zamilvaná a sveri se vám, že jí nikdo nechápe a že si dělají z jejího idola srandu. Vy jí sice vyslechnete, uklidníte, ale v zápětí na to, si uděláte z jeího idola legraci při obědě.
Myslíte si, že tohle dělají orpavdoví přátelé? Já teda ne. Proto mě to teď moc mrzí a kdybych věděla, že jí to tolik sebere, nedělala bych si z toho idola legraci. Někdy prostě nevim, kam až můžu zajít a kde mam svoje místo. Proto bych vás tímhle vzkazem chtěla vyzvat, kdokoli měl někdy takový problém, tak klidně pište komentáře, nebo pokud jste právě ta osoba ze který si někdo udělal v tomhle smyslu legraci, obraťte se na komentíky. Budu určitě každý den odpisovat.
A hlavně pamatujte, kamarádi jsou nejdůležitější a nekrásnější poklad, jakej může kdo mít... Proto si je hlídejme, a pečujme o ně, protože oni si to zaslouží. Nikdy nedělejte stejnou chybu jako já, protože potom by vás to mohlo vážně mrzet.

°Annyny***


click to comment

IX.kapitola(my DiaryII)

11. ledna 2009 v 12:34 | ~annyny~ |  **My DiaryII**

Číšník nám oběma přinesl šunkovou pizzu, ale my, jako bychom ji neviděli. Vůbec nás nezajímalo, že nám voní pod nosem.
"A jakej máš ráda film, nebo filmy?"zeptal se najednou. Pro mě to byla dost rychlá otázka a v tu cvhíli jsem nevěděla, co odpovědět, protže mám spoustu oblíbených filmů.
"Já nevím." zarazila jsem se. Asi bych měla říct něco jiného, ale tohle bylo zkrátka první, co ze mě vypadlo. "Koukám ráda na všechno, na komedie, romantiku, thrillery nebo drama. A když nejsem doma sama, i na horory, ale to se mnou vážně někdo musí být, portože jinak nedojdu ani na záchod." a oba se začneme potichu smát.
"JO, komedie mám taky rád. A fakt hodně se mi líbí Twilight a Ko-"
"Kokain?" doplnila jsem ho a vůbec mi v tu cvhíli neajímalo, že je neslušný někomu skákat do řeči.
"Jak to víš?" podivil se.
"Nevím, prostě mě to napdlo. Já ho viděa už asi třikrát a moc se mi líbil. Je to báječný film a navíc v něm hraje můj oblíbený herec. A co se týká stmívání, o tom už vůbec nemluvím, protože bychom tu mohli být až do večera."
"Přesně, Kokain, stmívání a ještě pár dalších filmů bych zařadil mezi svoje oblíbené."
"Páni, nenapadlo by mě, že máš rád kokain." zřejmě jsem ten název vyslovila poněkud hlasitě, protože polovina restaurace se otočila k našemu stolu. Já jen nesmyslně zažvatlala něco v tom smyslu, že se bavíme o filmu, ale myslím si, že mě stejně nikdo nevnímal a mysleli si bůh ví co.
"Asi bychom se měli pustit do té pizzy než nám vychladně." uvědomím si asi po dalších pěti minutách. A vezmu do ruky příbor.
"Myslím, že ta už bude studená tak, jako tak. Ale není špatná ani takhle. Už se mi kolikrát stalo, že jsem se s klukama zapovídal a mezitím nám vystydla, poznat to ale moc není."
Vážně měl pravdu. Chutnala naprosto lahůdkově a bylo jedno je je teplá nebo ne. Byla jsem moc ráda, že mě Cayce vzal právě sem. Je to tu vážně moc hezké, akoát mě trochu štvě to, že pizzerku pořádně nevidím, portože předměty vzdálenější víc jak 2m ode mě nezaostřuju. Přesto na mě dýchá taková klidná atmosféra.
"Vím, že to bude asi malinko osobní otázka, ale máš sourozence?"
"Ne, jsem jedináček." přiznám a malinko posmutním, protože jsem si vždycky přála mít buď staršího bráchu nebo mladší setřičku.
"Vážně? Já taky." přikývne Cayce a dojí poslední díl svého jídla. "A já si myslel, že máš mladšího sourozence." nedokáže tomu věřit.
"Z čeho tak usuzuješ?"
"Nevím, zdáš se mi zodpovědná, skromná a zkrátka taková, jako starší sourozenci bývají."
"Ty jo. Skormná, zodpovědná. Nevím nevím, jestli tolik chvály zvládnu. Abych se tu náhodou nenafoukla jako pátrací balon samou pýchou." žertuju.
"Ne opravdu. Působíš na mě dost vyspěle. Ani nevím proč, ale je to tak." přiznal a zse se mi podíval tím hlubokým pohledem do očí.
"Kolik ti vlastně vůbec je?"
"Dáte si ještě něco, pane?" Zase do našeho rozhovoru vlezl číšník a všechno pokazil.
"Chceš ještě něco?" zeptá se Cayce a já jen zavrtím hlavou. "V tom případě zaplatíme." a vytáhl z kapsy peněženku a podal číšníkovi nějaká eura. Nevím kolik to bylo, ale bylo mi dost blbý to, že za mě bude platit brýle a i oběd.
Na otázku týkající se mého věku se ale asi nějak zapomnělo. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. A nejsem si jistá jeho rekcí, kdyby se dozvěděl, že jsem o 5 let mladší než on. Pro mě by to problém nebyl, ale on to může brát jinak. Mohla bych pro něj být ještě dítětem. Ale vzhledem k tomu, že už v Říjnu oslavím šestnácté narozeniny, neuselo by to být až zas tak strašné.
Možná, že jsem to ještě nenapsala, ale s Miki máme narozeniny přesně ve stejný den-8.října. Narodily jsme se ve stejný den, ale každá v jinou hodinu. Samozřejmě, že ona je ta starší. Na svět přišla v půl páté ráno a já až něco kolem sedmé večer.
"Máme to akorát. Stihli jsme to naprosto parádně." prohlásil, když jsme jeli po eskalátoru směrem k optice. Hodiny ukazovaly tři hodiny a pět minut.
"Těšíš se?" zeptam se a tím ještě navýšil moji nedočkavost. Nejde, aby se člověk netěšil, když ví, že za pár minut zase uvidí, jako ostříž.
"Moc, ty brýle jsou moc hezké a já konečně uvidím dobře." Vyjeli jsme až nahoru, chodbou dozadu a tak dále, jako před tím. Uvnitř na nás už čekala prodavačka s malým průhledným pytlíčkem a vedle něj bylo položené pouzdro.
"To pouzdro máte zdarma, jako pozornost, portože ke všem brýlím nad180€ ho dostává každý." Já jenom vytřeštila oči a letmo pohlédla na Cayce, který opět s úsměvem vyndaval peněženku.
"To přeci nejde. Jestli ty brýle stály přes 180€ je to moc drahé. Nemůžu tě nechat, abys je zaplatil."
"No tak, jsou to jen brýle." uklidňoval mě a já vážně ztichla, potože ve scénách moc dobrá nejsem a nectěla jsem mu ji dělat zrovna před lidmi v obchodě.
"Nashle! A těšíme se na další návštěvu." zavolala prodavačka a vycenila na nás velké bílé zuby. Já se pokusila o úsměv, ale myslím si, že to vypadalo spíše, jako kdybych snědla šťovík. Ne, že by mi brýle neseděly, zkoušela je malinko na poslední cvhli zarovnávat, stlačovat a tak, aby mi seděly perfektně, ale ta cena.
Málem jsem se rozbrečela. Nevím, jestli to bylo štěstí, vztek nebo dokonce díky. Ale z očí mi pár slz ukáplo.
"No tak. Neber si to tak." už jsme si to říkali, přeci. "Kdyby nebylo mě, ty staré brýle jsou v pořádku. Není důvod k tomu, aby sis z toho dělala hlavu."
"Promiň, jestli jsem tě tim nějak rozčílla." začnu se zase omlouvat. Někdy mi to už přijde vážně trapné, jenomže nechci, aby si o mně Cayce myslel něco špatného. Obzvláště ne teď, když se mi vážně začíná líbit.
"Pojď, půjdeme se podívat ještě třeba do knihkupectví, ať se odreaguješ." navrhnul a ukázal na protější prodejnu. "Anebo bys radši někam na oblečení? Řekni si, já už tu byl mockrát, takže mně je to jedno."
"Radši to knihkupectví. Knížky mám ráda a vždycky tam je krásný klik a hlavně vůně těch nových knížek."
"Přesě tak. Já do knihkupectví chodím taky rád. Navíc je tam jedna moc hodná paní, se kterou se znám docela dobře díky mým častým návštěvám."
Prohlíželi jsme si všechno. Každou zajímavou knížku, která měla zajímavý obal, jsem vyndavala z regálu a listovala jí. Nakonec jsem narazila i na bajky bada beedleyho od J.K.Rowling. Zřejmě už tam byly docela dlouho, portože vycházely před půl rokem, ale potěšilo mě, že je tam vidím. Letmo jsem přečetla první a zároveň svojí nejoblíbenější kapitolu- čaroděj a skákající hrnec. Cayce mezitím koukal na něco jiného, ale pořád jsme se drželi jen kousek od sebe. A najednou cítím, jak mi zavibroval mobil v kabelce.
"Caycei, mohla bych si jenom ne cvhilku odskočit?" zeptám se, protože mi je hloupé telefonovat před ním. Přeci jenom, celé odpoledne se mi věnuje a já bych se teď s někým vykecávala.
"To je jasný. Počkám tu na tebe, jo?"
"Jsem hned zpátky." ujistím ho a vyběhnu z knihkupectí. Naštěstí všude byly ukazatelé, takže jsem na záchod došla docela dobře, ale kdyby tu nebyly, tak nevím, co bych dělala.
Hned jak se za mnou zaklaply dveře, vytáhnu mobil a podívam se, kdo mi volal.
"Miki." řeknu si pro sebe potichu a zavolám jí zptáky. Na to, že mě před cvhilkou prozváněla, jí trvá docela dlouho, než to zvedne.
"No tak povídej!" najednou na mě někdo vychrlí z druhé strny telefonu, místo normální ahoj Anny.
"Já teď moc nemůžu mluvit, víš?"
"Aha, no ale tak aspoň to nejzákladnější? Jak se máš, povídáte si, je zábavnej? Jak se cho-"
"Zadrž." vyhrknu najednou, portože těch otázek je najednou moc a moc nejzákladnějš to nevypadalo."Všechno je fajn. Chová se hezky, ale víc ti toho řeknu až doma. Teď musím běžet."
"Počkej, tak mi aspoň řekni, jak to dopadlo u toho optika?"
"JO, vybrala jsem si vážně hezký brejle, ale teď už opravdu končím. Budeme mít potom spoustu času si o tom popovídat, ju?"
"Tak jo no." řekne Miki skleslým hlasem, ale já v tu chvíli nemůžu udělat nic jinýho než říct: Tak pa a zavěsit telefon. Trochu mě to mrzelo, že jí tď nemůžu říct podrobnosti, ale nesmim zapomínat na to, z jakýho důvodu tu jsem.
Kouknu na sebe do zrcadla, malinko upravím vlasy, zkontroluju, jestli se i nerozmazala řasenka a můžu jít zase zptáky.
"Všechno v pořádku?" zeptá se Cayce a odloží jednu z knížek, kterou právě držel, do police mezi ostatní.
"Jo, všechno OK." souhlasně přikývnu.
"Chceč tu ještě zůstat, nebo už půjdeme?"
"Ráda bych tu ještě chvilku zůstala, jenomže už mě čekají doma, víš." omlouvám se a posmutním. Jedna část mě by ráda zůstala s Caycem, ale ta druhá má strach, že se to báječný odpoledne může ještě něčim skazit.
"Samozřejmě, tak půjdeme." souhlasil a odešli jsme. Velké hodiny uprostřed haly už hlásily téměř čtyři hodiny a venku krásně svítilo slunce.
"Je to zvláštní." prohlásím. "Celou dobu se pohybujeme na veřejnosti, ale zatím tě neodchytla žádná fanynka." zymslím se, portože je to opravdu divné. Obzvláště, pokud se jedná o někoho tak slavného, jako je on.
"Řekněme, že znám ochody, kde se moc fanynky neobjevují. Zrovna tady, kde jsem byli, jsou většinou podnikatelé, lidé, kteří mají práce nad hlavu, anebo ti, kteří o naší existenci ví tak možná jenom z vyprávění svých dětí. Ale pokud chceš, můžeme zajít i támhle a fanynky nás roztrhají na kusy." a ukázal na další obchodní dům.
"Ne, dík." zasměju se. "Myslím, že to asi zvládnu i bez nich. Při představě, že před nimi zase začneš utíkat a já se ti omylem připletu do cesty..."
"Promiň, že se musím smát. Jenomže, ty to dokážeš zkrítka podat tak, že se smát musím."
"Tak se zasměj, vždyť já se směju taky." řeknu vyrovnaně a oba se smějeme, což považuju vlastně za takový malý zázrak, portože ve chvíli, kdy se oba dobře bavíme, mi to dává signál, že je s největší pravděpodobností všechno v pořádku.
Zákon schválnosti by se nenazýval zákonem schálnosti, kdyby zktárka nějaký ten naschvál neudělal. A proto cestou k Caycovi jsem se pomalu blížila k místu setkání, nyní naše cesta k nám domů trvala jen chviličku. Probrali jsme toho sice spoustu, pobavaili se, ale naedou se před náma objevila vila, velké vrata a upravovaná zahrada. V tu cvíli jsem si řekla, proč jenom jsem tak hloupá a řekla Caycovi, že už musím domů. Mohla bych s ním být ještě jak dlouho.
Vůbec se mi nechtělo vějít, ale nic jiného mi nezbývalo.
"Děkuju za brýle, oběd a celkově za skvělé odpoledne." a mile se usměju. Potom mu pohlédnu do očí stejně, jako kouká do očí on mně.
"Já děkuju tobě. Pokud nepočítám kluky, tak už jsem se dlouho takhle nebavil. Je fajn najít člověka tzv. na stejné vlně, se kterým můžu probrat všechno. Dneska to bylo vážně fajn."
Stojíme jenom kousek od sebe a hledíme si navzájem do očí. V měřítku by se naše vzálenost dala odhadnout přibližně na 30cm maximálně.
Pomalu se k sobě nakláníme, ža jsme téměř u sebe, ale já na poslední chvíli ustoupím a vezmu za kliku. "Už budu muset jít." řeknu a vletím do zahrady. Cayce se jenom lehce poškrabe na zátylku a zvedne ruku. Zamává mi a já odejdu směrem k vchodovým dveřím. Otočím se, jako je to vždykcy ve filmech a kouknu směrem k vratům, kde pořád stojí a znovu mi zamává. Zamávám mu taky a zašeptám: "Ahoj."
Vím určitě, že mě neslyšel, ale pokud umí jenom malinko odezírat ze rtů, pochopil, co tm myslím, protože na jeho tváři zazářil nádherný úsměv. Bylo mi skoro až líto zabouchnout za ebou dveře a vzdát se tak nádherného odpoledne.
Zuju si boty a rozpustím vlasy, nakouknu do kuchyně, jestli tu není Dana nebo Robert a když ani jednoho z nich nevidím, vydám se celá nadšená ke mně a k Miki do pokoje.
"To si děláš legraci, ne?" vypískne, jenom co se objevím ve dveřích. "Chtěl tě políbit! Sylšíš? Cayce Clayton tě chtěl políbit a ty uhneš a odejdeš!" šílelal miki a já tedy taky, jenomže jsem to nenechala na sobě znát tolik jako ona. I když já bych na to měla daleko větší právo.
"Nevím, přišlo mi to tak lepší. Alespoň prozatím." plácnu, i když to, co říkám vůbec tak nemyslím a lehnu si na záda na postel.
"Lepší? Myslíš si, že...-"
"Moment, jak ty vůbec můžeš vědět, že sme si s Caycem měli dát pusu?" uvědomím si a sjedu ji pronikavým a káravým pohledem.
"Víš, já jsem totiž. Náhodou jsem si šla do kuchyně pro pití a víš přeci, že z kuchyně...-"
"Jo, náhodou jsi si šla pro pití a náhodou jsi nás viděla." zasměju se, portože to Mikino náhodou a já za to nemůžu, bylo to silnější než já, atd., zkrátka znám.
"Ale slušelo vám to spolu." přiznala jako by nic.
"Řekni, jsem pitomá, že sem si od něj nenechala dát tu pusu?" zakvílim a schovam hlavu do polštáře.
"Povinnost nejlepší kamarádky je říct: "Ale to víš že ne, zlato." Já sem samozřejmě upřímná a řeknu ti to narovinu.- Jsi prostě padlá na hlavu." a nacpe si do pusy plnou hrst gumových medvídků.
"Ty teda dokážeš člověku pozvednout seběvědomí." zabručim, i když si její odpověď plně zasloužim.
"Nevím jak ty, ale já když se na něco ptam, chci slyšet odpověď. Pokud u tebe je to jinak, napiš mi scénář a já se podle něho budu řídit." odpoví nakvašeně.
"Když já nevím, co mám dělat. Hlavou s mi honí všechno možný a nic nikam nezapadá. Nevim, kam dřív skočit a co dělat, protože celý moje tělo se zbláznilo. Hoří mi hlava a-"
"Klid! Jenom se zhluboka nadechni a mysli na něco pozitivního. Tomu, co mementálně prožíváš se zktátka říká zamilování se. Jsi nervózní, šťasná, smutná zároveň a všechny pocity se ti mísí. Jedno se ti ale před oči objevuje pořád a to je- Cayce."
"Proč já kráva mu nedala pusu? Proč jsem jenom uhnula?"
"Teď už tim nic nespravíš a uvidíš, že spolu ještě někam půjdete a ty se snad ze svý chyby poučíš. Navíc, když jsi zacházela do domu, nevypadal ani moc naštvaně. Usmíval se. Takže jsi to asi nezvorala. Jenomže to pořád nemění nic na tom, že jsi trubka, žes uhnula."
"Já vím, já vím." vyhrknu a vytáhnu notebooka. "Měla jsem toakovou báječnou příležitost, která už se možná asi ani opakovat nebude."
"Pdr, prosím tě. Vsadím se, že tě opravdu ještě někam pozve. Schválně počkej, jestli se ti ozve na maila."
"Jsem tak pitomá." řeknu si pro sebe a najedu na svůj blog, kde se objevilo pár nových komentářů a dopíšu poslední kapitolu svého příběhu.
"A ty brýle jste vybrali dobře." usoudí Miki. "Ta barva ti jde k očím a taky k vlasům, protože kbrunetám se hodí zelená-většinou."
"Jo, z těch brýlí sem nadšená." řeknu duchem někde mimo a odložím noťase.
"Ty už nebudeš psát?"
"Práv jsem dopsala." oznámím a trochu mi to pozvedne náladu. Přeci jenom, je to poprvé, co jsem něco dopsala do konce. většinou moje příběhy končí dvacátou stránkou někde v polovině děje a pak už mě nic nenapdane, tudíž všechno smažu, ale dneska je to jinak. Můj příběh má konečně zakončení.
"Paráda! Tys to zvládla." jásá Miki snad víc než já. Pokaždé prožívá mojí radost, naštvání a bolest daleko víc než já. Jako zrovna teď s Caycem.-Přijdu vyřízená do pokoje, ale snažím se to maskovatlhostejností a ona se hned so mě dokáže vžít a dál už víte, o čem mluvím.
"Musíme to nějak oslavit!" vypískne a hrne se ke skříni. Chvíli se tam přehrabuje a když už asi minutu vidím ze skříně trčet jenom její nohy zavolám: "Nepotřebuješ s něčím pomoct?" Načež se ze skříně utlumeně ozve:" Ne, to je vpohodě. Už to skoro mám."
Docela by mě zajímalo, co zase vymyslela. Tohle máme obě dě stejné, pokaždé se rychle pro něco nadchneme a musíme to udělat teď hned.
"Mám to." zvolala a zvedla nad halvu to úplně malé šampaňské a brambůrky.
"Kdes to vzala?" podivím se a kouknu na malou sklenici bohemia sektu. "To ti rodiče dovolili vzít si s sebou alkohol?"
"Ne." zasmála se a skočila ke mně na postel. "Tak nemusí snad vědět o všem, co je v mým kufrnu, ne?"
"To asi ne." řeknu pobaveně, ale vzápětí se zvednu.
"Kam jdeš? Myslela jsem, že si dáme aspň trochu."
"To jo, ale šampus by se měl pít vychlazený. Takže pojď do kuchyně a tam ho vychladíme. Navíc, nemáme tu ani skleničky."
"Jé, vidíš to. Na to jsem úplně zapomněla." praští se pytlíkem brambůrků do hlavy a následuje mě do kuchyně.
Šampaňské se parádně vychladilo, my si ho nalily do skleniček, rozbalily jsme brambůrky a užívaly si krásné ticho domova. Dana s Robertem měli přijet zase až někdy k večeru, takže celý dům patřil opět jenom nám.
"A co jsi vlastně dělala celou tu dobu ty? Když jsem byla pryč?"
"Nejdřív jsem se koupala, potom na chvíli sledovala televizi a nakonec jsem se zašla podívat do města po té tužce na oči."
"A sehnala si jí?"
"Ale jo. Měli tam několik barev a já si koupila dvě. Jednu černou, samozřejmě klasika a potom ještě hnědou. Zkoušela jsem se s ní malovat, když mi jí půjčila mamka a výhodou je to, že není až zase tolik výrazná."
"Takže ses tu beze mě nenudila."
"Nudit se? Holka, bez tebe to byl dneska relax."
"Co? Já tvoje jediná milovaná kamarádka, nejkrásnější, nejlepší..." smála jsem se a ona na mě začala dělat obličeje. Odložila jsem skleničku a hodila po ní polštář. V tu cvhíli se mezi náma rozpoutala polštářová bitva, kterou zastavilo jen to, že jsme Daně málem shodily slonovinovou sošku.