VII.kapitola

30. října 2008 v 14:14 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°

~následující den~

Ráno sem se probudila a vytřelila z postele. Nikdy sem se tak netěšila do školy jako dneska, pokud teda nepočítm dny, kdy chodíme do kina, nebo jezdíme na výlety.
Učesala sem si vlasy, vyčistila zuby, oblíkla svoje nejoblíbenější triko a vyrazila do kuchně.
Vypila sem v rychlosti čaj, hodila si tašku přes rameno a ve dveřích sem zamumlala něco ve smyslu : "tak ahoj babi, přijdu domů asi dýl" zabouchla sem za sebou a hnala sem si to do školy.
Vůbec nevim, jak to, že mě na silnici nepřejelo žádný auto a vůbec nemam šajn o tom, jak sem se do školy dopravila. Celou dobu sem totiž nemyslela na nic jinýho ež na něj. Na Ondru.

"Ahoj holk!" pozdravila sem hlouček lidí před školou a připojila s k nim. V to mi něco skočilo na záda a to něco mi zakrylo oči.
"Hádej, dko je to?" ozval se hodně znamý hlas.
"Miki! Tys už přijela?" a začnu vřískat radostí.Ten kdo mi ještě před chvílí zakrejval oči, byla moje nejlepší kamrádka Lucka , ale nikdo jí neřekne jinak než miki.
"Jo, přiletěli sme s našima včera v noci. Nemohla sem se dočkat, prostě ty smsky mi už nestačily a začalo se mi strašně stejskat. Všechno ti musim vyprávět." chrlila na mě jednu větu za druhou.
"No to si piš, že mi budeš muset všechno vyprávět." souhlasim a sem nehoázně šťasntná, že tu mam konečně toho nejlepšího člověka na světě. Ale něco přece jenom kazí mojí radost. Kazí mi to totiž fakt, že miki má Ondru taky ráda a kdyby se dozvěděla, že sem do něj zamilovaná, určitě by jí to děsně mrzelo. Ale co mam dělat?
"Stalo se něco?" zeptala se miki, když si všimla mýho ustaranýho pohledu. Rozhodla sem se, že ejdnou jí to řeknu, teď na to ale neni vhodá chvíle.
"Nic." zalžu a pokusim se o úsměv.Stejně si ale myslim, že něco tuší. Bože, jak já jenom nesnášim, když mam před svojí nejlepší kamarádkou tajemství.

Konečně se oteře škola všichni se do ní začnou hrnout. Já, miki a Nela čekáme, až se vchod trochu uvolní a pak deme do školy taky.
"Musíme letět, ale o velkej přestávce se stavímea určo dam vědet, jak nam to de jo? tak pá." rozloučim se s miki a společně s Nelou se vadáváme k tělocvičně.

"myslíš, že si mě dneska všimne?" zeptam se nervózně a ohlídnu se.
"Ale proč by si tě neměl všimnout?" diví se Nelča. "Včera ste si přeci povídali, tak dneska to určitě nebude jinak." ujišťovala mě. Jenomže já se v tu chvíli zastavila koukam k zemi. Mojí pozornost upoutaly moje děsný ponožky. Zřejmě sem si je v tom zmatku vzala na nohy a ani sem si toho nevšimla.
"Stalo se něco?"
"Koukej." řeknu Nele a ukazuju na svoje příšerný ponožky.
"Co je s nima?" nechápe Nela a pořád zírá směrem, keterj jí ukazuju.
"CO je s nima? Vždyť sou příšerný!" vykřiknu. "Sou to ty nejhorší ponožky na světě. Vidět mě v nich Ondra, tak se složí." snažim se jí vysvětlit situaci.
"Prosimtě, sou to jenom ponožky, tak to tak nedramatizuj." chlácholí mě Nelča, ale já se jenom tak rychle nevzdam a začnu si je slíkat z nohou.
"Co blbneš? Můžeš mi říct, jako kam je chceš dát? Vždyť nemáš kapsy." směje se Nelča a ukazuje na moje kalhoty. A vlastně má pravdu. Kalhoty, který teď nosim sice vypadají, že mají kapsy, ale valstně tam žádný kapsy nejsou, jestli víte, co tim myslim.
"No..., a nemohla bych si je dát."
"Na to zapomeň! Ke mě si je teda dávat nebudeš." přeruší mojí myšlenku dřív, než jí stačim doříct.
"Ale Neli, prosím, přece si je nemůžu oblíct zpátky. Sou děsný, moc prosím, dej si je k sobě do kapsy." žadonim, škemram a dělam smutný obličeje, protože vim, že tohle na Nelču zabere vždycky. A taky že jo!
"Ježiš, tak to sem dej." souhlasí nakonec. "Ale po obědě si je teda vezmeš, protože nehodlam tvoje smradlavý fusekle nosit v kapse celej den, jasný?"
"JAsný, uplně jasný." vyhrknu nadšením. "Seš zlato, fakt, máš to u mě." ještě jednou poděkuju a už se zase ženeme k tělocvične. Naštěstí dneska nejdeme pozdě a proto se nemusíme ničim maskovat :D

"Dobrý den, paní učitelko." pozdravíme a vejdeme do nářaďovny. Na druhé straně stojí hloučet učitelkýho sboru a něco probírá.
"Dobrý, dobrý." pozdraví nás všichni a zase se vrátí k práci. Potom se od toho hloučku odtrhne učitelka zpěvu a štráduje si to přímo k nám.
"Dobré ráno, děvčata." pozdraví nás a kupodivu se i usměje. "Tady máte desky a věci si můžete dát ke mě." spustí, ale pořád se usmívá. "Ostatně, už víte, co máte, dělat, tak se pusťte do práce."

"Přijde ti tohleto všechno normální?" zarazim se, když vyjdu z nářaďovny. "To školní vystoupení má na ní rok od roku lepší účinky."
"no to je fakt." souhlasí Nela. "Měli by ho dělat ne ejdnou za rok, ale jednou za tejden. To by byla potom jako mílius." a obě se začneme smát.

"Koho máme jako prvního?" zeptám se a koukam Nele přes rameno na rozpis.
"Ježiš, to nemáš vlastní papír." utrhne se na mě. "První sou třeťáci paní učitelky hupačový.
"Vážně?" podivim se. "Byla jsem tam s miki v úterý a řikala, že prej budou hrát pohádku. Myslim, že zlatovlásku dokonce."
"A proč si mi nic neřekla?" zeptala se mě Nelča, takovym stylem, jako bych jí neřekla o třetí světovej.
"Promiň, nevěděla sem, že ti na tomtak záleží." omlouvam se.
"Ale ne, o to nejde, to je dobrý." ubezpečí mě. "A vlastně co Ondra..., včera jim to docela šlo viď?"
"Ahoj holky!"
"Pssst." zasyčim na Nelu a v tom ucítim něčí ruku na rameni. Celá rozklepaná se otočim a doufam, že tam bude, ten v koho doufam. a taky že jo! Zamnou stojí Ondra a usmívá se. Nevim proč, ale snažil se semnou pozdravit tim stylem, jakym se zdraví s klukama od nich zetřídy a s pár holkama od nás. Já samozžejmě do tý party nepatřim, atak sem zvorala co se dalo.
"Promiň," řeknu a celá zčervenam. Bože, jak mě bylo trapně, nejradši bych se zahrabala do země.
"Za co?" zepá se vyjeveně, jako kdyby nevěděl za co se omlouvam.
"No přeci za to, že se mi to nepovedlo."
"Jé, to se naučíš." mávnul nad tim rukou. "Když to ještě párkrát zkusíš, budeš v tom profík." a spiklenecky na mě mrknul. V tu chvíli sem děkovala bohu,že se ještě držim na nohou, protože sem myslela, že omdlim. "Tak ahoj." a zmizel v učebně angličtiny.
Já tam samozřejmě stála jakoopařená a pořád civěla do těch dveří. Nela mě musela odtáhnou protože věděla, že když to neudělá teď, tak pak už se jí to nepovede.
"Tak vidíš, že si tě všimnul." uklidňovala mě. Pak začala ještě něco řikat, ale to už si nepamatuju, prtože sem si hlavou nechala probíhat muj poslední a zároveň nejlsepší zážitek v mym životě.
Než začala velká přestávka, tak já byla pořád mimo. Naštěstí kolem půl desátý, sem se vrátila k sobě. Ale co sem vážně nedokázala bylo to, vymyzat Ondrovo oči z hlavy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aničtůů Aničtůů | 14. ledna 2009 v 18:30 | Reagovat

Chceš ten pozdrav naučit??XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama