Říjen 2008

XV.kapitola

31. října 2008 v 14:11 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
Bože, to čekání je ale neúnavný. Převaluju se na posteli a vůbec nevim, co mam dělat. Do toho se mi zase začnou vracet všechny ty vzpomínky.
"Dóóóst.!" zařkřičim přes celej pokoj a zakreju si hlavu polštářem.
"Proč zrovna já? Proč zrovna já musim nosit brejle, prč zrovna já musim mít rovnátka a proč zrovna á musim bejt bez rodičů to je tak nefér!" mumlam utlumeně do polštáře.
Jo, naši mi vážně chybí. I když je to už celkem dlouho, co se stala ta nehoda, pořád se s tim nemůžu vyrovnat. Bylo mi tenkrát deset, když se to stalo. Naši jeli na dovolenou do Francie autem a někdo je naboural.
Měla to bejt báječná cesta na oslavu jejich 10 výročí. Přesně deset let, co se vzali. Na svatební fotce sme byli tudíž všichni. Já sice ještě nebyla vidět, ale přesto sem tam byla.
S mamkou sme si tak dobře rozumněly. Byla to báječná máma. Ta nejlepší máma na světě! Každý ráno mě chodila budit, ještě než šla do práce a vždykcy mi připravila k snidani kakao. Už nikdy sem nepila tak dobrý kakao, jako mi tenkrát dělala ona. A pokaždý, když sem cešla ráno do koupelny, to vonělo její voňavkou. Krásnou květinovou voňavkou, kterou jí věnoval táta k narozeninám.
A když mi bylo večer smutno a táta byl na služební cestě, vlezla sem si k ní do postele a usnula e vedle ní. Hladila mi vlasy a vyprávěla pohádky o vílách a o tom, jak jednou budu její úspěšná dceruška. a teď tu neni.
Když mi je smutno, musim se přitulit ke studenej zdi, protožeza babi chodit nechci. Byla to její dcera a začít si ztěžovat u ní na klíně by bylo ode mě hnusný. Ne, nechci jí to připomínat, protože vim, jak se cítí.

Zalezla sem si pod postel a rozsvítila si baterku. V rohu, jako vždycky byly postavený 3 rodinný fotoalbumy a jedno velký bílý-svatební.
Otevřela sem první a svoje nejoblíbenější. První fotka je prostě nenahraditelná. Je na ní mamka s taťkou, ale asi ne, tak jak byste si představovali. Sedí doma vedle sebe u večeře, připíjejí si a usmívají se. Akorát je ta fotka nakřivo, protože fotografem sem byla já. Moc se mi líbilo, jakej měla máma tenkrát účes a šaty. Tvrdila sem, že vypadá jako princezna a že táta je jako princ a trvala sem na tom, že je vyfotim. Jenomže mi byli teprve asi tři roky. Rodiče mi vyprávěli, že jenom co sem zmáčkla spoušť, hned sem s foťákem uhnula a proto je to celý z kopce.
Já si ale trvám na tom, co sem před dvanácti lety řekla. Máma tam vypadá jako princezna a táta jako krásnej princ.

Listuju albumem a vzpomínam na ty časy, kdy sme ještě byli všichni tři spolu. Časy to byly krásný a nikdy se už nebudou opakovat. Už nikdy nepojedu s tátou do Irska na výlet hledam zlato na konci duhy, nikdy už mě máma nevezme do Milána na tu nádrehnou módní přehlíku plesovejch šatů a nikdy už neucítim náruč ani jednoho z nich.
Všechno je pryč a všechno odvál čas.

XIV.kapitola

31. října 2008 v 13:44 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
~doma~

"Babi, sem doma! Musim ti říct všechno, co se stalo. Babi?!" no jo no. Mohla sem volat jak sem chtěla, aby babi nebyla doma. Na stole sem našla papír se vzkazem a přečetla si ho.
Ahoj Aničko,
Šla jsem k tetě Marcele a vrátím se až večer. Večeři máš připravenou v troubě a malý překvapení v lednici. Doufam, že ti to s Ondrou vyšlo. Pak mi všechno povíš.
Babička

Dobrý no, takž babi přijde až večer. Nezbejvalo mi tda tim pádem nic jinýho, než si zalézt do pokoje pustit si rádio a pečlivě zapsat clej dnešní den do deníku.

ZÁPIS 114

Ze začátku dne to všechno vypadalo beznadějně a hlavně sem is myslela, že se s Ondrou vůbec neuvidim, ale nakonec to stálo za to.
šla sem klukům oznámit, že je pauza na oběd a potom šla na záchod. A když sem vyšla stál tam Ondra s pistáciema v ruce. Potom se mě zeptal, jestli mam chvilku čas a nechtěla bych si popovídat. Já samozřejmě neváhala a opřela se o futra.
Je tak dokonalej a nevěřili byste tomu, že mu vůbec nevadí, že sem si přidala jeho ICQ k sobě. Naopak, když sem se ho ptala, jestli má ICQ, tak se mě zeptl ,jestli ho chci.
Měla sem uplně to krásný mravenčení v břiše a nevnímala sem nic jinýho než jeho.
Nakonec nás ale bohužel vyrušila vychovatelka, která vedla děti na záchod a kvuli nám tam bylo obsazeno.
Jenom mě mrzí, že ho neuvidim celou neděli a ani sem se s nim v tom kvaltu, kterej tam byl, rozloučit.
Ale kdyby ste viděli, jak mu to zase dnesk slušelo. Prostě já krásnej, honej, milej a chytrej. Jenomže nevěřim tomu, že by se někdy do mě zamiloval :(
Ale stejně ho MILUJU uplně nejvíc na světě.

Zaklapla sem deník a sedla si k počítači. Prošla sem lidi, který byli přihlášený na lidech a potom sem šla na ICQ. Asi sem si hodně fandila, protože sem čekala, že tam na mě bude čekat oznámení, : Ondra.56 si vás přidal do přátel. Přijmout-omítnout. Jenže nic na mě nečekalo.
"Ale proč ne? vždyť na lidech přihlášenej je, tak to zanmená, že je na počítači." řekla sem si sama pro sebe. a v tom mě napadlo napsat Majdě, která ho už v ICQ má.

annyny (16:40) :
Majdo, seš tu?

Majda (16:40) :
jj co potřebuješ?

annyny (16:41):
no...,chtěla sem se zeptat, jestli tu Ondra je, jako na ICQ

Majda (16:41) :
jo, před chvilkou sme si s nim psala. Mam se ho zeptat, jestli ti to ICQ dá?

annyny (16:41) :
vo to nejde, už sem si ho do ICQ dala, ale je to divný :-$

Majda (16:42) :
Co????

annyny (16:42) :
slíbil, že si mě autorizuje a potom že si mě taky přidá. Ale já tu nic nemam

Majda (16:42) :
třeba mu to blbne. Možná ani neví, že sis ho přidala. Mě se to taky někdy neobjeví.

annyny (16:42) :
no, snad...

Majda (16:42) :
rčitě ;)

annyny (16:43) :
tak dík

Majda (16:43) :
nz ;) a zkus se ho na to v pondělí zeptat. Prostě se ho jenom zeptej, jestli si tě už autorizoval, anebo mu to písni na lidi.

annyny (16:43) :
no...,já ještě uvidim. Nechci aby to vypadalo, jako že se mu vnucuju.

Majda (16:43) :
prosimtě :)

annyny (16:43) :
nějak to ještě vymyslim. Tak já musim pááá

Majda (16:44) :
jj papa


"Bezva, takže Ondra je připojenej, ale neautorizoval si mě." zamumlam si zase pro sebe a vytáhnu deník


P.S.: Nevim, jak to všechno doopravdy je :(

XIII.kapitola

31. října 2008 v 12:58 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"Neli! pojď sem! Musim ti něco říct." volam na Nelšu, jenomco se vřítim do nářaďovny.
"Povídej, něco s Onrdou?"
"To si piš. Já to snad ani neřeknu." v břiše sem měla motýlky a ještě teď sem byla z toho našeho rozhovoru na záchodě uplně vyklepaná.
"Stalo se něco vážnýho?" začala se bát Nelča, ale svym vyprávěnim sem jí vyvedla z omylu. Řekla sem jí uplně všechno, slovo od slova a nechybělo ani popsání toho, jak sem to cítila.

"Tak vidíš. a ty ses bála, že když si vezmeš jeho ICQ, tak se naštve. Nakonec ti ho sám chtěl dát."
"Ja nevim. Prostě, bylo to uplně úžasný. Byla sem tam jenom já a on. Prostě báječný."
"KONEC PAUZY." zahlásila učitelka zrovna, když už sem to všechno dopovídala. Bylo to vypočítaný uplně na vteřiny, jinak si to nedovedu představit.

Bylo už skoro půl jedný, když se v tělocvičně scházeli rodiče. Nářaďovna, která byla jště před hodinou plná k prasknutí se vyprázdnila. Jedninej kdo tam musel bejt, sme byly my s nelčou a třída, která měla přijít nařadu. Pro ostatní sem potom během vystoupení běhali do šaten, aby se šli připravit.

"Anny, sou tu kluci z devítky." řekla Nelča, která pro ně zrovna chtěla zaběhnout. "Nechceš tu zůstat a koukat se? Já bych klidně zaběhla pro 2.A sama." nabídla se
"Vážně? To by bylo fajn." souhlasila sem. V u chvíli zrovna těsně kolem mě prošel Ondra a já využila situace.
"Ahoj." pozdravim ahezky s usměju. Nic, vůbec nic, jenom okolo mě prošel ,jako kdybych byla vzduch. A jenom co udělal pár kroků, už se k němu nahrnula jiná holka a začala s nim klábosit.
V tu chvíli moje sebevědomí kleslo na bod mrazu a věděla sem, že absolutně nemam šanci, nebo sem otom byla aspoň tvrdě přesvědčená.
"Tak si to tak neber. Je tu docela hluk, tak tě prostě neslyšel, to se stává." utěšovala mě Nelča. Jenomže já moc dobře věděla, že to neni žádnym hlukem, ale prostě jenom tim, jak vypadam.

Nelča vyběhla z nářaďovny a kluci nastoupili do tělocvičny. Proč jenom já husa sem tak splachovací. Jenom co sem se na Ondru ase podívala, všechno ze mě spadlo. Všechna ta beznaděj, kterou sem předtim cítila, byla najednou pryč.
Půlka školního družstva byla oblečená v oranžovo-černejch dresech a druhá půlka měla dresy černo-oranžový.
Ondra patřil do tý tamvší poloviny a strašně moc mu to slušelo. Měla sem na něm oči přilepený celou dobu a nemohla sem je odtrhnout, jako by tam byly připevněný vteřinovym lepidlem.
Ani nevim, co tam valstně předváděli, ale jedno vim 100%: Ondrovi to tam šlo nejlíp.
"Neli, koukej, aspoň stihneš ještě konec." zavolala sem na ní, jenom co se objevila ve dveřích.
"Jde jim to ?" zeptala se Nela a škvírou ve deřích se koukala semnou.
"JO, hlavně Ondra je perfektní."
"Já myslim, že tobě by se Ondra líbil při každej příležitosti. I třeba při mytí nádobí by si přesvědčená, že jedokonalej a krásnej."
"Náhodou, víš jak je sexy, když chlap meje nádobí." oponovala sem a začaly sme se obě potichu hihňat.
Ale vlastně, Nela má pravdu. Ondra je prostě dokonalej ať dělá, co dělá. Teda pokud to není zrovna objímání se s nějakou holkou.

"Byli jste všichni dobří. A všem těm, kteří mi pomáhali s organizací, tak děkuju. Odvedli jste opravdu velký kus práce." poděkovala učitelka a dala nám všem z velké bedny jednu sušenku.

"Tak aspoň něco ne?" zazubila sem na Nelču a roztrhly sme obal sušenky. Vlastně ani nebyla tak špatná. Škoda, že jich tam nebylo víc.
No a hned po tom, co učitelka všem poděkovala, se všichni rozutekli. Dokonce sem neměla ani čas rozloučit se s Ondrou a to mě mrzí, protože zítra je neděle a to se neuvidíme. :(

XII.kapitola

30. října 2008 v 23:17 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
Přípravy na vystoupení už byly v plnym proudu a my s Nelčou sme byly zapřažený jako koně. Vlastně,vlbec mi to nevadilo, naopak. Díky tej práci sem mohla ymslet aspoň na něco jinyho než na Ondru.
Ve škole sem na něj myslela uplně úporně a nemohla semp racovat, ale tohleto je iný. Tady už prostě člověk cítí jistou odpovědnost a nemůže si dovolit jenom tak bloumat.

"Kolik je hodin, paní učitelko?" zeptám se, když dorazím na jeviště do tělocvičny s plnou náručí žlutomodrých praporků.
"Před chvilkou sem koukala na hodiny a bylo něco málo po jedenácté. Takže te%d by mohlo být už čtvrt na dvanáct."
"děkuju."
"a to mi připomíná, že byste si mohli dát na chvilku pauzu na běd. Byla bys tak hodná a šla to vyřídit klukům do šatny?"
"samozřejmě, už tam běžim." okamžitě souhlasim a žen se do klučičí šatny jako uragán.
Čim blíž sem k tej jejich šatně, tím víc sem nervózní, tim víc se mi svírá žaludek a myslim na to, že ho zas euvidim. Možná si mě skoro nevšimne a možná si spolu zase popovídáme. Teda, pokud se tě našim krátkejm rozhovorům dá řikat, povídání si.
Už sem přede dveřma a chci zaklepat, když v tom někdo otevře dveře. Je to Ondra a oba jsme z toho jako u vytržení.
"Ahoj, co tu děláš?" vypadne z něj po chvíli.
"No, já...Já vám přišla vzkázat, e si můžete s nacvičovánim dát chvilku pauzu a je prej přestávka na obed."
"Tak to je bezva!" vykřikne Ondra a otevře dveře do šatny dokořán. "Slyšeli ste to kluci? Máme pauzu!" načež se z klučičí šatny ozval příšernej řev. Vůbec nevim proč, ale od jejich šatny sem se šourala jak nejpomalejš sem jenom mohla a pak se mi zčalo chtít na záchod. A když vylezu, stojí tam Ondra a v ruce drží pytlík s pistáciema.
"Neni na záchodě náhodou koš? My totiž v šatně žádnej nemámě." a kouká směrem, odkud sem právě vyšla.
"no, já nevim." zaváham. "Ale můžu se kouknout." nabídnu se a zalezu zase do umývárky.
"Jeden by se tu našel." volam na něj.
"To je fajn." a přijde až ke mně. Potom sklopí prkýnko a sedne si na něj.
"Máš cvhilku čas:" zeptá se mě a já nevěřim svym uším. Tohle je tn kluk, kterej si mě celou tu dobu nevšímal? Tohle je ten kluk, kterej okolo mě dneska ráno prošel a skoro ani nepozdravil?
"ale jo, chvilka by se tu našla." souhlasim a opřu se o futra od záchodu.
"Dáš si pistácii?" nabídne mi a podává mi plnej pytlík.
"Ne, děkuju, já nemůžu na rovnátka." vymlouvám se ale ve skutečnosti jenom nechci, aby se mi tam něco dostalo, dkyb náhodou...no však víte.
"Aha. no jo, já zapoměl." řek a tři si vyloupal, potom slupky hodil do koše. Chvilku bylo ticho a párkrát sme se na sebe podívali. No a pak to ticho začínalo bejt vážně trapný tak sem prohodila první věc, která mě napadla.
"Chodíš na ICQ?"
"Jo, někdy jo. Chceš?" zeptá se a já zase jenom zíram. Ještě včera mi bylo blbý si ho tam sama dát a ani ve snu, by mě nenapadlo, že se mi takhle sám nabídne.
"No, já už sem si tě přidala víš, teda jestli ti to nevadí." a trošku zčervenam.
"Ne, proč by mi to mělo vadit. Tak já si tě autorizuju jo?"
"No tak jo." skromně souhlasil, ale uvnitř řvu radostí.
"Vy tam!!! Nesedíte na tom záchodě nějak dlouho? Tady sou malý děti a taky potřebujou někam jít a záchod je tu v suterénu jeno jeden." to na nás začala kříčet vychovatelka z družiny, která měla nastarosti prvňáky i s vystupovánim.
My s Ondrou sme se na sebe podívali a potom sem se ozvala."Jo, my už jdeme, pardon."

Byl to ten nejlepší den v mym životě. Nejennom, že si mě ondra zas evšimnul ,ale dokonce sme si už spolu povídali a nevadí mu, že sem si ho dala di svýho ICQ.
Zdá se mi to, anebo se semnou začal bavit vážně kvuli tomu, že se mu líbim?

XI.kapitola

30. října 2008 v 22:55 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°

~pokračování zápisu~
Miki se vrátila a já nevim, jak jí to říct. Nevim jak se mam zachovat, aby jí to nebylo líto. Prostě před náma stojí velká zkouška kamarádství a je jenom na mě, jak s k tomu postavim.
Bože, co mam dělat? Ztratit nějlepší kamarádku, anebo přijít o kluka, kterýho strašně miluju?

"pro dnešek by to stačilo." řekla sem si a zavřela deník. Uložila sem ho na svoje obvyklý místo a zhlasnula sem lampičku.
Takový ticho, jaký sem měla v pokoj. Skoro až děsivý, ale i úžasný. Proč sem si nikdy neuvědomila, že muj pokoj je tak báječnej.
S tim, jak sem se zamilovala do Ondry, se všechno změnilo. Muj nálada a celkově muj pohled na svět. Jsem teď omoc šťastnější než předtim a za to vděčim jemu.
"Dobrou noc." zašeptala sem si sam pro sebe a ulehla do měkkýho polštáře. Přikryla sem se celá od hlavy až k patě peřinou a zachumlala sem se, co nejvíc sem mohla a zavřela oči.
Ze začátku se mi usínalo pěkně blbě, prootže sem myslela jenom na Ondru, ale kolem půlnoci se mi přece jenom podařilo usnout.


~ráno~

she likes to party
from night 'til dawn
no doubt about it
she's got what you want
she'll chew you up, boy
you better watch out
so give up, better stop
she'll drop you from the top

"Ticho! Já chci ještě spát!" to zrovna zazvonil muj budík. Ach jo, závidim těm, který si zrovna dneska můžou přispat. Vždyť se sobota. Chci spát a ne jít někam na připravy s vystoupenim do školy.
Ale zase je výhoda v tom, že se uvidim s Odrou. Takže sem rychl vyskočila a začala se připravovat. Nějak sem si ani neuvědomila, že babi spí a proto sem dělala neuvěřitelnej rámus.
"Co blázníš? Proč ještě nespíš? Vždyť je tepve-"
"Čtvrt na osum, já vim." ujistila sem babičku a dál sem vesele poskakovala po kuchyni. "dneska máme to vystoupení se školou a já s Nelčou tam zase deme pomáhat, víš." řekla sem babičce.
"Dáš si kafe, když už sem tě vzbudila?"
"Radši čaj, děkuju." vysoukala ze sebe ospale babi a mžourala po kuchyni. "Moje brýle si náhodou neviděla viď?" zeptala se úzkostně.
"Náhodou viděla." opovím pobaveně. "Máš je přímo před sebou na stole." a začala sem se nahlas smát.
"Babi si je nasadila na nos a pak řekla: "ten čaj mi můžeš přinést do pokoje, budu si asi ještě chvilku číst. A až půjdeš, tak mi řekni, abych to věděla."
"Určitě. Můžeš se spolehnout."

Babička zašla do pokoje a já si rychle sedla ke compu. Zapla sem ho a opřihlásila se na ICQ a našla si ondrovo ICQ.
Strašně se mi klepaly ruce a nevěděla sem, jestli si ho mam anebo nemam přidat. Nakonec mi prostě sjela ruka a já dala: přidat kontak a byl vymalováno

~u babičky v pokoji~

"Tak tady máš ten čaj jo? a já už musim letět." řikam babai a oblíkam si mikinu.
"COpa si si vzala hezkýho na sebe." vyzvídá babi a zvedne oči od knížky.
"To by si chtěla vědět viď?" ze srandy jí popichuju. "mam na sobě to černý tričko s tou stříbrnou výšivkou. To, jak sem si kupovala s holkama. No a kalhoty samozřejme od tebe."
"NO, to ráda slyšim." usměje se babička.
"A budeš mi držet palce, žejo?" žadonim a smutně na babi koukam.
"TO je jasný. Budu ti držet palce, aby ti to s Markem vyšlo. TY hele, my sme se o tom bavily s tetou Ali a ona řikala, že Marek je hezký jméno."
"Babi! To není Marek, ale Ondra. Asi ti to napíšu na kus papíru, abys to pořád nezapomínala." utrhnu se na ní, ale zase ne tolik, to bych si nedovolila.
"Tak Ondra,vidíš to."
"Babi...."
"No jo vždyť si dělam srandu. Tak už běž, ať nepřijdeš pozdě. A až dorazíš domů, budeš vyprávět jo?"
"spolehni se." ujistím babičku a zaklapnu za sebou dveře jejího pokoje.


Jenom, co jsem vylezla z domu, vyndavam z kapsy mobil a volam Nelče.
"ahoj Neli, tady anny."
"Jé ahoj, copak potřebuješ?"
"Dáme si sraz za 10 minu před školou? Víš, abysme se tam potom nenaháněly v tělocvičně."
"Určitě, takže za 10 minut před školou jo?"
"Platí, a kdybys tam náhodou nebyla a já jo, tak tě prozvonim."
"Dobře." souhlasí Nelča a položí mobil.

~před školou~

"Ahoooj! Tak sme se tu sešly uplně perfekntně." volam na Nelču, protože zatim ještě ani jedna z nás před školou nestojí, ale jdeme proti sobě. Ona z kopce, já logicky proti ní do kopce.
"Ahoj, no to je pravda, sešly sme se na minutu a vteřinu přesně."
"Tak jdeme ne?" říkam a obrátim se čelem ke škole.
"Jasný, jdeme na to. Čeká na nás velkej den. A hlavně pro tebe je to velkej den viď?" řekne šibalsky Nela.
"No, to se uvidí. Možná si mě vůbec nebude všímat, co ty víš. Včera mě pozdravil jenom jednou." namítam.
"Ale nebyl to obyčejnej pozdrav." přesvědčuje mě Nelča.
"Jo? Tak mi teda řekni, co na něm bylo tak děěsně neobvyklýho." zajímam se.
"Třeba to, jak ti dal ruku na rameno...a tak."
"Vážně, to je zajímavý, že mě teď přesvědčuješ, jaký to je vlastně báječný a předevčírem si mě od toho odrazovala." divim se.
"Možná sem změnila názor." připustila Nela a otevřela mi dveře od školy.
"Dík." řeknu a podržim jí ty druhý.
A pak už je to vlastně uplně stejný jko předešlý dny. Zkrátka nás čeká ta samá cesta k naší tělocvičně.
Teda skoro stejná, až na Ondru, kterej pospíchá chodbou proti nám a nese velkou krabici.
"Ahoj." pozravim ho jako první a usměju se. "ahoj." pozdraví mě, jako bych vůbec neexistovala a proběhne okolo mě jako okolo pařezu.
Samozřejmě mi to uplně zkazí nálad a tvářim se jako boží umučení.
"Tak si nesmíš tolik brát, prostě jenom pospíchal." uklidňuje mě Nelča. "Koneckonců, vždyť ty, když si pospíchala, taky si ho odbyla."
"Já nevim. Jednu chvíli si myslim, že u něj mam šanci a druhou chvíli mi to přijde uplně beznadějný. Co myslíš? má to všechno vůbec cenu?"
"Jo, to ti nepovim, ale jedno vim jistě." řekne Nelča a pokračuje. "MYslim si, že bys tomu měla nechat volnej průběh a ne si všechno tak brát."
"No, to se snadnno řiká, ale hůř dělá." odpovím a zase sklopim oči.
A taky že jo. V tu chvíli sem netušila, co všechno mě ještě čeká.

X.kapitola

30. října 2008 v 18:17 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
Zalezla sem do koupelny a svlíkla sem se. Nechala sem si napouštět vanu a mezitim sem se osprchovala. Dělam to tak vždycky, protože vlézt spocená do vany a máčet se v tom, prostě z tý představy mi neni nejlíp.
Konečně sem vysprchovaná a lezu do krásně horký vany. Kolem mě sou bublinky a já se potom uplně celá. Namočim si umytou hlavu a relaxuju. Potm si utři obličej a vyndam si ze šuplíku MP3. Možná byste se divili, proč mam MP3 v koupelně, ale moje odpověď je jednoduchá. Mp3 posloucham jedině ve vaně :)
Po chvilce šmátrání najdu i sluchátka a ten pravej relax může teprve začít. Písničky který mam nejradši většinou dávam na začátek a písnička last christmas nebyla vyjímkou. Posloucham jí už od tý doby, co sem jí slyšela v rádiu. Je prostě úžasná a za tu dobu, co jí posloucham, se mi zatim ještě neomrzela.
Posloucham písničky a foukam do bublinek kolem sebe. Někdy dokonce zazpívam i oblíbenej kousek, ale radši potichu, aby mě babi neslyšela.

~po pů hodině~

"já myslela, že ses mi tam už rzmočila v tej vaně." začala babi, když sem se po nekonečnej době objevila v obýváku s turbanem z ručníku na hlavě.
"Ale zase to máš akorát. Ten čaj neni ani horkej ale ani studenej. Tak akorát, aby ses do něj pustila a donesla mi muj nejoblíbenější hrneček, na kterym byl velkej čísnkej modrej drak a v tom hrnečku muj nejoblíbenější čaj-černej čaj.

"ty se dnesk nebudeš dívat na televizi?" zeptala se mě babi, když jsem se zvedla a odešla do kuchyně.
"Asi ne, půjdu si lehnout. Zase sme celej den běhaly po škole a zítra nás čeká to největší. Bude vystoupení a na tom musim bejt já i Nela fit. Budeme lítat jako hadr na holi a schánět lidi, který mají vastoupit víš."
"Tak jo. Dobrou noc a ať zase nespadneš z postele." zavolala na mě babi z křesla.
"Budu se snažit, dobrou." popřála sem jí a zalezla si do pokoje. Samozřejmě první, kam jsem zamířila, byl muj deník. Natáhla sem se na polici a hodila ho na postel, potom jsem ještě vyndala pastelky z tašky a dala sem se do toho.
Polštář pod břicho, rozsvítit lampičku a teď sem mohla doopravdy začít.

ZÁPIS 113

Co setýká dneška jako takovýho, tak clkem ušel, ale co se ýče Ondry, sem asi uplně na dně. Děsně ho miluju a nevim, jak z toho bludnýho kruhu ven.
Viděla sem ho dneska s jednou holkou u školního bufetu, jak jí dával pusu. Majda sice řiká, že je to jenom kamrádka, ale co když je to na nejlepší cestě, aby spolu začali chodit?
A navíc, chtěla sem si ho ndeks apřidat na ICQ, ale nenašla sem tu odvahu. Možná to udělam zejtra ráno, ale bojim se jeho reakce.
Co když se naštve? Nebo co když se mi bud epotom smát a ukazovat si na mě. "Majda mě přesvědčovala o tom, že je to normální, dát si někoho do přátel, ale když on neni někdo :(
A pak je to další problém...

IX.kapitola

30. října 2008 v 17:51 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
~doma~

Všechno se opakovalo jako včera. Zase sem vlítla domů a zse sem začala jančit na celej barák. Potom sme si s babi sedly a ona nám udělala cappucinno. Babi je prostě jedinej člověk z celý mý rodiny, kterýmu naproste důvěřuju a kterýmu bych řekla všechno na světě.

Když sme probraly snad už uplně všecho, co se Ondry týkalo, musela sem se jít sbalit na házenou. Ráda bych si s babi ještě povídala, ale prostě to nešlo, abych zapekla i házenu, když včera to byl klarinet.

"Ahoj anny!" pozdravila mě hned ve dveřích šatny Majda a hrnula se ke mně jako lavina. Celá zářila a chtěla vědět, jestli se událo něco od tý doby, co sem odešla ze třídy.
"nic zajimavýho." odpovím í na její detektivní otázky :D
"Jato?" podiví se a sedne si vedlě mě.
"Prostě potom už sme se neviděli." Stalo se jenom to ráno a potom mi řek na oědě ahoj, ale takovym nepřítomnym hlase, že sem myslela, že asi brzo umře."
"A píšete si spolu na ICQ?" zeptala se Majda
"Co? Blázníš? To nejde. Nemůžu si ho dát přece mezi kámoše do ICQ, vždyť by mu to došlo, že se mi líbí." namítam.
"Ale prosimtě, tim nic nemlžeš zkazit, když si ho dáš v ICQ do přátel. Aspoň si s nim budeš moct psát a líp se pznáte. Vždyť je to přece uplně normální, že si ho přidáš a budeš si snim psát, vážně."
Nevim jak to Majda dělá, ale pokaždý mě dokáže přesvědčit. Má v sobě asi nějakej přesvědčovací syndrom, nebo už nevim :)
"Asi jo, tak já si ho přidam ještě dneska." konečně sem se pevně rozhodla a zvednu se. "Dneska přijdu domů uložim si jeho ICQ a bude."
Jaksi sem si ale neuvědomila, jak hlasitě mluvim a najednou si všimnu všech zmatenejch pohledů, který na mě házaly holky.
"Mě si nevšímejte.J sem blázen." řeknu a vyskočim do vzduchu.
"Toho si nejde nevšimnout, věř mi." řekne pobaveně Dáda a začneme se všechny smát. Prostě parta u nás na házenej je k nezaplacení. Sice se někdy pohádáme, ale jinak tam sou báječný holky.

Z tréninku sem nevnímala skoro vůbec nic a vždycky sem dělala pravej opak. Dáda v bráně křičela, ať střílíme nahoru a já o šila dolů. Trenérka mě poslala na pravý křídlo a já šla na levý a když sem měla nastoupit na cvičnej zápas, koukala sem před sebe jako sova a vůbec sem si nevšimla toho, že holky sou už nastoupený na lajně.
"Prober se." šťouchla do mě Nela. "nebo ti Věra napaří kolečka a budeš běhat do konce tréninku."
"Co?cože?" proberu se, ale bohužel nevnímam co mi Nela řiká.
"Aby ses konečně probrala, jinak se Věra naštve."
Nevim, jak sem to tam odběhala, nevim jak sem bránila a dokonce si ani nepamatuju, jestli sem dala nějakýho góla. Prostě sem byla uplně jak v tranzu.
V hlavě se mi pořád objevoval Ondra a ten jeho krásnej hlas mi zněl v uších jako nějaká krásná písnička.

"Co to s tebou dneska bylo anny? BYla si uplně mimo." to si mě zavolala trenerka a snažila se přijít na kloub mýmu divnmu chování.
"No, já sem dneska asi nějaká unavená." začala sem se vamlouvat a přetahla si triko přes hlavu.
"mě to spíš přijde, jako kdyby si na někoho myslela."
"Jo asi jo, já myslim na tolik lidí, třeba na babi." dělam si z toho srandu, i když vim přesně, o čem trenérka mluví.
"Nebudu se v tom rejpat, protože to je tvoje věc na co, nebo na koho myslíš, la ena házenou to prostě tahat nemůžeš.Tady si na tréninku a tvoje povinnost je odvést tu 100% výkon. Jasny?"
"Jasný, slibuju, že přístě se to už nestane." ujišťuju jí a beru a kliku od šatny.
"To ráda slyšim." řekne trenérka a usměje se.
"Tak ahoj." řeknu a zavřu za sebou dveře.
Jdu pochodbě směrem k východu a přemejšlim nad tim, co mi teď věra řekla. Má pravdu, vůbec sem se dneska na hru nesoustředila. Jestli to takhle pude dál...nad tim radši ani nechci uvažovat. "ach jo, nikdy bych nečekala, že bejt zamilovaná, je tak složitý." řeknu si sama pro sebe a vyrazim do jarního večerního vánku.
Rychle přejdu přes trávu, směrem k vratům od areálu a už mastim rychle domů. Těšim se na babi, teplej čaj a na to, až si vysprchovaná zalezi do postele, otevřu deník a napíšu do ně všechno to, co se stalo.


"Ahoj babi, už sem doma!" zavolam z kuchyně do obýváku, aby o mně babi věděla.
"Jakej byl trénink?" zeptá se babi a zvedá se z křesla.
"Ale jo, šlo to. Akorát sem byla trochu mimo. Kvuli ondrovi víš?" snaži se to vysvětlit.
"A ták, no to bude asi vážný viď, když na něj myslíš i na tréninku." zamyslí se babi a dává postavit vodu na čaj.
"To bych řekla." přikývnu a pomáhám ji připravit hrnečky.
"Nech to, já to připravím. Bež se zatím vysprchovat a než přijdeš, bude čaj hotovej."
"tak děkuju." a dam babi velkou pusu na tvář. "Ty si ta nejlepší babička na celym světě, víš to?"
"Jakpa by ne." žertuje babi a podá mi ze skříně ručník.

VIII.kapitola

30. října 2008 v 17:21 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"No kdes byla?" zajímala se Miki, když sem doběhla o velkej přestávce k nám do třídy. "Řikalas, že přijdeš hned ajk začne velká přestáka."
"Promiň, musely sme ještě něco zařídit, ale vždyť sme přišly jenom opět minut." vymlouvam se.
"No a jak to zvládáte?"
"Vidíš no, máme docela fofr, ale naštěstí nám učitelka dala volno apoň na velkou přestávku. A co vy? Něco novýho?"
"Ale tak ani ne, akorát s učitelem na matice teď breme něco zase s výrazama. Víš, prostě opáčko z řína. Už asi neví, co by s náma dělal." vtipkuje Miki.
"Tak to sem ráda." oddyhnu si. řeknu vám, dohánět ty dny, co s Nelčou chybíme, to by se mi vážně nechtělo.
"A nezajdeme do bufíku?" navrhne Miki.
"Tak jo, stejně tady ve třídě je to nuda, aspoň se projdu, protože chození a běhání mam za ten den málo." a zvednu se z lavice.
"Neli, poď s náma, du s Miki do Bufetu, tak ať se potom navzájem někde nenaháníme." zavolam ještě na Nelču a de se.

~u bufetu~

"Vidíš ho? táhle stojí." zašeptam Nele do ucha tak ,aby to Miki neslyšela. Ach jo, vim, že je to blbý, ale když jí to řeknu, tak se to ještě zhorší.
"Pudeš k němu?" zajíma Nelu a kouká se na mě ti msvym tázavym pohledem.
"Asi ne, nechci aby to vypadalo, že za nim dolejzam." snažim se přesvědčit spíš sama sebe než Nelu.
"počkáte tu na mě? Jási jenom dojdu koupit bagetu jo?" řekne miki a odběhne do fronty. V tu chvíli zase zabroucim pohledem k Onrdovi. Asi sem to neměl dělat, protože se vedle něj objevila ňáká holka a zdálo se, že se docela dost dobrře oba baví. Pořád na ě koukam a nakonec jí dal pusu.
"Ach jo, nic horšího se snad nemohlo stát."
"Řikala si něco?" zeptá se Nelča, která zřejmě mojí samomluvu ani nepostřehla.
"Jo, že to s Ondrou nemá vůbec žádnou budoucnost." a zase cítim, že začnu brečet. Nela se koukne směrem k němu a uvidí přesně to, co sem před chvílí viděla já. Holku, která je na Ondrovi nalepá jako přísavka.
"Třeba je to jenom jeho kamrádka." snaží se všechno obrátit v dobrý, ale já tomu nevěřim.
"Asi zajdu za Majdou." povídam a hrnu se k miki, abych jí oznámila, že odcházim.
"Proč za Majdou?" diví se Nelča a rychlym krokem mě dohání.
"No...,zná se s Ondrou docela dost dobře a hodně spolu kamarádí. Taky jí prej leccos řekne, tak se jí zeptam, jestli s někym chodí."

"Ahoj Majdo." pozdravim a sednu si k ní na lavici. "Hele...,chodí Ondra s někym?" začnu nenápadně vyzvídat.
"Ne, já myslim, že ne, teda aposň mi nic neřikal." odpoví Majda, ale mě už je jasný, že náš rozhovor neskončí jenom na tomhle.
"Proč to chceš vědět?" zajímá se.
"ááále, jenom tak, prostě sem zvědavá." zase zalzu, kruci dneska je to už podruhý.
"Jo, tak jenom tak jo? Tak ven s tim, co se děje?"
A tak sem to Majdě řekla, řekla sem jí, že se mi Ondra líbí a že ho asi miluju a to i ono. Prostě než sem jí to všechno vysypala, skončila velká přestávka.
Takže teď už o tom ví Nela a Majda. Hlavně se musim postarat, aby to nevěděl už nikdo jinej, protože to by byla moje smrt.
"Ale buď v klidu, ta holka, kterou si mi popisovala se menuje Denisa a je to jenom jeho kamrádka. Prostě jí dal pusu, to on norálně kamarádkám dává. Já dam taky klukovip usu a přitom s nim nechosdim. Prostě je to kamrádská pusa."
"Vážně?"
"No jasně." ubezpečí mě Majda a mrkne na mě.
"Tak dík, za všechno. A prosimtě, nikomu to neřikej."
"Můžeš se spolehnout." slíbí a já můžu jít zase s klidnou hlavou pracovat.

Když se to tak vezme, sem ráda, že sem to Majdě řekla, aspoň sem víc v klidu a nemusim se bát, že je to všechno beznadějný.

VII.kapitola

30. října 2008 v 14:14 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°

~následující den~

Ráno sem se probudila a vytřelila z postele. Nikdy sem se tak netěšila do školy jako dneska, pokud teda nepočítm dny, kdy chodíme do kina, nebo jezdíme na výlety.
Učesala sem si vlasy, vyčistila zuby, oblíkla svoje nejoblíbenější triko a vyrazila do kuchně.
Vypila sem v rychlosti čaj, hodila si tašku přes rameno a ve dveřích sem zamumlala něco ve smyslu : "tak ahoj babi, přijdu domů asi dýl" zabouchla sem za sebou a hnala sem si to do školy.
Vůbec nevim, jak to, že mě na silnici nepřejelo žádný auto a vůbec nemam šajn o tom, jak sem se do školy dopravila. Celou dobu sem totiž nemyslela na nic jinýho ež na něj. Na Ondru.

"Ahoj holk!" pozdravila sem hlouček lidí před školou a připojila s k nim. V to mi něco skočilo na záda a to něco mi zakrylo oči.
"Hádej, dko je to?" ozval se hodně znamý hlas.
"Miki! Tys už přijela?" a začnu vřískat radostí.Ten kdo mi ještě před chvílí zakrejval oči, byla moje nejlepší kamrádka Lucka , ale nikdo jí neřekne jinak než miki.
"Jo, přiletěli sme s našima včera v noci. Nemohla sem se dočkat, prostě ty smsky mi už nestačily a začalo se mi strašně stejskat. Všechno ti musim vyprávět." chrlila na mě jednu větu za druhou.
"No to si piš, že mi budeš muset všechno vyprávět." souhlasim a sem nehoázně šťasntná, že tu mam konečně toho nejlepšího člověka na světě. Ale něco přece jenom kazí mojí radost. Kazí mi to totiž fakt, že miki má Ondru taky ráda a kdyby se dozvěděla, že sem do něj zamilovaná, určitě by jí to děsně mrzelo. Ale co mam dělat?
"Stalo se něco?" zeptala se miki, když si všimla mýho ustaranýho pohledu. Rozhodla sem se, že ejdnou jí to řeknu, teď na to ale neni vhodá chvíle.
"Nic." zalžu a pokusim se o úsměv.Stejně si ale myslim, že něco tuší. Bože, jak já jenom nesnášim, když mam před svojí nejlepší kamarádkou tajemství.

Konečně se oteře škola všichni se do ní začnou hrnout. Já, miki a Nela čekáme, až se vchod trochu uvolní a pak deme do školy taky.
"Musíme letět, ale o velkej přestávce se stavímea určo dam vědet, jak nam to de jo? tak pá." rozloučim se s miki a společně s Nelou se vadáváme k tělocvičně.

"myslíš, že si mě dneska všimne?" zeptam se nervózně a ohlídnu se.
"Ale proč by si tě neměl všimnout?" diví se Nelča. "Včera ste si přeci povídali, tak dneska to určitě nebude jinak." ujišťovala mě. Jenomže já se v tu chvíli zastavila koukam k zemi. Mojí pozornost upoutaly moje děsný ponožky. Zřejmě sem si je v tom zmatku vzala na nohy a ani sem si toho nevšimla.
"Stalo se něco?"
"Koukej." řeknu Nele a ukazuju na svoje příšerný ponožky.
"Co je s nima?" nechápe Nela a pořád zírá směrem, keterj jí ukazuju.
"CO je s nima? Vždyť sou příšerný!" vykřiknu. "Sou to ty nejhorší ponožky na světě. Vidět mě v nich Ondra, tak se složí." snažim se jí vysvětlit situaci.
"Prosimtě, sou to jenom ponožky, tak to tak nedramatizuj." chlácholí mě Nelča, ale já se jenom tak rychle nevzdam a začnu si je slíkat z nohou.
"Co blbneš? Můžeš mi říct, jako kam je chceš dát? Vždyť nemáš kapsy." směje se Nelča a ukazuje na moje kalhoty. A vlastně má pravdu. Kalhoty, který teď nosim sice vypadají, že mají kapsy, ale valstně tam žádný kapsy nejsou, jestli víte, co tim myslim.
"No..., a nemohla bych si je dát."
"Na to zapomeň! Ke mě si je teda dávat nebudeš." přeruší mojí myšlenku dřív, než jí stačim doříct.
"Ale Neli, prosím, přece si je nemůžu oblíct zpátky. Sou děsný, moc prosím, dej si je k sobě do kapsy." žadonim, škemram a dělam smutný obličeje, protože vim, že tohle na Nelču zabere vždycky. A taky že jo!
"Ježiš, tak to sem dej." souhlasí nakonec. "Ale po obědě si je teda vezmeš, protože nehodlam tvoje smradlavý fusekle nosit v kapse celej den, jasný?"
"JAsný, uplně jasný." vyhrknu nadšením. "Seš zlato, fakt, máš to u mě." ještě jednou poděkuju a už se zase ženeme k tělocvične. Naštěstí dneska nejdeme pozdě a proto se nemusíme ničim maskovat :D

"Dobrý den, paní učitelko." pozdravíme a vejdeme do nářaďovny. Na druhé straně stojí hloučet učitelkýho sboru a něco probírá.
"Dobrý, dobrý." pozdraví nás všichni a zase se vrátí k práci. Potom se od toho hloučku odtrhne učitelka zpěvu a štráduje si to přímo k nám.
"Dobré ráno, děvčata." pozdraví nás a kupodivu se i usměje. "Tady máte desky a věci si můžete dát ke mě." spustí, ale pořád se usmívá. "Ostatně, už víte, co máte, dělat, tak se pusťte do práce."

"Přijde ti tohleto všechno normální?" zarazim se, když vyjdu z nářaďovny. "To školní vystoupení má na ní rok od roku lepší účinky."
"no to je fakt." souhlasí Nela. "Měli by ho dělat ne ejdnou za rok, ale jednou za tejden. To by byla potom jako mílius." a obě se začneme smát.

"Koho máme jako prvního?" zeptám se a koukam Nele přes rameno na rozpis.
"Ježiš, to nemáš vlastní papír." utrhne se na mě. "První sou třeťáci paní učitelky hupačový.
"Vážně?" podivim se. "Byla jsem tam s miki v úterý a řikala, že prej budou hrát pohádku. Myslim, že zlatovlásku dokonce."
"A proč si mi nic neřekla?" zeptala se mě Nelča, takovym stylem, jako bych jí neřekla o třetí světovej.
"Promiň, nevěděla sem, že ti na tomtak záleží." omlouvam se.
"Ale ne, o to nejde, to je dobrý." ubezpečí mě. "A vlastně co Ondra..., včera jim to docela šlo viď?"
"Ahoj holky!"
"Pssst." zasyčim na Nelu a v tom ucítim něčí ruku na rameni. Celá rozklepaná se otočim a doufam, že tam bude, ten v koho doufam. a taky že jo! Zamnou stojí Ondra a usmívá se. Nevim proč, ale snažil se semnou pozdravit tim stylem, jakym se zdraví s klukama od nich zetřídy a s pár holkama od nás. Já samozžejmě do tý party nepatřim, atak sem zvorala co se dalo.
"Promiň," řeknu a celá zčervenam. Bože, jak mě bylo trapně, nejradši bych se zahrabala do země.
"Za co?" zepá se vyjeveně, jako kdyby nevěděl za co se omlouvam.
"No přeci za to, že se mi to nepovedlo."
"Jé, to se naučíš." mávnul nad tim rukou. "Když to ještě párkrát zkusíš, budeš v tom profík." a spiklenecky na mě mrknul. V tu chvíli sem děkovala bohu,že se ještě držim na nohou, protože sem myslela, že omdlim. "Tak ahoj." a zmizel v učebně angličtiny.
Já tam samozřejmě stála jakoopařená a pořád civěla do těch dveří. Nela mě musela odtáhnou protože věděla, že když to neudělá teď, tak pak už se jí to nepovede.
"Tak vidíš, že si tě všimnul." uklidňovala mě. Pak začala ještě něco řikat, ale to už si nepamatuju, prtože sem si hlavou nechala probíhat muj poslední a zároveň nejlsepší zážitek v mym životě.
Než začala velká přestávka, tak já byla pořád mimo. Naštěstí kolem půl desátý, sem se vrátila k sobě. Ale co sem vážně nedokázala bylo to, vymyzat Ondrovo oči z hlavy.

VI.kapitola

30. října 2008 v 12:42 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
~doma~

"Babíííí! Babíííí!!!! Sem doma a mam bezvadnounáááladu!!!" začala sem řvát po celym baráku, hned jak se zamnou zavřely vschodový dveře. Byla sem uplně rudá, ale štěstná.
"Co řveš, Janku jeden." to akorát vylezla babi z obýváku a kouká na mě jako na zjevení. "já myslela, co se neděje."
Já si svlíkla bundu, hodila jí na věšák a chytla sem babi za rameno.
"poď dovnitř, musim ti něco nutnýho říct. a vtáhla sem babičku do kuchyně.
"Tak copa se zase děje." zeptala se babička a zadívala se na mě skrz nový brejle, co dostala od tety k svátku na čtení.
"Ten kluk, co se mi líbí, víš kterej." začala jsem na babičku.
"jo vim, myslíš Marka?"
"Ne, toho ne, ten odešel z naší školy hned po Vánočních prázdninách. Já myslim Ondru. Určitě sem ti už o něm vyprávěla."
"Jo, už vim, to je ten jak chodí s tebou na klarinet. A copak s nim je?"
"Babi, já nevim, jestli mi to děláš schválně, anebo jestli si ty kluky vážně nepamatuješ." rozzlobila sem se na ni. "Tenhle se menuje Ondra a nechodí semnou na žádnej klarinet, ale hraje fotbal. Chodí do osmičky jako já a byl s náma v Olomouci. To je ten, kterýho sem přerazila omylem tim batohem. Pamatuješ?" myslela sem si, že je to beznadějný, že si ze mě babi zase udělá srandu a k ničemu to nepovede, ale bylo to naštěstí jinak.
Babička se přesunula do obýváku, posadila se do svýho hnědýho křesla a já naproti ní na gauč.
"Jo, tak už vim koho myslíš. Toho vysokýho kluka s černejma vlasama viď?"
"No, to je on, přesně toho myslim. NO...řikala sem ti, že si mě vůbec nevšímá, ale teď se to změnilo! Dneska mě pozdravil a ptal se, jak se mam. Chápeš to? snažil se semnou navázat konverzaci, no neni to bezva?!" a celá sem hýřila nadšením.
"To už je teda vážný." nechápu to, proč si ze všeho babi musí dělat srandu a všechny vážný věci překroutit ve směšný.
"S tebou se o tom nedá vůbec mluvit, babi." a hodila sem po ní polštář. V tu chvíli sme se začaly obě smát a babi po mě polštář hodila zpátky. Musim uznat, že na 77 letou babičku má teda pořád ještě dobrou trefu:)
Víte, ona moje babička celkově je taková aktivní. Někdo by si myslel, že člověk, kterýmu je 77 patří do starýho železa, ale moje bai, co se vývoje týče, je teprve někde v prostředku puberty.
Povídaly sem si spolu snad dvě hodiny. Probíraly sme Ondru, jak na něj a potom babička vytáhla starý fotky a ukazovala mi dědu, když byl ještě mladej. Valsntě...,skoro vůbec se nezměnil, akorát, když byl ještě naživu, měl šedivý vlasy a na fotkách sou černý.
Sakra to bylo báječný odpoledne, tak báječný, že já uplně ztratila pojem o čase a mezitím mi utíkala hodina klarinetu. Rychle sem popadla mobil vyťukala tam omluvu, že mě děsně bolí hlava a odeslala sem to učiteli. Bylo mi ale samozřejmě jasný, že jenom ta omluva stačit nebude. Čekala sem zpáteční smsku, ve kretej dostanu pěknýho sprďana, že sem nenapsala dřív.

"Babi, já pudu do pokoje jo? Musim si tam vytřídit nějaky věci a napsat úkoly do školy. Kdybys něco potřebovala, tak zalkepej na dveře." a zalezla sem si do svýho malýho světa plyšáků a plakátů.

Zavřela sem za sebou dveře a rozhlédla se po pokoji. Ani nevim proč sem to udělala, ale prostě sem zrovna teď měla tu potřebu se zasnít.
Na stěnách hrála moje oblíbená broskvová barva společně se světle oranžovou a béžovou. Strop byl natřený na žluto a uprostřed krásnej lustr.
Připadalo mi to, jako bych sand ten pokoj neznala. Bylo mi tam opravdu krásně. A když mi bylo opravdu smutno, zalezla jsem si pod postel, rozsvítila baterku a prohlížela si starý fotky.
Já totiž nemám normální postel, ketá je skoro hned u země. děda mi ji vyrobil než umřel a Vysoká je skoro 1,20, takže když si pod ní sednu, nemusím se bát, že se praštím do hlavy :)
A pak je tu ještě něco, jedna z nejdůležitějších věcí, bez kterých bych se neobešla.
DENÍK :) leží na poličce mezi ostatníma klnížkama a pokaždý ,když se stane něco neobyčejnýho, tak to tam zapíšu.

Zápis 112

Ach jo, asi sem vážně zamilovaná. Nechtěla jsem si to připustit, ale je to tak. Celou dobu si mě nevšímal, ale teď se to změnilo! Pomáham s Nelčou v přípravách na školní vystoupení a on tam vystupuje. Potkali jsem se asi třikrát a on si mě pokaždý všimnul!
Vždycky se tak krásně usmál a já myslela, že omdlim.
Ale docela se mu divim, bejt na jeho místě, ani se nepozdravim. Kdo by chtěl holku s neposednejma vlasama, rovnátkama a brejlema.
Možná to je jenom sázka s klukama, co já vim. Proč by mě zničeho nic ted azačal zdravit.
Že bych se mu váně líbila?
Ale podle mýho je to pitomost. Předemnou už chodil s tolika hezkejma holkama a hlavěns holkama, který byly něčim zajímavý, ne jako já.
Prostě tomu necham volnej průběh, ale jedno vim už teď. Vim, že ho miluju a to se nemění!!!
Hlavně se těšim na zítra, to se zase uvidíme! A pak se uvidíme ještě uvidíme celej víkend, protože to přípravy budou pokračovat.
Miluju Ondru Lintovskýho!!!

znamení a jejich vlastnosti

29. října 2008 v 12:20 | ~annyny~ |  znamení zvěrokruhu aj.
Každé znamení se řadí do určíté skupiny podle živlů. Tady se můžete podívat, do jaké skupiny se řadíte vy. A pokud ještě svoje znamení neznáte, tady můžete zjistit podle datumu narození, co za znamení jste:

BERAN: 22.března-20dubna
BÝK: 21.duben-21.květen
BLÍŽENCI: 22.květen-22.červen
RAK: 23.červen-23.červenec
LEV: 24.červenec-23.srpen
PANNA: 24.srpen-23.září
VÁHY: 24.září-23.října
ŠTÍR: 24.října-22.listopadu
STŘELEC: 23.litopadu-22.prosince
KOZOROH: 23.prosince-19.ledna
VODNÁŘ: 20.ledna-19.února
RYBY: 20.února-21.března

Takže teĎ už ti, kterí nevěděli, v jakém jsou znamení to vědí a mohou se pustit do dalšího zkoumání ;)

VZDUCH: blíženci, Vodnář a Váhy

ZEMĚ: Panna, Býk a Kozoroh

OHEŇ: Beran, Lev a Střelec

VODA: Ryby, Rak a Štír

V.kaitola

29. října 2008 v 12:06 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
Lítaly jsem takhle ještě hodinu a pak jsme se zase potkali. Vůbec nevypadal, jako že by mě nikdy nechtěl vidět, ba nopak. Zase se usmíval a prohodil :" tak co? už máš chvilku času na vybabování?" a hodil na mě ten svůj nádhernej pohled jako vždycky
"Ale jo, to víš že má." řekla za mě Nelača a popostrčila mě směrem k němu.
"Tak co, jak se máš?" zaptal se a podíval se na mě. Nechápala jsem jestli to myslí vážně, anebo jestli si mě dělá srandu. Za ten den to bylo už potřetí, co se mě zeptal.
"Ale jo, mam se fajn." odpověděla jsem po krátké době ticha.
"Tak to je fajn. No, tak já už musim ahoj." řekl tim nejkrásnějším hlasem v celym vesmíru a odešel do třídy.

"No tak vidíš, a ty ses bála, že už se s tebou nebude chít nikdy bavit. Prostě jenom pochopil, že máš hodně práce. a jak by taky ne..., dá se řít, že tu máme tunejhorší práci. Behat po škole sem a tam jako trubky." přesvědčvala mě Nelča, ale já už lítala hlavou někde v oblacích.
Sedla jsem si před jejich třídu, kde jsme si před chvilkou povídali a zarytě civěla před sebe.

Najednou se kolem mě se všechno rozplynulo. Chvíli okolo mě byla mlha a pak se všechno vrátilo do původního stavu. Teda, skoro všechno. Já sice pořád seděla před třídou, ale Nela někam zmizela. Ze třídy zase vyšel Onrda a pomoh mi se zvednout.
Prohrábnul si rukou černý nagelovaný vlasy a podíval se na mě tak smyslně, že jsem myslela, že omdlim. Jenom jsme se na sebe koukali a potom z něj vypadlo: "nechtěla bys jít semnou do kina? klidně koupim i popcorn."
já samozřejmě blaženě odpověděla, že jo, objala sem ho kolem kruku a on mi zašeptal do ucha: "Miluju tě...miluju tě....miluju...-" "Anny!ANny!!!ANNY VSTÁVEJ!"

"Nelo já tě snad praštim!" vykřikla sem na kamarádku a naštvaně se zvedám se země.
"Promiň, myslela, jsem, že se ti něco stalo. " omlouvala se.
"To je dobrý. Prostě sem se jenom zasnila." koktala jsem ještě nepřítomně a a zvedla jsem desky, které mi v tu chvíli upadly na zem.
"že tobě se zdálo o Ondrovi." rejpala do mě a tiše se hihňala.
"A i kdyby tak co?" vyjela jsem na ni nabroušeně.
"A pak že do něj nejsi zamilovan viď." nepřástala mě popichoval Nela.
"Hele...., jestli mě naštveš, tak to achytáš těmathle deskama." a zamávala jsem jimi před jejím obličejem. Naráz jsme se ale obě začaly smát a vyrazily naposledy do tělocvičny.

"Perfektní děvčata. dneska máte padla a nemusíte chodit ani na poslední hodinu. Já vás nějak už u pana učitele omluvim." řekla učitelka zpěvu a vzala si od nás pracovní desky.


"Chápeš to?" vyhrkla sem ze sebe. "Ta příšerná učitelka, co se ráno vždycky ksichtí jako pučmeloun a co nás ráno seřvala, nám teď řekne s úsměvem prfektní? No já zíram." Pokud bych vám mohla přirovnat muj úžas z toho, co se práve stalo, tak to přirovnám následovně. Obvykle jste zvyklí, že když pší, jste mokrý. A teď si vemte, že dete po ulici, začne pršet a na vás ani kapka.
"No jo, asi má nějkou dobrou náladu." zadumala se Nelča a vandala si peněženku z kapsy. Svižnym krokem sme šly k jídelně. Cítily jsme tu vůni, která se z ní linula a nemohly sme se dočkat, co bude dobrýho.
"Myslim, že to sou palačinky." řekla Nela a natahovala svuj nos dopředu, jakoby čekala, že si tim pomůže. "A k druhýmu jídlu bude určitě čočka." hádala a bylo na ní vidět, že se vyloženě na ty plačinky těší.
A ostatně, já se taky těšim!

pokračování příště ~annyny~

cholerik,flegmatik,sangvinik anebo melancholik? 2)

29. října 2008 v 11:37 | ~annyny~
Když se řeknou 4 temperamentové typy, mnohým znás se vybaví sangvinik, melancholik, cholerika flegmatik a téměř každému znás se jeví snagvinik jako nejlepší.
Jenomže i sangvinik má své špatné vlastnosti, ketrých by se rád zbavil, stejně tak jako cholerik, melancholik a flegmatik se pyšní vlastnostmi, které sangvinik nemá.
Dole máte 4 typy charakteru a u každého 27 vlastností. Od každého vždy vyberte takovou, aby na vás seděla. Potom sečtěte odpovědi od každého typu a u kterého vám vyjde nejvíc odpovědí, tomu se podobáte. Je ale samozřejmě více než pravděpodoné, že se vám budou výsledky překrývat. Například u melancholika 17 a u sangvinika 15. V tom případě jste něco mezi těmito chraktery.

SANGVINIK:

bezstarostný
lehkomyslný
živý
veselý
společenský
vnímavý
hovorný
rychlá činnost
pracant
upovídaný
výmluvný
povrchní
otevřený
přátelský
milující
přizpůsobivý
barvitý
bystrý
netrpělivý
nezodpovědný
nespolehlivý
čilý
poddajný
šlechetný
ranní ptáče
přelétavý
šťastný

CHLERIK

vznětlivý
neklidný
prudká povaha
aktivní
vzrušivý
zdravě vyhlížející
bojovný
vůdce
rázný
energický
extrovert
bouřlivý
netrpělivý
iniciátor
průkopník
hlučný
praktický
teatrální
špatně se ovládá
rozpustilý
soutěživý
silná životní síla
pánovitý
netolerantní
úporný
zlostný
radikální


MELNACHOLIK

pesimistický
zasmušilý
náladový
střídmý
nervózní
stažený do sebe
klidný
rezervovaný
rezignovaný
smutný
skleslý
přemýšlivý
sebepozorování
sobecký
náročný
snadno zranitelný
čtenář
váhavý
jednotvárný
dumající
dušecně pracující
dobré ovládání
pozorovatel
nevděčný
nespokojený
sebeobětující
neutěšitelný

FLEGMATIK

Pečlivý
metodický
vyrovnyný
pasivní
mírumilovný
přemýšlivý
chladný
ovládající se
pohodlný
klidný
neuspěchaný
pomalý
neústupný
pokojný
vnitřní
rezervovaný
zasněný
má rád rutinu
pomalý žák
vytrvalý
úporný
plachý
uvyklý
bezvýrazný
lhostejný
rozumný

cholerik,flegmatik,sangvinik anebo melancholik? 1)

29. října 2008 v 11:17 | ~annyny~ |  TESTY(charakteru,váha myšlení atd...)
Polde typu ruky se dá přibližně zjistit, jaký máte charakter. Společně s ostatními testy, ketré potom dáte dohromady, zjistíte, jaký typ u vás převažuje.
Předem ale říkám, že nikdo není 100% sangvinik, anebo cholerik. Vždy máme od každého něco.

VODA
popis: úzká dlaň s dlouhými prsty, s jemným tvarem a jemnou sítí čar (jsou vidět jen lehce)
vlastnosti: FLEGMATICKÝ, extrémně citivý k ostatním a ke svému okolí. Spojován s ektomorfním typem(jeden ze tří typů postav-hubený). Ženský temperament. Citllivý, duchovní jedinec s někdy měnícími náladami vodního prvku.
Povrchní/hluboký, nestálý/stálý, vnímavý s tendencí k odrážení bezprostředního okolí.
Astrologické vazby s Rakem, Štírem a Rybami


OHEŇ
popis: úzká dlaň s krátkými prsty a vystupujícími čarami
vlastosti: CHOLERIK. Mužský temperament spojován z mezomorfním typem (střední postava a průměrná váha). Vášnivý, citově vřelý, intuitivní, aktivní, extrovert nedostatek citové rovnováhy, tvořivý.
Proměnlivý, jako oheň- rychle se měnící s náhlými sympatiemi a antipatiemi, vznětlivá povaha.
Astrologiské vazby s Beranem, Lvem a Střelcem


ZEMĚ
popis: široká dlaň s krátkými prsty, statný tvar s často jednoduchými čarami
vlastnosti: MELANCHOLIK, často spojován s mezomorfním a endomorfní typem (střední a silnější postava) Mužský temperament. Praktický, poctivý, spořádaný, houževnatý, nenápaditý, nedůvěřivý, jednající ze zvyku, těší se rací a vyráběním věcí a tím, že je fyzicky produktivní.
Astrologické vazby s Pannou, Býkem a Kozorohem.


VZDUCH
popis: širkoá dlaň s dlouhými prsty, siln stavba s jasně narýsovanými čarami
vlastnosti:povaha SANGVINIK. Ženský temperament spojovaný se všemi třemi tělesnými typy (endomorf,ektomorf i mezomorf) Nadějný, sebejistý, intelektuální, schopný komunikace, ne citově založený, logické myšlení.
Astrologické vazby s Váhami, Blíženci a Vodnářem

povaha podle typu obličeje

29. října 2008 v 10:57 | ~annyny~ |  TESTY(charakteru,váha myšlení atd...)
Tenhle test je velmi jednoduchý. Pokud znáte svůj tvarobličeje prefektně do detailu, pusťtě se do práce, ale pokud si nejste 100% jistí, sedněte si raději před zrcadlo.

Tvar obličeje
TROJÚHELNÍKOVITÝ
popis:čelo a tváře jsou široké v poměru k malé,špičaté bradě
Vlastnosti: prudký, vzpurný, spontánní,instinktivní,nespolehlivý, vtipný, zatvrzelý, nápaditý, nedisciplinovaný,odvážný, jízlivý,nadaný,nevyzpytatelný

Tvar obličeje
ČTVERCOVÝ
popis: stejná šířka čela,tváře a čelisti, kombinovaná se stejně vyrovnanými délkami obličeje
vlastnosti:Rychlý, energický, tvrdohlavý, neústupný, kritický, praktický, těžce pracující, vytrvalý, netolerantní,materialistický, soudný, poctivý, zvědavý, spolehlivý


Tvar obličeje
KUŽELOVITÝ
popis:šířky se zužují směrem k vrcholu hlavy
vlastnosti:praktický, prozaický, realistický, bodrý, líný, milující komfort, konzervativní, nenápaditý, autoritativní, vypočítavý, bonviván


Tvar obličeje
OVÁLNÝ
popis:šířky čela a čelisti jaou stejné. Poměrně k tomu jsou líce širší a obličej je delsí
vlastnosti: proměnlivý, citlivý, vznětlivý, nestálý, všetranný, nevytrvaly, důvěřivý, jasnozřivý, intuitivní


Tvar obličeje
KULATÝ
popis:šířky čela, čelisti a tváře jsou stejné jako odpovídající délky tváře
vlastnosti: aktivní, zbrklý, chápavý, netrpělivý, dominantní, štědrý, realistický, pragmatický,amyslislný, pozorný k sobě,nadšený, tvrdohlavý

BMI-index a hmotnost

29. října 2008 v 10:36 | ~annyny~ |  TESTY(charakteru,váha myšlení atd...)
Výška........ Zdravá hmotnost ............ Mírná nadváha .................Těžká nadváha
..................v kg, BMI=19-25 ..............v kg BMI=25-59 ............... v kg BMI=32 a více

1,47= ........41-53 ...............................54-62 ................................63 a více

1,49= ........42-55 ...............................56-64................................ 65 a více

1,52= ........44-57................................58-66................................ 67 a více

1,54= ........46-59 ...............................60-68 ................................69 a více

1,57= ........47-61 ...............................62-71 ................................72a více

1,60= ........48-63 ...............................64-73 ................................74 a více

1,63= ........50-65 ...............................66-76 ................................77 a více

1,65= ........51-67 .............................. 68-79 ................................80 a více

1,67= ........53-69 ...............................70-80 ............................... 81 a více

1,70= ....... 54-71 ...............................72-83 ............................... 84 a více

1,72= ........56-73 ...............................74-85 ................................86 a více

1,75= ........58-76 ...............................77-88 ................................89 a více

1,78= ....... 59-78............................... 79-90 ................................91 a více

1,80= ........61-80 ...............................81-93 ................................94 a více

1,83= ........63-82 ...............................83-95 ................................96 a více

1,85=........ 65-85 ...............................86-98 ................................99 a více

1,88= ........67-87 ...............................88-101 ............................101 a více

1,90= ....... 69-90 ...............................91-104 ............................105 a více

1,93= ........70-92............................... 93-107 ........................... 108 a více



Výpočet BMI: Máte například 1,90 m a vážíte 82 kilo, takže vaše BMI=22,71
PROČ?

BMI=82:1,902
BMI=22,71

Pozn.: Tuhle tabulku berte jenom s rezervou. Žádné tabulky, pokud nejsou vypracovány přímo pro vás, vám nezaručí jistotu. Můžete mít kamaráda/ku, ketrá bude mít 2 kila podvahu, ale bude vypadat normálně a vy budete mít zdravou váhu a přesto z vás polezou kosti.
Je to dáno tím, že každý máme jinou kostru, jinak vyvinuté svaly a jinak těžké kosti.

IV.kapitola

28. října 2008 v 19:41 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°

"Jé! to je ale náhoda." slyšim, jak zamnou volá klučičí hlas. Otočím se a zamnou nestojí nikdo jinej než Ondra. Zse se krásně směje a já mam opět žaludek jako na vodě. Tentokrát semnou není ani Nela, která by mě podržela. Musely sme se totiž rozdělit, protože moje nustálý zpomalování způsobilo, že se málem zpozdily na zkoušku dvě třídy. Takže Nelča musela jít informovat jednu skupinu a já druhou.
"Tak co? Jak ti to jde? Viděl jsem tě, jak letíš po schodech jako ďábel. Asi máte hodně práce,co?" snažil se navázat konverzaci.
"No...Po pravdě jo. Vlastně už musim letět. Máme zpoždění a já nemam čas se vybavovat. tak ahoj." odbyla jsem ho jako kdyby to byl ten nejošklivější kluk na celej škole.
"Aha...no tak jo." utrousil.
Jenomže jakmile jsem odběhla, začala jsem na sebe v duchu řvát. "Ty náno jedna pitomá! Ty huso! Proč si to udělala? Prej nemáš čas se vybavovat jo? No ty si pitomá."
V tu chvíli sem si myslela, že už si mě nikdy nevšimne. Přeci jsem se chovala jako nána a vypadalo to, že ho nechci. Přitom je to naopak.

"Tak co? Vyřídila si to všem sedmičkám?" vyptávala se Nela a začala systematicky vyškrtávat třídy, ketré už měly vystoupení za sebou.
"Jo." odpovím sklesle a šoupu nohama po podlaze. Sednu si v nářaďovně na nejbližší židli a svěsim hlavu."
"Co se stalo? Něco vážnýho?" zajímala se Nelča a sedla si na bobek vedele mě. Sice mě kolikrát pěkně srazí, když si dělam marný iluze, ale jinak je to kamarádka do nepohody.
"Jak se to vezme." odpovím jí. "Pro mě je to vážný až moc." a skoro začnu brečet. Je to takovej ten pocit, kdy víte, že ještě nebrečíte ale máte pocit, že asi začnete. Pálí vás v krku a nemůžete skoro vůbec mluvit.
"Tak ven s tím. Třeba se s tim dá ještě něco dělat." chlácholí mě Nelča, ale já jenom zavrtim hlavou.
"Potkala sem Ondru a odpalkovala jsem ho jako míček na golf. No, ono odpálkovala je slabý slovo, spíš přímo odpálila." líčila sem svoje trauma přidušeným hlasem.
"Ty že si odpálkovala Onrdu?" diví se Nelča a zadívá se mi přímo do očí. Teď už to ale nejde a já opravdu začnu brečet. Po tváři mi kape jedna slza za druhou a já cítím, že mám promočené triko.
"Ale no tak, to se spraví, Ondra sice chodí do třídy mazi blbečky,ale sám takovej není." řekla Nelča a objala mě.
"Pamatuješ na to, jak si ho nabrala začátkem roku v olomouci batohem? Jiný kluci by byli naštvaný, ale Ondra se tomu zasmál a řek ti, ať přístě přitvrdíš."
"Děkuju." řekla jsem Nelince a snažila sem se jí utřít slzy z trika.
"To je dobrý, prosimtě." a vyndala kapesník z kapsy....Slzy by si měla utírat spíš sobě. Mě to zaschne, ale ty bys měla ubrečenej obličej a to přece necheš ne?"
"Ne, to nechci." odpověděla jsem a utřela sem si slzy z tváří.

Pokračování příště ;) ~annyny~

III.kapitola

28. října 2008 v 11:40 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"Já sem si včera mysla vlasy a podívej jak vypadam! Všude mi to lítá. Pane Bože! Co mam dělat?" začala jsem běsnit a rukama si uplácávat neposednou hřívu k hlavě.
"Prosimtě, ty toho naděláš. To bude dobrý." snažila se mě uklidnit Nelča, bohužel marně. "A teď už prosímtě pojď, jinak dostaneme vynadáno. Musíme ještě zaběhnout pro tu 4.C. Co mysliíš, že si připravili letos. Anny?"
Jenomže já už zase Nelu nevnímala. Visela jsem zavešená na zábradlí a koukala dolů na schody, kde se řadili kluci z devítky. Ondorvi to tááák slušelo. Pořád se usmíval a ty jeho nádherný oči mě naprosto pobláznily.
Kdyby mě nela nedržela za rameno, určitě bych ze schodů spadla. Sice padat ze třetío patra do suterénu neni moc příjemný, ale pro něj bych v tu chvíli skočila i z mrakodrapu.

"Víš anny, nechci ti brát iluze, ale nic si od toho neslibuj. Podívej, kolik se okolo něj motá holek." začala učitelsky Nelča.
"Bezva...ty taky umíš jednomu pozvednout seěvědomí. Já vim, že si od toho nemůžu nic slibovat, ale musim. Viděla si snad někdy hezčího kluka?" a vytřeštila jsem na ni oči jako buvol.
"Neviděla." odpověděla Ironicky Nelča a pousmála se. "A přestaň se tu rozlpývat, nebo se mi nakonec vážně roztečeš.Máme ještě hooodně práce."

Rozběhly smě se po schodech a řítily se na první stupeň. Doprava, rovně dlouhou chodbou, potom po schodech nahoru, prokličkovat mezi ředitelnou , zase doprava a poslední schody.

"4.A, 4.D. 4.D a tady je to! 4.C. Honomichlová. Můžu zaklepat a říct to?" zeptala jsem se Nelči.
"Ne, já zaklepu a ty to řekneš." řekla s úsměvem. Možná to vyzní, žeNelča je panovačná, nebo něco takovýho, ale je to moc fajn holka. Takhle se totiz pošťuchujeme pořád.
No a takhle to šlo pořád dokolečka... Řeknu vám, běhat pořád do tělocvičny a do třídy..už jsem měla chuť, že učitelce otřískam ty desky o hlavu, když v tom se předemnou objevil Ondra.
Takhle zblízka sem ho viděla snad jenom jednou. Všechny devítky včetně nás byly spojený a vyrazily na školní výlet do Olomouce.
Tenkrát sem ho skosila batohem. No ně, že bych na to zpomínala ráda, ale bylo to poprvý, co sme se potkali. No a od tý doby ani neví, že existuju.

"ahojky, jak se máš." pozdravil mě a krásně se usmál.

"Ahoj. Jo, mam se dobře." vypadlo ze ě ani jsem nevěděla jak. Strašně se mi klepaly kolena a cítila sem tekovej úžasnej pocit v břiše.
"Tak to je dobře." řekl a zase se krásně usmál. "My sme teď akorát skončili generálku, tak zatim ahoj."
"Ahoj." zavolala jsem na něj a vyběla ke skleněným dveřím, za ketrými zmizel. Kmýmu úžasu se otočil a ještě mi zamával.
Ten den, za mě musela všechnu práci udělat Nelča. BuĎ sem byla hyperaktivní, anbo zase natolik zansěná, že mě nikdo nemoh z toho tranzu vytrhnout a dokolečka jsem opakovala: "on si mě všimnmul? On mi řek ahoj a zeptal se mě, jak se mam. Bože to je neuvěřitelný. Nechci aby ta generálka skončila..Nikdy!!!!" a přitiskla sem svoje desky k sobě .
Ten den sem si opravdu přála, aby to nikdy neskončilo. Jančila a řádila jsem celé dopoledne a dokonce sem zapomněla i na svačinu. Moji nejoblíbenější svačinu, jakou si můžu přát. Chleba se sýrem, šunkou, vajíčkem, salátem a rajčetem.
Jenomže to by bylo ještě vpohodě. Já totiž nečekala, jak moc se s Ondrou budu vídat.




pokračování přístě ~annyny~

II.Kapitola

28. října 2008 v 11:34 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
"Bože! Osmička??? a Zrovna áčko?" ječela jsem a pořád zírala před sebe.
"No, co je na tom." divila se Nelča a začala mi rukou mávat před očima.
"Co je na tom? To si děláš srandu ne? To je třída fotbalistů. Anejenom to, je tam jeden a ten je uplně krásnej." básnila jsem.
"Jo, krásnej, ale to nám teď může bejt jedno víš. Pokud vim, on zatim o obyčejný holky jako sme my, nikdy nezavadil." víte, ona Nela někdy umí bejt upřímná, až moc.

"Tak, jdeme na to." a zaklepala jsem na dveře. Cedulka 8.A se krásně leskla a já byla jako zhipnotizovaná. Uvidim Ondru, já se snad zblaznim!

"Dále!" řekla učitelka, ale dveře se neotevíraly. "DÁLE!" zakřičela o něco hlasitěji, ale pořád nic. Nakonec se zvedla ze židle a šla otevřít sama.

Ve dveřích jsem samozřejmě stála já a civěla do blba.
Celá třída ze začala smát a já se konečně probrala. Koukla jsem na učitelku Kohanovou, která na mě koukala, jako kdyby si myslela, že jsem duševně nemocná.

"Mám vám vyřídit, že jset už na řadě. Posílá mě paní učitelka a máte přijít do tělocvičny." zahlásila jsem jako rozhlas na nádražía rozhlídla se po třídě.
Ondra seděl v první lavici u okna. Sluníčko mu svítilo na jeho krásný černý vlasy a ty oči! Má krásný oči. Jestli si mysllíte, že čkoláda je krásně hnědá, tak to jste ještě neviděli tohleto :) Vážně, krásnější oči nejsou.

"Dobrá," řekla učitelka a otočila se čelem ke třídě. "Takže, poprosila bych fotbalisty, aby se zvedli, sbalili si věci a došli do tělocvičny.

Ještě jednou jsem se koukla do první lavice a co se nestalo. Ondra si právě přestal povídat se svym sousedem a oročil se směrem ke mně a usmál se.

Rychle jsem zabručela něco ve stylu Naslhledanou! a vypálilajsem tam odsud jako raketa.

Vyběhla jsem až do 3. patra a praštila sebou o zem. Prostě jsem to ze sebe musela nějak dostat.
"Co blbneš?" divila se Nela, která už stačila schody vyběhnout taky.
Zvedla jsem se a chytla ji za ramena. "Chápeš to? On se na mě kouknul a usmál se! Chápeš? On si mě všimnul!" opakovala jsem neustále.
"Tady se asi někdo zamiloval." utahovala si ze mě Nelča.
"Zabouchlá? A já? no ty seš vtipná teda. To nehrozí neboj." ubezpečovala jsem ji, ale věděla jsem, že na tom asi něco bude.
Najednou jsem ale zuhla, jako by mě zmrazili.
"Ježíš co se dějě?" vyděsila se Nelča a zatřepala semnou.
"Já...já..."

Pokračování příště ~annyny~

I.kapitola

28. října 2008 v 11:09 | ~annyny~ |  °*°první příběh-My diary°*°
Neli pospěš! Vžyť to nestihneme, když se budeš takhle courat!" vyjela jsem na svou kamarádku hned poránu.
"Já vim, jenomže sem byla dlouho vzhůru a teď se mi chce spát."
"To je fajn." odbyla jsem ji ironicky. "Jenomze ospalá budeš moct bejt až ve chvíli, kdy budeme mít po generálce. Slyšíš?"
Samozřejmě to nezabralo. Já utíkala školní schodbou a Nela zamnou zoufale vlála jako prapor. Věděla jsem, že na přípravy školního vystoupení přijdeme pozdě, ale v duchu jsem doufala, že to stihneme dřív než naše hyperaktivní učitelka zpěvu. Vždycky všude musí bejt první a nesnáší, když se někdo opozdí, byť jenom o dvě minutky.

"Támhle je!" zašeptala jsem Nele do ucha. "Když teď vyběhneme, stihneme to do tělocvičny o chvilku dřív než ona a nebudeme mít průšvih."
Nela se přikrčila ke schodům a pak vyběhla triskem k velkým skleněným dveřím. Já ji samozřejmě ihned následovala, protože nestojím o to, aby mě ta ropucha učielka chytla.

"No, já myslim, žesme to stihly, akorát." oddechovala ne a upravovala si valsy.
"Jo, stihly sme to." souhlasila jsem a vešla do nářaďovny, kde byl sraz.
Byly sme tam zatím obě samy, což bylo fajn. Ale bylo to fajn jenom do tý doby, než přišla učitelka.
Bože, jesli má snad někdo na světě ještě horší vkus než ona, tak už nevim.
Na nohou měla svoje oblíbený modrý kostkovaný bačkory. Růžovou nabíranou sukni politou od kafe v pondělí (mimochodem, dneska je čtvrtek) a příšernej hnědej svetr. Samozřejmě pletenej a hádam, že ručně.
Podobnej měl muj praděda.

"Tak vy už ste tady?!" zakrákala a zamžourala směrem k nám přes svoje zaprášené brejle.
"Dobrá, můžeme tedy začít. Tady máte rozpis čísel, jak půjdou za sebou. 8.A jde prvni, potom 4:C a tak dále. Váš úkol je, vždycky správně polsat danou třídu, která má vystupovat." a vrazila oběma do rukou červené desky s rozpisem.
"No co koukáte...Myslite, že na to máme celý den?"

"Baba." ulevila sem si, když zalezla do kumbálu.
"Tak koho řikala, že máme jako první?" zeptala se mě Nela.
"Myslim, že řikala 8.A..." řekla jsem skoro automaticky, ale pak jsem se zarazila a jenom třeštila oči.


Pokračování přístě ~annyny~