Listopad 2008

XXVIII.kapitola

30. listopadu 2008 v 16:34 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
Hodinu jsme měli téměř volnou a já Nelče všechno řekla. To, že se semnou Odnra definitivně domluvil a i to, že místo do kina půjdeme spolu ven.
"Proč tak najednou změnil rozhodnutí?" zarazila se Nelča, když jsem jí o tom řekla.
"Jo, holka, tak to se mě neptej." pokrčim rameny. "Ale třeba mě chce poznat ještě lí a chce si semnou popovídat. Koneckonců, k tomu kino moc dbrý neni."
"Asi jo. To by mohl bejt ten důvod." souhlasila Nelča.

Na obědě jsem si sedla jako vždycky vedle Miki a Nelči a rozebíraly jsem dnešní plán nakupování.
"Zajdeme teda do plazy?" zeptala se Nelča a nabrala si horu rýže na vidličku.
"Ale jo, plaza je dobrá a navíc není daleko." řekla Miki.
"Já s tím taky souhlasim." přikývnu.
"No jo, ale co s batohama? To je chcete táhnou přes celý město?" uvědomila si Nelča a měla pravdu.
"To nebude žádnej problém. Vždyť víte, že bydlim kousek od školy, tak si můžete dát batohy ke mně a jednička tramvaj nám jezdí pod barákem, skoro. A nezabere námto ani moc času. Potom se vrátíme k nám, chvilku u mě budete moct bejt a potom podle potřeby můžete jít domů." navrhnu a napiju se přeslazenýho čaje.
"Jo, to neni špatněj nápad. A já koupim nějakou čokoládu a pak si jí dáme společně. CO řikáte?"
"Fuj, to je humus." vyprsknu.
"Co? Já myslela, že ti čokoláda chutná. Když jsem u vás spala, snědly jsme jí celou.ů podivla se Nela.
"Mě chutná čokoláda." zabublam s pusou plnou hnusnýho čaje. Pak se překonam a spolknu ho. "Ten humus nepatřil čokoládě, ale tomu kentusáckýmu čaji. Za celou tu dobu, co sem chodíme, se nenaučili dělat pořádnej čaj, sakra."
"Tebe to nějak rozhodilo." směje se pobaveně Miki a po chvíli se k ní přidá i Nelča.
"Takže jsme domluvený?" zeptam se, abych utišila ty dvě řehtající se kobyly.
"Jo jo. Hned po obědě k vám a potom hned do plazy na oblečení.

Všechno jsme si skvěle naplánovaly a opravdu nám zastávka u nás doma nezpůsobila nějaký kritický zpoždění. Do plazy jsme dorazily a nebylo ani půl druhý.
"První bych šla do terranovy." navrhla Nlča a ukázala chodbou, kudy se k ni jde.
"Jo, Terranovu bych brala jako dobrej start." souhlasila jsem a šlo se. Musim říct, že Miki obdivuju. Celou tu dobu na sobě nedala nic znát, alespoň mě to tak přišlo a nakonec jsem se dozvěděla něco nečekanýho, co to všechno vysvětlovalo.
"Co tyhlety kraťasy?" zeptala se a podala mi ramínko, na němž visely.
"Jo, jsou hezký, ale rozhodující je cena." řeknu.
"V klidu...Tenhle tejden tu mají slevy. Stojí...,momet, jenom najdu tu cedulku..." breptá Miki a honí malej lísteček.
"Tady je to! Stojí rovných 350,-" prohlásí a už mě tlačí společně s nelou do kabinky.
Mě samozřejmě nezbyde nic jinýho a zatáhnu za sebou závěs. Slíknu si kalhoty a natahnu na sebe báječný džínový kraťasy. Jsou celý bílů a mě je hned janý, že jsem se do nich zamilovala.
"Tak co? Jsou ti?" volají na mě zvenku holky. Já rozhrnu závěs a projdu se okolo nich jako modelka.
"Paráda, tak ty bereme." prohlásí holky, jako dkybych tam vůbec nebyla.
"Holky...A co já?" upozorním na sebe.
"Jo, no totiž, tobě se nelíbí?"
"Ne, dělam s srandu. Beru je a všema deseti." zapískam a jdu se převlíct z5.
Odnesu je na pokladnu a vyrážíme do dalšího krámu, abych si ještě vybrala nějaký hezký triko, který by se k těm kraťasům hodilo.
"Hele, do Takka můžeme zajít." ukazuju na velkej nápis nad vchodem do obchodu. Mají tam kolikrát hezký věci a za slušný ceny.
"Dobrá a rozdělíme se." řekne Miki. "Každá má za úkol najít nějaký triko, nebo víc, který by se hodilo k těm kraťasům. a až je najdeme, přineseme to tobě, anny. a ty si to vyzkoušíš. Ok?"
"Mě nezbývá nic jinýho než souhlasit." řeknu a vydam se k velký haldě triček.
Výhoda je v tom, že ty moje kraťasy jsou bílý, takže k nim půjde prakticky cokoli. Ale já bych rozhodně dala přednost něčemu originálnímu, a barevnýmu. Nechci vypadat jako usedlá puťka s jednobarevnym stylem. A pak to triko najdu. Je to přesně to, co jsem hledala a úplně to splňuje moje požadavky.
Vypadá jako tričko, přes který je tílko a to triko je bílý a tílko našitý přes to, hraje všema barvama. Rychle ho čapnu a běžim za holkama, kterýuž stojí před kabinkou. Triko schovam, aby ho neivděli a rozhodla jsem se, že si ho vezmu na sebe uplně nakonec.
"První triko mi podala Nelča. Odrazil se na tom samozřejmě její vkus, protože je bleděmodrý a na něm stříbrný nápisy. Pak další a další a nakonec s holkám ukážu v ričku, který jsem si vybrala já sama.
"No Neli, myslím, že nás anny trumfla." přizná Miki a kouká s vyvalenejma očima.
"K těm kraťasům to jde báječně." souhlasí Nelča a otočímě ,aby mě viděla ze všech stran.
"Ale abych vám udělala radost, rozhodla jsem se, že si koupim trička dvě. Mam s sebou celkem dot peněz a to triko, který si mi vybraa ty, Neli, se mi děsně líbilo a byla by škoda ho tu nechat." prohlásim a beru k pokladně ísto jednoho trička, dvě."
"Dělá to dohromady 345." pronesla prodavačka a zabalila trika do tašky. Já jí dala peníze a s báječnym pocitem odcházim s holkama z obchoďáku.
"Ty ses nám ale nějak rozjela." zasmějou se holky, když stojím na záchodě před zrcadlem a prohlížím si, co mám nakoupeno.
"Takhle utrácet jsem tě snad ještě neviděla." směje se nelča, Když vidí moje rozzářený oči a radost, jakou mam z vydařenýho nákupu.
"Hele lidi, pro Ondru já cokoli. chci abych se mu líbila a abychom si to oba ve středu užili."
"A tobě děkuju Miki, dík žes to semnou vydrželo i přesto, že, však víš."
"To je vpohodě. Já si to náhodou taky užila a už se kvuli tomu netrap." řekla a celá zčervenala.
"Ty nám něco tajíš." řeknu a naházim věci zpátky do tašky. Poznám to, protože vždycky, když nám Miki něco tají, tak zčervená.
"No, jde o toho kluka, jak jsem ti o něm říkala. Napsala jsem, aby teda přišel a dali jsme se dohromady."
Nelča sie nechápala o čem teď Miki kluví, ale tomu, že má Miki kluka rozuměla víc než dost. Obě jsme jí skočily kolem krku. Bylo to báječný.
"Tak ty máš kluka jo? No to se na to podívejme. A zase bysme byly poslední, komu bys o tom řekla viď." dělala jsem si z ní srandu.
"Náhodou, jste první, kdo o tom ví." ubezpečila nás.
Takže Miki má kluka. No tím se všechno vysvětluje. Proto pro ní nebyl až zas takovej problém jít s náma na ty nákupy a proto byla celou dobru vpohodě. že mě to netrklo hned :D
Ještě jsme chvilku na záchodě kecaly a potom se vypravily do našeho oblíbenýho Juice-baru před kinem. je tam moc fajn paní a ty džusy, jaký tam míchají, jsou prostě božský :P
"Tak jakýpak si dáte, holky?" zeptala se a usmála se, protože nás všechny už moc dobře zná.
"Já si dám na imunitu-"
"Já na dobrou náladu-"
"A anny si dá určitě na krásný vlasy, jako vždycky, že?" zeptala se barmanka.
"Kdepak, dneska to bude na štíhlou linii." prohlásim
"Tak když na štíhlou linii, tak na štíhlou linii." pronese a jde k mixérům. My si jdeme mezitím najít místo, kam si sedneme a chvilku počkáme na nejlepší Juice, který jsme kdy pily.

"Víte, že jsem děsně nervózní?" řeknu, když barmanka odejde zpátky za bar.
"Proč? Vždyť nemáš důvod." zarazí se miki
"Jako ne teď, ale mam strach z tý středy. Mam prostě takovej pocit, že se něco pokazí."
"ouby se pokazí." řeknu Nelča. "Zvládneš to uplně napohodu." ujišťujeme mě.
"Přesně tak." přitaká Miki a spiklenecky na mě mrkne.
"Nic se nestane a vy dva si to spolu užijete."
"Ale ja nevim, co když nastane ta trapná chvíle ticha. Takový to, jak nevíš co máš říct.Co potom?"
"Já bych věděla." zahihňá se Miki a Nela skoro vyprskne Juice, kterýho se zrovna napila.
"Vy jste praštěný."obořim se na ně. "Neberete to vůbec vážně." rozčiluju se.
"A ty to zase bereš vážně až moc." řekne Nela a utře si pusu ubrouskem. "Když si budeš pořád řikat, že to pokazíš, nakonec to vážně pokazíš."
"Bude to vpohodě. Ondra je pohodovej kluk a nemyslim si, že se ve středu stane něco, co by změnilo jeho vztah k tobě k horšímu." ubezpečí mě Miki.
"No, asi máte pravdu." připustim, ale sejně ve mě hlodá malej červíček, kterej řiká :"Stejně se něco stane."
V baru jsme stávily skoro hodinu tlachánim a vymýšlením typů, co íct, kdyby náhodou nastala ona trpaná chvíle ticha. Jelikož má rád Ondra fotbal, holky se mi snažily do hlavy natlouct jména všech známých fotbalistů. A ve chvíli, kdy jsem to po nich opakovala a řekla, že Ronaldo hraje Kanadu, bylo holkám jasný, že je všechno marný :D

V tramvaji jsme se pořád něčemu smály a já si opravdu už nepamatuju čemu, protože jsme se smály snad uplně všemu. Jakmile se prostě člověk dostane do víru smíchu, nemůže se z něj dostat i kdyby chtěl.
Dnešní odpoledne strávený s holkama bylo báječný. Nevyměnila bych ho za nic na světě a prostě všechno byla naprostá paráda. Až mi bylo dokonce líto, že dnešní den končí.
"Tak jo, tady máte batohy a zítra ve škole." loučím se s holkama a podávam jim tašky. "Dneska to bylo suprový, měli bychom to někd zopakovat." říkam s nadšenim v hlase a na holkách je vidět, že by si to všechno dali ještě jednou, kdyby to šlo.
"Ahojky." pozdravim a zavíram za sebou vrátka.
"Ahoj. Měj se hezky." oplatí mi pozdrav holky a zmizí za bibiččiným velkým keřem. Já zavřu dveře a odcupitam do pokoje. Babička stejně doma neni, protože šla zase na nějakou návštěvu a já si aspoň budu moct v klidu zapsat do deníku.

zápis 117
Odpoeldne ztrávený s holkama bylo báječný. Už dlouho jsem se takhle nebyavila :) a Obečení na středeční "rande" mám taky koupený a teď jenom doufat, že to klapne a já zase něco nezvrtam.
A když už jsem u toho rande, chci něco napsat o Ondrovi.
Povídali jsme si dneska na chdobě a to co mi řekl, mi přišlo jako věta od prince. Prý ž na mě počká ve škole, dokud nepřijdu z domova. Šlo o to, že jsem mu řekla, že nemůžu jít ven hned po škole, kvuli učebnicím. A on prej: "To nevadí.Počkam tu na tebe dokun depřijdeš."
Nemůžu tomu věřit. Já půjdu na rande s nejhezčim klukem na škole. To je snem snad skoro každý holky od nás, ale jenom mě se to poštěstilo. Zdá se mi to jako moc velký štěstí, aby se to týkalo zrovna mě. Ale co no. Asi hold jednou v životě štěstí mít budu.
Nemůžu skoro ani dejchat, když si představim, že spolu budeme někde sami. Stejně jako na tej zkoušce představení.
Asi tam někde umřu. On je dokonalej a já sem děsná :( Držte mi palce, ať to v tu středu zvládnu.

Nevim, jestli to má babi vždycky naplánovaný, ale dokáže přijít v pravou chvíli. Zrovna, když odložim propisku a uložim deník do poličky, zaslechnu bouchnutí domovních dveří a mě je uplně jasný kdo přišel :)

XXVII.kapitola

24. listopadu 2008 v 8:31 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°


"Tak ty zase sedíš u počítače?" zarazila se babi, když vešla ve čtvrt na devět do mýho pokoje a já spokojeně hačala u compu.
"Zrovna teď jsem ho zapla." namítam a kupodivu je to pravda.
"Dobře, ale nebuď tu dlouho. Půjdu ti udělat palačinky, snídani bys neměla odbejvat." poučuje mě babi, ale já jí vlastně ani moc nevnímam, protože jediný, co mě zajímá je, jestli je Ondra na ICQ.
Buď mam z pekla kliku a nebo nevim, protože sem se přihlásila na ICQ a Ondra tam vážně byl.
"Teď nebo nikdy. Prostě se ho musim zeptat, kdy do toho kina pudeme." pobídla jsem se v duchu a začala datlovat do klávesnice.

annyny (8:17) :
ahojky

Ondra36 (8:17) :
ahoj, co ty tady takhle po ránu?

annyny (8:17) :
napadlo mě, že bych s někym mohla pokecat :)

Ondra36 (8:18) :
tak když je to takhle, sem k dispozici ;)

annyny (8:18) :
to je fajn :)

annyny (8:18) :
hele Ondro...,mam takovou otazku

Ondra36 (8:18)
no :-*

annyny (8:19) :
víš jak sme se domlouvali na to kino? Tys teď neby ve škole a já se tě chtěla zeptat, jestli to teda ještě platí.

Ondra36 (8:19) :
no...,já bych radši šel někam jinam. Třeba do meca, jestli to nevadí. Nebo ven to je jedno.

annyny (8:19) :
nn nevadí. A kdy máš čas?

Ondra36 (8:19):
poslední tejden ve školnim roce, takže mam čas prakticky pořád.

annyny (8:19) :
ok, tak co třeba středa, čtvrtek?

Ondra36 (8:20)
já bych radši tu středu.

annyny (8:20) :
ok, tak sme domluvený :)

annyny (8:27)
no, já už budu muset letět, tak si užij víkend. Ahoj

Ondra36 (8:27) :
jj ty taky páááá

"Proč chce jít ven a ne do kina?:" přemítam vduchu, když jdu po schodech do kuchyně na snídani. "To se jako bojí, aby k něčemu nedošlo nebo co?"
"Jsi nějaká zamyšlená." pronesla babi, když viděla, jak se v těch palačinkách vrtam.
"Stalo se něco?"
"Ne, ne. Vůbec nic." zalžu a nacpu si velkej kus palačinky do pusy, abych babi udělala radost.


Víkend mi utekl jako žádnej jinej a bylo tu pondělí. Tak dlouho očekávaný pondělí. Mělo to hned dva důvody. První byly ty ftoky, který konečně přijdou a dalším důvodem byl Ondra. Moc se těšm až ho zase uvidim a nemůžu věřit tomu, že spolu někam půjdeme.
Chápete to? Já a Ondra někde spolu. Bude to paráda.
Přehpdila jsem si přes sebe mikinu a zavázala si boty. Potom jsem jenom houkla na babi něco ve stylu: "Tak ahojda." a tryskem jsem vyrazila do školy.
Zase už svítilo slunce a už docela i hřálo. Zdálo se, že dneska bude báječnej den :)
Zřejmě se na mě lidi koukali jako na blázna, ale já se musela celou cestu do školy usmívat. Neustále jsem si předtsavovala, jak se zase uvidim s Ondrou a prostě na všechno

~ve škole~

"Ahojky anny." vychrlili všichni na mě, když jsem překročila práh třídy.
"Máš ode mě příspěvek na nástěnce." vychrlila anika.
"Ode mě taky." přidala se dáda.
"No...,já ti tam taky něco dala." řekla Majda a všechny jsme začaly rozebírat páteční zakončení sezóny.
Když konečně zazvonilo, sedla jsem si vedle Nelči do lavice a začaly jsme si spolu povídat.
"Hele Neli, nevíš, co si mam vzít na sebe?"
"Kdy?" zarazila se Nelča.
"No...,my už se s Ondrou domluvili kdy spolu vyrazíme." přiznala jsem.
"Ty potvoro." řekla ze srandy Nelča a usmála se. "Já zase nic nevim jo?"
"Pssst." sykla jsem na ni. "Jsi první komu to řikam. A potřebovala bych poradit, co z mýho nudnýho šatníku se hodí na...-"
"Jenom to dokonči." pobídla mě Nelča. "Prostě rande."
"Ale, ono to není tak uplně rande." oponovala jsem jí.
"A co by to bylo? Prostě je to rande a hotovo.
"Tak poradíš mi, co si mam na sebe vzít?" zeptala jsem se netrpělivě a projela si rukou hustou hřívu vlasů.
"Chtělo by to něco nápaditýho, ale zase ne nic moc vyzývavýho."
"To mě taky napdalo, jenomže já ve svej skříni mam jenom pár obyčejnejch triček a jedny nudný 3/4-ky."
"A máš našetřený nějaký peníze?"
"Něco by se našlo." odpovim a vytáhnu peněženku-
"Tak můžeme jít dneska něco vybrat." navrhla Nelča a postavila se, protože v tu chvíli přišel do třídy učitel.
"Ok, azajedeme do Plazy?" zeptala jsem se ještě.
Nelča už jenom kejvla hlavou na znamení souhlasu a potom se posadila.

"Po dlouhém čekání, nám konečně přišly fotky." prohlásil učitel a zvedl velkou obálku nad hlavu. "JJá vás budu postupně vlat a rozdávat vám ty fotky."
"Nemůžu se dočkat." zavrěla jsem se nervózně na židli až zapraskala a usmála se na Nelču.
"To se ti nedivim. Kdyby na mě čekala fotka podobnýho typu jako na tebe, taky bych z toho byla uplně vyklepaná."

"Jirka, Majda, Marika, Tomáš, Nelča..." četl učitel postupně jména lidí a pak se konečně dostal ke mně.
Vytřelila jsem z lavice jako neřízená střela a zakopla se o batoh. Při tom jsem si jí pěknou šlehla do haly o nohu lavice.
"Jsi vpořádku?!" vypískl učitel a já se musela začít smát, protože komičtější hlas moje uši snad v životě neslyšely :D
"Jo, jenom budu mít asi bouli na hlavě."
Učitel mi dal do ruky jednu velkou společnou fotku a potom tři další. Celá zabraná se otočím a jdu k lavici.
Na první fotce stojím s Miki u nějakýho růžovýho křoví. Miki to tam sluší, ale já vypadam jako řepák. A to se mi snažila ta fotografa namluvit, bůhví jak zázračně tam nevypadam.
Vezmu fotku, dám jí pod všechny ostatní. Sednu si konečně do lavice a chystám se kouknout na další fotku, ale na fotce nic není, protože je otočená.
"To bude určitě ona." řeknu si v duchu a rychle ji otočim. První čeho si všimnu, jsou zelený oči a hnědý vlasy-to jsem já a vedle mě....

"Já vim, vypadam tam jako tele s těma vlasama." řekne Nelča, když si všimne mýho zklamanýho výrazu.
"Ale ne, o to nejde. Tobě to tam sluší a moc. ALe já si myslela, že to bude ta fotka s Onrou."
"Aha. A pak se tam objevim já :D Neni divu, že seš zklamaná." rejpne si Nelča a sama si prohlíží svojí hromádku fotek.
"Takže už zbejvá ta poslední. Zřejmě platí do třetice všeho dobrýho i zlýho." přmítam a podívam se na třetí a zároveň poslední fotku.
"Oh my gott." zysyčela jsme a přitiskla si fotku k sobě.
"Děje se něco?" zpozorněla Nelča a odrtrla oči od svých fotek.
"Já umřu! Podívej, jak moc mu to tam sluší." dostávám pomalu ze sebe a divim se sama sobě, že zatim ještě vůbec dejcham XD
"Jo, docela jo." řekne téměř bez zájmu Nelča, prtože ví, že mě to vytočí a taky že jo.
"DOcela?" vypísknu tak hlasitě, že si mě všimne i učitel. "Žádný docela, vypadá tak prostě naprosto dokonale."
"Vždyť si dělam srandu." zasměje se Nela a šťouchne do mě. "Ale při pohledu na ty moje fotky nemam až tak dobrej pocit. Vypadam tam děsně."
"Ukaž prosimtě." vybídnu jí, i když skoro všechny fotky, kde nelča je, mam taky.
"Co povídáš, náhodou ti to tam sluší a moc :-) udělala jsi dobře, že sis vzala tohle tričko."
"Myslíš?" zaváhá Nelča a trochu zčervená. (Ona totiž zrudne skoro při každej příležitosti:D)
"Ne," zakroutim halvou a její skromnej úsměv rázem zhasne. "Já si to nemyslim, ale vim!" dodam přesvdčeně, abych jí dodala zpátky ztracený seběvědomí.

"Ty fotky nedopadly až zas tak hrozně, co řikáš?" ptam se Miki o přestávce.
"ALe jo...,docela ujdou. A co a ta tvoje fotka s Ondrou? Povedla se?"
"Povedla?To je slabý slovo. Je naprosto dokonalá, báječná...-" v tom ale přestanu, protoževidim, jak se Miki tváří zarmouceně. Jak jsem mohla bejt jenom tak blbá! Sice mi řekla, že jí nevadí, že se m Ondra líbí, ale pořád je na ní vifět, že jí to mrzí.
"Nepůjdeš semnou do bufíku?" změnila jsem rychle téma, aby nedošlo k něčemu blbýmu.
"Nějak se mi nechce." zakroutila hlavou Miki a m bylo jasný, že sem to asi vážně přehnala.
"A nešla bys aspoň semnou a Nelčou dneksa nakoupit nějaký věci?" nadhodila jsem.
"No..."
"Prosím, udělalo by mi to velkou radost. Koneckonců, potřebuju někoho, kdo by mi schválil, jestli vypadam dobře nebo ne? ;-)"
"Takže rande vyšlo?"
"Pane bože! To nemůžeš někdy přemejšlet nad tim, co řikáš? Nejdřív se rozplýváš nad fotkou a potom jí chceš vzít do obchoďáku nakoupit věci na rande.Seš ale tupá!" hlavou se mi honila jedna takováhle myšlenka za druhou.
"Tak jo." kývla na to Miki
"Jé,-no,tak to-je ale naprosto-báječný." koktam. "Děkuju že jdeš."
"Od toho přece kámošky jsou ne?"
"Jo, asi máš pravdu." souhlasim a obě se obejmeme.

O velekej přestávce se dali všichni do hloučků a podepisovali si fotky a rozebírali, jak na nich vypadají, a že tad si dali málo pudru, tady že je ho zase moc. Znáte to ;-)
No a sem tam někdo přišel i zamnou, Nelčou a Miki a vyptávali se na to, jak dopadla ta fotka s Ondrou. Ten den jsem jí ukázala přibližně 20-ti lidem a alespoň polovinu z nich zajímalo, proč se fotim vlastně s nim.

"Seš uplně jak zhypnotizovaná." řekl Honza.
"Co, cože?" proberu se ze svýho snění a fotku na kterou koukam, rychle schom pod sešity.
"Prosimtě... Předemnou to nemusíš schovávat. Já to znam." a sedne si vedle mě na lavici.
"Vážně? Tomu bych ani moc nevěřila." řeknu sklesle a zase fotku vyndam.
"Vždyť ty můžeš mít každou holku na kterou si ukážeš. A co já? Vždyť se na mě podívej." na chvíli se odmlčim, ale pak dodam. "Promiň, já tě tady otravuju svejma poblémama. Prostě, když je mi smutno, řekla bych všechno klidně i učiteli."
"COže?" vyhrkne Honza.
"To bylo myšlený jenom obrazně."
"Jo...,no já se lek, že to myslíš vážně." zasmál se
"Neřekneš mu to viď?" chci se ujistit a znova se kouknu na fotku.
"Komu? Ondrovi? Tak o sespolehni. To, že sme dobrý kámoši neznamená, že jsem ukdákaná slepice."
"Dík, Honzo. Štěstí, že tě mam :-)"
"Není zač." odvětil a objal mě kolem ramen.

"Copak sis to tam šuškala s Honzou?" rejpne si Nela, když se vrátim na svý místo.
"Nic důležitýho. Proč?"
"Já jenom, že tě pak objal kolem ramen..." :D
"Nelice! Nic to nebylo, jasný." a musim se začít smát, protože naše hádky s Nelou jinak než smíchem prostě nekončí.
"A nezajdeš semnou do bufetu?"
"Teď?" zaskuhram a kouknu na mobil. "Vždyť za chvíli zvoní."
"Ale to sthnem, pojď." vybídně mě Nelča a vyndavá si peněženku z batohu.
"Nevezmem sebou i Miki?" zahuhlá s halvou zabořenou do tašky.
"Ne, ono se jí moc nechtělo. Ptala jsem se jí na začátku přestávky a moc žhavá do toho nebyla."
"No, tak to nevadí." vydechne Nelča a chatně mě za ruku. Už by m+ chtěla za sebou vláčet jako hadr, když v tom si na chodbě všimnu Ondry. Naštěstí jde sám a to je moje příležitost.
"Ahoj." pozdraví mě, když si všimne,že na něj koukam.
"Ahoj." oplatim mu s úsměvem pozdrav. "Tak koukam, že už ses uzdravil." snažim se navázat konveraci, i když mam pocit, že každou cvhíli vyplivnu plíce. Ježiš, jak já sem jenom nervózní.
"Ale jo. Už je to docela dobrý." kejne hlavou na znamen souhlasu."
"To je dobře."
"No a co ty? Jak se máš?"
"No...,já se mam fajn." odpovim a snad poprvý po svej odpovědi se mu zakoukam do očí. Do těch nejkrásnějších očí na světě.
"Tak to je faj" odpoví mile a usměje se.
Lidi, řeknu vám, že když se na mě usměje Ondra, tak já mam pocit, že je muj nejhezčí den na světě.
"Takže ve středu." řeknu potichu a otočim se že půjdu zpátky ke třídě, když v tom mě otočí a dá mi pusu. Potom rukou projede moje vlasy, jako to vždycky dělam já když jsem nervózní a pak se začneme líbat.
"Chtěl jsem ti to říct už dávno. Já tě miluju. Miluju tě anny...,anny...anny!"
"Co?!"
"Já nevim, to jsem se chtěl zeptat já tebe. Najednou si byla jako v tranzu. Třeštila si oči před sebe a vůbec si nemluvila. Myslel jsem, že máš nějakej záchvat při kterym se nejdřív ztuhne a pak..." řekl a ustaraně se na mě podíval.
"Ne, to je vpohodě." ujistila jsem ho a muj obličej začal splývat s červenym triček od tety. "Jenom jsem se maličko zasnila."
"Tak fajn."
"jo, no já už musim jít, tak ahoj." rozloučim se.
"jo jo. A ve středu si tě vyzvednu tady ve škole."
"Ale já nemůžu jít hned po škole." řeknu sklíčeně. "Ponesu si domů učebnice a tak."
"To nevadí.Počkam tady na tebe, doku nepřijdeš. ;-)"
"Když ti to nebude vadit?" pronesu.
"Nebude."
"No, dobrá."
"Tak ahoj." řekne a vyběhne po schodech do dalšího patra.
"Jdeš právě včas." řeknu Nelče, která v tu chvíli kráčí chodbou ke mně se sušenkou v ruce a s lízátek mv puse.
"Tak co? Povídali jste si?"
"To by tě zajímalo viď?" řeknu a zatáhnu Nelču do třídy.

příběhy

23. listopadu 2008 v 17:48 | ~annyny~ |  °*moje vzkazy vám*°
Rozhodla jsem se, že začnu psát další příběh. Tentokrát bude patřit našim mladším sourozencům, braránkům, sestřenicím a jiným, ketří mají rádi pohádky.
Až mi sundají sádru, budu mít konečně všech 10 prstů pohromadě a půjde to rychle.
Takže kolem vánoc by se tu mohly být první kapitoly. :-)

XXVI.kapitola

20. listopadu 2008 v 22:59 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°

"Jsme tu." oznámila mi Nelči mamka, když mě přivezla k domu.
"Děkuju. Ahoj Neli, Nashledanou." a přeběhla jsem silnici. Odemkla jsem si vrátka a zalezla dovnitř.

"To je dost, že jdeš." pronesla babi, když jsem si zouvala boty.
"trošku se to potáhlo. Ale stálo to za to!" komentovala jsem svůj pozdní příchod domů.
"No, tak to budeš muset vyprávět." řekla babi a společně jsem odešly do kuchyně.
"Předpokládam, že hlad už asi nemáš."
koukla jsem na hodiny, který ukazovaly půl desátý.
"No...,asi ne. Ale možná si vezmu z ledničky jogurt.
"Jak chceš." prohlásila babi a šla si sednou ke stolu. Já si z ledničky vzala jogurt a přidala se k ní. To, co se stalo na házenej, jsem jí prostě musela říct.
Moje vyprávění samozřejmě museli okořenit ty krásný kluci, co seděli na tribuně. Měla jsem pocit, že nebejt těch kluků, tak moje vyprávění postrádá ten svuj pravej význam. :)

"A to je valstně všechno. Potom mě sem dovezla Nelči mamka a tim to končí."
"Takže jsi si to užila."
"No...,myslim, že užila je to správný slovo. Zkrátka to byla pařba na kterou čekam vždycky od doby, kdy skončí."
"To jsem ráda." usmála se babi a napila se čaje, který si během mýho vyprávění uvařila.
"Já půjdu do pokoje." řekla jsem a zvedla se ze židle.
"Tak dobrou noc." popřála mi babi.
"Dobrou." oplatila jsem jí a zalezla si do pokoje.
Kupodivu jsem se první nevrhla k deníku ale k počítači. Musela jsem zjistit, jestli tam Ondra je. Musel tam bejt, i když si tim nejsem uplně jistá. Přeci...,kdo by byl na ICQ ještě v 10:00.
"Tak honeeem....šup." pobízela jsem počítač, kterej se načítal stejnou rychlostí jako jindy, ale mně přišlo, že to trvá celou věčnost.
"Sláva!" vykřikla jsem, když se tam objevilo moje doposud nenačtěný ICQ. Klikla jsem na ikonku přihlásilt a jenom se modlila, aby tam byl.
Vim, že jsem se zařekla, že necham jeho, aby dělal první kroky, ale prostě to nejde vydržet. Neviděla jsem ho jenom pár dní a přišlo mi to jako věčnost.
ICQ se načetlo a já kupodivu nesjížděla kontaky bleskurychle, ale pomalu. Vážně pomalu co nejpomalejš sem jenom mohla, jako bych se snad bála, že tam na mě něco vyskočí.
Dorazila jsem až k ikonce nejlepší přátelé a sjela šipkou zase o kousek níž.
Aneta
Miki
Nelly

a nakonec ... Ondra
"Jak typický." povzdechla jsem si a odhlásila se. Ondra samozřejmě na ICQ nebyl, zato miki aneta a nelča jo.
Odsunula jsem se na židli ke knihovně, kde ležel muj deník a vyndala ho z poličky.
Normálně to nedělam, ale dneska jsem se rozhodla, vrátit se o pár zápisů zpátky a přečíst si něco zajímavýho. A protože tenhelten deník je vyrobenej ze spousty sešitů, tak tu byl najdnou březen a snim i moje narozeniny všechno kolem toho.

Zápis 1

Tenhleten deník sem si vyrobila včera razhodla sem se, že si ho začnu psát přesne ve chvíli, kdy budu slavit svoje narozeniny.
Ty jo...,nemůžu tomuvěřit! Už je mi konečně 14. Mam narozky a sem zase o rok staší. Prostě paráda.
Dostala jsem pantofle,tílko a kalhoty.Taky dort a od tety bonboniéru-toffife.
A ten dort od babi je vážně bezvadnej. Udělala ho z piškotů a potom ho polila čokoládou...Prostě paráda.
Včera ráno jsem přijela z lyžáku, kterej byl moc fajn. Vůbec se mi tam odsaď nechtělo, protože tam semnou byli lidi, který mam vážně moc ráda. Pro mě to byl ten nejlepší lyžák na celym světě.
(Byla jsem na pokoji s Miki, Nelčou a taky Ájou) Teda...,fajn byl až na to že sem se tam zabouchla do filipa a on mě nechce :(

"No...,tak na to si moc živě pamatuju. Jak jsem se šla schovat k dádě, Katce a Kláře na pokoj a vlezla jsem jim do skříně. Ale vůbec nechápu, jak se mi moh líbit Filip. Takový praštěný pako :D"
přemítala jsem v hlavě a otočila namátku asi o 60 zápisů víc.

Zápis 63

Já sem doma uplně sama! Babi šla na sraz s holkama z práce já mam barák jeno msama pro sebe.
Abych jí udělala radost, tak jsem všechno uklidila, vyžehlila a dokonce i vyluxovala. Takže až se vrátí kolem devátý nebo desátý večer, tak bude mít všechno hotovo.
Bohužel budu muset hrát ještě na larinet, protože vůbec ale vůbec nic neumim :( Pokaždý, když chci začít hrát tak mi do toho přijde něco daleko důležitějšího. Třeba televize, házená nebo počítač :D
A naštěstí mam velkou zásobu výmluv. Zejtra asi zkusim uplatnit výmluvu typu: "umřely mi rybičky a já sem psychicky na dně." Nevim, jestli to zabere, protože učitel ví, že žádný rybičky nemam, ale snad se aspoň zasměje. Protože jestli se zasměje, znamená to velký plus pro mě a z toho vyplývá, že mi odpustí stupnice :D

"štěstí, že tohelto už teď řešit nemusim." zasmála jsem se. "Klarinetu odzvonilo alespoň přes prázdniny, takže jsem vpohodě.
Lehla jsem si na zem a položila se na břicho. Potřetí a naposledy jsem zalistovala deníkem a předemnou se objevila stránka se zápisem 76, což bylo vlastně zapsaný před měsícem.
"A jé!" zašeptala jsem zhrouceně, když se předemnou objevil nápis :

Zápis 76

Itálie 4.den: Asi se zbláznim a dam nevim co za to, že miki to cítí stejně. Když jsme jeli do Itálie minulej rok, tak to bylo uplně něco jinýho. Učitelka se k nám chovala uplně jinak a to jsme byly obě dvě o rok mladší. Mohly jsme chodit každej den do města, ráno vstávat kdy chceme a chodit na pláž třeba ž o půl hodiny dýl než oni. A teĎ? Vyfasovali jsme na apartmán šesťandy, který nás naproto ignorujou a dělají hrozenj bordel. Svádí na nás děsný hodvadiny typu: "Paní učitelko, odšel nám toaleťák, protože holky z osmičky tráví moc času na záchodě." To jsme se s Miki neudržely a musely se obě začít smát. Samozřejmě jsme jim taky snědli Nutelu, povídáme si děsne nahlas, když už oni chtějí spát, vaříme si kafe a já nevim co všechno.
Prostě sme se s Miki rozhodly. Příští rok do Itálie teda nepojedeme. inulý roky byly uplně báječný, ale letošní rok byl poslední a hlavn nejhorší.

Přesně tak. Itálie byla příšerná a my se s Miki domluvily, že spolu zadši pojedeme samy než s nějakejma prckama, který z nás dělají blbce.

Bylo už pozdě a já se musela jít konečně vysprchovat. Musim říct, že už jsem se těšila, až se zase naložim do vany a pustim si MP3. Muj běžnej rituál, bez kterýho bych se vážně neobešla. Jenom pěnový bublinky, já a moje nejmilejší písničky.
Konečně budu moct o všem přemejšlet a zhodnotit celej tejden. :)

Po úžasnej koupeli,kterou jsem úspěšne absolvovala jsem se cítila uplně báječně. Celou dobu se mi honil hlavou Ondra, jeho čokoládový oči a krásnej úsměv.
Kdyby nebylo už tolik hodin, tak si klidně sednu na počítač a čekam až do rána, jestli se tam neobjeví, abych se ho mohla zeptat na to kino.
Domlouvali jsme se sice, že tam půjdeme, ale zatim nevím na co a kdy. Sakra..., už mě to nebaví. Alespoň, že máme tu báječnou vanu, kde jsem si mohla všechny svoje myšlenky srovnat do "šuplíků".

Zalezla jsem si do postele a přikryla se peřinou.
"Ty jo,babi asi převlíkala povlečení." řekla jsem si sama pro sebe, ve chvíli, kdy se voňavá vůně dostala až ke mně. Ta vůně byla opravdu krásná. Babi předevčírem koupila novej prací prášek, ketrejvoněl jako levandule a já tu vůni prostě miluju.
Zavrtala jsem se co nejvíc to šlo a zabořila se do měkkounkýho polštáře.
Ještě před tím než usnu, zvednu oči a kouknu před sebe na stěnu u dveří, odkud na mě koukají všechny plakáty z filmu Harry Potter.Na prvním sedí Daniel Radcliffe a vedle něj stojí Emma Watson a z druhý strany Rupert Grint. Druhej plakát mam o trochu výš a jsou na něm James a Olives Phelps-dvojčata weasleyovi. Nevim proč, ale mam je děsně moc ráda. Je dobře, že je Rowlingová vymyslela páč bez nich by to nebylo ono.
Mam tam i spoustu dalších plakátů, jako je třeba Neville, Lenka, Brumbál,Draco, ale ten největší co je uprostřed je nejlepší. Celá brumbálovo armáda v celej svej kráse.
Shlídnu všechny plakáty, všechny co na nich jsou a potom zavřu oči. Ještě chvíli si všechno promítam a potom usnu.

"Ahoj Ondro." pozdravím a ženu se k němu.
"Ahoj anny. Nemohl jsem se tě dočkat." vykřik a hnal se ke mně.
"Vážně? no, já tebe taky ne :) A jak koukam, už ses uzdravil." prohodila jsem jenom tak mimochodem.
"Nikdy mi nebylo líp." přikývnul a zase se usmál. "A co to kino?" nadhodil.
"Jo..tak to kino." protáhla jsem pomalu. "Mě je to fuk. Máme poslední školní tejden a mě se to hodí prakticky kdykoli."
"Tak jo. Já můžu hned teď." řekl suveréně kouknul se na mě tim pohledem, kterýmu prostě nejde odolat.
"No, ale nemam sebou vůbec žádný peníze." pokrčila jsem ramenama a přehodila si tašku přes záda.
"To neva..já to zacáluju." řek a vytáhnul peněženku.
"Tak jo." okamžitě jsem souhlasila, prtože odpoledne s Ondrou si přece nesmim nechat ujít :)

~v kině~

"Ježiš, to je smutný."
"Přece bys nebrečela." odpoví Ondra a chytne mě za ruku. V tu chvíli mnou projede elektrickej výboj a poleje mě horko.
"On mě chytnul za ruku? No to je snad sen." řikam si v duchu a usměju se na něj. Kupodivu on se na mě taky usměje a tak se na sebe oba usmíváme.
Vůbec nevadí, že v tu chíli přicházíme o část filmu. A proč taky? Potom se ke mně Ondra nakloní a dá mi pusu.
Samozřejmě neskončíme jenom u jedný pusy a celej zbytek filmu strávíme uplně něčim jinym, než koukánim na něj.
"Aspoň titulky jsme stihli." vtipkuje Ondra pomáhá mi do zapínací mikiny.
"Bylo to fajn. Dík, žes mě vzal ;)"
"Za nic:) Já děkuju tobě. Bylo to vážně fajn." řek a mrknul na mě.
Potom jsme se chytli za ruce, dali si znova pusu a vyšli ze sálu.

What time is it?
Summertime!
It's our vacation.
What time is it?


"CO se děje?" vyklopim ze sebe, když uslyšim přes celej svuj pokoj hrát mobil a do oí mi pálí světlo.
"Nechala si mobil v kuchyni a zvoní to tam jako praštěný." to byla babi. Přinesla mi telefon do pokoje s tim, že už mam vstávat.
"Tobě to každou chvíli hraje jinak." prohodí babi jen tak mimochodem, když mi podává telefon do ruky.
"Jo, já vim. Já si zvuk na budík a i na vyzvánění měnim. Nebaví mě, když je to pořád stejný." odvětim rozespale a praštim sebou na polštář.
"Ty budeš ještě spát?" zeptá se babi, jako kdyby bylo normální ráno vylejzat v půl sedmý z postele.
"Hm..." zabručim do polštáře. Babi odejde a já mam zase chvilku klidu. Snažim se dokončit svuj báječnej a úžasnej sen, ale nejde to.-Bohužel. Musim se holt smířit s tim, že už se pokračování nedovim.
Ale vlastně sem se vyspala docela dobře. Ještě si na chvilku zdřímnu a z postele vylezu až kolem osmý. Nasnídam se a rycle vlezu na ICQ, abych se koukla, jestli je tam Ondra.
Kdyby tak všechno šlo lehce jako ve snu, to by byla paráda...



pár fotek z HP4

19. listopadu 2008 v 19:08 | ~annyny~ |  harry potter-ohnivý pohár






















pár fotek z HP2

19. listopadu 2008 v 18:45 | ~annyny~ |  harry potter-tajemná komnata















XXV.kapitola

9. listopadu 2008 v 20:16 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"Anny jdeme ven! Chcete jít s Nelou s náma?"
"A kam jdete?"
"Hned vedle na fotbalový hřiště! JSou tam kluci a tak no. JDete?"
"Ale jo, jenom si vezmu mikinu."

"Sme tu!" oznámily jsme s Nelčou holkám, když sme za nima dorazily na hřiště. Holky nekecaly. Na tribuně seděli kluci a koukali na nás.
"A...,co tu chcete dělat?" zajímalo mě.
"Já nevim, tak můžeme si tu povídat nn?" řekla Johy a sedla si na zábradlí. Dáda se k ní přidala a pustila písničky na mobilu.
Já vam nevim lidi, ale pokaždý, když slyšim rytmickou písničku...,prostě se musim přidat a začít tancovat. Pokud se tomu, co dělam, dá řikat tanec :D
Vlastně to začalo docela nevinně. Já si tak jenom podupávala do rytmu a pak se to rozjelo. A když řikam rozjelo, myslim to do slova. Páč na tom fotbalovym trávníku to pěkně klouže. Ale to až jindy.
Já prostě miluju tancování a mym velkym snem vždycky bylo bejt nejlepší ve street dancu...Njn každej máme nějakej ten sen ;)

"Ty jo, koukejte na anny." vůbec sem si neuvědomovala co dělam ani co se děje. Prostě sem se jenom hejbala do rytmu, přidala k tomu ruce, nohy, zapojily sem do toho celý tělo. Muselo to vapdat blázivě, protože holky se strašně smály.
Já sem ale nepřestávala a dokonce sem přidala dalších pár kroků. Měla sem pocit, že musim tancovat, že kdybych netancovala, tak mi něco uteče, něco moc podstatnýho a to sem vážně nechtěla.
Holky se okolo mě rozestavěly a už se nesmály ale jenom si mezi sebou něco řikaly. Vůbec nevim, jestli to byla kritika, nebo obdiv, vážně sem vnímala jenom tu hudbu.
A holky pak najednou začaly tleskat a uvolnily mi cestu k tribuně, kde seděli kluci. Samozřejmě nás od kluků dělila šířka fotbalový hřiště, ale to jsem neřešila. Nasadila jsem vražedný tempo a začala tancovat ze všech sil. Jako bych tim všim chtěla dát světu najevo co právě cítim. Jak moc miluju Ondru a jak mě to všechno štve.
"Raz dva, tři a čtyři. Dolů, hop, dva tři čtyři." v hlavě mi to počítalo uplně samo a já pořád tancovala. A když už sem spozorovala, že se blíží konec písničky, udělala sem otočku. A teď právě přijde na řadu ten náš slibovanej trávník.
Jak jsem se odrazila a vyskočila do vzduchu, tak jsem to neubrzdila a jednou nohou si podkopla tu druhou.
Čekala jsem jaký to bude fiasko, ale naopak. Všichni to zřejmě brali, jako že to tam patří. Prostě si mysleli, že sem to takhle chtěla, protože já sem mezi holkama známá jako takový střelený tele. Takže jsem ráda, že to takhle dopadlo.
A pak se stalo ještě něco. Něco, s čim bych teda vážně nepočítala. Kluci na tribuně se zvedli a začali tleskat. V tu chvíli mi připadalo, že to fotbalový hřistě je vlastně moje pódium a já jsem slavná tanečnice. Byl to uplně krásnej zážitek a já na nej snad nikdy nezapomenu.
Holky se ke mě sklonily a zvedly mě ze země. Plácly sme si a všichni řikali, jak to bylo báječný a že jsem to skvěle rozjela.
Dneska se mi splnil sen! Koukali na mě lidi,k terý mam ráda a já je pobavila tm, jak tancuju. Nic lepšího jsem vážně zažít nemohla.
Otočila jsem se a bylo to jako ve filmu. Nelča seděla na zábradlí a koukala na to všechno z povzdálí. A kdžy se hlouček kolem mě uvolnil, přišla ke mně a řekla :" To bylo parádní, anny. Vážně."
Je to fajnn, když vám pochválí výkon vaše výborná kamarádka. Hned je vám líp a máte takovej ten parádní pocit a jenom vás to utvrdí v tom, že se vám to povedlo.
"Dik." řekla sem skromě a objaly sme se.

Cestou do klubovny jsem se nesla jako královna. Ne pyšně, nafoukaně a arogantně, ale prostě s takovym báječnm pocitem. Každou chvilku okolo mě proběhly holky a řekly, to bylo sůůůpr. Vážně to byl báječnej pocit!
Ten večer jsme se přád skvěle bavily, ale tamten zážitek mi prostě zůstane na pořád!

"Chceš hodit domů" zeptala se mě Nelča, když se sezení začalo rozpoštět.
"NO, kdyby vám to nevadilo, tak jo. Jsem docela unevaená." připustila jsem.
"Já právě taky a naši řekli, že by ti domů hodit mohli, kdybys chtěla."
"A co takhle zvopáknout spaní u nás." dělala sem si srandu.
"Ne, k vám mě nedostane n nikdo ani heverem!"
"Vážně?"
"No dorbá, je jasný, že budu u sebe dál přespávat, ale musíš mi slíbit, že žádný další praštěný nápady typu noční návštěva hřbitova se konat nebude."
"Slibuju." řekla jsem a skřížil prsty za zády.
"Hele! Já to viděla!"
"Dobrá...,poprvý v životě si mě přimněla k čestnosti. Aby se ze mě nestali 3 mušketýři." zase sem žertovala.
"Jo holka, tak do těch máš ještě daleko." utahovala si ze mě Nela a přehodila si bundu přes záda.
"Jdeme?"
"Jasný, už klušu, kapitáne."
"Musíš si dělat srandu ze všeho?" obořila se na mě Nelča.
"Hm...ne!!! Jooooo."
"Pane bože, za co mě trestáš." postěžovala si Nela a pak sme se rozloučily s trenérkama a holkama a nasedly do auta.

"Tak co, bylo to fajn?" zeptala se Nelči mamka, když jsme vyjely na silnici.
"Jo, měla si vidět anny. Uplně to na fotbaláku rozbalila."
"Jo? Tak to je teda škoda, že jse tam nebyla." zasmála se a odbočila na hlavní.

XIV.kapitola

7. listopadu 2008 v 19:29 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°

"Ahoooj holky!" pozdravila jsem všechny.
"No čááu! Sůůůpa že deš." zavolaly holky a hrnuly se ke mně.
"Hej, co to máš v ruce?" řekla anika a vytrhla mi r uky obrázek s básničkou.
"No, já jsem tak trochu tvořila ještě před tim, než jsem odjela."
"Ty ses dala na gothiky?" zasmála se dáda, když viděla muj výtvor. Na obrázku byla holka,k terá ležela v rakvi a okolo ní růže a svíčky.
"Ne." namítla jsem. "Jenom se k tej básničce nehodí rozkvetlá louka."
"Tak jí přečti." vybídly mě holky a já se dala do čtení krátký básničky.

Má duše zasteskla po tobě,
na tvém ležím tu hrobě.
Jsem tak blízko tebe,
avšak dál než se zdá,
proto ptám se sebe,
zda.li ten, kdo už není, znova vzkřísit se dá.
Milovala jsem a pořád miluji tě,
bez tebe život nemá cenu.
Vzpomínám na naše setkání v létě,
chtěls mě za svou ženu.
Vrať se,
bez tebe hyne mého srdce lán,
vrať se mi,
dám za to vše co mám.

"Ale jo, je to hezký. Akorát trochu morbidní ne?"
"Morbidní?" zarazila jsem se. "Tohleto je procházka růžovym sadem, oproti tomu, co píšu." řekla jsem pobaveně.
"Tak to potom jo." řekly holky.
Chvilku jsme si ještě povídaly a postupně se zase rozešly každá na jinou tsranu klubovny. Já si šla nalejt s Nelčou pití a potom jsme si šly sednou k starejm kamnům.

"Tak já vás tady zase vítám." pronesla trenérka, když se všechny holky od nás z družstva usadily.
"Máme zase rok za sebou a já bych ráda nějak zhodnotila, co se týká hry a co se týká vás samotných. Dlouho jsemp řemýšlela,jak to udělam a dospěla jsem k názoru, že na každou z vás napíšu krátkýhodnocení. Nejdřív bude to, co byste mohly zlepšit a další je to, co vám jde." na chvíli se odmlčela a pak pokračovala.
"Až domluvim, tak si budeme ty papíry moct vzít. Na jednom papíru jšte všechny, takže nemusíte v hromadě papírů hledat právě ten svuj."
"Mami, mami, já mam žízeň." to zrovna přiběhla k trenérce její malá dcera a zatahala jí za mikinu.
"Naty, tak chvilku počkej, nebo řekni tetě, ať ti naleje džus, ale já teď něco řešim s holkama." Načež Natálka odběhla za někym jinym.
"Takže, jak už jsem řikala. Všechno hodnocení máte na papírech a já bych vám ho teď ráda přečetla předevšema. Protže jsou tam věci, který bych i ráda vysvětlila.
Začnu Dádou, prtože je brankářka. Zřejmě už víš, co je tvoje slabina a na čem bys měla zapracovat. Pokud ta tebe střílí křídlo, tak jenom stuj u tyče a nic nedělej, protože pak se stane to, co se stává-dají nám gól. A tvoje klady jsou: Jsi velmi snaživá, aktivní, schopná se rychle učit a máš v sobě týmovýho ducha."
celou dobu jsem všechny koukaly na dádu a dáda koukala na Věru. Když Věra domluvila, tak jsme dádě ukázaly zvednutej palec.
"Potom tu je Majda. Ty máš někdy trošku problém při střelbě, když pořádně nevtáhneš ruku, ale jinak je všechno v pořádku. Tvoje plusy jsou, že umíš být rychlá, přesná, aktivní, máš dobrej postřeh a jsi vnímavá."
Když s Věra dostala k poslednímu jménu na listu a obrátila ho, tak bylo všem jasný, že teď budu buď já nebo Nelča.
"Nelinka," řekla Věra a dala si papír o kousek blíž k očím. "Tvoje největší zábrany jsou ty, že se moc bojíš a pak tě to omezuje, jinak by si byla vynikající křídlo. Takhle, ne že nejsi, ale nesmíš se bát, protože tě to vážně brzdí. A plusy tu máš následujíc: kolektivní, rychlá, akční, vnímavá, snaživá, dříč a zodpovědný přístupy k trénikům."
Samozřejmě, když někdo o Nelče začal mluvit před lidma, tak zčervenala. Byla čevená skoro pořád ale když se dostalo na její jméno, tak zdrudla ještě víc.
"A poslední tu máme anny." prohlásila Věra koukla hned vedle Nelči. Teď se zase celá klubovna nesoustředila na dádu, nelču, majdu ani krystýnu, ale na mě.
"Anny, ty prostě musíš mít vytaženou ruku a zpevněný zápěstí. A pak to bude vpořádku. Taky bys měla bejt víc akční a nebát se chodit do kliček. Přitvrdit na střelbu a v obraně víc pomáhat. A plusy jsou ty, že jsi rychlá a snaživá."
Bylo to přesně tak, jak jsem čekala. Vytažená ruka mi dělá problémy už jak dlouho a o tom zápěstí radši ani nemluvim. Ostatně tom, že nebránim jako reprezentant vim taky a budu se s tim snažit něco dělat.



°*je to sice trošku kratší, ale není čas ;)°* ¤annyny¤

XXIII.kapitola

7. listopadu 2008 v 19:26 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
den s holkama mi ve škole utek a naštěstí sem byla zase doma. Všechno sem samozřjmě babi musela říct. Od tý doby, co sem se viděla s Ondrou až po tu dobu, kdy sme blbly s miki na záchodě.

"No, a to je všechno." zakončila sem svuj čtvrthodinovej monolog. Musim říct, že babi docela obdivuju, že pokaždý vydrží tak dlouho poslouchat.
A protože sem věděla, že zrovna teď jí musí začínat její oblíbenej seriál, tak sem se zvedla ze země a odebrala se do pokoje. Vynadala sem deník a chystala sem se, že si zapíšu.
"Kruci, kde je ta propiska." řeknu nevrle, když otevíram kupu slepenejch sešitů do jednoho a propiska nikde.
"JO tady seš, ty potvoro." ulevim si a ohnu se pod postel, kde leží, jako by nic.

ZÁPIS 116

Nevim na čem sem. Včera sme si spolu psali na ICQ a já mu nabídla, že spolu můžeme zajít do kina, protože mi Nelča dala lístky. Jemu to nevadilo a když se ho dneksa ve škole zeptam, na co by chtěl jít, tak mě odbyde, že mu to je jedno a najednou potřebuje naléhavě odejít. Sem mu prostě ufouknutá a připadá mi to, jako dkyby se vsadil s kamarádama, kdo první z nich osloví nejošklivější holku na škole. :( DOufam sice v to, že to tak neni, lae znam kluky :(
NO a teď k včerejší noci. Spala u nás Nelča a já se rozhodla jít na hřbitov-samozřejmě bez dovolení. I když sem byla podělaná až za ušima, tak sem to na Nelu dokonale nahrála a nebejt toho, že se miki prokecla ve škole, že sem strašpytel, tak by si myslela, že sem nějakej nebojsa :D
To, že byschom mohly na ten hřbitov, mě napadlo až v půl jedenáctý večer. Sice sem jí musela dlouho přemlouvat, ale nakonec to vyšlo a vyrazily sme.
Ze začaátku to bylo docela dobrý, ale když sme se potom dostaly až ke kapli, která stojípřibližně někde uprostřed, tak to bylo dost děsivý.
Objevilo se v okně světlo a pak se ozvala děsná rána a my s Nelou prchaly jenom ayb nás nedohonilo to, co ten rámus způsobilo.
Musim vám říct, že i když sem se bála, tak to bylo nehorázný vzrůšo!
No a jinak...rozhodla sem se, že tomu kinu necham volnej průběh. Ať se sám ozve, až bude něco chtít. Já udělala prvních kroků až dost.

Uklidila sem deník na svoje místo a šla k oknu, odkud mam uplně úžasnej výhled. Kousek mi to sice zaclání paneláky, ale jinak tje vážně moc hezkej. KOukam na starou školu, potom na malý baráčky u tramvaje a nakonec vidim i kopce :) Je to prostě nádrehra. A když je večer, tak je to ještě lepší. Nejradši sem to měla na Mikuláše anebo na Vánoce. Seděla sem před oknem a vyhlížela podle dnu, jestli nejde Mikuláš anebo právě Ježíšek.
Otevřela sem okno a opřele se o prapet. Jenom sem koukala před sebe a ani sem neměla udanej směr, kam se chci dívat. Prostě sem jenom stála a koukala. Slunce náherně svítilo na střechy domků a já myslela, že se blahem rozplynu. Jediný, co mi to kazilo byl fakt, že za chvilku budu muset hodit batoh na záda a zase někam jít.
Měla sem totiž soubor na klarinetu a ten opravdu nemůže čekat, až se pokocham a milostivě přijedu.
Možná to vypadá, že klarinet mě nebaví, ale je to pravej opak. Akorát mě na něm štve to, žemi zabírá spustu volnýho času. ALe jinak je to báječná věc a navíc mam v souboru spoustu dobrejch kamarádů.
Tak třeba Kája, je sice o rok nebo o dva starší než já, ale je to moc prima holka, se kterou si můžu povídat, pak hraje na klarinet i Tadeáš a to je takový střelený trdlo jako já. Dělá si ze sousty věcí legraci a všemu se směje. A z příčnejch fléten je to Vašík. Ten když se dá dohromady s tadeášem, tak sou k nezastavení!
Prostě jak řikam, všchni jsou moc moc fajn a já sem ráda, že do toho souboru chodim.

Opatrně sem zavřela okno a odšourala se ke skříni, kde mam schovaný noty. Hodiny ukazovaly přesně tři hodiny, tak to znamenalo, že mam 1/4 hodiny, abych se dostala do školy.
Zvládam to s přehledem a hlavně s předstihem, pokud pojedu na koloběžce.
Nasoukala sem noty do malýho batohu a rozloučila se s babi. Zašla sem do garáže, odkud sem si vytáhla svojí nejlepší kamarádku-a tím nemyslim Miki, ale svojí úžasnou terénní koloběžku :D

Jak se dalo čekat tak na klarinetu byla zase sranda! Vůbec sme nemohli hrát, protože vedle nás je třída, kde se učí na trubku a to ste měli slyšet.
Vážně, vůbec se při tom nedalo hrát. Ve chvíli, kdy jsme začli a zahráli sme třeba 5 taktů, tak to začato. Myslim, že s hranim na trubku to mělo společnýho maximálně to, že ten dotyčnej tu trubku držel, protože jinak bych si myslela, že hraje na pilu. Hrozně to pískalo, pak dunělo, kiksalo a bylo to tak akorát na pořádnej výtlem, kterej sme včetně učitele a učitelky všichni měli.
Takže potom museli učitelé hodinu rozpustit, protože uznali, že v tomhle se prostě cvičit nedá :D

~duhej den na chodbě ve škole~

"Hele anny, víš že je Ondra nemocnej?"
"Počkej, to jako vážně?"
"NO, řikali to kluci od něj ze třídy, když sem se ho byla zeptat, jestli mi vrátí ten seit, jak sem mu pučila." řekla Majda a ukázala na sešit z matiky, kterej jí Ondra zřejmě po někom poslal.
"Aha...no tak to je mi líto." řekla sem a dál se šourala chodbou.
"Von určitě zejtra přijde." řekla Majda a nadějně se na mě usmála. "Možná mu je jenom blbě a proto nepřišel. Mě se to taky někdy stane, že nejdu jednou do školy, protože mam teplotu je mi pšatně a druhej den už mi je fajn."
"No, byla bych ráda, kdyby přišel. Zítra se přece rozdávají ty fotky."
"Právě že ne." zakroutila hlavou Majda. "Učitel byl ráno ve třídě a řikal, že se jim to prej zpozdí a fotky přijdou až v pondělí."
"No tak to je bezvadný. Jak tak koukam, dneska sou samý dobrý zprávy." řekla sem nakvašeně.
"Já sem docela ráda, že ještě nepřijdou :D Abych řekla pravdu, netvářim se tam na nich nějak báječně teda."
"Prosimtě, pořád se tam tváříš určitě líp než já. Takže kdybych náhodou skazila tu naší společnou fotku, tak sorry" :D
"NO...,ty taky sorry." :D
Nechápu to, proč zrovna Majda tohle řekne? Vždyť ona je hezká. Má úžasný vlas,y hezký oči a já nevim co ještě. Kluka může mít na kterýho si ukáže a takhle se schazuje.
"Ale počkej, jestli Ondra nepřijde dneska do školy, tak to znamená, že ho neuvidim." no že mi to trvalo, než sem si to uvědomila.
"No...to asi ne no." protáhla Majda. "Tys mu něco chtěla říct?"
"Vlastně ani ne.Sice sem měla v plánu, že se ho ještě jednou zeptam na tokino, ale pak sem si to rozmylsela. Nechci se mu vnucovat."
"CO??? Vy spolu jdete do kina?"
"Neni to sice ještě jistý, prptože se nerozhod na co se pude, ale možná jo. Když to dobře dopadne."
"A jakto, že já nic nevim?" zeptala se pobaveně Majda.
"DOmluvilo se to asi před dvouma dnama večer, takže nebyl nějak čas ti to říct. Prostě se to všechno děsne rychle seběhlo, víš."
"No jenom aby." zasmála se Majdule a odběhla za holkama do třídy.
Chvliku jsem bloumala chodbou a potom taky zamířila do třídy.
Nelča s Miki seděly u nás u mě na lavici a povídaly si.
"Můžu se přidat?" zeptala sem se a holky se pošouply, aby mi uvolnily místo.
"Vyoralová dneska chybí a budeme mít supl." prohlásila Nelča, když se koukala na rozvrh hodin. "Což znamená, že nebudeme psát test z občanky." zajásala.
"No a nepujdeme se teda zeptat, jestli nepujdeme na compy? Tak tayk co tady žejo." navrhla sem a seskočila z lavice.
"No, tak jo. Ale nejdřív musíme zjistit, jestli tam je volno."
"Já už se koukla, když sem byla na chodbě. Informatika to má nalepený na dveřích a já koukala že zrovna šestou hodinu tam nikdo neni." prohlásila sem.
"V tom případě můžeme jít všechno domluvit." souhlasily holky. Takže sme se sebraly a vyrazily o dvě patra vejš za učitelem, kterej nás měl suplovat.
Měla sme štěstí, protože měl dobrou náladu a dovolil nám zajít pro klíče od počítačový učebny do kanclu.

"Hej lidi, deme na Compy!!!" zařvala sem na celou třídu a zarachotila s klíčema.
"Super." ozvalo se a všichni si začali balit občanku zpátky do tašky.
"Sedíš semnou?" zeptala sem se Miki, když sme šly k učebně.
"No, to je jasný! Musim ti ale něco ukázat." řekla, opřela se o zeď a vytáhla mobil z tašky.
"Čti, řekla a podala mi ho do ruky.
Pořád myslim na to, co se stalo. Nemoh bych dneska přijít k vám? Mohly bysme se třeba společně učit."
"Kdo ti to napsal?" vyzvídala sem po přečtení SMSky.
"Jeden kluk od nás z vesnice. Byla sem na zábavě a von se do mě asi zabouch." řekla Miki sklesle.
"A to je všechno?" zajímala sem se.
"NO a pak se to trochu zvrtlo a dali sme si pusu."
"Jako jenom jednu viĎ?" zasmála sem se. "To ti tak budu věřit." :D
"no dobrá, tak to nebyla jenom obyčejná pusa." řekla Miki sklesle.
"Tak to nechápu. Řikáš to takovym tim stylem, jako když máš každou chvíli umřít. Já bych jásala, kdyby se do měněkdo zabouchnul."
"Vážně? I kdyby si ty k tomu klukovi nic necítila?"
"No tak to ais ne. ALe já myslela, že si mi to dala přečíst, protože se ti líbí? A navíc, proč by ses s nim líbala, když ho nemiluješ?"
"Ze stejnýho důvodu, jako ty minulej rok v létě S Honzou u táty."
"No...ale to je něco jinýho." žačala sem to zakecávat.
"Já si myslim, že je to uplně stejný." nedala se odbýt Miki.
"DObře, uznávam." přiznala sem porážku. "Už víš, co mu odepíšeš?"
"JO, napíšu mu, aby nechodil."
"Proč? Aspoň byste si mohli všechno vyjasnit." snažila sem se jí přemluvit, ale byla pevně rozhodnutá, že to udělá přesně tak, jak řekla.
"Nechci to dál rozpatlávat. Navíc, sou doma naši a on by si moh myslet bůhví co, když napíšu aby přišel."
"Jak chceš." řekla sem a Miki začala datlovat do mobilu.

Musim uznat, že dny bez Ondry ve škole ubíhaly docela nudně a pomalu. Co skončilo to vystoupení, tak sme se spolu už tolik nebavili, ale stejně. Vždycky jsem věděla, že je ve škole a teď tu nebyl. Nemohla jsem ho každý ráno pozdravit a zeptat se ho, jak se má. Prostě mi chyběl.
A z jednoho jedinýho dne se nakonec vyklubalo dní víc.
Naštěstí už byl pátek a my měli rozlučku na házenej. No, rozlučku, prostě zakončení sezóny. Pařba, který jsem se nemohla dočkat už od minulýho roku, byla tady.

XXII.kapitola

6. listopadu 2008 v 23:18 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°


"Tak co? Spalo se ti dobře?" zeptala sem se Nelči, když sem se oblíkala do svýho oblečení.
"JO, ale spalo by se mi líp, kdybych sebou každou chvíli neškubala. Zdály se mi uplně příšerný sny." postěžovala si.


"DObrý ráno, holky." přivítala nás rozespale babi a začala krájet bábovku a ohřívat mlíko na kako.
"DObrý ráno." opětovaly sme pozdrav a zesedly na jídlo
"Doufam, že když sem na vás přisla v noci, tak už ste potom spaly?" zeptala se babi, když před obě postavila talíř s bábovkou.
"Jo, pak už sme zalehly." ujistila sem jí a vzala si kousek bábovky.
"Vážně se vám povedla." pochválila jí její výtvor Nelča a už e hrnula do dalšího kusu.
Řeknu vám lidi, netušim jak to dělá, ale ta holka toho neuvěřitelně sní a pořád je vychrtlá. Ptala sem se jí dokonce, jestli někdy zkoušela záměrně ztoustnout a víte co mi řekla? "JO ale nemá to cenu. Zkoušela sem do sebe cpát víc sušenek a čokolád jako normálně, ale nic se nezměnilo."
Tomu se prostě řiká spravedlnost :D

"Tá jo, až to řekneme miki, co všechno se v noci stalo. Ta bude koukat." řekla sem s nadějí v hlase cestou do školy.
"NO, si taky myslim. Konec konců, kdo by nekoukal? Vždyť chodit o půlnoci na hřbitov, to je jako chodit po rozžhavenym uhlí. Ostatně sem se otom přesvědčily samy."
"Tak už to neprožívej. Je to za náma a dneska máme krásnej den." usmívala sem se a přehodila si tašku na druhý rameno.
"NO, ale když ty si neuvědomuješ, co se mohlo stát." namítala Nela a tvářila se, jako kdybysme právě teď na hřbitově stály a místo obchoďáku tam byla ta kaple."
"NO, uvědomuju. Mohlo se toho stát hodně, kdybys tam ještě chvíli stála a nevěřila mi, že to vážně nedělam já."
"Divíš se? Po tom, cos mi provedla mi bylo víc než jasný, že něco uděláš znova. A neřikej že ne."
"Popravdě sem měla ještě něco v záloze, ale vyfouknuli mi to ty duchové no." zasmálala sem se. Každýmu to všechno přijde vtipný, když je světlo a je od hřbitova jak daleko.
"Prosimtě, žádný duchové nejsou." pobouřila se Nela.
"To nevíš." musela sem mít poslední slovo.

~před školou~

"Ahoj Miki!" pozdravily semnaší kamrádku, když sme konečně dorazily před školu a připojily se k hloučku holek.
"Ahoj! Co že jdete spolu do školy?" zajímalo Mikinu, protože normálně každá z nás chodí opačnym směrem.
"Nelča u nás spala." prohlásila sem a koutekm oka sem se koukla na Nelču.
"No...a nejenom, to, viď?"
"NO, a nejenom to." dodala sem s dobrodružnym úsměvem.
"Tak nenapínejte mě." vybídla nás Miki a my jí všechno řekly. To, jak sem nelu dlouho přemlouvala, jak mse nastražily peřinu, bundu a boty a taky všechno o tej kapli.
"Cože? Ty žes šla v noci na hřbitov?" divila se Miki s vykulenejma očima a koukala na mě. "Ty, která se bojíš i když šustí večer listí v lese?"
"Pššš." zasyčela sem, ale bylo pozdě.
"Takže anny, ty ses celou tu dobu bála?" využila situace nelča a hodala mi všechno ze včerejška vrátit."
"No, tak rochu." teď už prstě němělo cenu nic skrejvat.
"A já si myslela, že seš blázen do paranormálních jevů?" divila se.
"Ale jo, sem, akorát se při tom dost bojim, v tom je celá věda."
"To kdybych včera věděla..-"
"Tak asi nic, protože si na tom byla ještě hůř než já." zasmála sem se a podrbala sem jí na hlavě.
"Takže noční příhoda s kaplí. Děsivej útěk...no to zní skoro jako část horovýho filmu. By mě nenapadlo, že se to může stát obyčejnejm holkám jao sme my." žasla Miki a pořád se jí tomu nechtělo věřit.
"No...,to sem si taky jednu chvíli myslela. Víš, i když sem měla děsnej strach bůhvíco se nestane, tak se nepočítala s timhle. Prostě vždycky sem si myslela, že ty příběhy v časopisech sou přitažný za vlasy, ale asi to nebudou uplně všechny." zamyslela se Nelča.
"Ale co vám teda nezávidim, je ta cesta mezi hrobama. Asi bych se zbláznila." řekla Miki a celá se otřásla.
"No, to bylo docela hustý. Hlavně když sme běželi tu cetu zpátky. Myslela sem, že se ta brána pořád oddaluje, než aby to bylo naopak."
"Tak pojďtě, vy moje akční hrdinky." udělala si z nás sradnu Miki a táhla nás směrem ke škole, kterou už otevřeli.

"Nemyslíš, že bych se měla Ondry zeptat na co pudeme?" zajimala sem se při hodině příroďáku.
"A chceš ze vážně zeptat dneska?"
"no, já si právě myslela, že tim bych si našla záminku, jak se s nim zase bavit. Ale nevim, sem docela nervózní."
"To se ti nedivim. Ale necham to na tobě. Do toho ti nemlžu mluvit. Musíš sama vědět, co je dobrý." řekla nejistě Nelča a pokrčila ramenama.
"Asi máš pravdu. A víš co? Já za nim zajdu." rozhodla sem se a zvedla oči k učitelce, protože mi přišlo divný to, že je najednou ve třídě ticho. Učitelka na nás koukala a všichni ostatní s ní.
"Myslíš že ěnco slyšeli?" procedila sem skrz zaťatý zuby.
"Asi ne."
"Nechtěly byste se s náma podělit o to, co právě řešíte holky? Zřejmě to musí bejt hodně zajímavý, protože kvuli tomu rušíte hodinu." rozčílila se učitelka.
"Pardon." zamumlala sem a sesunula se tak, abych nebyla moc vidět.

Zazvonil zvonek a já se vyřítila z učebny přírodopisu přímo k místu, kde byl Ondra nejčastějš a tim bylo první patro u kuchyněk.
Samozřejmě sem se nemýlila a on tam opravdu stál. Jenomže okolo něj byli jeho kamarádi. "Tak mam tam jí nebo to vypadá moc vkezle?" řikala sem si v duchu a pomalu se šourala k němu."
"Ahoj." slyšim jak na mě někdo volá a když zvednu oči, tak vidim, jak na mě Ondra mává.
"Ahoj." řeknu a zamávam na něj taky. Potom se svýma kamarádama prohodil ještě pár slov a oni odešli.
"Promiň, že tě otravuju." řekla sem a zatvářila sem se ztrápeně.
"Neomlouvej se pořád.;)" řekl a usmál se.
"Cos potřebovala?"
"Já..., totiž, přemejšlel si už o tom, na co bysme mohli do toho kina?"
"Tak já nevim, mě je to vlastně jedno." prohodil ledabyle.
"Aha." řekla sem sklesle
"Tak se potom domluvíme." řek a zdálo se že někam pospíchá.
"JO, jasně. Pak se domluvíme." řekla sem a otočila se.
"Tak ahoj." rozloučila sem se.
"jo jo." odbyl mě a odešel pryč.

Proč se tak choval? Vždyť včera to vapdalo, že mu to kino nevadí a teď se zase chová, jako kdybych ho bůhvíjak otravovala. Prostě to nechápu.

"Na co teda půjdete?" vyhrkla na mě Nelča a Miki, když mě viděli jít pochodbě.
"Asi na nic. Zřejmě nepudeme do kina vůbec, jak to tak vypadá."
"Co? vždyť včera ste se na ICQ přece domlouvali, že-"
"NO, já vim. Ale dneksa se tvářil jako připálenej hrnec."
"Jako co? Jako připálenej hrnec?"
"To mě teď napadlo." odsekla sem nakvašeně. "Prostě vypadal, jako když ho šte, že mu věnuju tolik pozornosti.
"Tak tomu nech volnej průběh. Ostatně, máte na to tak přibližně dva tejdny, tak za tu dobu se to nějak vyvrbí ne?" řekla Nelča
"Snad. Budu doufat, že to vyjde a že sem si nedělal jenom planý iluze:("
"Určitě to vyjde." ujistila mě Miki a obě mě objaly kolem ramen.
"Díky holky, sem strašně ráda, že vás mam."

XXI.kapitola

6. listopadu 2008 v 22:14 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"Ježiš!Copa tě zase napadlo?" zhrozila se Nela, protože už byla na moje ulítlý nápady zvyklá. "Chceš se koukat na nějakej horor?" zeptala se a tázavě na mě koukla.
"No...,ne tak docela." schálně sem jí napínala, aby byla zvědavá.
"Tak co máš v plánu.?
"Napdalo mě, že bysme mohly jít na hřbitov!" řekla sem s nadšenim v hlase.
"Zbláznila ses? Vždyť je skoro 3/4 na jedenáct. A navíc, já hřbitovy nesnášim."
"Ale no tak. Bude to vzrůšo." přemlouvala sem Nelču
"Já nevim anny." váhala a asi se jí vážně nechtělo, ale já byla pevně rozhodnutá, že vyrazíme. Pokaždý, když u nás Nela spala, tak sme udělalay něco bláznivýho a tohleto mi přišlo dost bláznivý.
"Prosimtě, navíc tu hradb přelezeme hned a já ti ukážu vzadu, jak sou udělaný nový hroby jo?"
"No to zní teda fantasticky." řekla ironicky nela.
"Nebuď srab. Poď, budeme se bát abdue sranda." přemlouvala sem jí a nakonec sem jí i udolala.
"Ale jako jak to chceš udělat, aby to nezjistila babi?" zajímalo Nelu, ae já už to měla vymyšlený.
"Uděláme to stejně jako v těch filmech." Nacpeme plštáře pod peřinu a já přes to hodim mojí starou paruku na čarodějnici, která vypadá skoro stejně jako moje vlasy."
"No nevim, přijde mi, že ta paruka je hezčí." dělala si ze mě srandu.
"No počkej. On nás ten humor přejde až se přiblížíme k hřbitovní bráně." postrašila sem jí.
"Radši mi ani o tom nemluv. Běhá mi mráz po zádech a to tam ještě nejsme."
"Nesmíš bejt taková srábotka." řekla sem a oblíkla sem si kalhoty a mikinu. Do batohu sem nacpala mobil, foťák a dvě baterky.
"NA co bereš foťák?"
"No, co kdybysme viděly něco zajímavýho." řekla sem se svym vědeckym nadšenim v hlase.
"To jako mysliš vážně? TY bys jako kldně začala rochat v batohu, kdybs viděla ducha?" zírala na mě Nela a nemohla věřit tomu, jakej blázen sem do paranormálních jevů.
"Tak to ais ne, ale kdyby náhodou. Prostě ho pro jistotu beru sebou."
"Jak myslíš." řekla Nelča a hodila přes sebe lehkou bundu, ve kterej přišla.

"Ale msuíme si vzít jiný boty, protže kdyby babi náhodou sešla do kuchyně, tak pujdepřes chodbu, takže zjistí, že tu ty boty nejsou. Vem si moje kecky, co vozim na turnaje a já si vezmu halovky, v těch se prefketně zdrhá." řekla sem a musela sem se řezat smíchy, když sem viděla Nelči výraz.
"Klid, to byla sranda." řekla sem a chytla jí za rameno.
"Zvládli to před náma, zvládneme to taky." ujišťovala sem jí v chodbě, do který zářil jenom měsíc.
"Nemohla bys aspoň tady rozsvítit?" žadonila Nelča, ale já jí stroze odpálkovala.
"Zbláznila ses?!Chceš, aby babi věděla, že sme se vapařily? Navíc, je tuu docela vidět a na ulici už budou lampy."
"No tak jo, ale honem. Ta tma mi nahání hrůzu."
"A bude hůř." prohodila sem z legrace.
"CO?"
"Ne, radši nic." smála sem se, když sem zamykala dveře.

Měsíc krásně svítil a škoda jenom, že nebyl úplněk. Mohlo to bejt daleko dramatičtější.
"Tak co? už se tolik nebojíš?" zeptala sem se Nelči, když nám zbejvalo k hřbitovu jenom 200 m.
"Nebojim? to si děláš srandu ne? Sem podělaná až za ušima a čim blíž sme k hřbitovu, tim to sílí." řekla ustaršenym hlasem Nelča a pořád dokolečka se otáčela.
"Prosimtě, uvidíš, že to bude vpohodě a nakonec se tomu obě zasmějeme." snažila sem se jí uklidnit.
"O tom teda pochybuju."

"A sme tu." řekla sem, když sme vyšly kopeček k vstupní bráně. "NO, jak sem řikala, to bude napohodu. Je to tu dobře udělaný, takže nebude prblém to přeézt. Sice to chvilku bude trvat, ale to dáme." a pak sem pokračovala. :"Ale daleko větší mi dělá starosti to, jak se dostane rychle zptáky, kdyby náhodou vylezla stará Vomáčková, ketrá byydlela naproti v baráku."
"Seš hrozná anny. Ze všeho si musíš dělat srandu, ale neuvědomuješ si, co se vážně může stát."
"Prosimtě, co by se asi tak stalo. Seš tu semnou, takže nemáš vůbec proč se bát."
Víte, já si takhle vždycky hraju na hrdinu, ale ve skutečnosti sem podělaná až za ušima, ale umim to naštěstí skvěle maskovat. A navíc, co bysme z toho měly, kdybych teď Nele oznámila, že se bojim snad víc než ona. Všechno by se zhroutilo a muj geniální plán by upadnul v zapomění a to se rozhodně nestane.

"Tak polez." vybídla sem Nelu, který se škrábala po bráně jako pavouk po obrně. Bylo to docela komický se na ní koukat, jak těma vychrtlejma nohama plácá sem a tam, jenom aby se v tej tmě trefila na ňákou šprycli.
"Vážně si to necheš rozmyslet," zeptala se mě Nelča, když to konečně přelezla.
"Hm...A víš že ani nechci." řekla sem a zčala sem se smát. Teď už před náma byly hrobky starý třeba i 100 let. Byly to první hrobky, jaký kdy byly na tomletom hřbitově udělaný a patřily velkym sedlákům a majtelům hostinců
Čapla sem Nelu za ruku a začala jí táhnou směrem doprostřed hřbitova.
"Já bych se přece jenom vrátila." pořád nalíhala Nelča a šourala pomalu nohy po zemi.
"Teď? Když už sme tak daleko?"
"Neřikej mi, že se nebojíš?" vykoktala se sebe a to byla moje příležitost jak jí poprvý vytrašit.
Vykulila sem oči (a že to umim parádně) a otočila sem k ní hlavu, jakoby v křeči a škubla s ní.
"Bála bych se, ale nemam důvod, víš?" protáhla sem poslední slovo a Nela se mi málem složila u nohou.
"Ty seš vážně uplně pitomá!Přestaň, nebo tě praštim!" rozkřikla se zoufale Nela a měla slzy v očích. V tu chvíli sem si všimla, že má oči zalitý slzama a bylo mi jí líto.
"Promiň, to měla bejt jenom sranda." omluvila sem se honem ,ale nepomohlo to.
"Slib mi, že už to neuděláš." nalíhala Nela a držela se mě křečovitě za ruku.
"Dobrá, tak já slibuju." ujistila sem jí a táhla jí dál nakonec hřbitova, kde byly připravený malý díry na urny.
A ve chvíli, kdy sme procházely kolem kaple, tak sme zahlídly světlo v okně.
"Slíbila si mi, že toho necháš anny." připoměla mi Nela s hranym klidem v hlase.
"Ale...Já to nedělam." řekla sem, když sem si uvědomila, že baterka neni to, oc v okně vidíme.
"Anny, uznávam, že předtim to bylo trochu vtipný, ale teď už to vážně vtipný neni."
"Já myslim, že bude asi lepší, když se vrátíme." navrhovala sem s počínajícím strachem v hlase.
"No, hraješ to hezky, ale já ti na to vážně neskočim."
"Taky že neni na comi skíákat víš." Bylo marný jí něco vysvětlovat. V tu cvhíli sem doufala, že konečně dostane rozum a začneme zdrhat.
NAjendou mi měsíc nepřipadal tak bájenčnej a hrobky mi nepřipomínaly starý doby, ale hororovou scénu z jednoho filmu. A v tom se z kaple ozvala děsná rána!
To Nelu konečně přesvědčilo, že já vážně nejsem strůjcem toho světla v kapli a začaly sme obě zdrhat.
Bylo to jako v noční můře. Připadalo mi, jako kdyby se brána spíš oddalovala než přibližovala. Jedna hrobka, druhá a hrob!
Měsíc vrhal všelijak naše stíny a ty se v naší fantazii měnily v příšerný obludy.
Ani jedna neměla tu sílu otočit se zpátky ke kapli. Kdyby tu byla naše trenérka, a stopovala nám to, tak doběhneme aspoň o polovinu rychlejš než normálně.
A i přesto, že nám předtim trvalo přelejzání hraby dlouho, tak teď sme vyšplhaly jako kaskadéři a rychle seskočily.
Seběhly sme kopeček a řítily se k silnici, kde už bylo všechno osvícený.
Celý udejchaný sme se opřely o lampu.
"ALe bylo to vzrůšo. Neřikej že ne." řekla sem teď už hrdinsky.
"Ani bych neřekla." oddechovala Nela.
Obě sme měly zpocený čelo a pořád vytřeštěný oči.
"tak asi pujdeme dom ne?" řekla sem a a pomalu sme se rozběhly k nám. Postupně sme zrychlily a ani do kopce, kterej vede knašemu domu sme se nezastavily. Potichu sme se zuly, vrátily boty na svoje místo a zalezly do postele.

"DOcela by mě zajímalo, co bylo v tej kapli." zašeptala Nela a rozhlídla se vystrašeně jako kdyby si myslela, že TO něco nás pronásledovala až domů.
"To mě taky. ALe když už sem teď v posteli, tak se na to koukam jinak. Byla to vážně nehorázná pr*el. Ostatně jako vždycky."
"No, nevim, jestli bych se nad tim tak rozplývala, ale máš pravdu v tom, že teď když sem v posteli se mi o tom mluví líp."
"Tak vidíš."
"Ale ten kousek co si předvedla na hřbitově ti teda dosmrti nezapomenu." žekla nakvašeně Nelča
"Je...tak to měla bejt jenom legrace. Víš, jako takový oživení, když se nic nedělo."
"Jo oživení? Já myslim, že nám tu výpravu oživla dost ta kaple."
"Ale...tak neřikej, že s tim nejsi spokojená. Aspoň máme zejtra co vyprávět Miki."
"No to je fakt." a konečně se usmála. "A vlastně je to pravda. BYla to pr*el! Tak co s tebou by nebyla žejo?"
"NO, ale tak to mi nějak lichotíš." řekla sem svym komickym přiteplenym hlasem a začaly sme se hihňat.

"NO co to je holky! Řekla sem přece, abyste neponocovaly." vtrhla k nám odpokoje babi a nás ozářilo světlo z chodby.
"Jo, promiň, už deme spát. Ani sme si neuvědomily kolik už je hodin." vymlouvala sem se. "A kolik vlastně je?" zeptala sem se babičky.
"Už bude hnedle jedna. A teď už vážně spěte."

"TY wado! Měly sme teda pěkný štígro, že sem babi nepřišla dřív. Ale víš co zanemná, že je teď skoro jedna?"
"Ne..." zamyslela se Nelča.
"NO to znamená, že ve chvíli, kdy se začalo dít něco v kapli, tak bylo kolem dvanáctý. A jak se řiká dvanáctej hodině?"
"HOdiny duchů." řekla vyplašeně Nelča a zase se začala klepat.
"Tak dobrou." popřála sem jí a zavřela oči.
BYla to vážně zvláštní noc a já na ní snad dosmrti nezapomenu! Ale vážně by mě zajímalo, co bylo v tej kapli.
Nelča sebou ještě chvilku midlila, ale pak taky konečně zabrala a usnula.

XX.kapitola

5. listopadu 2008 v 21:22 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°

"Aničko! Už tady máš tu kamarádku!" zavolala ně mě babi, když se Nelča objevila před domem. Babi jí samozřejmě pustila dovnitř, takže na mě už čekala na chodbě.
Skoro sem si jí spletla s věšákem, protože jak Nela tak on, sou hrozně hubený. To sem jí samozřejmě neřekla, protože jí ve škole popichuju až dost.
"Ahoj." zavolala sem na ní, když sem sbíhala schody.
"Ahoj." opětovala mi muj pozdrav a zula si boty.
"Máš pyžamo? Kartáček a?"
"A učení?" doplnila mě Nelča. "Neboj, na nic sem nezapomněla. Dokonce mam i naší oblíbenou čokoládu."
"Vážně? Tys vzala tu tří vrstvou milku?" upně se mi v tu chvíli rozzářily oči, když sem is ředstavila, že sme na tu obrovskou tabulku čokolády jenom my dvě a nikdo jinej.
"Jo jo. Mamka mi jí dala, abysme prej měla co mlsat." a vytáhla něco dlouhýho a fialovýho s batohu.
"Tak na co čekáme." vypískla sem. "Ať už je pryč." a vyběhly sme nahoru do pokoje.
Za chvilku zamnou přišla babi s tim, že už je večeře a jestlichceme, abysme přišly obě do kuchyně.

"Já sem se nemohla dočkat! Tvoje babi umí topinky s omeletou nejlíp." olízla se Nela a sedla si ke stolu. Já mezitim připravila na stůl prostírání a příbory.
"Babi, ty s náma nebudeš jíst?" zerazilo mě, když sem viděla, že má připravený jenom dva talíře.
"Ne, ne. Já si dam dneska asi jeno ananas." řekla babi a přinesla nám na stůl voňavou topinku tořenou česnekem a na ní vaječnou omeletu.
"Tak dobrou chuť." popřála sem Nelče a píchla vidličkou do topinky.
"Dobrou."
Nelča měla vážně pravdu. Babi dělá ty nejlepší topinky na celym světě. Ani ne tvrdý ani ne moc měkký. Prostě akorát a potom do toho ta omeleta! Prostě se po těch jejích jídlech můžu utlouct.

"Nevadilo by ti, kdbych si na chvilku pustila ICQ? Chci se totiž podívat, jestli si mě už Ondra přidal víš?"
"Jasný, klidně se podívej, ostatně, já sem taky dost zvědavá." souhlasila Nelča a přišoupla si ke mně židli.
"Vidíš to?!" vyjekla sem nadšeně, když sem se přihlásila. "Vidíš to?! Přidal si mě! přidal! přidal!" a zčala sem s eradostně vrtět na židli.
"Tak by sis ho měla chválit ně?" řekla pobaveně Nelča, když pozorovala jak se vrtim jako housenka na štrůdlu.
"Jo. To je fakt." a klikla sem autorizovat a potom přidat do nejlepších přátel.
"Nejlepší přátelé jo?" rejpala Nelča
"No..."zamumlala sem potichu a cítila sem, jak celá rudnu. "Tak asi už pudu." řekla sem a chystala sem se ICQ zavřít. "Hlavní je, že všechno vyšlo a že si mě přidal, takže...Je to paráda."
"To jo, ale ještě něčeho sis nevšimla." řekla Nelča ukázala prstem na moje kontaky. "Je právě On-line."
V tu chvíli se mi příšerně rozbušilo srce a nevěděla sem, co dělat. Měla sem velkou chuť mu napsat, ale zároveň sem neměla tu odvahu.
"Mam?" zeptala sem se nelči a tázavě sem se na ní koukla.
"To je jasný."
"Tak jo."

annyny (18:03) :
ahojky :)

ondra36 (18:03) :
ahoj :-*

"Neli, koukej, von mi poslal pusinu."
"No vidíš. To je fajn ne?"

annyny (18:03) :
tak už to funguje viď?

ondra36 (18:03) :
jj už jo ;) a jak semáš? :-*

annyny (18:04) :
já se mam dobře :)

ondra36 (18:04) :
tak to je dobře :)

annyny (18:04) :
mohla bych se tě na něco zeptat?

ondra36 (18:04) :
určitě ;)

annyny (18:04) :
dneska mi dala Nelča lístky do kina a oni platí do konce června, tak mě napadlo, jestli bys semnou nechtěl jít?

ondra36 (18:04) :
tak jo

annyny (18:05) :
vážně ti to nevadí?

ondra36 (18:05) :
proč by mi to mělo pořád vadit? :-*

annyny (18:05) :
no tak jo :) tak já zase musim běžet, tak se měj hezky ahojky :)

ondra36 (18:05) :
jj papa :-*

"Neli, On mi poslal skoro za každou odpovědí pusinu. Já asi umři." řekla sem, když sem se z ICQ odhlásila a vypla počítač.
"Jo, je to bezva." snažila se sdílet moje nadšení nelča.
"Hele, já mam nápad. Pudeme se vysprchovat a potom si zalezeme do postele a dáme si tu čokoládu, co řikáš?" navrhla Neli.
"Já naproso souhlasim." řekla sem a vydaly sme se směrem ke koupelně.
"Hele, já na tebe počkam venku jo?" řekla sem Nelče, když sem jí vandala ručník a připravila sprcháč.
"Tak jo." řakla nelča a já za ní zavřela dveře.
Potom sme se vystřídaly a když sme byly obě konečně vysprchovaný, tak sme si zalezly do postele.
Jak už sem řikala, nemam normální postel. ZAprvý je zvýšená a zadruhý je docela široká, takže se tam s Nečlou vejdeme uplně s přehledem.
"Tak už tu čokoládu rozbal." nedočkavě sem popoháněla Nelču a nemohla se odčkat, až si konečně vezmu první kousek.
"Už!" zvolala Nela a roztrhla celej obal.
"Hmmm...mnto hmnje mněbsná dobrota." řekla sem s plnou pusou čokolády. Narvala sem is tamtotiž rovnou sedum kostiček najednou a lehla si na polštář. NEznam nic lepšího, než drbárnu s Nečlou a pojídání čokolády v posteli.
"To mi povídej." přitakala Nelča, která si narozdíl ode mě vzala jenom dva kousky.
"A je to výborný na nervy." dodala. "Pokaždý, když mě něco naštve, tak si dam čooládu a hned jak cítim tu vůni a všechno, tak sem v rauši a všechen stres ze mě spadne."
"Jo jo." souhlasila sem a ulomila si další kostičku.
"Tak se to povedlo viď."
"Jestli myslíš to s Ondrou, tak určitě. Líp to snad ani nemohlo dopadnout. Chápeš to? Jás nim pudu do kina! To je naprosto neuvěřitelný. Připadam si jako nějaká slavná hvězda. Půjdu ven s nejhezčim klukem na celym světě."
"Až tak?" smála se Nelča mýmu snílkování.
"Až tak." řekla sem tvrdě přesvědčená. Přeci, Ondra je hezkej a víc než jenom o. Sem prostě přesvědčená o tom, že je to ten nejlepší kluk, jakej kdy moh na naší planetě existovat.

ťuk! Ťuk!
"Dále." zavolala sem z postele, když mi někdo zaklepal na dveře.
"Nerušim?" zeptala se babi astrčila hlavu do vdeří.
"Ale vůbec ne. Dáš si taky čokoládu?" nabídla sem babi už jenom čtvrtku tabulky.
"No...,já bych správně neměla, ale tak jednu kostičku si dam. Děkuju." řekla babi. "Ale kvuli tomu sem nepřišla. Chtěla sem se vás jenom zeptat, co si dáte k snidani."
"Tak mě je to jedno." řekla sem a koukla směrem na Nelču. "Ostatně, Neli je tady návštěva, tak ať si vybere."
"Já nevim. Máma vždycky dělá na ráno buchtu." řekla s rozpakama Nelča.
"Takže mam teda upéct bábovku?"
"JO, to by bylo fajn." souhlasila sem a všimla sem si, že Nelča je zjevně ráda.
"Dobrá. Takže já teda du a vy dlouho neponocujte a děte si včas lehnout. Víte, že zítra jdete zase do školy."
"Jo jo, tak dobrou." popřály sme splečně s Nelčou babi a ona nám taky. Potom zavřela dveře a my mohly dál pokračovat v hříšnym ujídání čkokolády.
Samozřejěm sme asi zapomněly na to, co řikala babi a povídaly sme si až do půl jedenáctý. Rozebraly sme snad uplně všechno. Od holek od nás ze třídy, přes kluky z turnaje v Liberci až po US5 a Jonas Brothers.
"A kdo se ti líbí víc? Izzy nebo Richie?" zajímalo mě, když už na to přišla řeč.
"Já nevim. Mě se asi nejvíc líbí vinnie." řekla Nelča trošku zčervenala. Toho sem samozřejmě hned využila trošku si rejpla.
"TYs nám ale nějak změnila barvu. Takže vinnie jo?" hihňala sem se potichu.
"Nech toho." řekla nelča praštila mě polštářem.
A najednou mě něco napadlo. Něco uplně šílenýho a bláznivýho. Něco úžasnýho a děsivýho zároveň.
"Bojíš se ráda?" zeptala sem se Nelči.
"Přijde na to, co máš na mysli."
"No...mě totiž napadlo, že bysme mohly..."

pokráčko příště ~annyny~

XIX.kapitola

5. listopadu 2008 v 20:23 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"Vypadáš, že to s tebou každou chvíli šlehne." smála se mi Miki, když přišla k mý lavici.
"Jo, asi máš pravdu."
"Copa se stalo tak bíječnýho, nebo naopak tak děsnýho, že tě to takhle vykolejilo?"
"NO,...Já si totiž vzala Ondrovo ICQ a uložila si ho a on si mě nutorizoval kvuli tomu, že mu to nefachčí. To sem samozřejmě nevěděla a myslela sem si, že mě schválně ignoruje. Takže si vzal moje ICQ s tim, že si mě přidá a kdyby to nefungovalo, tak prej ať se ozvu :)"
"No vidíš." řekla Miki a na její tváři bylo vidět, jak moc mi to přeje ale zároveň i jak se trochu trápí.
"Promiň, já nechtěla." omlouvala sem se, ale bylo už pozdě. Co sem řekla nejde vzít zpátky.
"Ne, to je dobrý. Víš, ono to prostě nikdy nezmizí a s tim se člověk musí smířit. Rozhodně si z toho ale nedělej hlavu." ubezepečovala mě, ale i přesto mi to bylo líto.

~doma~

Hned jak sem vlezla do našeho baráku, začalo moje každodenní šílení. Musim říct, že za těch pár dnů si na to už babi zvykla a dneska už nevylezla na chodbu.
"Tak povídej." vybídla mě, když sem za sebou zavřela dveře do kuchyně.
"Tomu neuvěříš. Dneska sme se fotili a já se fotila s nim. Chápeš? Já se fotila s Ondrou. To je uplně neuvěřitelný. Asi omdlim." a dělala sem jako že padam na zem.
"Ty seš herečka, viď" smála se babi, když m viděla, jak se naoko klátim k zemi.
"no jo no. Pro tebe já všechno." a uklonila sem se jako na jevišti.
"Zrovna se chystam, že udělam večeři. Tak povídej, co by sis dala?"
"J0, takhle rychle? Já nevim, třeba...třeba..můžeš udělat topinky s vaječnou omleteou." navrhla sem.
"Tak jo, ale to teda nebudu dělat teď, ale udělam to až to bud aktuální."
"Jasně šéfe." prohlásila sem a udělala sem na klouzavym linu piruetku.
"TY seš vážně janek. Takhle šťastnou jako vposledních pár dnech sem tě vážně neviděla." usmála se babi a pobaveně sledovala moje komický odhopsávíní směrem k pokoji. Kdybych si jí nedala hlavou o dveře, možná by to vypadalo docela dobře. Jenomže...ne vždycky se vám všechno povede podle vašich představ.

"Deník, rychle deník a propisku." popoháněla sem se hned jak sem se domotala až do pokoje.

ZÁPIs 115

O vínekdu to vypadalo, že asi do školy nepudu, ale noakonec se mi udělalo dobře a babi mě do školy pustila-naštěstí, protože sme se fotili. A nebudete věřit tomu, co se stalo. Já se vyfotila s Ondrou Lintovskym. JO, jo jo, Přesně tak slyšeli ste dobře, Ondra Lintovsek se semnou vafotil a navíc řikal, že si vzal moje ICQ a že prej si mě uloží, když mu to blbne. Jo :)
A Nela mi dala dva volný lístky do kina zadarmo, takže jestli bude večer na ICQ, tak se ho zeptam, jestli by nešel, protože to by byla perfektní příležitost, jak se seznámit a poznat se blíž :)
Pane bože, já sem z toho vyklepaná ještě teď.
No a pak je tu další věc, kterou si sem musim napsat.
Konečně sem o Ondrovi řekla Miki a vzala to dobře. Samozřejmě je na ní trochu vidět, že ho má pořád ráda, ale je to báječná kamarádka a nic mi nevyčítá a za to sem jí děsně vděčná.
No a jelikož už zbejvá do prázdnin asi jenom 20 dní, tak Věra zrušila tréninky a poslední je rozlučák příští pátek devatenáctýho. Já se tak těšim. Hlavně jestli budou na fotbalovym hřišti ňáký kluci :) NO jo, už mlčim chci Ondru a nikoho jinýho :D
A fotky prej budou do pátku,což se docela divim, že to de tak rychle. Možná jeto ale tim, že sme prej asi poslední škola, kterou fotili a možná mají už všechno hotový. Ale nevim, ostatně, už se děsně těšim!
P.S.: Až budu mít tu fotku s Ondrou, tak si jí nalepim do deníku a nestrhnu jí, ani kdyby se stalo nevim co. Prostě tu bude napořád, aby mi připomínala to, jak sem se v osmičce zabouchla :D

A jenom co sem dopsala, tak mi začalzvonit mobil. Je to zvláštní, ale mobil mi vždyckyzazvoní ve chvíli, když něco dodělam. Ještě se mi snad nestalo, že mi zvonil při práci. A jestli jo, tak si na to asi nepamatuju.

"Ano?"
"Ahoj anny, tady Nelča, hele máš dneska čas?"
"Promiň, ale zítra mam hodinu víš?"
"Ale vždyť klarinet máš ve čtvrtek."
"NO to jo, ale já ještě hraju s Tenonem."
"Ježiš nojo, já na to uplně zapoměla."
"To je vpohodě."
"Tak nic"
"ale víš co? Já budu cvičit tak do pěti a potom bys mohla přijít. Babi bude dělat topinky s omletou, tak jestli se domluvíš s mamkou, mohla bys u nás přespat."
"Tak já se zeptam a napíšu ti. Seš na ICQ?"
"Ne, ale můžu tam jít."
"Dobře, já ti teda za chvíli napíšu, jak to dopadlo.tak ahoj"
"ahoj."

"Babi, zrovna mi volala Nelča a domluvily sme se, že tu u nás přespí. Nebude to vadit žene?" šla sem se zeptat babičky, která zrovna četla nějakej román.
"TO víš že to nevadí. Když to bude mít domluvený s rodičema, tak proč ne." souhlasila babi a zase se ponořila do čtení.
"Tak děkuju."
"jo jo." řekla duchem nepřítomně.
Takže s babi to bylo domluvený ateď už jenom počkat na to, jetli to Nelča mamka dovolí. Zalezla sem si kpočítači, přihlásila se na ICQ a otevřela si konverzaci s Nelčou.

annyny (15:13) :
Ahojky, tak co? Můžeš?

Nelly (15:13) :
jj ptala sem se mamky a ta řikala, že když to nevadí vám, tak ona s tim nema problém

annyny (15:13) :
nn já se ptala babi a tej je to jedno.

annyny (15:14) :
takže...v půl šestý u nás?

Nelly (15:14) :
oki budu tam ;)

annyny (15:14) :
tak já letim, než přijdeš, tak budu hrát, abych ti potom netroubila do ucha :D

Nelly (15:14) :
mě by to nevadilo :)

annyny (15:14) :
to řikáš teď :D

annyny (15:14) :
tak pááá

Nelly (15:15)
jj ahoj

Hned jak sem si s Nelčou dopsala, tak sem poctivě vypla počítač a vážně se vrhla na cičení na klarinet. Kolikrát se divim sama sobě, jak sem pečlivá :D Kdo ví, možná to jednou zmizí a ze mě se stane zase rebelka jako na prvnim stupni. A možná mi to zstane...Kdo ví.

muj malej dodatek

5. listopadu 2008 v 17:37 | ~annyny~ |  TITANIC
Titanic se potopil roku 15.dubna 1912 kolem druhé hodiny ráno a dopadl Téměř! (ne přesně) kilometr od místa srážky.
Je několik teorií o tom, proč slavná mohutná loď utrpěla srážku s ledovcem.
Prvním důvodem bylo to, že kapitán nedbal na obdrženou informaci oledovcích a přesto nařídil, aby loď zrychlila. Sice proti němu stála jeho několikaletá praxe, ale v tomhle případě se prostě nedá říct, že nikdo neni neomylnej. Dalo by se to říct ve chvíli, kdyby díky loď byla poškrabaná, ale tohle se prostě omluvit nedá.
Dalším důvodem bylo taky to, že hlídka v lodním koši neměla dalekohledy z jednoho prostýho důvodu. Jeden člen posádky mě u sebe klíš od kabinky, kde byly dalekohledy uloženy a zrovna ten člověk naposlední chvíli plavbu titanicem neabsolvoval, tudíž nebyl nidko, kdo by skříňku s dalekohledy otevřel.
A v poslední řadě je to fakt, že tu noc, kdy se titanic potopil, nefoukal vůbec vítr Kdyby byl vítr jako normálně na moři bývá, tak by lny na ledovec narážely a byl by dobře vidět, ale bezvětří bylo také jedním z příčin.

Tak doufam, že ste teď aspoň o něco málo chytřejší než předtim a jestli už ste všechno věděli, tak se omlouvam, ale víc sem zatim nejzjitila. Sou to jenom moje soukromý údaje, který sem si zjistila z dokumentů aj. protože mě titanic vážně zajímá.

Jinak, je to báječnej film a sem přesvědčená o tom, že i když sem ho viděla asi 15x a uvidm ho po 50-tý, tak se mi bude pořád líbit a pokaždý se u něj rozbrečim

Pár fotek z pravýho titanicu

5. listopadu 2008 v 17:29 | ~annyny~ |  TITANIC






Nějaký fotky z filmu

5. listopadu 2008 v 17:26 | ~annyny~ |  TITANIC