Prosinec 2008

První bleskovka

29. prosince 2008 v 19:00 | ~annyny~
*1*Ahojky


*2*Jaký byly vánoce?


*3*Bral/a bys další?


*4*A co dárky?


*5*Těšíš se na Silvestra?


*6*Kde a s kým ho budeš slavit?


*7*A co novej rok? Myslíš že bude lepší než ten letos?


*8*Těšíš se do školy?


*9*co na diplom?


*10*ahuj

Jednostranná láska

29. prosince 2008 v 16:16 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Vladane, tady jsem!
Stojím přímo před tebou.
Chápu, že nejsem tvým snem,
tvou potřebou.

City své nezvádám,
strašně tě miluju.
Těžko se ovládam,
asi se zabiju.

Bylo by to lepší jenom pro mě,
neb ty ani nevíš, že žiju.
Usměj se naposled,
usměj se, než se zabiju.

Možná budu bloudit,
po tom širém světě.
Ale už nebudu se soužit,
kvůli jedné větě.

Ta věta zní:
"Nemiluji tě, chápeš to?"
úzko se mi dělá z ní,
říkám si však, zvládneš to.

Ale kdo dokáže lháti sobě?
Sebe sama přesvědčit?
To radši skončím s temném hrobě,
než kvůli zbytečné lásce se zde plahočit

Ano, skončím to teď a tady.
Vytahuju nůž...
Už si nevím rady,
odmítl mě milovaný muž.

Lada

29. prosince 2008 v 16:11 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Sedí Lada v márnici,
na svého milého se dívá.
Ten má šeď na líci,
téměř se starou stěnou splývá.

"Vzbuď se milý,
bez tebe dál nemohu."
a než bys napočítal chvíli,
mrtvý se zvedá na nohu.

Teď už stojí tváří v tvář,
Ladě nejmilejší.
"Smrt má také nějaký řád."
Hladí ji, konejší.

"Cožpak nechápeš to? Miluji Tě!
A ztratit tě nechci!"
"SVou novou lásku najdeš si,
dáš ji mladému vědci."

Zas na lůžko ulehá,
pak zavírá oči.
Lada smutku podléhá,
a na zem se stočí.

Chvíli se pláčem zalyká,
pak však hlavu zvedla.
Slzy chudák polyká
na kliku se nabodla.

Má ji v hrudi zarženou,
protthla si plíce.
Nebude už krásnou ženou,
lásku nenajde více.


Temná noc

29. prosince 2008 v 15:55 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Svit měsíce ozářil
na hřbitově hroby.
Kdo by se tam odvážil,
přeci pamatujeme ty doby.

Mrtví ožívali,
zvedali náhrobní desky.
Nevinné k sobě si braly,
ať byla jasná noc, nebo šlehaly blesky.

Vrznou vrátka od vchodu,
zvedne se náhrobní deska.
Cožpak nikdo nemá strach o vdovu,
která v blátě botama pleská?

Nic netušící kráčí k hrobu,
nese náruč růží.
Nevátí se, necítí tu zlobu,
jež mrtvé duše souží.

Deska je už odkrytá,
vdova stále tiše kráčí.
Mrtvola krví podlitá,
se v rakvi stáčí.

Cvaknou panty,
skřípne víko.
mladé vdově zbělá líko.

Ohlédne se za sebe
a uzří tam mrtvolu.
Odvolává se do nebe,
že zaprodá dům, stodolu.

Bůh jako by neslyšel,
co se dole děje.
Jako kdyby nevěděl,
jak vdova žalem pěje.

Mrtvý paže natahuje,
Ester drží kytici.
On si ji však odtahuje,
od rakve zamkne petlici.

Neděle

29. prosince 2008 v 15:47 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Procházím Paříží,
městem velké lásky.
Vzhlížím k muži na kříži,
jemuž z bolesti se tviří vrásky.

Hřeby v rukou zatlučené,
krev stéká k nohám mým.
Boty mám už promočené,
a v duši velký splín.

Muži hlava klesla,
kamsi na ramena.
Z nebe se Marie snela,
anděli obklopena.

Ruku nuže vzala,
dýchla mu na čelo.
Krev v mých žilách vzplála,
kolem vše zářilo.

Muž sic mrtev je,
ale jeho tvář vypadá šťastně.
Mě omývají blaha peřeje
a cítím se slastně.

Krásná panna Marie,
muže z kříže sundala.
V nebi už zní árie,
to abych se přidala.

Nůž z kabelky tahám,
do srdce se bodu.
Ani chvilku nezaváhám,
jako duch se z těla zvednu.

Teď stoupám s marií,
a jejími anděly.
Oddávám se ariím,
však, už nikdy neuvidím paříž v neděli.

Marná láska

29. prosince 2008 v 15:42 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Marná láska strašně bolí,
uvnitř mě to zžírá.
Rozhlížim se po okolí,
všude muž na ženu zírá.

A proč nemiluje Václav mne?
Proč nedá mi svou lásku?
Proč nikdy mě neobejme?
Má snad před očima pásku?

Vlastně se mu nedivím.
Má tvář je jako skála.
Na něm chyby nevvidím
a když už, tak jen zmála.

Úsměv krásný rozdá všem,
oči jeho svítí.
Je to jako krásný sen,
sen o lásky kvítí.

Květina však uvadá
a mésrdce též.
Duše do tmy upadá,
jak bortící se věž.

Padá a pak dopadne,
promění se v prach,
mé city nejsou snadné,
mám z nich velký strach.

Co zítra bude nikdo neví,
nikdo nemá potuchy.
Mně démoni se jeví,
ve snech mívám předtuchy.

O smrti se mi zdává,
ta však zatím neje pro mě.
Na Václava svůdně mává,
za manžela ho pojme.

Je to pravda nebo lež?
Ve svých snech já zmatek mám.
Má duše padá jako věž,
do kopretin ulehám.

Kdepak do nich,
ležím pod nimi.
Kázání čte mladý mnich,
tik tak, odbily mé hodny.

Rozloučení

29. prosince 2008 v 15:35 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Mé tělo v rakvi leží,
já však po nebeských schodech stoupám.
Volná duše do tmy běží,
v lepší osud doufá.

Nad mou rakví pláče rodina,
rádi mě měli.
Jenže nastala má hodina,
a nebeské sbory hlasitě pěly.

Byl to líbezný zvuk,
harfy tón.
U rakve pláče krásný kluk
a v kostele zvoní zvon.

Nemám čas, nebo musím jít,
takže po nebeských schodech stoupám.
Už nemohu se rozloučit,
jen v lepší osud doufám.

Přízrak

29. prosince 2008 v 15:29 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Černé mraky plují oblohou,
vrhají temné stíny.
Od smutku mi nepomohou,
spíše vyvolají splíny.

Leje a Burácí hrom,
kolem třesou se okna.
V kostele zvoní zvon
a mokrá je má lokna.

Po tváři stéká mi pramínek potu,
pot mění se v krev.
Dobíhám k našemu plotu,
kde sedí přízrak stočen jak červ.

Oči rudé jak růže,
drápy dlouhé skřívané.
Nikdo mi už nepomůže,
mé dny jsou sečtené.

Pramínek krve stále teče,
třesou se mi ruce.
Srdce zběsile tluče,
zhasla má životní svíce.

Srdce už neběsní,
ruce se netřesou.
Hleď, andělé úžasní
do nebe mě odnesou!

Zima

29. prosince 2008 v 15:23 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Má duše zasteskla po Tobě,
na tvém ležím tu hrobě.
Jsem tak blízko tebe,
avšak dál, než se zdá.
Porot ptám se sebe,
zda-li ten, kdo už není znova vzkřísit se dá.
Milovala jsem a pořád miluji tě,
bez tebe život nemá cenu.
Vzpomínám na víkend v létě,
chtěls mě za svou ženu.
Vrať se,
bez tebe hyne mého srdce lán.
Vrať se mi,
dám za to vše, co mám!

Je to sice kratší, ale tuhle básničku jsem napsala mezi prvníma, takže proto je tak krátká :-)

Dopis od Elizabeth

29. prosince 2008 v 15:18 | ~annyny~ |  Moje básničky :-}
Psala bych pokaždé, když se mi po tobě zasteskne,
ale na to není čas.
Psala bych pokaždé, když se mi slza v oku zaleskne,
psala bych zas a zas.
Stýská se mi sestro má,
mám tě ráda.
Snad ani nevíš, jaká ve mně nastane tma,
když věrná kamarádka promění se v hada.
Spřádá pavučinu lží,
ach jak mě to mrzí, drásá.
Má duše ve tmě tu leží,
snad najde se pro ni spása.
Proč mění se lidé tak rychle,
aniž by vzpomínali?
Život jeví se mi jak jedna stará bichle,
kterou bychom opomínali.
Ta kniha mluví o moudrech,
léta znám ji dobře.
Ta kniha mluví o lidech
a mluví o nich bodře.
Psala bych pokaždé, když se mi po tobě zasteskne,
ale na to není čas.

Tvá Elizabeth


V.kapitola(my DiaryII)

25. prosince 2008 v 23:47 | ~annyny~ |  **My DiaryII**
Pojď, půjdeme na Alexandrovo náměstí." napadlo Miki a už mě táhla tím směrem. "Pamatuju si, že tam odsaď byla vidět parádně televizní věž."
"No, to je sice hezký, ale čeká nás docela kousek cesty, nemyslíš?" vytrhnu Miki ze snění. Sice to není až zas tak daleko, ale že by to bylo za rohem, to se taky říct nedá.
"Tak jsme za chvíli." mávne nad tím rukou a nedá se odradit.
"Za chvíli?" zarazím se a vložím ruce do kapes. "Pokud si dobře pamatuju, minule jsme tam šly skoro 3/4 hodiny a pokud vyrazíme teď, ve tři hodiny a budeme mít jo štěstí, tak jenom cesta tam a zpátky nám potrvá hodinu a půl.
"Tak se to nezblázní. Dana říkala že přijdou až večer. Navíc ty chodíš rychle a já se ti přizpůsobím." přemlouvala mě Miki a já se samozřejmě a nakonec nechala udolat. Ne, že bych nerada chodila, ale vím že Miki na to moc není.
"Musíme po Johanniterstraße." ukazovala Miki, ale mně něco napovídalo, že to by byla velká obchůzka navíc bychom se mohly pěkně zamotat.
"Vzala bych to spíš tudy." řeknu a ukazuju na druhou ulici. "Tou jsme šly i minule, pamatuješ?" a kouknu na ní s nadějí, že si na něco vzpomene. "Nic?" zeptám se a začnu se smát. Ona se pak přidá a už se zase smějeme.
"Ne, vážně, půjdeme po Baerwaldstraße a pak se uvidí. Možná se i někoho zeptáme ne. Přeci jenom, já mam pusu prořízlou až dost, takže to nebude problém."
"No, tak jo. Ale až zabloudíme a někdo nám řekne, že jsme měli jít touhle ulicí..." směje se Miki a ukazuje prstem na ulici, kterou si vybrala ona.
"Nikdo nám nic neřekne. Maximálně nám poradí, kudy máme jít. A teď už pojď, ať máme co nejvíc času na to, abychom všechno prošly."
"Fajn, Prinzenstraße si vybavuju. Takže asi blbě nejdeme, ale nezdá se ti, že po ní jdeme už nějak dlouho? Přeci jenom, je do docela dost dlouhý kus cesty a já mam pocit, že jsme někde měli zabočit." sýčkuje zase Miki, ale já si jsem 100% jistá, kudy máme jít. Nikdy jsem neměla pamatováka na okolí, ale dneska mi to nějak pálí.
"Slyšíš? Jdeme vážně dobře?" vypískne Miki, až s vyděšením nadskočím.
"Ale jo, pořád. Jdeme správně. A pokud si to dobře pamatuju, za chvíli před nám bude kruhový objezd. Okolo toho projdeme rovně a pak zase po téhle ulici. Potom na ní navazuje Heinrich-Heine-Straße, po které půjdeme přibližně stejně dlouho jako téhle, co jdeme a nakonec..."
"Jo, dobrý už ti věřím. Přerušila mě Miki. Podle toho, jak o tom vyprávíš, by se dalo říct, že v Berlíně bydlíš od dětství. Navíc, už jsme se do těch názvů ulic tolik zamotala, že to ani není možný."
"Tak pojď, ty zamotaná." udělám si s ní srandu a vezmu jí za rameno.
Za chvilku se opravdu před námi objeví kruháč, my ho projdeme a navážeme na další ulici. Potom na ní naváže další a nakonec ještě jedna, která nás obě přesvědčí, že jdeme správně.
"Koukej, už jsme skoro tu." a kývnu hlavou na nápis ulice Alexanderplatz."
"No jo. Tady už to poznávám, ty domky a prostě všechno. Uznávám, jsi třída." pochválila mě Miki a já celá zčervenala.
"Zas to s tou chválou nepřeháněj." usadím jí. "Nebo budu namyšlená a to je zrovna to poslední, co teď potřebuju."
"Tak to se neboj. Ty, se svým sebevědmím. Pro tebe je namyšlenost asi tak stejně nedosažitelná, jako pro bezdomovce pobyt na Seychelách."
"Jsi trubka, viď?" a začneme se smát. Prý, že lidé, kteří denně smějí, jsou zdraví. A pokud je to pravda, my s luckou máme imunitu na celý život.)
Když jsme došli přímo na náměstí, myslela jsem, že se zblázním. Tady jsme trávily s Miki docela dost času, když jsme měli volno a stojíme tu zase. Po roce tu stoj dvě trubky, jako tenkrát.
"Nejsou to náhodou ty US5?" zeptám se při pohledu na jeden plakát 4 kluků na sloupu.
"Ne, tyhle jsou 4, ale v US5 jich je 5. Od toho taky ten název US"5" Kvůli tomu, že mají 5 členů. I když byly teda chvilku jenom ve 4. To se ale samozřejmě změnilo, jakmile si místo Chrise našli náhradu. A navíc, tuhleti kluci nejsou ani přepatlaný gelem. Jak tě mohlo napadnout, že jsou to oni?" a poklepala těm čtyřem neznámým klukům na vlasy.
"To je fakt. sice jsem je ještě neviděla, ale tyhle nevypadají moc přeslazeně. Spíš naopak." připustím a pořádně si prohlížím ten sloup, jestli tu náhodou nebudou mít plakát, když se tu na pár týdnů zdrží.
"Tak vidíš." utvrdí mě Miki a prohlíží si krámek kousek ode mě.
"Támhle, to budou asi oni." napadne mě a obejdu sloup, abych se mohla pořádně na ten plakát podívat. Jelikož je ten sloup docela tlustý, tak se na něj vejde dost věcí a je celkem nepřehledný.
"Bezva, tyhle sice vypadají dost šamponovitě, ale zase jsou jenom 4. Nevíc ten plakát nevypadá moc nově." pomyslím si při pohledu na čtveřici kluků, kterým kus vlasů přikrývá další plakát. "Ba ne, támhle stojí ještě jeden." všimnu si, protože ho bohužel zakryly plakáty.
Jeden má černé vlasy a zuby jako kůň, další je o dost menší a půlku hlavy má modrou a druhou blond. Další je taky docela malý a zdá se, že mu vyžehlili vlasy a uprostřed stojí blonďák, který má učesaný vlasy na patku přes oko.
"Bezva a jako napsat sem, co to je?" naštvu se a pořádně prohledávám plakát, kde by se to dalo najít. Takže já v tu chvíli nevím ani jestli to jsou nějaký herci, anebo zpěváci. Zkrátka nic. A bohužel stejně tak, jako plakáty překryly toho posledního kluka, tak stejně překryly i kus nohou určitě i název. Sice se pokouším vydolovat to, ale po tom, co plakát trochu natrhnu, toho radši nechám.
Vlastně to nechápu. Celou dobu je má Markéta na blogu ve fotkách, na profilu v příspěvcích a mě to nikdy nezajímalo. Až teď najednou mě posedla mánie zjistit, jak ta pětka kluků vypadá.
Obejdu sloup zase zpátky a zamířím k výloze, kde stojí malá brunetka s melírama a barevným trikem. Bafnu na ní a čekám, že se lekne a začne se smát. Místo toho na mě začne křičet něco ve smyslu:"Du bist Trottel." a že jsem pitomá a tak.
Samozřejmě ta malá holka u výlohy nebyla Miki, jak jsem předpokládala, ale nějaká holka, která je jí sakra podobná. Jenomže když tohle není Miki, tak kde teda je?
Rozhlížím se po Náměští, ale nikde jí nevidím. Vběhnu do krámku, ale tam taky není a mě se začíná zmocňovat panika.
Vylítnu ven a oběhnu ještě pár dalších výloh. Vůbec si nevšímám těch parádních obchodů. Zajímá mě jenom Miki a nikdo jiný.
"Sakra!!! Jak jí jenom mohla napadnout někam odejít? Vždyť jsme to po roce poprvé! Proč mi nic neřekla." křičím česky a všichni kolem se na mě otáčejí. Takže se radši ztiším a pokračuju v zoufalém pátraní a doufám, že jí někde najdu.
Po asi čtvrt hodinovém hledání, to vzdávám a sednu si na lavičku. Do očí se mi hrnou slzy a já sem ráda, že zrovna dneska nemam řasenku, protože bych vypadala jako EMO.
"A to sem si nevzala mobil, protože jsem si myslela, že když jsme spolu, mít ho nemusím." říkám si v duchu a přehrabuju se v kapsách.
"No bezva! A klíče má taky Miki. Jestli se jí něco stane, jestli zabloudí, protože mě hledá, tak nevím. Já sem tak pitomá." nadávám si v duchu a pak se zvednu.
Poslední možnost, kam by mohla jít, je támhleta ulička. Sice nevím, jestli by se jí tam nějak chtělo, ale za pokus to stojí. Připomíná mi ty uličky v amerických filmech. děsná díra, kde na tebe čekají samí padouši. Jenomže to jsou jenom filmy.
Nakouknu, ale nikoho nevidím, projdu jí až nakonec a pak si všimnu ve vedlejší ulici ohromného chumlu. Vůbec nevím, proč tam je a ani mě to nezajímá, protože důležitý je pro mě najít Miki. Zkroušená se otočím a odcházím. Kolem mě plechový popelnice a já zase začnu natahovat. Najednou za sebou uslyším rychlý kroky, který se mění v běh. Prudce se otočím, protože se nehodlám nechat zabít nebo znásilnit a všimnu si někoho, jak naproti mně běží, ale s hlavou otočenou. A než se stačím vzpamatovat, napere to plnou parou do mě. Pak jenom zařvu "ÁÁÁ!!!" A dřípnu si jí hlavou o jednu z popelnic.
Začne na mě něco bleptat anglicky, ale já mu nerozumím ani slovo. Navíc v tuhle chvíli bych byla radši, kdyby mi pomohl se zvednout. Nehorázně mě bolí hlava a nepamatuju si, že bych sebou někdy takhle práskla. Dokonce ani tenkrát na chodbě u nás doma to nebylo tak děsný.
Pak se ke mně ten kluk nakloní a zeptá se mě: " Verstehes du Deutsch?" Já jenom kývnu na souhlas, že německy rozumím. Naštěstí pro mě, přepne z angličtiny na němčinu, za což jsem mu docela vděčná.
"Nestalo se ti nic?" zeptá se starostlivě a pokouší se mě zvednout. "Já se moc omlouvám, utíkal jsem a nevšiml si tě."
"No, to jsem si všimla." řeknu nabroušeně a otřu si čelo. "Ježis, mě teče krev z hlavy!" vykřiknu a koukám na zakrvavený prsty.
"Mně je to moc líto. Vážně jsem nechtěl." omlouvá se, ale ve chvíli, kdy mě postavil na nohy se mi udělalo děsně blbě.
"Nechtěl jsem tě srazit, nechceš nějak pomoct?" To bylo poslední, co jsem slyšela, než se mi podlomily kolena a já se skácela na zem. dokonce ani nevím, jestli mě chytil, nebo nechal dopadnout na beton. Ale podle toho, že si nevbavuju tvrdý přistání, asi jsem skončila v jeho náruči.

"Ježiš ty jsi pitomej." slyším z dálky nějaký anglický hlasy. Tuhle větu bych poznala, i kdybych měla jenom oezírat ze rtů. Když jsem se učila s Nelčou anglicky, řekla mi jí během půl hodiny nejmíň pětkrát.
Otevřu jedno oko a potom i to druhý. Nade mnou stojí ten kluk, co to do mě napral a vedle něj ještě další dva, který se mi zdají dost povědomý.
"Hey Boys, come in here!" zvolá ten napravo ode mě a já otevřu oči pořádně. Ležím v nějaké velké místnosti a vypadá to spíš jako pokoj na hotelu než pokoj u někoho doma, protože je tam až podezřele uklizeno.
Najednou se k pohovce, kde ležím přifaří další dva kluci a všichni na mě upřeně zírají. Abych řekla pravdu, když na mě někdo zírá a nic neříká, docela mě to znervózňuje.
"Co se stalo?" zeptám se zmateně a postupně si je všechny prohlídnu.
"Tadyhle náš pan borec to do tebe našil, jak jenom to šlo." řekl jeden z nich, který vypadal jako dost velký drsňák, ale v obličeji se zdál milý.
"Já nechtěl." začal se zase omlouvat.
"No, myslím, že slečna by nejradši chtěla vědět, kde je, ne?" vložil se do toho ten největší z nich, který vypadal, ze všech nejstarší a já jenom pomalu přikývla.
"Takže, když tě tady Cayce srazil, nenapadlo ho nic chytřejšího, než odnést tě k sobě na pokoj. Samozřejmě nám to nevadí, ale měli jsme strach, aby to nebylo něco vážného. Myslím si, že bychom stejně měli zavolat doktora."
"Ale mě nic není, jsem v pořádku." a pokusím se zvednout, ale zase se mi zamotá hlava a já sebou praštím zpátky.
"Bezva, to se ti povedlo." poplácali kluci toho, kdo mě srazil. "Máš na krku s největší pravděpodobností otřes mozku."
"A jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se mě.
"Já se jmenuju Anny. A jsem tu s kamarádkou u známých na prázdninách. A kdo...kdo jste vy?" V tu chvíli se začali všichni smát a žvatlali něco anglicky, což mě docela naštvalo.
"Mohli byste prosím mluvit německy? A navíc, co je tu k smíchu?" naštvu se a hlavou mi projede palčivá bolest a najednou vidím všechny dvojmo. To mi ještě tak scházelo.
"My se smáli tomu, že..."
"Totiž, ještě jsme se nesetkali s nikým, kdo by nás neznal. Teda pokud do toho nepočítáme dědečky zuřivých fanynek."
"Fanynek?" vypálím ze sebe a nejde mi do hlavy, co tím myslí.
"No jasný. Ty nás vážně neznáš?" zeptali se, ale i když by se to zdálo, neznělo to moc namyšleně. Víte, je docela vtipný, když se vás parta obyčejných kluků zeptá, jestli je znáte. Kdyby byli aspoň nějak nalíčený, jako jsem hvězdy bývají, ale oni ne. Měli normální vlasy, normální pleť a dokonce ani nějaký vyčnívající oblečení.
"Ne, a odkud bych vás měla znát?" zeptám se pomateně.
"Takže si neděláš srandu." najednou zvážněli a sedli si na pohovku naproti mě. "Tak to bychom se ti měli asi představit." řekl ten od pohledu nejmladší. "Začnu zleva." a usmál se. "Takže, tohle je Jay." a ukázal na nejstaršího z party. "Vedle něj sedí Richie, pak já-Vincent." ukázal prstem na sebe. "Tohle je Izzy a tenhle tě natlačil na popelnice."
"A ten se jmenuje jak?" zajímalo mě, protože se mi začal docela líbit. Ne, že bych na něj nebyla naštvaná kvůli tomu, že mě srazil, ale nemůžu říct, že je ošklivý.
"Tohle je Cayce." dodal Vincent, který před chvílí všechny představoval.
"To je hezký jméno." usoudím a trošku zčervenám. Kluci koukli na Cayce a bylo vidět, že ho to docela potěšilo.
"A kdo teda jste?" zeptala jsem se zvědavě, protože až do teď mi to neřekli.
"Jsme klučičí skupina-US5" řekl s úsměvem na tváři Cayce.
"Tak už si vás vybavuju. Vy jste ty kluci z plakátu, že jo?" zeptám se a najednou se mi udělá děsně špatně. Všechno na mě padlo a je toho na mě moc. Jsem v Berlíně u bohatý rodiny. Postavili nám na přivítanou balkon, máme celý dny volno, můžeme si dělat co chceme a ke všemu mě přinesl na pokoj jeden z nejhezčích zpěváků, co znám.

"Halo, Anny probuď se." cítím, jak mě někdo jemně poklepává na tvář. Proberu se a ležím na zemi. Hlava mi pořád třeští a já se znova rozhlídnu, kde jsem a začnu se smát.
"Čemu se směješ?" zeptali se mě udiveně kluci, který moje chování nechápali.
"To byste nevěřili, co se mi zdálo." začnu. "Tys do mě napálil a já omdlela." a ukážu na prvního kluka zprava. " A potom jsi mě odnesl sem a řekli jste mi, že prý jste ta slavná skupina těch 5-ti kluků. No nejsem na hlavu."
"Anny, bylo by lepší, kdyby ses posadila na postel." řekl Cayce a jemně mě vzal do náručí a vyzvednul na gauč.
"Dáš si něco k pití?" zeptal se a usmál se na mě.
"Ne, díky, nějak mě bolí hlava a je mi docela blbě." přiznám a se zájmem si všechny prohlížím.
"Ještě že to byl jenom sen." říkám si v duchu.
"Tak a teď bychom ti něco měli vysvětlit. To, co si myslíš, že se ti zdálo, je skutečnost. My jsme vážně ta chlapecká US5 a tys z toho zřejmě omdlela." vysvětloval Jay.
V tu chvíli se mě začali zase zmocňovat mrákoty a málem jsem se rozbrečela. To je prostě moc.
"Chcete říct, že ty nafintěný panáci na plakátu jste vy?" vytřeštím oči a ukážu na toho blonďáka, co sedí naproti mně. A ten vedle něj se zasměje. Nakonec se začnou smát všichni a jeden z nich dodá : "Jo, ty nafintěný panáci jsme my." a smějou se.
"Ale, vůbec nevypadáte, jako hvězdy, po kterých by prahnuly holky."
"No to je do tebe teda milý." usměje se ironicky ten blonďák.
"Ne, promiň. Já se omlouvám, já to tak nemyslela....-"
"-Richie." dodal a kupodivu se na mě usmál.
"Normálně takový blbosti neplácám." chytnu se za pusu. "Myslela jsem tím to, že nejste tak upravený jako na plakátu. Máte normální vlasy, a celkově jste obyčejně hezký."
"To už bylo lepší." zasmál se Izzy, který zřejmě všechno bral s humorem.
"Nezlobíte se, že ne, že jsem vás nazvala nafintěnýma panákama a že jsem..."
"Klid." přerušil mě Richie. "Sama jsi to řekla. Nevypadáme jako hvězdy. Sice jsme, ale uvnitř je každý z nás úplně obyčejný kluk, jako ty, který znáš. A to se prostě stane, že ti to ujede. Navíc, my to brali s humorem, že jo kluci?" a celá parta kluků s úsměvem přikývla.
"A co hlava? bolí tě hodně?" zeptal se mě Cayce a starostlivě si mě prohlížel. "Jestli chceš, hodím tě k doktoru." nabídl se.
"Ne to je dobrý, dík." odpovím slušně, dám nohy z pohovky na zem a opřu se hlavou o sedačku. "Nevím, co na to mam říct." řeknu bez dechu. "Ještě před chvílí jsem si poprvé prohlížela váš plakát na náměstí a najednou tu s vámi-AU-" a chytnu se za hlavu. "A najednou tu s vámi sedím a povídám si." dokončím větu. "Víte, co by za to spousta jiných holek dalo?" zeptám se spíš sama sebe než jich.
"Víme, až moc dobře." řekne Vinnie. "Právě kvůli tomu tě Cayce napálil na ty popelnice. To ho samozřejmě ale neomlouvá."
Proč? Protože si myslel, že jsem bláznivá fanynka a pronásleduju ho?" podivím se a přestávám všemu rozumět.
"Právě že ne. Jsme tu stejně jako ty na prázdninách, nebo odpočinku, říkejte si tomu jak chcete." řekl Izzy a usmál se na mě. "No a Cayce si zašel na kafe do jedné odlehlé kavárny a tam ho našly fanynky. Byl na roztrhání a snažil se jim utéct."
"A najednou BUM! Objevíš se tam ty." doplnil Richie. "Mimochodem, tvoje brýle." řekl a podal mi spíš pošramocený kousek umělý hmoty, který bych teda brýlema opravdu nenazvala.
"Jé, dík." řeknu zaraženě a vezmu si je od něj. "Předpokládám, že to je následek té srážky." domnívám se a s úzkostí si je prohlížím. Docela by mě zajímalo, co teď s nimi budu dělat. Spíš co teď budu dělat bez nich.
"Rozhodně se ti postarám o nový." řekl pohotově Cayce a zvednul se z pohovky. "Já to zkazil, já to napravím." a už se ke mně hnal, aby si brýle vzal. Vypadalo to skoro, jako by je chtěl koupit teď hned.
"Ale prosím tě." odpovím skromně a mrknu na něj. Ani nevím proč, ale zdá se mi, že se mi vážně líbí. Ale ne kvůli tomu, že by byl slavný.
"Ne, kdyby nebylo mě, tak jsi v pořádku, možná nemáš otřes mozku a ty brýle jsou jenom maličkost oproti tomu všemu." řekl až moc hezky na kluka, po kterém jedou všechny holky.
"Je to zajímavý. sedět tu s holkou, která nás až do teď neznala. Být tu nějaká fanynka, už jsme na kusy." vtipkoval Izzy.
"To je fakt." uznal Vincent a vzal si z misky spoustu chipsů a nacpal si je do pusy.
"Měli bychom Anny nechat, aby se pořádně vyležela. Ten náraz hlavou nebyl zrovna pravý ořechový." prohlásil Jay a přísně pohlídnul na Cayce.
"Ne, to nejde." prohlásím rázně a chci se zase zvednout, ale Richie mě opatrně usadí, abych sebou zase nešlehla. "Jsem tu s kamarádkou a ona se mi ztratila. Nevím, jestli mě nehledá, anebo jestli trefí domů. Nevím nic a nechci, aby se jí něco stalo. Zkrátka, nemůžu se tu jenom tak vyvalovat." protestuju.
"Ale musíš." přerušil mě Jay. "Jsou dvě možnosti. Buď tě budeme muset odvézt na pohotovost, anebo se vyspíš a přijde se na tebe podívat náš soukromý lékař. A neboj, my dáme kamarádce vědět, stačí, když nám řekneš číslo a my už to nějak zařídíme, Ok?"
"Ale když já..."
"Anny." zpřísněl Jay a já cítila, že ho musím poslechnout. Je to směšný, kluk, kterého jsme neznám mi najednou říká co mam dělat.
"Jo, já vím. Ale mam o ni strach." přiznám se a svěsím hlavu.
"Řekni nám to číslo a já jí napíšu." nabídnul se Richie a vyndal z kapsy úplně parádní mobil. Je to zvláštní, ale ten kluk ve skutečnosti vypadal normálně. Ne úplně obyčejně, ale přirozeně hezky a ne takový cukrouš.
"Dík moc kluci." řeknu po nadiktování telefonního čísla. "Vážně vám tu nevadím. Klidně se teď hned zvednu a půjdu domů. Vy tu jste přece na prázdninách a neměli byste se tu starat o nějakou cizí holku."
"Prosím tě, moc mluvíš." řekl Izzy. "Cayce tě skosil, tak je naší povinností se o tebe postarat." řekl. "Tak se hezky vyspi."
Postupně všichni odešli z pokoje ven na chodbu až tam zůstal jenom Cayce. "Mohl bych tu být s tebou?" zeptal se a nejistě přešlápl.
"Když chceš?" řeknu mile a ukážu mu na prázdnou sedačku. "Ale moc toho semnou nenamluvíš, protože mi není moc dobře, promiň." omlouvám se.
"To nevadí." zakroutil hlavou. "A vážně se moc omlouvám." pronesl mile. "je mi to líto a doufám, že už je to lepší."
"Jenom mam hlavu na dvě půlky, jinak nic víc." prohlásím a zasměju se.
"Škoda, že jsem ti rozbil ty brýle." zamumlal. "Slušely ti." a mile se usmál.
"To jako myslíš vážně?" vykulím ospalé oči a pohlídnu do těch jeho. Nechápu, jak takový hezký kluk, může říct o mně, o obyčejný holce, že mi něco sluší.
"A proč bych to nemyslel vážně? Vypadám snad, že si dělám srandu?" a zase se vpil do mých očí.
"Nevím, jenom, moc lidí mi tohle neříká. Pokud nepočítám mojí kamarádku a babi." on se jenom pousmál, ale už nic neřekl.
"Nebudeš se zlobit, když usnu?" zeptám se a zase zvednu svoje oči k těm jeho.
"Jenom spi." zašeptal a já v mžiku usnula.


Nový obrázky :-)

25. prosince 2008 v 18:16 | ~annyny~ |  °°°***//Me to you//***°°°


No neni sladkej? Jestli na to má někdo jinj názor, neberu mu ho, la epro mě jsou to ty nejkrásnější méďové na světě :O*











krásnej obrázek :O*

25. prosince 2008 v 18:11 | ~annyny~ |  °°°***//Me to you//***°°°

Tenhle obrázek se mi moooc líbí a poro sem mu vyranila jenom jeho jedinečný místo :-)




twilight (stmívání)

25. prosince 2008 v 18:06 | ~annyny~ |  *°Recenze°*
Minulý týden jsem byla s mým kamrádem na filmu, který se jemnuje twilight neboli stmívání. Je natočen podle stejnojmenné knihy, která je myslím na 4 pokračování.
Ze začátku jsem z toho moc nadšená nebyla, jelikož mi Tadeáš do mobilu diktoval, že to bude horor, thriller, drama a já nevím co ještě. Samozřejmě, když mě pozval, zdvořile jsem souhlasila a druhý den opravdu přišla.
Všechno ve mně vřelo, portože můj odpor k hohorům je vážně velký. Když už jsme seděli v kině, trochu jsem litovala, že jsem si nevymyslela nějakou výmluvu, jak se tomu vyhnout. Ale začal film a já úplně změnila názor, jakmile jsem si všimla známého herce Roberta Patisona, který si zahrál jednu z hlavních rolí v HP4 (Cedrika Diggoryho, který nakonec umře).
Podle mého názoru, pvních 5 minut je docela nezáživných, ale potom jsem se do děje vžila naplno.
Knihu jsem nečetla, ale ten, kdo film neviděli, se jim ho pokusím přiblížit.
Děj pojednává o mladé dívce jménem Bella(Kristen Stewart), která se přestěhovala ke svému otci do malého města začala tam chodit do školy. Seznámila se s jedním podivínem, o kterém si šušká celá škola. O něm a o všech jeho podivných sourozencích, kteří školu taky navštěvují. Děvčatům by se líbil, ale on o žádnou nestojí.
Bella se však dostane pod jeho "slupku" a zamiluje se do něj. Pak se ale stane několik podivných věcí, díky kterým zjistí, že Edward není jen obyčejný 17-letý kluk, ale upír. Rozhodne se teda, že mu řekne o tom, k čemu sama došla.
V té době spolu jetě nechodí, protože on si od ní dává velký odstup. Proč asi, když Bella je velmi pohledná? Jde totiž o to, že její krev ho přitahuje daleko více než krev jiných lidí. Jeho otec sice všechny svoje děti vede k tomu, aby zabíjeli pouze zvířata, ale každý upír zkrátka touží po lidské krvi.
Bella nakonec projeví k Edwardovi svou nákolnnost a začnou spolu chodit. Pro oba je tento vstah nejistý a nezbývá ani jednomu nic jiného, než si navzájem důvěřovat.
Pak se ale zaplete mladý pár i s Edwardovou upíří rodinou se 3 upíry "zabijáky". Dva z nich se dokáží celkem ovládnout, ale poslední ne. Pronásleduje Bellu a nakonec ji vyláká z bezpečí tím, že si vymyslí, že drží její matku. Bellina láska k matce je samozřejmě daleko větší než pud sebezáchovy a proto se rozhodne matku zachránit-netuší však, že je to jen lěčka.
Upír na ni čeká v baletním salonu a rozhodl se ji zabít. V tom se tam objeví Edward a začne ta pravá míchanice.
V té míchanici se podaří tomu zlému upírovi Bellu kousnout a začne u ní probíhat velmi bolestivá přeměna v upírku.
A aby toho nebylo málo, do celé bitky se přimíchá i Edwardův zbytek rodiny, zatímco Bella leží na parketách a zmítá se v bolestech. Edwardově rodině se podaří upra zničit a jedinou záchranou pro bellu je vysátí jedovaté krve. Jenomže kdo se toho úkolu zhostí, když její krev je více než vynikající? Tohoto úkolu se zhostí Edward, ale nebýt jeho silné vůle, málem by Bellu vysál celou.
Přeci jenom, jak na začátku podotkl: "Je to jako droga. jakmile se jednou nappiješ, nemůžeš přestat." Zdá se však, že láska dokáže zázraky a Bellu zachránil. Sice skončí v nemonici kvůli obrovské ztráte krve kterou jí edward způsobil, ale hlavní je, že díky němu je naživu.
Ani tento incident Bellu od Edwarda neodloučil a jejich vztah trvá.
Moc se mi ten film líbil, protože ráda koukam na sci-fi a různý vymyšlený příběhy, který mají kořeny ve fantastických věcech.
Všem, kteří jsou posedlí magií, nadpřirozenem a upíry jako já, tenhle film vřele doporučuju. A jelikož je v tom i značná část romantiky, legrace, napětí a drama, nebudete litovat.

Vánoce

25. prosince 2008 v 17:20 | ~annyny~ |  °*moje vzkazy vám*°
Ahojky :-)
Tohle bych chtěla pojmout jako můj deník, který si může čít každej. Sice v něm nebude zapsáno pokaždý, ale takový zajímavý věci, který bych vám ráda řekla :-)
Tohle téma s týká Vánoc a proto buu oVánocích i psát.
Spoustě lidí, se při slově Vánoce rozzáří oči a jiným se ty oči zase protočí. Pro někho jsou Vánoce svátky lásky, klidu, pohody(a tak to má být) a pro jiné zase stres, křik a otrava.
Pro mě byly Vánoce až do včerejška tím druhým. Nic mě na nich nebyvilo a dokonce jsem se na ně ani netěšila.To se ale letos změnilo. Naše štědrovečerní večeře proběhla poprvý v životě bez hádek, všichni na sebe byli hodný a vládla u nás pohodová atmosféra. A samozřejmě jsem konečně dostala vysněnou MP3 a od tety tříbrnej prstýnek s náušnicema, takže Vánoce byly o to veselejší.
Tak doufám, že i vy jste měli krásný Vánoce a dostal všechno, co jste si přáli. A pokud ne, hlavní je, že se má rodina ráda a já si myslim, že letos to byl nejhezčí dárek, jaký jsem mohla dostat-Fajn rodinu aspoň na štědrý den!

A omlouvam se, že jsem vám nepopřla šťastný a veselý dřív.
Krásný svátky vám všem!!! a děkuju všem, co sem na blog přijdou, něco si přečtou a přihodí příspěvky. Mam vás ráda lidi :-) A ještě jendou děkuju

IV.kapitola(my DiaryII)

25. prosince 2008 v 17:12 | ~annyny~ |  **My DiaryII**

"Miki...,spíš?" zašeptám v sedm hodin ráno Miki do ucha. Už nemůžu usnout, ale zase jenom civět do stropu taky nechci.
"Mmmm...no tak teď už ne." protáhne a zamžourá na mě rozespalýma očima. "Dobrý ráno." a posadí se na posteli. Já ještě ležim a přikreju se peřinou.
"Myslela jsem, že už chceš vstávat, když mě budíš?" zarazila se, ale potom si taky ještě na chvilku lehla.
"Potřebovala jsem ti říct, co se mi v noci zdálo." a cítím, jak mi růžoví tváře.
"Tak povídej! Jestli to je něco zajímavého, chci to vědět." vybízí mě napjatě a já jsem ráda, že budu mít tak zažraného posluchače.
"Vlastně nejde o nic tak důležitého." řeknu a kouknu na Miki. Ta nadzvedne obočí, jako by chtěla říct: "Byl snad někdy tvůj sen neobvyklý?"
"Dobře, možná bude trošku zajímavý." připustím a potichu začnu vyprávět, co se večer v mojí hlavě událo.: "Jdu po ulici tady v Berlíně a koukám do výloh u malých obchůdků, potom zajdu do jedné uličky a najednou mě buď něco srazilo nebo já něco srazila. Myslím, že to byla popelnice." zasměju se a pokračuju. "A najednou se tam objevil jeden moc hezký kluk a my se spolu v tom snu seznámili, on mě pozval na kafe a tak. Byl děsně milý a mě jenom mrzí, že takových kluků není ve skutečnosti víc." a malinko posmutním.
"Třeba se ti ten sen splní." řekla Miki a zavrtala se ještě víc. "Třeba zrovna ty budeš ta popelka, které se všechno vydaří."
"Tak o tom pochybuju, zlato." a začnu se smát. "Já a mít štěstí?Po tom co mi...Ale nic. Prostě štěstí a já nejde dohromady. Je to jako oheň a voda."
"To říkáš teď, popovídáme si o tom třeba za pár let, až budeš mít báječného kluka, fajn rodinu, bezva práci a úžasný dům."
"Kéž by to tak bylo." postesknu si a vylezu z postele. Hodím na sebe fialový župan a vlezu pokojem do koupelny.
Vyndám si kartáček z tašky, vyčistím si zuby, potom si namažu obličej krémem a učešu si vlasy.
"Jdeš taky?" zavolám na Miki z koupelny, když už se blížím s ranními úpravami ke konci.
"Jo, jenom čekám, až vylezeš." zasměje se a vleze ke mně.
"Tak ju. Já se jdu obléknout a potom spolu vyrazíme dolů na snídani. Slyšela jsem, že už dole někdo chodí, tak snad je to Dana nebo Robert."
;"Tak se zatím teda obleč, já budu hned." řekla Miki a zaujala moje místo u zrcadla. Já se teda mezitím oblíkla do dlouhých džínových kraťasů, tílka a vzala si svoje oblíbený kotníkový ponožky s fialovými motýlky.
"Nemáš tužku na oči?" slyším, jak na mě volá Miki. "Já si jí někam zandala a nebo v tom nejhorším případě jsem ji nechala doma."
"Promiň," řeknu a strčím hlavu do koupelny. "Já se nemaluju a s sebou mam maximálně tak pudr, stíny a řasenku. Třeba ses vážně jenom špatně koukla. Navíc, můžeme když tak nějakou koupit ve městě ne?"
"No, asi jo." připustila Miki a vysypala všechno ze své kosmetický taštičky. Chvilku se tam přehrabovala, ale jediný, co našla, byly růžový, modrý, zelený a hnědý stíny, pudr, korektor, make-up dvě řasenky, řezátko na tužku, ale tužka samotná nikde.
"Tak to asi vypadá, že dneska budu za strašidlo." posteskla si Miki a zavřela za sebou dveře od koupelny. Ve stejnou chvíli k nám vletěla malá Justýnka a hned za ní jsme slyšeli někoho dupat.
"Justý, justý." slyšíme, jak na ni někdo šeptem volá. "Holky ještě spí, Justýnko."
"Kdepak, my už jsme vzhůru." zavolám tiše, když se Dana objeví ve dveřích našeho pokoje. "Zrovna jsme se chytaly, že zajdeme dolů do kuchyně."
"To jsem ráda, bála jsem se, aby vás Justýnka neprobudila." ulevilo se jí a odešla zpátky na chodbu.
"Já jdu teď do práce, Justýnku odveze Robert k babičce do Kolína a potom taky odjede do práce. Takže dneska budete doma samy. V osm přijde Marta, což je naše nová hospodyně, připraví vám snídani a potom uklidí, takže se nemusíte starat o umývání nádobí a drobný úklid, všechno to udělá ona."
"Dobrá. A děkujeme." řeknu a chytnu Justýnku za ruku. Ona se zaculí a odvede nás k sobě do pokojíčku. Je to hned ten naproti nám a je o trošku větší než ten, ve kterém spíme s Miki.
"Tady spinkáš?" zeptá se Miki a ukazuje na malou postýlku se žlutým povlečením. Justýnka přikývne a odtrhne se ode mě.
"To je Bert." řekne a ukáže nám velkého medvídka, kterého máme s Miki v posteli, ale ten její je v daleko větším provedením. "Jmenuje se stejně jako tatínek, protože mi ho tatínek koupil." vysvětlila a vrátila ho zpátky na jeho původní místo.
"A tohle si nakreslila sama?" zajímám se při pohledu na velkou nástěnku nad psacím stolem. Je na něm princezna s černými vlasy, velkou stříbrnou korunou a zlatými šaty. V ruce držela košík s kytkami a okolo ní bylo spoustu keřů s růžemi.
"To jsem nakreslila mamince, až bude mít narozeniny, dám jí ho." vysvětlila a natáhla se po něm, protože ho chtěla sundat a ukázat nám ho zblízka.
"Nemusíš ho sundávat." řekla Miki, vzala Justýnku do náruče a sundala jí ze stolu. "Ještě bys ho mohla roztrhnout, nebo zmuchlat a to by byla škoda." přesvědčovala jí a ona se nechala vzít do náručí.
"Půjdeme do kuchyně?" zeptám se a vezmu ji za ruku. Ona jenom přikývne, pohodí hnědými copánky a společně sejdeme po schodech.
"Už jsme myslela, že pro tebe půjdu." řekl Dana a objala Justýnku. "Před chvílí přišla Marta a máte tu připravenou snídani, já jedu do práce. Mějte se tu hezky a vy holky, můžete klidně do města, kamkoli, s Robertem se vrátíme až kolem osmé večer."
"Pa pa." zamávala Justýnka svojí matce a Dana za sebou zabouchla dveře.
"Tak se do toho pustíme, ne?" řekla Miki při pohledu na báječnou honosnou snídani. Byla tu spousta ovoce, pro každého jogurt, tmavé pečivo, sladká bábovka a Keiserschmarn.
"Jé koukej!" zavolám a ukážu na něj. "Miki pamatuješ, jak jsem tenkrát dělala ten překlad rámečku a potom ho přinesla na ochutnání do školy?"
"Pamatuju. Honza se z něj mohl zbláznit a pak tě neustále prosil, abys mu upekla ještě něco. Tak se do něj pustíme, ať můžu posoudit, jestli děláš lepší nebo-"
"Ani na to nemysli." vztyčila jsem prst a pak jsme všechny tři se smíchem zasedly ke stolu.
"Krásné ráno, děvčata." pozdravil Robert, když se vrátil z venku. "Justý, jsi nasnídaná?" zeptal se při pohledu na hodiny, která zrovna teď začaly odbíjet půl devátou.
"Jsem." kývla hlavou Justýnka. "A nahoře mám batůžek připravený k babičce." prohlásila a už se hrnula do pokojíčku. Marta se jenom zasmála a sklidila ze stolu.
"Hezky se s holkama rozluč a pojedeme." řekl Robert a postrčil Justýnku směrem k nám. Ta se k nám přivinula a dala oběma pusu.
"Bude se nám stýskat." prohlásila Miki a zamávala jí, když nastupovala do auta. Já jí taky zamávala a usmála se na ni.
Pak už byly vidět dvě malinkatá očíčka a drobná ručka, která nám mávala, dokud nezmizeli s autem za vraty.
"Tak co podnikneme?" zeptala jsem se ve chvíli, kdy se zavřely elektrický vrata od zahrady. "Mě totiž vůbec nic nenapadá."
"A co takhle jít si zaplavat na zahradu a potom někam do města?" navrhla Miki a já s ní souhlasila. Dopolední cachtání v bazénu je prostě paráda.
"Marto, nepotřebujete s něčím pomoct? nabídla jsem se, ale ona se jen usmála a odpověděla:"Nein. Danke."
Je to zvláštní. Nejde se koukat na někoho, kdo dělá všechno, myje nádobí, uklízí a tak. Vím, že je za to placená, ale já bych to nedokázala.
"Jdeš?" zavolá na mě Miki ze zadního vchodu.
"Jo, hned." odpovím a řeknu Martě, co máme v plánu, aby věděla, že má zamknout dům, až bude odcházet. Marta je vlastně docela fajn. Sice jsem se s ní viděla poprvé, ale působí dost sympaticky. Je to paní přibližně ve věku 50 let, má světle hnědé vlasy se spoustou blond melírů a velké hnědé oči. Je malinko oplácaná a pořád se usmívá, prostě fajn hospodyně.
"Myslela jsem, že si tam zamrzla." vtipkuje Miki a už se obě hrneme do bazénu.
"Musela jsem Martě přeci říct, kam a kdy půjdeme. Potřebuje to vědět, aby mohla zamknout dům." vysvětluju.
"No jo." přiznala Miki a zarazila se. "Jenomže nám Dana ani Robert nedali klíče. Jak máme někam odejít, když nemůžeme zamknout?"
"Tak na to jsem vůbec nemyslela." usoudím a praštím s ručníkem na lehátko. "Pojď! Musíme za Martou!" vykřiknu a táhnu Miki zase zpátky do kuchyně.
"Marto, mohla bych vás o něco poprosit?" řeknu co nejpřívětivěji. "Ona opatrně složí utěrku, otočí se a usměje se na mě. Potom na mě začne šprechtit a už se domlouváme.
"Takže by vám opravdu nevadilo, kdybych si půjčila vaše klíče, šla je přidělat a potom vám je vrátila?"
"Ne, klidně si je vypůjči. Jenom bych potřebovala, abyste mi je donesly nejdéle do tří hodin odpoledne."
"Jo, to my už budeme dávno zpátky." prohlásím a Marta dojde pro kabelku, ze které vyndá malý svazek klíčů.
"Tyhle jsou od vrátek a tuhlety od domu. Tak běžte." vybídla nás a my s Miki vylítly z domu jako neřízená střela.
"Víš kam jít?" zarazila se Miki a mně došlo, že si nejsem tak úplně jistá, kde je zámečnictví. "Já totiž nemam ani šajn."
"No, asi jsme se měly Marty zeptat." a podrbu e na hlavě. "Ale to nevadí. Vezmeme to do centra a potom se někoho zeptáme. Myslím si, že když zajdeme do nějakého obchodu, tak tam zámečničtí na 100% bude." prohlásím a ženu se rovnou "za nosem". Chvilku to sice trvalo, než jsme našli ten správný obchod, ale nakonec se nám to podařilo.
"Koukej, támhle je to." zavolá Miki a ukazuje na nápis Schlosserei. "Tak tam zajdeme, ať už to máme za sebou."
"S tím musím víc než jenom souhlasit." přikývnu a plnou parou vletíme do zámečnictví. Pozdravíme a poprosíme o přidělání klíčů. Jednou pro mě a podruhý pro Miki.
"To je zbytečný. Přeci spolu všude chodíme, myslím, že jedny klíče budou stačit." navrhne Miki.
"To je fakt." řeknu česky a pak německy změním svoje přání. Naštěstí ten pán, který ty klíče dělá, byl příjemný a neměl s ničím žádný problém.
"Kolik to dělá?" zeptala jsem se, když byly klíče hotový a vytahuju peněženku. Ve chvíli, kdy mi prodavač řekl, kolik mu mám zaplatit, protočily se mi panenky. Nedala jsem to však na sobě znát a poslušně vytáhla 7€ a nějaký drobný.
"To stálo skoro 2 stovky jenom přidělání blbých klíčů?" prskala Miki, když jsme šli zpátky domů.
"No, nic jiného mi nezbylo. A myslím, že dvě stovky mě nevytrhnou." a mávnu nad tím rukou. Dohadovaly jsme se o tom až k domu nakonec mě Miki ukecala, že mi dá aspoň půlku z toho, co jsem do těch klíčů dala.
"Děkujeme Marto." řeknu a vrátím jí klíče, který jsme si pučila. "Nevím, co bych bez vás dělala." a usměju se na ní. "Bez vás bychom nemohly do města a vlastně bychom vůbec nemohly ven z domu. Jste naše dobrá víla."
"Dobrá víla?" zamyslela se. "Tak to se mi líbí." a zasmála se. "Tak pokud jsem ta vaše dobrá víla, měla bych vám splnit nějaký přání. Co byste si přály?"
"Já nevím,..." protáhnu.
"Co takhle zmrzlinový pohár a malý jahodový koktejl?" a otevřela mrazák.
"Tak jo." souhlasím nadšeně a rozzářím se jako vánoční světýlka na stromečku. Chtěla jsem Martě pomoct, ale ta mi to vyloženě zakázala a řekla, ať si jdu s Miki zaplavat, že nám to přinese na zahradu.
"Tady to máte." prohlásila a postavila na zahradní stolek tác s velký zmrzlinovým pohárem dvěma koktejly. "Přeju dobrou chuť." a mile se na nás usmála.
"Jste báječná." řekne Miki a ochutná zmrzlinu. "A ta zmrzlina je výtečná."
"To jsem ráda, že vám to chutná. " prohlásila a posunula si sukni trochu výš. "Já půjdu ještě uklízet a potom půjdu domů, tak si to tu užijte."
"Určitě, a ještě jednou děkujeme." prohlásím a taky se pustím do té výtečné zmrzliny.
Venku je horko a nádherně svítí slunce. No a ten bazén, je báječný, žádný obyčejný nafukovací, ale zapuštěný do země a je opravdu velký. Dokonce ani náš bazén doma, mu nemůže konkurovat.
Takové legrace a těch hloupostí, co jsme s Miki dělaly,...Bylo to krásné dopoledne a já jsem za něj moc ráda.
Neustále jsme lezly z vody ven, do vody a ven. A když jsme dopily i koktejl, rozvalily jsme se na lehátku a slunily se.
Připadala jsem si jako ten nejbohatší člověk na světě a hřálo mě, že se znám s lidmi, kteří sice bohatý jsou, ale uvnitř nejsou tak zkažení, jako to většinou bývá.
"Je to fajn, že tu můžeme být." prohlásila tiše Miki a koukala na blankytně modrou oblohu. "Na tyhle prázdniny jsem se těšila snad víc než na jakýkoli jiný."
"To mi povídej." dodám. "Jenom je škoda, že Dana s Robertem musí být v práci. Ráda bych tu byla s nimi. Jsou to fajn mladý lidi a připomínají mi mamku a tátu."
"Stýská se ti hodně?" zeptala se Miki a koukla na mě.
"Jo, víc než si člověk dovede představit. Možná by se zdálo, že po tolik letech se ty jizvy zahojily, ale nejde to. Prostě v sobě cítím to prázdno, který asi nikdo nezaplní."
"To se dá pochopit." přiznala Miki a chytla mě za rameno. "Nikdy to nepochopím, ale vždycky se budu snažit to chápat. Víš, že tě mam ráda a nechci, aby ses trápila. takže teď si ještě zablbneme v bazénu a pak něco podnikneme, jo?"
"Tak jo." souhlasím a vyskočím z lehátka. Miki si stoupne vedle mě a teď vedle sebe jenom stojíme, protože ani jednej se nechce do vody. Momentálně jsme obě vyhřáté sluncem a voda je přeci jenom o něco studenější.
"Pane Bože, to je děsný." zavřeští Miki a ukazuje na něco, co je po mé pravé ruce. Já se tam otočím, protože se bojím, co se stalo, ale Miki toho využila strčila mě do bazénu. Jenomže si nevšimla toho, že jsem jí držela za ruku, takže tam semnou spadla taky.
"Kdo jinému jámu kopá..." chechtám se pobaveně, protože tohle se vážně povedlo. Pak už po sobě jenom skáčeme, navzájem se potápíme a blázníme ve vodě jako předtím.

"Zajdeme do města?" zeptá se Miki ,když si suší vlasy ručníkem.
"No, já bych si ráda nejdřív zapsala za včerejšek do deníku. Včera jsme přijeli pozdě večer a já už neměla náladu, tak si zapíšu teď. Když chvilku počkáš, budu s tím hned hotová."
"V pohodě, určitě počkám." souhlasí Miki a já jí pomůžu všechno na zahradě uklidit, aby po nás nezůstal nepořádek.
"Tak běž, já se zatím budu koukat na televizi." prohlásila Miki a sedla si na gauč. Já mezitím vlezla do pokoje, vytáhla ze skříně svůj deník, popadla propisku, pastelky a fixy a dala jsem se do toho.
Přes celou stánku jsem udělala velký modro-fialový nápis BERLIN a začala k tomu psát všechno, co se stalo včera.

I.den v Berlíně
Přijely jsme s Miki do Berlína celkem dlouho večer a na autobusovym nádraží nás vyzvednul Robert.
A když jsme přijeli domů, přivítala nás Dana s malou Justýnkou. Ani jedna se nezměnila. Dana pořád vypadá krásně a malá Justýnka akorát vyrostla. Sice je to pořád takovej prcík, ale jinak je hodná :-)
S Robertem a Danou jsme si večer docela užili. Probrali jsme všechno možný, co se stalo za uplynulý rok, kam nás s Miki vzali na školu a tak. Dokonce Robert vyndal i šampus a všichni si připili.
Ale co pro nás s Miki bylo největší překvapení, tak to, že nám nechal Robert udělat Balkon v pokoji. Je to od něj moc milý :-) No jo no. Když někdo bere statisíce měsíčně, tak pro něj asi není problém, postavit balkonek :D Tím samozřejmě nemyslím vůbec nic špatnýho. Naopak. Vím, že ty peníze má těžce vydřený, protože zdědil firmu po tátovi a ta firma téměř zkrachovala. Nebýt jeho, tak by mohla zkrachovala doopravdy.
No a je to zrkátka naprostá paráda. Celou dobu jsem se těšila, že tu strávíme celý měsíc prázdnin a najednou je to tu!
Miluju Berlín a miluju ty lidi, se kterýma budu trávit prázdniny.

"Máš to dopsaný?" ozval se někdo, kdo zřejmě celou dobu stál vedle mě.
"Miki, víš, že nemam ráda, když mi někdo kouká při psaní nebo kreslení přes rameno." obořím se na ní.
"Jo, já vím." připustí Miki a sedne s k zrcadlu. "Já ti přes rameno nekoukala." ujistí mě a napudruje si nos. "Jenom jsem vedle tebe stála čekala, až to dopíšeš. Při té příležitosti, jsem taky koukala z okna a jednou se podívala. Ale ne, že bych tam koukala celou dobu."
"Fajn.Nemusíš se obhajovat." zasměju se a zaklapnu deník. Potom vstanu z postele a uložím ho zpátky na jeho nové místo.
"Budeš si muset zvyknout." řeknu mu a přikreju ho haldou svých triček. "Tady to není jako doma v polici prosti oknu, kde se celý den vyhříváš."
"Už si zase povídáš s deníkem?" rýpne do mě Lucka. "Vždyť je to jenom kus papíru." a schová pudr do taštičky.
"Tak to se pleteš," namítnu a povytáhnu obočí. "Tenhle deník není jenom kus papíru. Je v něm i část mého já a mojí duše. Taky podle toho, sek němu chovám. Víš kolik už toho vytrpěl? Takových věcí, problémů a radostí, co je v něm zapsáno. Být to živý člověk,už by mě poslal k šípku."
"Stejně to asi nikdy nepochopím." zakroutila hlavou Miki. "Já si vedla deník nanejvýš tři dny a to byly ještě krátký zápisy. A ty? Kolikrát když se rozepíše, dokážeš popsat i dvě A4. Nechápu."
"Ani nemusíš." odvětím a usměju se. "Vyrazíme teda do toho města?" zeptám se a zachřestím novými klíči nad hlavou.
"No jasný. Nemůžeme přeci nechat Berlín čekat." prohlásí Miki rázně a nadšeně se hrneme ke schodišti.


pár obrázků :O*

23. prosince 2008 v 14:37 °°°***//Me to you//***°°°
Sou slaďoučký!!! Miluju ty malinký medvídky....:O* kéž bych jich mohla mít plnou postel :O*