XV.kapitola

31. října 2008 v 14:11 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
Bože, to čekání je ale neúnavný. Převaluju se na posteli a vůbec nevim, co mam dělat. Do toho se mi zase začnou vracet všechny ty vzpomínky.
"Dóóóst.!" zařkřičim přes celej pokoj a zakreju si hlavu polštářem.
"Proč zrovna já? Proč zrovna já musim nosit brejle, prč zrovna já musim mít rovnátka a proč zrovna á musim bejt bez rodičů to je tak nefér!" mumlam utlumeně do polštáře.
Jo, naši mi vážně chybí. I když je to už celkem dlouho, co se stala ta nehoda, pořád se s tim nemůžu vyrovnat. Bylo mi tenkrát deset, když se to stalo. Naši jeli na dovolenou do Francie autem a někdo je naboural.
Měla to bejt báječná cesta na oslavu jejich 10 výročí. Přesně deset let, co se vzali. Na svatební fotce sme byli tudíž všichni. Já sice ještě nebyla vidět, ale přesto sem tam byla.
S mamkou sme si tak dobře rozumněly. Byla to báječná máma. Ta nejlepší máma na světě! Každý ráno mě chodila budit, ještě než šla do práce a vždykcy mi připravila k snidani kakao. Už nikdy sem nepila tak dobrý kakao, jako mi tenkrát dělala ona. A pokaždý, když sem cešla ráno do koupelny, to vonělo její voňavkou. Krásnou květinovou voňavkou, kterou jí věnoval táta k narozeninám.
A když mi bylo večer smutno a táta byl na služební cestě, vlezla sem si k ní do postele a usnula e vedle ní. Hladila mi vlasy a vyprávěla pohádky o vílách a o tom, jak jednou budu její úspěšná dceruška. a teď tu neni.
Když mi je smutno, musim se přitulit ke studenej zdi, protožeza babi chodit nechci. Byla to její dcera a začít si ztěžovat u ní na klíně by bylo ode mě hnusný. Ne, nechci jí to připomínat, protože vim, jak se cítí.

Zalezla sem si pod postel a rozsvítila si baterku. V rohu, jako vždycky byly postavený 3 rodinný fotoalbumy a jedno velký bílý-svatební.
Otevřela sem první a svoje nejoblíbenější. První fotka je prostě nenahraditelná. Je na ní mamka s taťkou, ale asi ne, tak jak byste si představovali. Sedí doma vedle sebe u večeře, připíjejí si a usmívají se. Akorát je ta fotka nakřivo, protože fotografem sem byla já. Moc se mi líbilo, jakej měla máma tenkrát účes a šaty. Tvrdila sem, že vypadá jako princezna a že táta je jako princ a trvala sem na tom, že je vyfotim. Jenomže mi byli teprve asi tři roky. Rodiče mi vyprávěli, že jenom co sem zmáčkla spoušť, hned sem s foťákem uhnula a proto je to celý z kopce.
Já si ale trvám na tom, co sem před dvanácti lety řekla. Máma tam vypadá jako princezna a táta jako krásnej princ.

Listuju albumem a vzpomínam na ty časy, kdy sme ještě byli všichni tři spolu. Časy to byly krásný a nikdy se už nebudou opakovat. Už nikdy nepojedu s tátou do Irska na výlet hledam zlato na konci duhy, nikdy už mě máma nevezme do Milána na tu nádrehnou módní přehlíku plesovejch šatů a nikdy už neucítim náruč ani jednoho z nich.
Všechno je pryč a všechno odvál čas.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama