XXI.kapitola

6. listopadu 2008 v 22:14 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"Ježiš!Copa tě zase napadlo?" zhrozila se Nela, protože už byla na moje ulítlý nápady zvyklá. "Chceš se koukat na nějakej horor?" zeptala se a tázavě na mě koukla.
"No...,ne tak docela." schálně sem jí napínala, aby byla zvědavá.
"Tak co máš v plánu.?
"Napdalo mě, že bysme mohly jít na hřbitov!" řekla sem s nadšenim v hlase.
"Zbláznila ses? Vždyť je skoro 3/4 na jedenáct. A navíc, já hřbitovy nesnášim."
"Ale no tak. Bude to vzrůšo." přemlouvala sem Nelču
"Já nevim anny." váhala a asi se jí vážně nechtělo, ale já byla pevně rozhodnutá, že vyrazíme. Pokaždý, když u nás Nela spala, tak sme udělalay něco bláznivýho a tohleto mi přišlo dost bláznivý.
"Prosimtě, navíc tu hradb přelezeme hned a já ti ukážu vzadu, jak sou udělaný nový hroby jo?"
"No to zní teda fantasticky." řekla ironicky nela.
"Nebuď srab. Poď, budeme se bát abdue sranda." přemlouvala sem jí a nakonec sem jí i udolala.
"Ale jako jak to chceš udělat, aby to nezjistila babi?" zajímalo Nelu, ae já už to měla vymyšlený.
"Uděláme to stejně jako v těch filmech." Nacpeme plštáře pod peřinu a já přes to hodim mojí starou paruku na čarodějnici, která vypadá skoro stejně jako moje vlasy."
"No nevim, přijde mi, že ta paruka je hezčí." dělala si ze mě srandu.
"No počkej. On nás ten humor přejde až se přiblížíme k hřbitovní bráně." postrašila sem jí.
"Radši mi ani o tom nemluv. Běhá mi mráz po zádech a to tam ještě nejsme."
"Nesmíš bejt taková srábotka." řekla sem a oblíkla sem si kalhoty a mikinu. Do batohu sem nacpala mobil, foťák a dvě baterky.
"NA co bereš foťák?"
"No, co kdybysme viděly něco zajímavýho." řekla sem se svym vědeckym nadšenim v hlase.
"To jako mysliš vážně? TY bys jako kldně začala rochat v batohu, kdybs viděla ducha?" zírala na mě Nela a nemohla věřit tomu, jakej blázen sem do paranormálních jevů.
"Tak to ais ne, ale kdyby náhodou. Prostě ho pro jistotu beru sebou."
"Jak myslíš." řekla Nelča a hodila přes sebe lehkou bundu, ve kterej přišla.

"Ale msuíme si vzít jiný boty, protže kdyby babi náhodou sešla do kuchyně, tak pujdepřes chodbu, takže zjistí, že tu ty boty nejsou. Vem si moje kecky, co vozim na turnaje a já si vezmu halovky, v těch se prefketně zdrhá." řekla sem a musela sem se řezat smíchy, když sem viděla Nelči výraz.
"Klid, to byla sranda." řekla sem a chytla jí za rameno.
"Zvládli to před náma, zvládneme to taky." ujišťovala sem jí v chodbě, do který zářil jenom měsíc.
"Nemohla bys aspoň tady rozsvítit?" žadonila Nelča, ale já jí stroze odpálkovala.
"Zbláznila ses?!Chceš, aby babi věděla, že sme se vapařily? Navíc, je tuu docela vidět a na ulici už budou lampy."
"No tak jo, ale honem. Ta tma mi nahání hrůzu."
"A bude hůř." prohodila sem z legrace.
"CO?"
"Ne, radši nic." smála sem se, když sem zamykala dveře.

Měsíc krásně svítil a škoda jenom, že nebyl úplněk. Mohlo to bejt daleko dramatičtější.
"Tak co? už se tolik nebojíš?" zeptala sem se Nelči, když nám zbejvalo k hřbitovu jenom 200 m.
"Nebojim? to si děláš srandu ne? Sem podělaná až za ušima a čim blíž sme k hřbitovu, tim to sílí." řekla ustaršenym hlasem Nelča a pořád dokolečka se otáčela.
"Prosimtě, uvidíš, že to bude vpohodě a nakonec se tomu obě zasmějeme." snažila sem se jí uklidnit.
"O tom teda pochybuju."

"A sme tu." řekla sem, když sme vyšly kopeček k vstupní bráně. "NO, jak sem řikala, to bude napohodu. Je to tu dobře udělaný, takže nebude prblém to přeézt. Sice to chvilku bude trvat, ale to dáme." a pak sem pokračovala. :"Ale daleko větší mi dělá starosti to, jak se dostane rychle zptáky, kdyby náhodou vylezla stará Vomáčková, ketrá byydlela naproti v baráku."
"Seš hrozná anny. Ze všeho si musíš dělat srandu, ale neuvědomuješ si, co se vážně může stát."
"Prosimtě, co by se asi tak stalo. Seš tu semnou, takže nemáš vůbec proč se bát."
Víte, já si takhle vždycky hraju na hrdinu, ale ve skutečnosti sem podělaná až za ušima, ale umim to naštěstí skvěle maskovat. A navíc, co bysme z toho měly, kdybych teď Nele oznámila, že se bojim snad víc než ona. Všechno by se zhroutilo a muj geniální plán by upadnul v zapomění a to se rozhodně nestane.

"Tak polez." vybídla sem Nelu, který se škrábala po bráně jako pavouk po obrně. Bylo to docela komický se na ní koukat, jak těma vychrtlejma nohama plácá sem a tam, jenom aby se v tej tmě trefila na ňákou šprycli.
"Vážně si to necheš rozmyslet," zeptala se mě Nelča, když to konečně přelezla.
"Hm...A víš že ani nechci." řekla sem a zčala sem se smát. Teď už před náma byly hrobky starý třeba i 100 let. Byly to první hrobky, jaký kdy byly na tomletom hřbitově udělaný a patřily velkym sedlákům a majtelům hostinců
Čapla sem Nelu za ruku a začala jí táhnou směrem doprostřed hřbitova.
"Já bych se přece jenom vrátila." pořád nalíhala Nelča a šourala pomalu nohy po zemi.
"Teď? Když už sme tak daleko?"
"Neřikej mi, že se nebojíš?" vykoktala se sebe a to byla moje příležitost jak jí poprvý vytrašit.
Vykulila sem oči (a že to umim parádně) a otočila sem k ní hlavu, jakoby v křeči a škubla s ní.
"Bála bych se, ale nemam důvod, víš?" protáhla sem poslední slovo a Nela se mi málem složila u nohou.
"Ty seš vážně uplně pitomá!Přestaň, nebo tě praštim!" rozkřikla se zoufale Nela a měla slzy v očích. V tu chvíli sem si všimla, že má oči zalitý slzama a bylo mi jí líto.
"Promiň, to měla bejt jenom sranda." omluvila sem se honem ,ale nepomohlo to.
"Slib mi, že už to neuděláš." nalíhala Nela a držela se mě křečovitě za ruku.
"Dobrá, tak já slibuju." ujistila sem jí a táhla jí dál nakonec hřbitova, kde byly připravený malý díry na urny.
A ve chvíli, kdy sme procházely kolem kaple, tak sme zahlídly světlo v okně.
"Slíbila si mi, že toho necháš anny." připoměla mi Nela s hranym klidem v hlase.
"Ale...Já to nedělam." řekla sem, když sem si uvědomila, že baterka neni to, oc v okně vidíme.
"Anny, uznávam, že předtim to bylo trochu vtipný, ale teď už to vážně vtipný neni."
"Já myslim, že bude asi lepší, když se vrátíme." navrhovala sem s počínajícím strachem v hlase.
"No, hraješ to hezky, ale já ti na to vážně neskočim."
"Taky že neni na comi skíákat víš." Bylo marný jí něco vysvětlovat. V tu cvhíli sem doufala, že konečně dostane rozum a začneme zdrhat.
NAjendou mi měsíc nepřipadal tak bájenčnej a hrobky mi nepřipomínaly starý doby, ale hororovou scénu z jednoho filmu. A v tom se z kaple ozvala děsná rána!
To Nelu konečně přesvědčilo, že já vážně nejsem strůjcem toho světla v kapli a začaly sme obě zdrhat.
Bylo to jako v noční můře. Připadalo mi, jako kdyby se brána spíš oddalovala než přibližovala. Jedna hrobka, druhá a hrob!
Měsíc vrhal všelijak naše stíny a ty se v naší fantazii měnily v příšerný obludy.
Ani jedna neměla tu sílu otočit se zpátky ke kapli. Kdyby tu byla naše trenérka, a stopovala nám to, tak doběhneme aspoň o polovinu rychlejš než normálně.
A i přesto, že nám předtim trvalo přelejzání hraby dlouho, tak teď sme vyšplhaly jako kaskadéři a rychle seskočily.
Seběhly sme kopeček a řítily se k silnici, kde už bylo všechno osvícený.
Celý udejchaný sme se opřely o lampu.
"ALe bylo to vzrůšo. Neřikej že ne." řekla sem teď už hrdinsky.
"Ani bych neřekla." oddechovala Nela.
Obě sme měly zpocený čelo a pořád vytřeštěný oči.
"tak asi pujdeme dom ne?" řekla sem a a pomalu sme se rozběhly k nám. Postupně sme zrychlily a ani do kopce, kterej vede knašemu domu sme se nezastavily. Potichu sme se zuly, vrátily boty na svoje místo a zalezly do postele.

"DOcela by mě zajímalo, co bylo v tej kapli." zašeptala Nela a rozhlídla se vystrašeně jako kdyby si myslela, že TO něco nás pronásledovala až domů.
"To mě taky. ALe když už sem teď v posteli, tak se na to koukam jinak. Byla to vážně nehorázná pr*el. Ostatně jako vždycky."
"No, nevim, jestli bych se nad tim tak rozplývala, ale máš pravdu v tom, že teď když sem v posteli se mi o tom mluví líp."
"Tak vidíš."
"Ale ten kousek co si předvedla na hřbitově ti teda dosmrti nezapomenu." žekla nakvašeně Nelča
"Je...tak to měla bejt jenom legrace. Víš, jako takový oživení, když se nic nedělo."
"Jo oživení? Já myslim, že nám tu výpravu oživla dost ta kaple."
"Ale...tak neřikej, že s tim nejsi spokojená. Aspoň máme zejtra co vyprávět Miki."
"No to je fakt." a konečně se usmála. "A vlastně je to pravda. BYla to pr*el! Tak co s tebou by nebyla žejo?"
"NO, ale tak to mi nějak lichotíš." řekla sem svym komickym přiteplenym hlasem a začaly sme se hihňat.

"NO co to je holky! Řekla sem přece, abyste neponocovaly." vtrhla k nám odpokoje babi a nás ozářilo světlo z chodby.
"Jo, promiň, už deme spát. Ani sme si neuvědomily kolik už je hodin." vymlouvala sem se. "A kolik vlastně je?" zeptala sem se babičky.
"Už bude hnedle jedna. A teď už vážně spěte."

"TY wado! Měly sme teda pěkný štígro, že sem babi nepřišla dřív. Ale víš co zanemná, že je teď skoro jedna?"
"Ne..." zamyslela se Nelča.
"NO to znamená, že ve chvíli, kdy se začalo dít něco v kapli, tak bylo kolem dvanáctý. A jak se řiká dvanáctej hodině?"
"HOdiny duchů." řekla vyplašeně Nelča a zase se začala klepat.
"Tak dobrou." popřála sem jí a zavřela oči.
BYla to vážně zvláštní noc a já na ní snad dosmrti nezapomenu! Ale vážně by mě zajímalo, co bylo v tej kapli.
Nelča sebou ještě chvilku midlila, ale pak taky konečně zabrala a usnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama